Blog o rodině
V=N Mystika
Ricky Maty
Ženy a muži
Práce zábavou
Jak jde životFotogalerieRodokmenCestováníZe životaO mně
barevný index modrý
žlutý index černý
žlutočerný index černý
modrozelenočerný index černý
černobílý index černý
zelený index černý
barevný blog
barevný mail
Úvod stránek
Mapa stránek

Jak jde život

Jak jde životrok 2024rok 2023rok 2022rok 2021rok 2020rok 2019rok 2018rok 2017
∗ 2009 Matyášrok 2016rok 2015rok 2014rok 2013rok 2012rok 2010rok 2009rok 2008
∗ 2004 Richardrok 2007rok 2006rok 2005
2004 těhotenství

Rok 2020

Je 10. ledna krátce po půlnoci
Přes svátky jsem měl pár dnů volna a tak jsem připravil kalendář na rok 2020. Ten ještě nechám vytisknout a svázat. Dostane ho moje mamka a Jája. Doma bude také jeden a v PC se kalendář po zapnutí otevře jako aplikace "po spuštění". Tím, mám menší šanci, že zapomenu na některé výročí. U mojí mámy visí více kalendářů na jedné stěně vedle sebe. To vytváří obrazovou galerii. Fotky v kalendářích zároveň dokumentují, jak se měníme. Ještě budu muset doplnit fotografie do malé i velké fotogalerie na webových stránkách. Některé fotografie dám na Facebook.

Už zmíněné volno mě vedlo k tomu abych dal na webové stránky další zajímavé téma a tím je trošku oživil. Téma "Ženy" nemá být ani výzvou, ani kritikou. Chtěl jsem je nestandardně pojmout. Snad se to povedlo. Předpokládám, že téma "Ženy" budu dále rozvíjet a měnit. Sám na svém životním směřování asi mnoho měnit nebudu. K tomuto tématu mne vedly různé úvahy nejen o ženách, ale o životě obecně. Uvažoval jsem například nad svým synem, kterému tělo funguje už jako tělo mužské, ne dětské a psychika začíná fungovat jako u dospělého muže. Zkušenosti ale jako dospělý muž zatím nemá. Představy mě také vedly k tomu, co jsem jako dospívající očekával od svých rodičů a co jsem skutečně prožil.

Poslední dobou si všímám, jak se lidé bojí jakékoliv změny, jak se nechávají životem unášet místo aby život vytvářeli. Utíkají k různým seberealizacím prací aby poté zjistili, že přehnaná práce přináší pouze vyhoření. Utíkají k různým náhražkám ... Bojí se i jen vytvořit si o něčem názor a ten prezentovat. Čekají, že přijde někdo z venku a rozhodne o směřování života za ně. Lidé stojí před přehradou života, která praská a místo aby využili nepřeberné možnosti, které nádrž života nabízí, tak se snaží zalátat každou trhlinu, jenom aby se něco nezměnilo a přitom po změně tak touží … Představ si sám sebe na loďce života, kterou unáší proud. Když je klidný, loďka pluje klidně, když přijdou peřeje, tak to s tebou hází až o život. Kdo se chopí vesel, na co čekáš? Štěstí je v tobě a určitě nepřijde s tím, že se změní osoba ve funkci prezidenta nebo osoba ve funkci vedoucího kdekoliv … Putin za tvoje problémy, které zveličuješ, určitě nemůže :-)

Jak vnímáš ostatní při kontaktech?
Když někoho potkáš, je tím co o něm vypovídá „první dojem“? První dojem není jen o vzhledu.
Když začne mluvit, je tím, co říká? Mluvení není jenom o obsahu slov.
Když začne pracovat, je tím, co dělá? Práce není jenom o plnění povinností.
Když už ho chvíli znáš, je tím, co z něho cítíš a vnímáš? Je kontakt s jinými důkazem tvého prožívání?

Co vnímám při pobytu v Kralupech? Tvary, barvy, zvuky …
Co vnímám při pobytu na dovolené na ostrově? Tvary, barvy zvuky …
Žádný mimořádný rozdíl v tom není, i když se to snažím jako mimořádné prezentovat. Mimořádné je to jenom z mého subjektivního hlediska. Všiml(a) jsi si, že když jedeš na dovolenou, tak se připravíš na jiné prožívání a to před-připravené prožívání potom realizuješ?
Toto platí ale jen pokud žiješ v normálním prostředí mezi normálními lidmi. Pokud žiješ v ulici, která je trvale smetištěm nebo je plná problémových lidí, pak v tom mimořádný rozdíl je. Nejde o to, že by ti lidé mohli vadit kvůli vzhledu, jde o to, že ti může vadit jejich způsob života.

Tak, to bylo trochu o mých vánočních úvahách. Už to začínáš také chápat? Barevnost (tedy různorodost) tvého vnitřního světa a tedy života je větší než světa vnějšího. Doufám, že jsem tě trochu nakazil a začneš o všem přemýšlet.

Je 19. února kolem jedné ráno
Kluci dostali koncem ledna vysvědčení. Richard má to nejlepší, které lze získat. Tedy samé jedničky. Maty bojoval na pomezí dvojek a trojek u důležitých předmětů. Nakonec dostal trojku z předmětu Vlastivěda. Maty je roztěkanej a nesoustředěnej. Potřebuje živou interakci, tedy možnost podílet se na probírané látce vlastním přístupem. Pokud se neděje něco, do čeho může zasahovat, tak ztrácí zájem. Pozoroval jsem ho při úpravě a dokončování hlavolamu, který jsme vytiskli na 3D tiskárně, a který má být darem pro návštěvníky při narozeninách. Měl motivaci a tak se snažil. Je vidět, že mu pomáhá i kroužek Veselá věda na který dochází. Vždy, když přijde domů, vypráví nám, co zhotovili a jaký pokus dělali a také nám přináší na ukázku různé zajímavosti. Myslím, že tady se Maty našel. Občas se na něj zlobím a poté si uvědomím, že chyba v přístupu je na mé straně. Maty souhlasil, že by opět mohl chodit na atletiku. Což vítám. Je mu skoro 11 let a tak mu občas připomenu, že má právo na vlastní názor a může ho komukoliv říci. Když se mu něco líbí i nelíbí. Nemá ale vnitřní sebejistotu a tak si moc netroufá. Jak zařídit aby zakusil, že "úspěch chutná"?
U Rrickyho je situace trochu jiná. Tady mohu stále chválit a tím nepřímo chválit i sebe. Hlavní díl práce je pochopitelně na něm a u obou kluků na učitelkách a učitelích. Pro mě, jako vnějšího pozorovatele, je těžké odhadnout, který učitel a jakou měrou se podílí na všem co synové zvládnou. Myslím, že být učitelem je jedna z prací, která je spíše posláním.
Na druhou stranu dostávám na školu, od Richarda spolužáků, zápornou zpětnou vazbu. Této zpětné vazby asi zatím nejsou Matyáše spolužáci schopni. Třídní učitelka Richarda nás při setkání varovala, že si žáci přinesou domů mikinu z dražšího materiálu, vybrané barvy a zvláštním nápisem. Richard měl mikinu na sobě, když jsem dorazil domů z práce. Udivil mě nápis přes celou přední stranu: Přišel jsem, viděl jsem, nechápu, odcházím. Což je parafráze na Caesarovo: Veni, vidi, vici. Caesarovo zvolání bylo více než optimistické. Nápis na tričku spíše hořce odkazuje na rezignaci. To zvolání "nechápu, odcházím" je odkazem na to, že proces vzdělávání selhává. Richard výuku zvládl. Ale kolik takových ve třídách je? Je chyba v přístupu rodičů nebo učitelů? Sám se snažím najít postupy výuky mladšího syna a vím, že je to těžké. Rodiče a především učitelé jsou "v první linii". Je velmi snadné na ně neúspěch svést. Vlastně, už to není kam poslat, na koho to svalit. Učitelé to mají o to těžší, že někteří rodiče k tomu přistupují stylem: "Posílám je do školy proto, abyste je tam něco naučili." Místo ocenění to schytávají z obou stran. Chyba asi nebude v těch, co v "první linii" plní požadavky nadřízených institucí a plán výuky. Chyba je v samotné koncepci a především v těch, kteří ji vytvářejí a prosazují. Požadavky na šíři a hloubku výuky jsou nepřiměřené a přesouvají se do stále nižších ročníků. Podezřívám odpovědné lidí, kteří zastávají svá místa, že se snaží prosadit svou vizi o šíři a náplni výuky a tím nepřímo PROSADIT SEBE! Ano jsou vzdělaní, ale nejsou inteligentní nebo spíše zkušení. Což je problém! Ta odtrženost od reality! Předpokládají, že když oni sami ve škole kdysi probíranou látku odříkali zpaměti bez hlubšího pochopení a tedy přínosu, že totéž mohou udělat všichni žáci po nich. Odpovědní lidé mají moc rozhodovat, ale nenesou odpovědnost. Naopak učitelé a rodiče nesou odpovědnost, ale nemají moc rozhodovat. Kde jsou ukazatele ve stylu – tady je vaše koncepce a tady její výsledky. Je to podobné jako u prosazování projektu – měřitelná kriteria a odpovědnost. Celý proces výuky by potřeboval zjednodušit, ne stále rozšiřovat! Uvítal bych "krizový tým", složený z žáků, učitelů i rodičů. Především žáci, kteří všechny požadavky zvládli a tedy prošli všechnu probíranou látku s dobrým prospěchem ví, co už je přehnané, za limitem … Podobně rodiče mohou doporučit z pohledu životních zkušeností, co je zbytečné mentorování. Všichni asi víme, co jsme dokázali ze školních znalostí uplatnit a co nepotřebné pozapomínali. NEPOTŘEBNÉ – ZRUŠIT! Netlačit množství probírané látky do stále nižších ročníků! Pamatuji si, jak mi ve škole stále připomínali českého génia J.A. Komenského – ŠKOLA HROU! NECHÁPU, ODCHÁZÍM je škola hrou?
Najdou se i učitelé, kteří působí "vyhořele", neumí se ve třídě prosadit nebo učí s nezájmem pro výplatu samu. To už je ale jiný příběh.
Věřím také tomu, že by bylo nejlépe, kdyby někteří žáci do školy vůbec nedocházeli nebo, že by sociální dávky i jiná pomoc měly být nabízeny teprve po splnění požadovaných kriterií.
Inkluze a podobné projekty, kdy nacpeme do jedné třídy všechny děti podobným stylem, jako když pejsek a kočička v pohádce od Josefa Čapka vařili dort a očekáváme, že ze školy vyjdou povšechně dobře vzdělané děti, je nesmysl.

S Richardem probíráme různá gymnázia, kam by mohl nastoupit. Jejich zaměření a dostupnost. Zatím se nám nejvíce líbí gymnázium v Kralupech a dvě gymnázia v Praze. V Kralupech chce Ricky spíše technické zaměření. Mně se líbí jedno pražské, spíše se zaměřením na výuku cizích jazyků. Tam jsem také Richardovi zařídil přípravu na přijímačky z Angličtiny v délce 8 konzultačních hodin. Richard je nadšen přístupem a stylem učitelů. Já jsem nadšen cenou za kurs, která je oproti ceně za soukromého učitele zhruba poloviční.
Osobní zkušenosti se soukromými učiteli máme rozporuplné. Učitelé, kteří nám byli doporučeni s dobrými referencemi byli výborní. Bez referencí je to bída. Tady platí - peníze až po odvedené výuce jednotlivě.
Kluci pochopitelně tráví čas i s mamkou. Vím, že se jim věnuje. Maty je u ní každý druhý týden a Ricky k ní chodí nejen vyjíst ledničku. Kluci často jezdí s mámou za tetou, tedy naší známou, do Veltrus, kde má domek. Myslím, že se Jája s Matyášem snaží učit i jinak připravovat na školu. Kluci mi na dotaz: "Jak bylo?" obvykle odpoví: "Dobrý!" Moc informací o aktivitách u mamky tedy nemám. Stačí mi, že kluci po pobytu u mamky vypadají spokojeně. Někdy si tedy i stěžují, ale to sem psát nebudu. Maty se do Přemyslovky, kde žije se mnou i bráchou těší především kvůli hrám :-)
Stále hledám styl výchovy pro Matyho a stále nad ním přemýšlím. Jak vzbudit jeho zájem pro lepší plnění povinností? Jakou zvolit formu odměny a zábavy? Co je a co pro něj není přínosem … Chci abychom si navzájem věřili. Svěřuje se mi, ale stále to není ono. Také chápu, že pro něj není lehké žít v prostředí, kde je starší bráška chválen více než on. Přes všechno si myslím, že máme dobrej vztah. Až dospěje, tak mi to řekne. Uvidíme :-)

Zítra máme magické datum: 20.02.2020 :-)

Je 18. března kolem jedné odpoledne
Epidemie a někde i pandemie Koronaviru, říká se také Covid-19, je každý den ve zpravodajství i v běžném životě. Většina z nás neměla s podobnými událostmi zkušenost. Začal jsem ji brát vážně po přečtení článku Bergamo v obležení … na webu kechlibar.net. Článek popisuje dění v italské nemocnici. Autora webu znám osobně.
Opatření proti epidemii nabrala rychle obrátky. Zrušení školní docházky, karanténa, organizační změny na pracovišti, povinné roušky, dopady na ekonomiku …
Vzhledem k situaci jsem využil ve čtvrtek a pátek minulého týdne možnost zůstat doma a nejít do práce. Starší syn byl trochu nachlazen, ale bez teplot a obtíží, už koncem února. S bráchou a mamkou odjeli během jarních prázdnin na hory, na lyže. Tam se nakazil mladší syn a starší uzdravil. Opět to nevypadalo jako nic vážného. Po jejich návratu do života vstoupila epidemie a organizační zmatky. Jak vlastně správně reagovat? Učitelé nám zaslali úkoly a učivo, které je třeba zvládnout. Očekával jsem vysvětlující e-mail alespoň s náznakem pro pochopení situace rodičů, kteří chodí do práce nebo nějaký návod jak všechny školní povinnosti, které vlastně teď supluji, zvládnout. Dosud NIC. Vzal jsem situaci vážně. Mimo měření teplot, získávání informací na internetu a pozorování příznaků jsme se s Matyášem ve čtvrtek učili cca 6 hodin a v pátek cca 4 hodiny. Vlastně se ode mě očekává, že budu chodit do práce, suplovat školu, starat se o domácnost – práce, učení, domácnost, sprcha, jídlo, spánek; práce, učení, domácnost, sprcha, jídlo, spánek … Stal jsem se rázem supermanem :-)
Máťa je tento týden u mámy, takže je supermanem Jája :-)
Do toho přišel v práci zajímavý zážitek. Byli jsme upozorněni, že navýšení zdravotní dovolené (Sick day) se nemá zneužívat. Z pohledu zaměstnavatele jistě oprávněně. Byl k tomu důvod. Představte si, že se staráte pouze o sebe. Domácnost zajištěna – žádné povinnosti. Co budete celou karanténu, kdy jste doma dělat? Procházky, hry …? Mezi lidi nesmíte! Nejlepší by asi bylo „dobrovolnictví“ ve prospěch ostatních. Na netu jsou příběhy o šití roušek, roznášce jídel a nákupů pro starší občany … Můžete psát povzbudivé články nebo popisovat současnou situaci … Ne každý je na to stavěnej a ne každý to zvládne. Starší syn mi například pomáhá najít na internetu způsoby jak usnadnit učení sobě i bráškovi nebo jak se učit zábavnou formou. Připravuje se na přijímačky na gympl nebo hraje šachy po netu s jinými a učí se různé partie aby mě v šachu, který občas hrajeme, porážel. Vím, že ve svém věku mi už neříká všechno co dělá. Zpět k práci. Pokud vztáhnu upozornění o zneužívání zdravotního volna na sebe, ocitnu se mezi Skyllou a Charybdou. Když si vezmu zdravotní volno a nic se neprokáže, budou se na mě dívat „skrz prsty“, protože systém zneužívám. Když si volno nevezmu abych prokázal loajalitu a přitom mám slabé příznaky nemoci jako někteří, kteří to již prodělali, nakazím ostatní. Opět se na mě budou dívat „skrz prsty“, protože jsem se zachoval nezodpovědně. Byl bych tedy u upozornění na zneužívání zdravotního volna opatrnější.
Včera jsem zaznamenal prohlášení o celkovém testování a počtu pozitivně testovaných v poměru cca 6000:400, tedy asi každý 15 testovaný je nakažený. Je to jenom průměr – statistika. Někde bude nakažených více, jinde méně. Já kolem sebe více než 15 lidí v práci mám. Vzhledem k inkubační době 12 až 14 dní je nám tedy předkládán údaj o lidech, kteří se nakazili před 14 dni. Přitom pozorujeme stálý nárůst počtu nově nakažených. Myslím, že mimo odborníků neumíme správně posoudit, v čem se vlastně pohybujeme, v čem žijeme. Každý podvědomě doufá, že jeho a jeho blízkých se to netkne a že sám se chová správně a o situaci správně smýšlí.

Malá zajímavost. Už několik měsíců se snažím o „kalorickou restrikci“. Snažím se nejíst v pondělí, středu a pátek. Napiji se mléka, kávy …, ale nejím. Občas to trochu poruším nebo si záměrně vezmu mandarinku nebo mrkev … Není to úplná hladovka a nesnažím se tuto snahu dodržovat fanaticky. Většinou předsevzetí dodržuji. Moje kolegyně to hezky nazvala „picí (piju tekutiny) den“. Pozoruju se a snažím se všimnout si reakcí těla i mysli nebo psychiky. Zaznamenal jsem, že úplné vynechání jídla je snadnější než jeho omezení během dne. Omezení se ale snažím praktikovat i během dnů co jím. Z toho se dá odvodit, že úplné zrušení zlozvyku je lepší než jeho omezení. Zaznamenal jsem ale také tendenci „dojíst se“ ty dny co jím. Hlídám se tedy. Tělo nijak netrpí a psychika je v pohodě. Váha pomalu klesá.
Během jarních prázdnin, kdy jsem byl doma sám, jsem si dal třídenní hladovku. Celkově jsem vypil 6 sklenic mléka, jednu ráno a jednu večer a odpoledne si dal mandarinku. Navíc jsem netopil. Teplota doma ve středu spadla na 10 stupňů a do pátku se tam držela. Chodil jsem do práce, cvičil protahovací a posilovací cviky, staral se o domácnost. Zima mi během pohybu nebyla. Při sezení u PC jsem si zakryl nohy dekou. Vše tedy proběhlo v pohodě. Všiml jsem si, že protahovací a dechová cvičení jsou pohodovější. Vnitřně jsem byl spokojen.
Aniž bych o koronaviru něco věděl, i když už byl na světě, vyzkoušel jsem si život v kritické situaci. Myslím, že bych snesl i větší zátěž a po delší dobu. Neumím odhadnout, co vydrží mí blízcí. Smysl „kalorické restrikce“ je popsán na internetu i jinde. Nikoho nechci tímto popisem navádět k podobnému jednání a chápu, že vhodnější je osobitý přístup a sebepozorování.

Je 13. dubna kolem poledne
Doplnil jsem fotografie z roku 2019 do menší Fotogalerie, kde je výběr několika fotografií za každý rok i do velké fotogalerie Yellow Butterfly, kde je výběr širší. Vše je pod odkazem Blog o rodině. Vzpomínám si, jak jsem před lety začal zvažovat jakým způsobem uspořádám vzpomínky i fotografie z minulých dob. Začal jsem s pár zápisy vztahujícími se k příchodu synů na svět. Chtěl jsem také zaznamenat vzpomínky na mé trampování, aspoň ty, co se dochovaly. Později jsem přidal rodokmen a postupně ho rozšiřoval. Jája už krátce po našem seznámení vytvářela sešity se zápisky i fotografiemi, které obsahují co jsme prožili a procestovali. Jsem rád, že je mám. V té době byly počítače pouze pro profesionály a fotografie se dělaly na tzv. kinofilm. Z negativů poté fotografie vytvořil profesionální fotograf ve studiu podle výběru majitele. Digitální věk teprve přicházel. Doufám, že vše do počítače přenesu.
Z několika zápisů od Jáji i ode mě se vyvinulo dílo, které bude památkou pro příští generace. Uvědomuji si, a určitě v tom nejsem sám, že o svých blízkých i širší rodině vím docela málo. Vzpomínky se nezapsaly ani nepředaly. Je zvláštní, že člověk se mnoho věcí naučí nebo pochopí, ale už je nepředává dál. Forma předání zkušeností je někdy obtížná, protože máme dojem, že nás bližní neslyší nebo nechtějí poslouchat. Když pozoruji sám sebe, chápu, že jsem k některým věcem musel dozrát. Pak teprve mi pochopení a hodnota sdělení byly přístupné. Snažím se, aby to co vytvářím bylo optimistické a ukazovalo, že život může být dobrý, příjemný ..., i když někteří mají dojem, že jim nezbytně to nebo ono chybí. Pokud moje i Jáji zápisy, úvahy, fotografie, rodokmen ..., přinesou řešení, poučení, potěšení ..., dalším generacím nebo komukoliv, pak jsme postupovali správně.
Jsem v situaci, kdy mohu rozhodovat sám za sebe? Pak je štěstí skutečně pouze subjektivní volbou. V subjektu není mocnějšího činitele než jsem já sám nebo to, co za sebe považuju.

Poslední dobou v práci spíše mlčím a musím dát za pravdu poznatku z různých nauk, že mlčení přináší pochopení. Pochopitelně vše vychází z mystiky, sebepozorování, sebevlády ...
Naopak doma nepřestávám vysvětlovat proč to nebo ono dělat, učit se ... Nepřestávám nabádat a navádět kluky k zajímavostem. Zkoušel jsem jim například ukázat, že aplikace Calc (z balíku softwaru LibreOffice - moje poznámka pro budoucnost), tedy tabulkový kalkulátor velmi podobný aplikaci Excel, lze upravit tedy naprogramovat tak, že bude fungovat jako kalkulačka. Vložím do buněk funkce, které automaticky provedou součet, odečet, dělení, násobení, mocninu, odmocninu ... Klidně mohu provádět třeba přepočet rychlostí na sebe navazujících ozubených kol nebo téměř cokoliv, co lze matematicky vyjádřit. Když všemu dám grafickou úpravu i s popisem, mohu si vytvořit svou vlastní učebnici matematiky. Tomu se říká osobitost a originalita. Myslím, že Jan Amos by se mnou souhlasil :-)
Podobné úvahy a závěry mě přivádí k poznatku, který občas dám k dobru lidem kolem sebe. Kdo nebo co je nejmocnějším činitelem ve výchově a dospívání mých synů? Bůh? Osud? Škola? Ne, jsem to já. Pochopitelně máma kluků hraje nemenší roli a kamarádi, kamarádky, učitelé ..., ovlivňují syny také. V duchu jsem se musel usmát obsahu předcházejících vět: "k poznatku, který občas dám k dobru lidem kolem sebe". Vypadám jako člověk, co chodí světem a trousí moudro :-) Když už jsem u trousení moudra, popíšu ještě jeden poznatek. Při výchově synů je nejdůležitější zdravé sebevědomí, sebedůvěra. Pak teprve může přijít spokojenost se životem. Mamky, nejdůležitější pro vaše syny od jejich desátého roku života jsou tři vlastnosti: zdravé sebevědomí, zdravé sebevědomí, zdravé sebevědomí. Pak teprve můžete kontrolovat, jestli vaše ratolesti splnili svoje školní nebo domácí povinnosti ... :-)
Doufám, že synové potkají živé osobnosti nebo je najdou aspoň v literatuře, které jim ukáží velkolepost je obklopující skutečnosti i velkolepost jejich nitra ... Samotnému mi chybí lidé, kteří by do mého života přinesli zajímavosti, hloubku pohledu na jakoukoliv oblast, krásu života ... Nechci aby do mého nitra přinášeli lidé negativní pohled na život a další zmatek.

Jsou Velikonoce. Největší svátek křesťanů. Chybí mi kvalitně zpracované informace o tesařovi Jošuovi v češtině. Málo lidí ví, že například asyrští křesťané stále mluví aramejsky, tedy pravděpodobně jazykem, kterým mluvil jeden z nejmoudřejších a životu nejvíce rozumějících lidí tohoto světa. V jaké situaci jsou dnes tito lidé mluvící aramejsky? Opět je na scéně islám a jeho nesmírné kulturní obohacení, které nám proudí do celé Evropy.
Internet a jeho vyhledávače mi pro předávání a získávání informací připadají příliš zjednodušující a příliš manipulující. Do budoucna by mohl být fenomenálním nástrojem. Bohužel internetu dominují marketingové, finanční a zájmové skupiny politiků a vlastníků čehokoliv. Internet nám zjednodušeně říká: "Mít finance znamená mít pravdu." Poznání a objektivita se degradují a přináší utrpení. Cestou ven z marasmu internetu můžou být vlastní webové stránky, vlastní odkazy, vlastní vyhledávače. Uvítal bych vyhledávače, které mi podají informace zobrazující více pohledů z více stran nejednou, ne pouze z toho tzv. "správného". Všichni uprchlíci pochází ze Sýrie? Jsou to začínající právníci, doktoři a programátoři? :-) Ne, je to pouze degradace a islám. Vše špatné pochází z Ruska, Číny nebo jiných států, které jdou vlastní cestou? Kde je najednou to volání po různorodosti. Už i dokumenty nebo psané populárně naučné publikace z různých oborů mají různé ideologické pasáže a vsuvky.
Je koronavirus hlavním problémem světa mých synů? Nebude vystřídán zase jiným problémem? Není hlavním problémem přemnožení lidí? Toto přemnožení generuje a neúměrně zesiluje všechny ostatní problémy. Proč o tom nikdo nemluví, nepíše ... Jak to, že o tom dnes a denně neslyším?
Pochopitelně nacházím na internetu i kvalitní zdroje a autory rozumějící, z mého pohledu, různé problematice. Například psychologie - blogy Radkina Honzáka, politika - kechlibar.net, různé alternativy a vlastní webové stránky ... Bohužel nejsou vidět a slyšet tak, jak by měli být.
I tento odstavec o Velikonocích a informacích je svědectvím doby ve které se svými syny žiju.

Je 1. května kolem poledne
Richard nedávno dostal Občanku tedy doklad dokumentující jeho začínající plnoletost. Vím, že je zodpovědný a v podstatě se na něj spoléhám. Věřím tomu, co mi říká. Situace kolem koronaviru a karantény způsobila, že si nejen on myslí, že už začaly prázdniny. Takže polevil. Jáju kontaktovala třídní učitelka s tím, že přestal posílat vypracovaná zadání a úkoly. Po otevření aplikací pro kontrolu úkolů a známek jsem byl překvapen jak snadno se dá ztratit kontrola. Vysvětlil jsem Rickymu, co všechno to může způsobit. Slíbil mi, že do konce týdne vše napraví. Učitelce a tím i ostatním učitelům jsem se omluvil. V únoru jsem napsal článek o situaci v Richardovo třídě a problémech školy a žáků. Teď mi nezbývá, než si nasypat popel na hlavu.
U Matyáše se nám při střídavé péči daří úkoly docela plnit. Doufám, že se zase nepřechválím :-) Matyho baví dělat úkoly pomocí přístupu k internetu. Vymysleli jsme jen tak pro zajímavost křížovku v angličtině. Tajenkou bylo přání k velikonocům. Bráška mu pomohl nazpívat písničku, opět v angličtině, kde zpívaná slova doprovází tleskání rukou, pohyb nohou, zdůrazňování výrazů … Moc se mi provedení líbilo. Mám ji schovanou pro budoucnost. Pochopitelně děláme i matematiku, češtinu a další předměty. Matyášovi chybí kontinuita. Zapomíná to, co už zvládl. Byl bych rád, kdyby ho bavilo jít v probírané látce víc do hloubky, aby ho bavilo vyhledávat zajímavosti k různým tématům.
V úterý jsem byl na testech zjišťujících přítomnost viru Covid-19 v těle. Metoda odběru je pomocí sondy z nosohltanu. Nic příjemného, ale dá se to vydržet. Naneštěstí mi sestřička narušila nějakou cévku a tak mi tekla 10 minut krev. To je ale maličkost. Výsledek testu byl negativní. Platbu za test provedl zaměstnavatel, kterému tímto děkuji. Test samotný, podle vyjádření sestřičky, bohužel ověřuje pouze momentální přítomnost nemoci v těle. Lepší by byl krevní test, který může potvrdit již prodělanou nemoc. Pro mě i syny by to byla jistota.
Po odběru mi do začátku odpolední pracovní směny zbývalo pár hodin. Ze zámečku Na Veleslavíně, kde test proběhl, jsem jel metrem na stanici Malostranská. Postupně jsem prošel Malou Stranou, Karlovým mostem, uličkami Starého Města, Staroměstským náměstím, Pařížskou ulicí přes Josefov, po Čechově mostě na vyhlídky z Letenských sadů a poté přes Letnou do Stromovky. Praha bez turistů je kouzelná. Připomíná 80-sátá a počátek 90-sátých let. Úplně si říká o povedené fotografie.

Samota umožňuje vytvářet a lépe ovládat sama sebe. Cestování je pro to ideální. Člověk nepodléhá tolika podnětům a nemusí neustále vyrovnávat různé vlivy. Pro zajímavost uvedu něco z mého vnitřního života … Sám(a) to můžeš vyzkoušet.
Ať už je člověk kdekoliv, v jakémkoliv prostředí, používá své smysly. Smyslové vnímání vytváří reakce na vnímaný děj, vnímanou proměnu. Do těchto procesů může člověk vstoupit. Odříkávej v duchu a vnímej: je viděno, je slyšeno, je cítěno, chutnáno, hmatáno, vnímáš teplotu a vítr, vlastní tíži … Při kontrole vnímání a vjemu proměny v duchu odříkávej a žij: žádné vztahy, žádné vazby, žádná hodnocení, žádné představy. Stal(a) jsi se pozorovatelem – nejvyšší autoritou pro sebe sama.
Teď jsi ochutnal(a) trochu z mystiky. Sebepozorování a sebekontrola má širší základnu a sama o sobě pravděpodobně k porozumění dějům nevede.
Během tohoto vnímání ke mně přišel starší muž a téměř neslyšitelně mě oslovil. Byl oblečen čistě, ale ve starších věcech, jak starší lidé bývají. Přistoupil jsem blíž a podíval se do jeho modrých očí. Byly živé a střízlivé. Dal jsem mu všechny mince, které jsem u sebe měl. Poděkoval a začal vyprávět. Bylo na něm vidět, že si potřebuje promluvit. Z hovoru jsem vyrozuměl, že žije s kočkou, ale sám v malém bytě na okraji Prahy. Měl o všem přehled, takže mi sdělil jaká je situace s koronavirem a jak si jednotlivé státy stojí. Svěřil se mi s příjmem v domácnosti a malými radostmi jeho života. Prý se chodí koupat do Vltavy jako i jiní lidé jeho věku. Jmenoval svoji kamarádku a bývalou doktorku a další lidi. Hlavně to musí být zdarma, protože na nic placeného nemá. Údajně na svém místě v Pařížské ulici stojí každý den asi tři a půl hodiny. Svěřil mi, že je mu 78 let. V tu chvíli mi došlo, že se dívám do "zrcadla času". Mezi námi je rozdíl 25 let. Před 25 lety to byl zralý muž plný síly. Před 25 lety jsem byl já mladej chlap plný síly. Budu stát za 25 let na ulici a žebrat? Na starším muži bylo vidět, že věk a chudoba nesnižuje inteligenci, sociální cítění ani rozhled. Nebyla v něm pýcha, byla v něm pokora. V duchu jsem si řekl: "Děkuji ti za to, že jsem se něco naučil". Nahlas jsem si to říci nedovolil abych ho neurazil. Rozloučil jsem se a pokračoval v cestě.

Je 26. června kolem poledne
Středa večer. Z okna sleduji zahradu. Je úplné bezvětří. Klid. Ani list se nepohne. Slunce klesá k obzoru a tak je vše z jedné strany zlatavě nasvíceno a z druhé ponořeno do stínu. Zahrada je plná květů různých barev. Jako každý rok kvetou růže, pivoňky ..., ale i květiny, které dávám do truhlíků a jiných nádob. Všude převládá zelená. Před sebou ve vzdálenosti asi 15 metrů vidím středně vzrostlou višeň obsypanou plody. Zahrada dává i maliny a spoustu jahod. Brzy uzrají různé rybízy a angrešt.

Tento měsíc byl nabitý mnohými událostmi důležitými pro osobní život.

Richard dělal přijímačky na gymnázium. Před samotnými jednotnými státními zkouškami absolvoval 8. června přijímací zkoušky v angličtině. Ty se skládaly z písemných i ústních testů a pohovoru. Mysleli jsme, že pohovor bude spíše o motivaci zdůvodňující zájem o jazykové gymnázium. Nakonec stál Richard při pohovoru proti třem testujícím. Jednomu muži a dvěma ženám. Bylo to náročnější. Určitě šlo o ověření, zda bude syn schopen výuku, většiny předmětů v angličtině od třetího ročníku, zvládnout. Líbila se mi reakce Richarda, kdy na otázku co dělá, když ho někteří lidé nebo třeba zkoušející přivádí k pocitům trémy, odpověděl, že si představí tyto lidi nahé a tím je odzbrojí. :-)
Předpokládal jsem, že lepšího umístění dosáhne Richard na Dvořákově gymnáziu, ale nakonec byly výsledky lepší na gymnáziu Amazon. Amazon měl jako doplněk k přijímacím pohovorům na gymnázia zmíněné testy z angličtiny. Dvořákovo gymnázium dalo možnost zlepšit si bodové skóre při hodnocení doklady o absolvování a umístění se v soutěžích a olympiádách nebo doklady dokazujícími návštěvy nějakého kroužku po dobu více let. Postupovali jsme poctivě a tak jsme žádné doklady neměli. Ne, že by Richard na soutěže a olympiády nejezdil. Neumístil se ani samostatně, ani s týmem za školu na předních místech. Nebudu hodnotit, který přístup gymnázií je vhodnější.
Doma jsme měli několik rozhovorů na téma, které gymnázium vybrat. Já na počátku upřednostňoval gymnázium Amazon, Richard spíše Dvořákovo gymnázium s technickým zaměřením. Po absolvování přípravných testů z angličtiny v gymnáziu Amazon v délce několika hodinových kurzů postupně Richard měnil názor. Oslovil ho přístup učitelů, kolektiv i vybavení a pojetí školy. Zápisový lístek jsme tedy předali v gymnáziu Amazon. Škola je placená. Doufám, že mamka Richarda Jája přispěje polovinou. Drobná nevýhoda je dojíždění, ale vzhledem k umístění gymnázia to snad nebude problém.

Kluci přinesli vysvědčení a tím jim letos začínají již druhé prázdniny. No, ty první způsobené epidemií koronaviru (kovid-19) neznamenaly pouze volno. Školu jsme suplovali. V koordinaci s učiteli nakonec šlo všechno velmi dobře. Alespoň já jako rodič kluků jsem to tak vnímal. Prvotní náraz nemoci a s tím související povinnosti byl šok. Ten pomalu přešel. Přizpůsobili jsme se novému přístupu.
Maty přinesl jedničky a dvojky. Žádnou trojku. Tomu jsem moc rád. Zlepšil se v Angličtině, Vlastivědě a Informatice. Přes prázdniny budeme opakovat. Aspoň ty dny,co bude u mě. Znám ho a vím, že hrozí pozapomínání naučeného. Matyho kolektiv opouštěl svoji třídní učitelku a tak spolu měli pár akcí. Opékání buřtů, kino a výlet lodí. Tyto vzpomínky pro ně budou mít hodnotu až když budou starší.
Ricky si pohoršil a místo samých jedniček, které měl v pololetí, přinesl dvojky z Občanské výchovy, Zeměpisu, Chemie a Výtvarné výchovy. I tak je ale jeho výkon velmi dobrý. Navíc si domů přinesl kouzelnou věc !-) V šetsé třídě si zapsal na lístek, jako ostatní žáci, předsevzetí do budoucnosti. To se vložilo do obálky a učitelé ho uschovali pro konec školní docházky. Obsah předsevzetí zněl: Do budoucna bych se chtěl naučit plynule anglicky a i trošku německy. Furt se věnovat sportu a někam se dostat. Richard 6.B. Předsevzetí se dost naplnilo. Moc se mi podobný vzkaz sama pro sebe do budoucnosti líbí. Ríša se rozloučil společně se svými spolužáky se svojí třídní učitelkou v podniku Čajovna. Probíralo se, kdo kam nastoupí, jak to bude náročné a co koho čeká ...

Jája opět oživila otázku rozvodu. 24.6. nás u Okresního soudu v Mělníce po asi 20 minutovém stání rozvedli. Seznámili jsme se v dubnu roku 1992. Svatba proběhla v červnu 2002. Uběhlo 28, potažmo 18 let. Den, kdy došlo k rozkolu jsem zaznamenal již dříve.
V rovině vztahů je vše jasné. Jája má nového partnera, kterého vlastně vůbec neznám. Já jdu cestou mystiky. U otázky rozdělení majetku jsem se všeho vzdal ve prospěch kluků. V případě prodeje synové dostanou procentuální podíl z prodejní ceny. Jinak dostanou vše v případě dědictví. Otázku mého finančního vkladu a velkého osobního úsilí při rekonstrukci řešit nebudu. Ostatně to nemám jak dokázat. Nemáme žádné dluhy, vše bylo děláno z úspor.
Domluvili jsme se na společné návštěvě advokáta a sepsání smlouvy, která nás do budoucnosti ochrání hlavně před námi samými. Žádné vyhrocené emoce, žádné překotné změny názorů. Měli by jsme chápat zájmy synů.
Promluvili jsme si i o příčinách rozpadu vztahu. To, co mně připadá jako marginální je pro Jáju velmi zásadní a opačně tam kde já vidím své podstatné úsilí pro zlepšení stavu rodiny, zázemí a výchovy je to pro Jáju nepodstatné. Nenosím "kůži" Jáji a tak to neumím zhodnotit. Zkušenosti mi obecně říkají: pro ženy je podstatné prožívání, prožívání, prožívání a pak jsou ochotni připustit rozumové důvody; pro muže jsou podstatné rozumové důvody, rozumové důvody, rozumové důvody a pak když jim to dává smysl, jsou ochotni připustit prožívání. Myslím, že naše dohoda vede k oboustranné spokojenosti. Nechci, aby ani jeden z nás nosil v nitru pocit křivdy, natož aby ho nosil do konce života. Proběhl tedy nesporný rozvod.
Stav, který je tímto vyvoláván se dá nazvat rovnodušností – vnitřním klidem. Ideálním stavem je míruplnost. Stav bez jakýchkoliv vnitřních konfliktů a rozporů.

Trochu jsem si upravil odkazy a zdroje z vlastního webu, vedoucí na jiné webové stránky. Tím se snažím omezit případnou manipulaci s vnímáním okolního světa ze strany kohokoliv. Chápu, že uzavřít se do osobitého pojetí potvrzujícího oprávněnost mého vidění světa může být ošemetné. Nechci se dostat do stavu, kdy ti, co mají podobné názory jsou nekriticky vyhledávání a ti ostatní jsou blbci. Tak to není. Spíše vnímám, že ti, co provádějí jakýmkoliv způsobem "indexaci" a vyhodnocení obsahů o čemkoliv, jsou nekompetentní, nezkušení, nemorální. Líbilo se mi jedno přirovnání v diskuzi pod článkem, kde autor píše: pokud by současní editoři (mající přesvědčení o své božské neomylnosti, podobně jako Hitler a jeho vztah k prozřetelnosti) posuzovali tvrzení Galilea Galilei o Heliocentrickém systému v jeho době, udělili by jeho zprávám a vědeckým publikacím titul FAKE NEWS, protože by byly v rozporu s naprosto všemi okolními dostupnými zdroji. Asi na takové úrovni většina současných editorů obsahu internetu je. Jejich maximálním výkonem je vytvoření kompilátu o čemkoliv z jim vyhovujících zdrojů. Doufám, že jsem je dostatečně urazil :-) Asi ne. Přidám ještě hodnocení obsahu sociálních sítí. Pokud o někom napíšu, že tam stál jak "černej ztrouchnivělej pařez", zablokujou mi účet, protože stupidní indexující robot vyhodnotil toto sousloví jako nepřijatelné. Pokud o někom napíšu, že tam stál jak "neshopnej kretén", bude vše OK. Přitom v prvním případě se jedná o přijatelný eufemismus, v druhém o zbytečnou urážku. Určitě bych nehodnotil programátora indexujícího kódu. Problém je v zadavatelích a především v těch kdo to financují. Tady už nejde o snahu po vytvoření nějakého kompilátu a tím důkazu pro sebeuplatnění. Tady jde o snahu postavit všechny proti sobě a v tomto emocionálním marasmu prodávat pozitivní reklamu. Samozřejmě mnozí chápou, že jde i o názorovou manipulaci. Takže pryč od těchto zdrojů …

Když už jsem u popisu vnímání okolního světa, opět uvedu něco z mého vnitřního života. V zaměstnání jsem zaznamenal snahu o hodnocení spokojenosti kolegů s prací a také poznámku o nespokojenosti kolegů s tím nebo oním, a že si někteří chodí stěžovat (no, to stěžovat by šlo někdy nahradit jiným slovem, ale raději to nechám tak :-). Poznamenal jsem, že ani nevím kam se vlastně chodí stěžovat, protože jsem si dosud na nic a na nikoho stěžovat nebyl.
Teď k vnitřnímu životu. Pokud sám sebe sleduji, vidím, že hodnocení vyvstávají z nevědomého emocionálního základu. Tato hodnocení lze potlačit tak, aby nevyvstávala. Ano, někdy to dá práci. Pokud ale dostanu přímý dotaz nebo na něco reaguji, co s tím? Negativní hodnocení v nitru vyvstávají pro nedostatek informací o nějaké osobě nebo procesu. Nebo proto, že se musím podílet na procesu s kterým nesouhlasím. Bývá to i obranná reakce.
Nevědomí nebo také podvědomí bývá považováno za autonomní část psychiky. Mnozí si myslí, že se tedy nedá ovlivnit. Dá. Při hodnocení kohokoliv nebo čehokoliv mohu najít pozitivní vlastnosti a stránky. Tento nadřízený má tuto dobrou vlastnost, tento tuto, kolegyně vedle mě má tyto dobré vlastnosti nebo vyniká v …. Nebo. Do nadpisu odkazů na mém webu směřující ke společnosti kde pracuji napíšu "Můj přístav", do přihlašovací stránky "I love my job". Pro toho, kdo navštíví mé webovky vysílám: při kontaktu s jinými jsem připraven na kultivované jednání. Ano, dá to práci a vnitřní námahu. Někteří pro to mají větší talent a proto je vnímám jako optimisty. Ovlivňování podvědomí je proces podobně jako učení ve škole.
Tato jednoduchá mentální operace kolem mě vytvoří lepší okolí, lepší svět. To může mít dalekosáhlé následky ve vlastním prožívání. Přichází spokojenost a štěstí.
Chápu, že někteří mě pozitivně nevnímají. Nedokážu změnit jejich svět, ale dokážu změnit svůj.

Ještě musím doplnit něco z posledních událostí. Loni jsem si domluvil a poté odsouhlasil účast na závodech typu "Predátor", což jsou běžecké překážkové závody. Úplně jsem na to zapomněl. Situace kolem mě se dost změnila. Platba za placené gymnázium, platba za advokáta, který posuzuje formální správnost majetkového vyrovnání při rozvodu... Teď nechci svým závazkům dostát. Ve finanční stránce ale dostojím. Nechci nikoho poškodit. Pro někoho jsou podobné závody životní seberealizací, pro mě je to okrajová zábava, kterou rád sem tam vyzkouším. Někteří mohou namítnout: je sice hezké, že umí ve svém nitru navodit harmonické prožívání, ale ostatním způsobuje nepříjemné situace. Jak z toho ven ...? Nepřijímat do budoucna závazky podmíněné nějakým odkladem i když se to zdá z momentálního pohledu výhodné. Nejlepší je závazky vůbec nevytvářet a rozhodnout se podle momentální situace. Pochopitelně jsou odůvodněné případy kdy dlouhodobý závazek vznikne. Například platby za synovu školu. Tady ale situace asi nejde jinak řešit. Nevím.

Ricky vymyslel nové slovo. Sloučil dohromady slovesa dohnal a předběhl do předběhnal :-)

Je 15. září kolem půl dvanácté dopoledne
Mezi dny 12.7. - 19.7. cestujeme po Polsku. To nás příjemně překvapuje. Odkaz k cestopisu Na sever 2020 vede do kapitoly o Cestování. V malé fotogalerii nebo ve vetší fotogalerii Polsko 2020 je několik fotografií k nahlédnutí.
Myslím, že se mi podařil zlepšit vypravěčský styl a celkové podání. Pokusím se vrátit k cestám Na jih v letech 2017 i 2018 a předělat je v podobném duchu. Obsah vyprávění ponechám stejný. Změnil jsem návaznost jednotlivých odkazů. Ty nově umožňují překlikávání mezi cestopisy a fotogaleriemi. Logika sledu názvů fotografií je zbytečně složitá. Proto mi trvalo vytvoření fotogalerie pro Polsko 2020 relativně dlouho. Pro další roky bych se měl spíše vrátit k původnímu pojetí názvů pro fotografie z let 2017 a 2018 nebo vytvořit systém jiný. To už se možná dotýká celkové logiky stavby mého webu. Uvidíme.

Breberky Covid 19, prázdniny i starosti o kluky mi daly docela zabrat. Problémy byly hlavně s časem. Na druhou stranu, myslím, nastal výrazný posun v mystice. To ale patří do jiné kapitoly. Mým úkolem je ještě popsat události posledních dní.

Je 17. září kolem jedenácté dopoledne
Něco ke mně, zaměstnání a sociálním interakcím. Na svém pracovním místě víceméně mlčím. Moje mlčení není výrazem nespokojenosti, ale naopak spokojenosti! Umožňuje mi tak cenné sebepozorování a práci s nitrem! Pokud člověk mlčí, utiší kolem sebe sociální "humbuk", tedy sociální interakce. To přináší vnitřní klid a ten je velmi příjemný. Chápu, že tento popis vyvolává u jiných pouze dojem mlčenlivosti jako mé vlastní subjektivní hodnoty. Bez vlastní zkušenosti s mlčenlivostí, porozuměním kontextu a sebepozorováním je tohle téma obtížně vysvětlitelné. I toto je mystika, tedy porozumění životu. Ono zmíněné sebepozorování otevírá oblasti ve vlastním nitru člověka, které tady zatím nepopíšu.
Jsem mužem, a proto se stále objevují sociální interakce mezi mnou a ženami. Snažím se je tlumit. Jako člověk jdoucí cestou jógy vnímám v co nejširším rozsahu svoje okolí i sebe, tedy prožívání svoje i ostatních. Vnímám zájem žen o muže i jejich reakce. Vím, že muže sledují, když zaměří pozornost na jinou ženu a vím, že sledují na co se muži dívají :-) Sleduji prožívání žen a jejich nepřímou snahu potom aby muži změnili svoje postoje, chování a myšlení v jejich prospěch.
Zde jdou proti sobě dva světy. Upřímný muž to, co říká, myslí vážně. Nepoužívá tolik empatii, která je vlastně filtrem emocí. Muži mají dojem, že ženy slyší, ale neposlouchají. Mají dojem, že prožívání a vlastní spokojenost ženy jí nedovolí připustit oprávněnost mužského pohledu na život.
Je to dostatečně vysvětleno? Nevím. Mojí snahou určitě není nikomu ublížit nebo někoho poškodit. Dávám přednost kultivovanému jednání a pokud ho zaznamenám, jsem otevřen jakémukoliv tématu.
Existuje žena, která by mě mohla silně ovlivnit? Ano, popsal jsem ji jako bohyni na svých webových stránkách pod odkazem Ženy a muži. Existuje i jiný typ ženy, která by mě mohla silně ovlivnit? Ano, je to postava bohyně Aptasat, která je duchovní průvodkyní v knize Beseda bohů od K.M. I žena může být guruem života. Proč ne? V současné době bych osobně dal přednost bohyni Aptasat. Možná je to dáno věkem nebo osobní zralostí.

Je 22. září kolem desáté večer
Přes den, kdy postupně píšu tyto a podobné řádky, poslouchám mix skladeb HAEVN We Are. Je to jednohlasý zpěv doprovázený symfonickým orchestrem. Maty sedí vedle mě a tak děláme zároveň úkoly. Potom tedy hudbu neposlouchám. Opět kvůli koronaviru supluju školu. Úkolů je hodně. Chci aby Maty pracoval poctivě. Navíc spolu hledáme zajímavosti na internetu s výukou související. Například dnes jsme poslouchali česká nářečí na Youtube. Snažím se aby Maty pochopil, že musí sám převzít odpovědnost a do školy se připravovat když nejsem doma. To je ale obtížné. Učíme se tedy, s přestávkami do deváté večer, až po mém příchodu ze zaměstnání. Zítra má mít vyučování pomocí konference přes počítač. To by mohlo přinést dobré zkušenosti.

Vrátím se k popisu dovolené. Tu jsem letos rozdělil do dvou částí. Cestu na sever s prozkoumáváním Polska už jsem popsal. Teď to bude o Česku. Auto je opět, mezi 8. a 16. srpnem, naším pohonem, domovem i ložnicí. Míříme do Českého Švýcarska, přesně do Jetřichovic a okolí. Procházíme údolí, prolézáme skály, vylézáme na Rudolfův kámen a Mariinu skálu. Nejvíce se nám líbí soutěska Úzké schody. Pokračujeme k další atrakci s názvem Pastýřská stěna. Ta je dominantou Děčína protkanou Via Ferratami, tedy železnými cestami. Půjčujeme si v místní půjčovně vybavení pro lezení a jdeme na skálu. Lezeme výstupy s názvy Cesta do nebíčka, Hladový poutník, Vzpomínka, Vzdušný balet. Matymu se nechce dokončit Tichou toleranci s Karlovým mostem, kde je potřeba přejít ve výšce po nataženém lanu a tak trasu obcházíme jinou cestou. Ricky leze částečně sám, částečně s námi. Já vždy Matyho doprovázím. Ani jeden nelezeme cesty s stupněm obtížnosti "D". Po vyspání na odlehlém místě, poblíž opuštěného a rozpadlého německého hřbitova, míříme na Liberec do aquaparku Babylon. Tady se nám dovolená trochu komplikuje. Maty se při jednom sjezdu toboganu, který vypadá jako vířivka, uhodí do hlavy. Naroste mu velká boule. Plavčíci nám pomáhají bouli ledovat. Pro jistotu nakonec s Matym mířím do Liberecké nemocnice. Po rentgenu nás lékař ujistí, že boule nevede k vnitřnímu zranění a postupně odezní. Doporučí mi abych syna sledoval, zda se mu neudělá nevolno a abych ho v noci budil každé dvě hodiny a ověřoval jeho reakce. Usoudím, že Matymu by se s boulí na temeni hlavy špatně spalo v autě a tak domlouvám předčasný pobyt u Rendy v Josefově. Po příjezdu, bratrova fena Nela, lehce kousla Matyáše do prdelky. To bylo přivítání :-) Do třetice si Maty poranil palec na noze. Za celou cestu po Polsku nic, chvála bohu :-), a teď vše najednou. Od mého bratra vyrážíme na prohlídku centra Kadaně a k poblíž ležící vodní nádrži Nechranice, kde se koupeme. Vyrážíme i na Horní Hrad, německy Hauenštejn, poblíž Stráže nad Ohří a na zámek v Klášterci nad Ohří. K dalšímu koupání vybíráme menší jezero Boden vedle většího jezera Medard u Habartova, kde bydlí babička kluků. Musím uznat, že koupání v Bodenu bylo v Čechách tento rok nejlepší. Teplá voda s průzračností desítky centimetrů. Kolem Bodenu vede In-line dráha, kterou jsme prubli loni. Také super. Navštěvujeme samozřejmě i babičku Jarmilu a jeden den ji odvážíme na oslavu Janiných narozenin do Josefova. Manželka bratra zmínila, že šedesátku ani nechtěla oslavovat. Když viděla čtyřkolku do terénu jako dar …
16. srpna navštěvujeme výstavu s názvem Výstava stanů v Letňanech. Kupujeme dva kvalitní batohy. Pro Rickyho batoh do školy a pro mě batoh, kam se vejde můj větší notebook. Konečně ho mohu brát sebou na brigádu do Zemědělského muzea, která po omezení s Covidem-19 opět pokračuje. Na výstavě kupuji i novou lehkou zimní péřovou bundu. Ještě pár dnů užíváme půjčené auto, které 23. srpna v 19:00 vracím. Tím skončilo vše, co bylo naplánováno kolem dovolené. Ještě zmíním, že den před vrácením jsem vzal Rickyho na opuštěné a nepoužívané silnice, kde si sám vyzkoušel řízení …

Mezi 17. a 23. srpnem prožívá Maty pobyt na táboře Country Strike junior od společnosti brezova.istan.cz. Po příjezdu domů je spokojenej a navíc mi přiváží věci na vyprání v mnohem lepším stavu než loni :-) Maty během prázdnin i po nich hraje s jinými kluky hry po síti nebo si domů vodí kamarády a pak hrají přímo na Xboxu. Jako volitelný předmět si ve škole vybral tělocvik, podobně jako kdysi starší bráška Richard. Námi vybraná atletika v organizaci Sokol nevychází. Je plno. Jejich škoda. Maty je na atletiku podobně nadanej jako Ricky. Volíme tedy s Jájou kroužek Programování v Domě dětí v Kralupech. Volba se mi líbí. Rád budu pomáhat s obtížnějšími oblastmi a navíc se mi možná podaří Máťu zapojit do tvorby domácího a rodinného webu.
Obecně jsme si starost o školu rozdělili s Jájou tak, že o většinu věcí u Matyho se postarala sama a já naopak o většiny věcí u Rickyho. U Richarda bylo ještě nutné zaplatit za učebnice, které jsme sehnali v antikvariátech nebo v knihkupectvích. Nejdražší knihou byla Biologie pro všechny čtyři ročníky. Ta je ale tak dobře zpracovaná, že bych ji klidně koupil i jako samostatnou publikaci do naší domácí sbírky. Ricky má za sebou adaptační pobyt gymnázia ACGA ve sportovním centru v Nymburku mezi 14. a 16. zářím. Přijel utahanej, s únavou svalů a šlach, ale spokojenej jako Maty s táborem.
Důležitou událostí v životě Richarda je navštěvování tanečního kurzu, lidově tanečních, v Kralupském kulturním centru. Pozvání na taneční dostal od Kláry, bývalé spolužačky ze základky. V neděli se mi chlubil, že tančil se sedmi dívkami. Taneční mistr chválil jeho talent pro pohyb. Myslím, že s tančením mu pomáhá jeho mamka Jája, ke které chodí o víkendu. Jája mu pomohla i s výběrem obleku. Předpokládám, že po nedělní návštěvě u holiče, jsa navíc oblečen ve sportovně laděném obleku, působil jako "lev salónů". Babička Jarmila mi po zhlédnutí fotografie v domácím kalendáři, kde je Richard zvěčněn v měsíci září, jak drží poslední loňskou jahodu, řekla, že Ricky je ve svém věku pohlednější než jsem byl já, ale že mu to nemám říkat. No, proč ne? Jen ať si to holky, nejen na tanečních, užijou ...

Krátce po začátku školy jsem požádal kluky o vytvoření školního rozvrhu v Excelu tak, aby neobsahoval jen dny, hodiny a vyučované předměty. Excel je relativně jednoduchý nástroj na ovládání a přitom poskytuje možnost vytvořit přehledná a graficky působivá díla. Do rozvrhu Richarda jsme přidali spoje vlakem i autobusem z Prahy do Kralup. Tyto spoje zobrazují možnost vystupovat v Kralupech na různých místech. Dále jsme přidali adresy pražských antikvariátů s otvírací dobou. K přestávkám na oběd a za poslední vyučovací hodinu jsme přidali do následující kolonky slova LOVE? WALK? HOME? a otazník. Podbarvení buněk je bílé, světle béžové a světle zelené. Do rozvrhu Matyáše jsme ke každému předmětu, který je zvýrazněn červenou barvou a tučně, přidali jméno vyučujícího, aby si jména učitelů zapamatoval. Za poslední vyučovací hodinu jsme přidali do následující kolonky volby HOME? GAME? PLAY? FRIENDS? LEARN? a otazník.
Maty má tu výhodu, že jeho třída nemá odpolední vyučování přerušená obědem. Ricky dostává docela zabrat. Jeho vyučování končí v pondělí, úterý a čtvrtek kolem čtvrté odpolední, takže doma je až kolem půl šesté. Ve středu má o hodinu méně. V pátek má ale jen tři "lehčí" předměty včetně dvou hodin tělocviku, takže má jakoby tři dny volna.

Jsem se zase rozkecal, jdu spát. Dobrou ...

Je 16. října kolem deváté večer, část o naplnění života jsem napsal kolem jedenácté večer
Život je kruhem v kruhu. Dnes se jeden z kruhů uzavřel. Poslední z dětí narozených v rodině Josefa a Alžběty v Trstěnicích odešlo … 16.10. kolem 12:30 jsem se dozvěděl, že umřela moje máma Jarmila.
Když umřel táta Reinhold nebrečel jsem. Když umřel děda Antonín, otec mého otce, byl jsem dítě a nevěděl o tom, neřekli mi to a já časem zapomněl. Když umřela Helena, mamka mého otce, nebrečel jsem. Když umřeli děda Josef a babička Alžběta, rodiče mé mámy, nebrečel jsem. Dnes, když umřela moje máma, brečím jako želva ... Pamatuji si, že jsem v rozhovoru s mamkou po smrti babičky Alžběty zmínil, že teď je na řadě její generace. Dnes se naplnilo, že je na řadě generace moje.
Naposledy jsem s mámou mluvil 10.října v půl osmé večer, když jsem jí volal z muzea Zemědělství v Praze, kam chodívám na brigádu jako noční správce budovy. Naposledy jsem ji viděl pomocí video přenosu přes telefon, když jsem mluvil s bráchou. Při telefonických rozhovorech mi často říkávala: "Co dělají a jak se mají kluci." Měla starost o naši budoucnost. Netěšil ji rozpad mojí rodiny a z toho vyplývající nejasné vyhlídky. Těšily jí úspěchy kluků a moje relativní spokojenost a vyrovnanost ...
Při rozhovorech o životě mamka za svoji největší chybu považovala to, že si vybrala pro společnou cestu nesprávného chlapa. Myslím, že měla pravdu.
Máma mi od malička říkala Robiku. I teď v pokročilém věku. Vždy jsem na toto oslovení slyšel a neuvědomoval si to. Pouze pokud na to někdo upozornil. Pokud vyprávěla nějaké vzpomínky z mého dětství, často se jí vybavilo jak jsem vytrhal nově zasazené sazenice květin, které předtím otec pečlivě celé dopoledne sázel. Když uviděla reakci Reiholda, mého otce, zavolala na mě: "Robiku utíkej ...", a já se mazal schovat na louku, z které jsem se vrátil až po delší době. Kdo teď na mě bude volat: "Robiku..."? Mamka žila s mým otcem na více místech. Myslím, že v domě v Úžlabí, kde se stala událost s květinami, byla šťastná ...
Tušil jsem, že mamku už život nebaví a také to několikrát zmínila. Ve svém okolí už neměla nikoho podobného ročníku. Stáří spojené s částečnou nemohoucností se jí nelíbilo. Nedivím se jí a mám pro to pochopení.
Nedávno mi volala její sestřenice Mariánka, žijící na jižní Moravě. Vzpomínala na společné zážitky z dětství, které prožila i s mojí mámou. Holky si volaly a často se hodně nasmály. Dnes mi kondolovala.
Zapálili jsme doma svíčky. Na zahradě v lucernách zapálil jednu Ríša a druhou Máťa. Vzpomínáme ...

Jako průvodce životem, tedy svého gurua používám knihu Beseda bohů od Květoslava Minaříka. Je to nejryzejší Jóga, jakou lze dohledat. Pamatuji si, že to byla první kniha od Květoslava na kterou jsem ve svém životě narazil. Ke konci knihy je slovník a v něm pojem Vědomí. Zde je popsáno, jakým způsobem procházíme do dalšího života ... Moje máma mi dala život. Květoslav mi dává jeho smysl. Mamka i Květoslav jsou nejvýraznější postavy mého života.

Nedalo mi to, trochu jsem uvažoval. Na co se budu ptát až budu umírat? Měl vůbec život smysl? Nebo. Udělal jsem pro své blízké a bližní dost? Není první možnost sobectvím a druhá zneosobněním? Jedni řeknou: "Život je podvod". Další: "Život je naplněním".
Občas jsme si s mamkou nerozuměli. Někdy jsme viděli události jen ze svého pohledu. Mamka za mnou pořád stála. Mohl jsem se na ni spolehnout jako na pevnou zeď. Pravděpodobně jsem nepochopil události z jejího života, které sama považovala za těžké a asi jsem nerozuměl jejím snům, které zůstaly nenaplněny.
Vybavilo se mi, jak několikrát zmínila, že to co se jí povedlo jsme byli my, její synové. Doufám, že měla pravdu. Věřím, že život přes všechno pro ni byl naplněním ...

Je 19. listopadu kolem desáté večer
Dnes má Richard, můj syn, narozeniny. Je mu 16 let. Je s Matyášem linií mého i Jáji života, tak jako já jsem linií života mých rodičů a dále mých předků až do dávných časů. Dívám se generacemi nazpět a doufám, že se budu dívat generacemi dopředu. Pohled mojí mamky přes mě k mým synům mi není znám. Do toho musím teprve dorůst. Představovat si vnoučata a mít vnoučata je velký rozdíl. Představy v mysli ovlivněné intelektem a životní zkušenost. Být dítětem a mít děti je jeden ze skutečných zázraků života. Prožíváme zázrak a ono nám to nedochází.
Zkusím opět pohledu na život dát mystickou podobu. Podobu z pohledu bohů. Jsem Brahma, přivádím tě k životu z moře zapomnění tvých předků. Jsem Višnu, provádím tě životem a jsem jeho naplněním. Jsem Šiva, přijímám a odvádím tvůj současný život do moře zapomnění a odevzdávám tě k životu novému. Vidíš. Jsem trojí a přitom jediný. Jsem čas, jsem karma, jsem život. Kdo pozoruje tohoto trojjediného boha? Natarádža, pán proměny, který je podstatou věčnosti. Rozumíš?

Teď trochu všedního života. Ke konci září jsem Matyáše doprovodil na první hodinu kroužku v programování a seznámil se se starším mužem, který ho vede. Prostory pro kroužek zprostředkovává město Kralupy, které tím pomáhá řešit volno časové aktivity dětí, tedy jejich rozvoj. Podobně jako škola. Není mi známa ekonomická ani organizační stránka věci. Musím přiznat, že si toho cením.
Distanční výuka pokračuje. Ricky se o sebe stará sám. Spíše se o povinnostech nebo zdrojích k výuce neformálně bavíme. U Matyho jsme s jeho mamkou Jájou prohodili střídání. Maty je u mě, když mám odpolední směny. Dohlížím na to aby se zúčastnil všech hodin. Pomáhám mu s úkoly, ale trvám na samostatnosti.
17. listopadu, na státní svátek, jsem byl s klukama prolézat a objevovat skály nad řekou kolem Řeže. Výhledy ze skal jsou přes Řež a okolní vesnice až na Prahu. Pod skalami je Vltava s vodáky v kanoích a nákladními loďmi. Nad řekou létají racci. Příroda má kabát z barevného podzimního listí . Kluci i já nacházíme dávno probádané vrcholky i zapomenutá místa, Ta se dají poznat podle ztrouchnivělého dřeva, které nikdo chůzí neodlomil. Náhodně jsme nalezli malý domeček bez oken i dveří, ale suchý, protože má betonovou plochou střechu. Uprostřed domku, o jedné místnosti, stál hrací stolek. Po odklopení desky se objevily šachy s kompletními figurkami. Kluci se dali do hraní a já si přečetl z návodu na desce, že se jedná o skrýš s pokladem (cache) pro Geocaching. Celou cestu fotíme a tak pochopitelně fotíme i toto. Nic jsme nepoškodili. Pokračujeme lesem k vlakové zastávce Libčice Letky ...

Je 30. prosince kolem desáté večer
Blíží se nám konec roku a tak sem přidám pár řádků a obrázků.

Napřed vážně.
Včera jsem po práci zašel pro zásoby do obchoďáku Penny. Mám ho po cestě. Všechno v poho. Po nákupu jsem se vydal s batohem na zádech domů. Na prsou a v hrudi se objevila prudká bolest. Průdušky? Nástup a razance bolesti mě překvapila. Ze stavu, kdy mi nic nebylo do stavu, kdy jsem si myslel, že nedojdu domů. Domníval jsem se, že bolest zesiluje tíha batohu. Jeho sundání mi ale moc neulevilo. Vůlí jsem se donutil dojít domů. Uvažoval jsem. Nevyspání? Nedostatek tekutin? Koronavirus? Zaměření na tělo a manipulace s vnitřními stavy? Nevyspání souvisí s tím, že moje tělo, psychika i podvědomí si odmítají zvyknout na ranní směny, ranní vstávání. Při odpoledních pracovních směnách problémy se spánkem nejsou. Dnes jsem to dospal. U pitného režimu nevím. Moc kávy? Doma jsem dal džus a poté multivitamín. Bolest pomalu ustupovala. Příznaky koronaviru jsou údajně u každého jiné. Holky z personálního oddělení mi pomohly a dnes mě otestovaly. Naštěstí negativně. Díky jim, díky bohu, díky osudu, díky rodičům za pevné zdraví … Doufám, že jsem při děkovačce na někoho nezapomněl :-) No, nebudu to zlehčovat.
Myslím, že tohle také patří k těm vážnějším věcem. Maty užívá při distanční výuce aplikaci Microsoft Teams. Snaží se si ulevit a tak nám řekne, že na výuce nebyl protože zaspal. Pomohl jsem mu nastavit si denní režim tak, aby na další den měl předem nachystané učebnice a potřeby pro výuku a také aby měl na jednotlivé vyučovací hodiny nastavené budíky na mobilu. Vše by tedy mělo klapat. Jeden den jsem usnul dříve než kluci. Probudil mě šramot a pohyby postele. Otevřel jsem oči, ale nehýbal se. Darebák Maty na notebooku pustil aplikaci na výuku a smazal předtím potvrzenou účast na první hodině :-( Nevěřil jsem svým očím a hned jsem zareagoval. Ten lump se to pochopitelně snažil okecat. Ha, ha. Následující dny jsem řešil úvahy spojené s tím, že bych měl prodat všechno, na čem se dají hrát elektronické hry nebo aspoň vše odinstalovat a disciplínu tvrdě hlídat. PC, Xbox, mobily pryč. Na jednu stranu bych tím asi zvýšil kvalitu života. Na druhou bych neprávem potrestal i Richarda. Také jsem si říkal, že bych klukům vzal něco, co mají dnes všichni. Co potom? Hledám tedy kompromisy v souboji s elektronickým světem a snažím se z něj vytěžit to, co přináší osobní rozvoj. Snad nebudu tahat jen za "kratší konec". Ten, kdo má potomky podobného věku asi "ví i zná" :-)

Teď veseleji.
V práci jsme se s mistrem setkali u hezkého citátu. Když mi někdo pomůže nebo něco udělá dobře, mohu na jeho adresu prohlásit: "Kudy budu chodit, tudy budu chválit" :-)
Už jsem zmínil mé souboje se vstáváním na ranní pracovní směny. Abych si navodil lepší náladu, dal jsem dohromady budovatelský, údernický, stachanovský verš. Tady je!
Když zazvoní budíček, je to pěkný zvučíček.
Zlehounka a vesele, rád vyskočím z postele.
Pár slok by to ještě chtělo …
Nápověda k recitaci básně nebo popěvku: "Nečti, ale zkus si prozpěvovat podobně jako Mach a Šebestová s kouzelným sluchátkem."
Bydlím ve městě známém nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Tedy Jaroslavem Seifertem. Z výše popsané sloky je vidět, že mu začínám šlapat na paty. Uvidíme ...

A teď zajímavě.
Už nevím, v jakém měsíci tohoto roku jsem zmínil, že je možné vytvořit si v aplikaci Calc nebo Excel vlastní učebnici matematiky. Snažím se k tomu přitáhnout především Máťu, ale i Ricky se zapojuje. Pár ukázek je níže. Hleď a žasni. Tentokrát nešlapeme na paty "nobelistům" ale potenciálním nositelům Fieldsovy medaile. Jejich bledé tváře prozrazují náš výkon.