Jak jde život

Rok 2004 - narození Richarda

Narození Richarda a pobyt v porodnici U Apolináře
Kolem půlnoci 18.11.2004 mi odtekla plodová voda. Richard chtěl k nám, do světa. Měla jsem obavy z toho co bude a myslela jsem na vlastní mámu. S Robertem jsme se oblékli, vzali tašku s věcmi do porodnice a odjeli. Jeli jsme velmi rychle. Budoucí taťka se bál, že to včas nestihneme. Děložní kontrakce byly stále častější a přibývaly na síle.
Do porodnice jsme dorazili kolem jedné v noci. Při předchozích návštěvách porodnice jsme si vybrali porodní sál č. 1. a tak stačilo pouze zazvonit. Otevřela nám sestřička a odvedla nás do přijímací místnosti. Napřed si ověřili, zda mi odtekla skutečně plodová voda. Sepsali anamnézu a "natočili" monitor stahů dělohy. Při monitorování je slyšet srdíčko miminka. Stále zrychluje nebo zpomaluje. Je to velmi sugestivní zvuk. Kontrakce jsem měla po 5 minutách. Nechali nás s taťkou chodit po chodbách a čekat na další spontánní vývoj. Občas přišla sestřička a kontrolovala ozvy. Po 2 hodinách jsem opět podstoupila všechna vyšetření. Také mi měřili velikost pánve a vyjádřili obavu, protože se zdála úzká. Kontrakce se postupně zkracovali. Po vyšetřeních mne odvedli do přípravny na porod a taťku poslali na 2 hodiny do města. Taťka se procházel po Praze 1 a pořádně se nadlábnul u Mc Donalda.
V přípravně jsem dostala čípek na bolest apod. Poté jsem seděla ve sprše na gymbalonu a teplou vodou tlumila bolesti při kontrakcích. Po přípravě nás už zase společně odvedli na samotný porodní sál, do samostatného boxu. Do žíly mi "napíchli výživu" a na mé přání také "epidurál", který potlačuje vnímání bolestí. Během přípravy na porod jsem dostala 3 dávky epidurálu. Opět mne připojili na monitor, aby mohli sledovat kontrakce a stav malého v bříšku. Většinu doby jsem strávila na gymbalóně, což bylo celkem příjemné. Lékaři se o mne starali dobře, ale mou hlavní oporou byl taťka, který mne uklidňoval a masíroval. Nakonec přišel samotný porod. Epidurál se bohužel počtvrté poskytnout nesmí, neúčinkoval tedy a já rodila "naostro". K porodu jsem si vyžádala sympatickou porodní asistentku. Tato asistentka, blondýnka kolem 30-ti let, mi nejvíce pomáhala a postarala se, aby porod postoupil. Jediná poznala, že potřebuji vycévkovat a tím uvolnit hlavičku plodu. Není to příjemné, ale pomohlo to. Doktorka jí pouze asistovala a tlačila mi při kontrakcích na břicho loktem. "Loktem" vypadá podivně, ale je to účinné. Richarda jsem porodila 19.11. 2004 v 17 hodin 43 minut. Samotný porod trval 7 stahů, 5 hlavička a 2 tělíčko. Nestačili mne nastřihnout a tak jsem se trošičku "trhla" při průchodu druhého ramínka. Táta si přestřihl pupeční šňůru. Novorozeně otočili, ozvalo se lehké brečení a potom mi přiložili malého Ríšu na prsa. Byl celý rudý od námahy - vypadal jako indián. Byl pěkně černovlasatý a podobou celý taťka. Brečela jsem dojetím. Celé rození trvalo 18 hodin. Na porodním sále jsme byli 11 hodin. Potom taťka odešel s dětskou doktorkou do mimiboxíku, kde Ríšu umyli, zvážili, změřili a zkontrolovali zdravotní stav. Taťka jakmile uviděl svého syna, který brečel a celý se při prohlídce kroutil, měl co dělat aby své dojetí emotivně zvládl. Musel přiznat, že tak velkou dávku emocí do té doby nezažil. Chlap by měl být u porodu svých dětí, protože si více váží ženy i společné budoucnosti. Měřili jsme 52 centimetrů, váha byla 3680 gramů. Při pohledu na mou drobnou postavu byl velmi veliký. Po prohlídce mi mimi vrátili na boxík. Taťka mi ho znovu a znovu ukazoval. Následně se lékaři hodinu snažili vypudit placentu, bylo to dost bolestivé a marné. Dali mi tedy silnou dávku epidurálu, abych nic necítila a operativně ji ze mne vyndali. Zašili mne. Epidurál a vyčerpání mne naštěstí uspalo.
Taťka seděl celou dobu za mnou v křesle a pozoroval Richarda. Stačilo promluvit a Richard pozoroval taťku. Bylo to kouzelné. Sledovali ho dva tmavomodré "korálky"a pusinka říkala e,e,e. Richard vůbec neplakal. Nikdo taťkovi nevymluví, že novorozeně nevidí. Ihned spolu uměli komunikovat. Taťka si neuměl představit, jaké to po porodu bude. Je to úplně nové, je to velmi silný vztah. Je možné pouze říci: "jsem otec".
Mamka se po zákroku probrala. Dostala ještě další dávku výživy do žíly. Znovu se mohla vidět s Richardem a trochu si ho užít. Vidět vlastní dítě po porodu je velmi důležité. Hypothalamus jako součást mozku "dá pokyn" přes oční kontakt k tvorbě mléka a zároveň řídí "zavíjení" dělohy.Po chvilce nám malého sestřička odnesla. V boxu jsem ležela ještě asi 2 hodiny, dokud se nespotřebovala výživa do žíly. Taťka byl stále se mnou.
Rozloučili jsme se a sanitář mne odvezl na oddělení šestinedělí s označením P15 na pokoj č.11. Pokoj jsem měla zatím sama pro sebe. Dali mi vypít termosku s čajem a nechali mne usnout. O půlnoci mne vzbudili, poslali do sprchy a ověřili, zda mohu normálně na toaletu. Poté mi přinesli malého na pokoj a přikládali ho k prsům. O šesté ranní totéž. Kolem čtvrté ranní přivezli spolubydlící Lidku. Také se jí narodil chlapec. Jméno dostal Tarkan po zahraničním tatínkovi. Od deváté hodiny ranní jsme měli miminka na pokoji už stále. Začali jsme se starat sami. Sestry nám vše postupně ukazovali.
První den po porodu, v sobotu jsme se učili jak miminko přebalit a ošetřit. Také jsme ošetřovali pahýlek pupeční šňůry. Richard byl vybrán za modela. Opět jsme se učili správně přikládat k prsům. Mlíčko jsem zatím neměla, jen mlazivo. Při vizitě mi doktorka sdělila, že již mám zavinutou dělohu. I pro ni to bylo nezvykle rychlé. Kolem jedné odpolední přišel na návštěvu manžel s mojí mamkou a taťkou, teď již babičkou a dědou. Všichni se rozplývali nad pupíkem. Udělali jsme pár fotek. Od Roberta, mého manžela jsem dostala kytici růží a prsten s tmavomodrým kamínkem. Kolem třetí odpoledne se u mne stavila sestra Jana s manželem Mirkem. Dostala jsem kytičku. Udělali jsme opět pár fotek. Potom jsem byla zase na pokoji s Ríšou a spolubydlícími. Naštěstí jsme si s Robertem posílali sms a volali si telefonem dlouho do noci, aby mi nebylo smutno.
Druhý den po porodu, v neděli nás dětská doktorka učila jak správně koupat. Při vizitě kontrolovali jak kojíme, jak prospívají mimina a měřili "stupeň" porodní žloutenky. Ještě musím zmínit, že jsem každé ráno dostávala bolestivé injekce. Důvodem byl pozitivní RH faktor krve Richarda, který zdědil po otci. Já mám RH faktor negativní. Tyto injekce měli přispět ke správné tvorbě protilátek. Po obědě opět přišel Robert a babi s dědou. Měla jsem své vlastní narozeniny. Všichni mi popřáli a já dostala od Roberta růži a parfém.
Třetí den po porodu, v pondělí začal Richard sát mateřské mléko. Byl zdráv a měl se k světu. Prodělali jsme tři vizity. Vlastní vizitu, dětskou a primářskou s panem primářem Hájkem. Doktorka rozhodla o dostatečně "oschlém" pupečníkovém pahýlku a tak nám ho v deset dopoledne odřízli. Musela jsem celý den kontrolovat ranku, zda nekrvácí. Celý den jsem se nemohla dočkat, až táta přijde po práci na návštěvu. Tento den mne také navštívila kamarádka Martina, která je také těhotná. Přinesla mi kytičku a spoustu dárečků.
Čtvrtý den po porodu, v úterý jsem se těšila na propuštění domů. Richard bohužel nepřibíral na váze. Nepustili nás. Byla jsem smutná, a tak jsem volala taťkovi. Nařídili nám příkrm, buzení po dvou hodinách a kojení. Kolem desáté dopolední nám odebrali krev z patičky pro vyšetření správné funkce štítné žlázy. Také nás navštívila matrikářka a vyzvedla si doklady k rodnému listu. Jako reakce na spuštění mléka a možný stres z prodlouženého pobytu jsem dostala teplotu kolem 38 stupňů. Taťka za námi opět po práci přišel a uklidňoval mne. Nastalá noc byla krušná. Musela jsem krmit po dvou hodinách. Novopečená mamka na to není zvyklá, takže je rozmrzelá a lítostivá. Taťka mne po telefonu podporoval.
Pátý den po porodu, ve středu jsem nervózně očekávala rozhodnutí o našem odjezdu. Jsem lidem z porodnice U Apolináře vděčná, ale domácí prostředí je domácí prostředí. Záviděla jsem sousedce Lidce, která dostala svolení k odjezdu už při vizitě. Ani snídaně mi nechutnala. Modlila jsem se, aby měl Ríša přírůstek váhy. Naštěstí měl celých 150 gramů. Doktorka řekla to krásné "jdete domů". Sestra připravila dokumenty a zařídila očkování proti TBC. Taťkovi jsem s dobrou náladou zavolala, aby pro nás přijel. Při odchodu jsme dostali papírový kufřík s různými dárky pro miminka. Doktorka nám ještě sdělila, jak se máme o miminko starat, probrala s námi anamnézu, předala očkovací průkaz a dokumenty pro naší budoucí dětskou doktorku doma. Dokumenty mi také předal ženský lékař pro mého gynekologa. Po příchodu taťky jsem oblékla sebe a Richarda a vložila ho do autosedačky. Na chodbě jsem se ještě rozloučila se spolubydlící Lidkou a jejím mimčem a také s panem doktorem, který se o mne staral. Na dotaz zda nás ještě uvidí jsem odpověděla: "asi za tři roky, jak to vyjde." :-)

16. prosince 2023 - Rozloučení se školkou
Popocházím po nejmenším pokoji v domě a probírám příruční knihovnu, ve které máme mimo jiné různé památky a vzpomínky na uplynulé roky. V květnu roku 2020 jsem zaznamenal popis událostí kolem narození a pobytu syna Matyáše v porodnici U Apolináře. U Richarda se památky na narození a pobyt U Apolináře nezachovaly. Zachoval se ale průhledný šanon s písničkami, úlohami a kresbami ze školky.
Syn Richard je momentálně ve vedlejším pokoji a připravuje se do školy. Je mu 19 let. U každé památky, kterou vezmu do ruky si vybavím Richarda v příslušném věku. Vydím drobnou chlapeckou postavu a slyším chlapecký hlas.



U první písničky jsem Ríšu zlobíval tím, že jsem místo textu "Červená, zlatá, zelená, co to asi znamená?" zpíval "Červená, zlatá, zelená, to mě bolí kolena!" Nelíbilo se mu to. Opravoval mě, že to tak není. Druhou písničku jsme slyšeli poprvé tuším před vánocemi, ale nevím jakého roku. Vím, že jsme byli přednesem úplně unešeni.



První list představuje úlohy, které byly, v posledním roce školky, přípravou na školu. Druhý list je rozloučením. Richarda jsem doprovázíval z pětileté školy v Mikovicích domů do Přemyslovy ulice. V první třídě se stávalo, že jsme se u školky v ulici Mikovická zastavili a Ríša se šel podívat na paní učitelku Urbanovou. Měl ji velmi rád. I dnes si na to pamatuje.