Jak jde život

Rok 2005 - Richard

Je 16 listopadu

Po převozu z porodnice se o mě starají mamka i taťka. Střídají se u přebalování. Zkouší mě mýt a udržovat v čistotě. Kojí mě ale jenom máma. Má najednou větší, kulaťoučká a teploučká prsa. Přisaju se jako klíště a nedám pokoj, dokud je nevyprázdním. Mamce moje sání vytváří příjemný pocit. Oba se k sobě tulíme a mazlíme. Je nám fajn.
Kolem třetího měsíce onemocním. Dostávám zápal plic. Mamka a taťka neví co dělat. Malá rýma a pšíkání se proměňují na chrchlání a chrapot. S postupem nemoci nemohu dýchat jinak než se zakloněnou hlavou. Taťka se mnou chodí po pokoji a snaží se nalézt polohu, která by mi ulevila. Únava ho co chvíli zmáhá a on usíná. Stačí se ale pohnout nebo zachroptět a je opět vzhůru. Protrpíme nekonečnou noc. Vyrážíme k dětské doktorce. Prohlíží nás. Neví co dělat. Po pobytu na chladném únorovém vzduchu se mi uleví. Vypadám úplně normálně. Dokonce i teplota zmizí. Naštěstí zakašlu. Hrubý "tuberácký chraplot" doktorku přesvědčí o nutnosti odjet do nemocnice. Jedeme Renaultem 19 po zimních zasněžených silnicích do Kladna. V nemocnici na Kladně nás přijímá odměřená, nepříjemná sestřička. Bere si mě na odběr krve a první vyšetření. Vrátí mě celého ubrečeného rodičům. Mám zalepenou ranku na hlavě od odběru krve. Po chvíli přichází příjemná paní doktorka. Bohužel nám oznámí, že se jedná o levostranný zápal plic. Je nutná hospitalizace. Naštěstí si můžu nechat mámu u sebe. Mamka se o vše musí postarat sama. Sestřičky pouze ukáží, jak se má aplikovat daný lék a zmizí do své místnosti. Přístup a pomoc ze strany sester je malý nebo žádný. Jejich chování je ubohé. Nemoc se bohužel zhorší. Musím na "JIPku". Připojují mě na přístroje a napíchají do mě hadičky pro výživu a antibiotika. Na prsou mám přístroj pro měření dechu, tlaku a tlukotu srdíčka.
Jenom na kojení mě může mamka odepnout a trochu pomazlit. Taťka za námi jezdí na návštěvu a snaží se nás podpořit. Mám období, odpovídající mému vývinu, kdy se neustále usmívám. Tím dělám všem radost. Po čase se můj stav zlepší a já se mohu vrátit na pokoj. Dostáváme ale jiný pokoj. Silně táhne přes okna, která nejdou dovřít. Navíc zde je nonstop připojené elektrické topení, které vysušuje vzduch. Vyžádaný zvlhčovač vzduchu nám odmítají poskytnout s tím, že jsou všechny přístroje rozbité. Mamce nedělá pobyt na oddělení dobře. Neustálé boje, se sestrami a některými doktorkami o to aby se věnovaly své práci a zařídily nápravu ubohého ubytování, ji vysilují. Raději se dohodneme s primářkou a doktorkou, která má službu na odchodu z nemocnice. Po deseti dnech pobytu v "Kladenské mučírně" nebo snad "nemocnici?" se vracíme domů.
Jsem zase ve své postýlce. Mamka mi čte pohádky česky, taťka německy. Pokud mě taťka chce uspat, položí si mě vleže na skrčené nohy a pomalu mě houpe. V postýlce a u mámy jsem stále méně. Mamka se mnou chodí na procházky do města i do lesa. Stále více se mnou cvičí a posiluje mi svaly. Začínám zvedat hlavičku, a převalovat se na bříško, tedy "pást koníčky". Přitahuju se do sedu. Jednoho dne začínám sám sedět. Ze sedu se překulím na kolena a začínám lézt. Postupně objevuju překážky. Některé tak, že do nich nejdříve narazím hlavou a pak si jich teprve všimnu. Vadí mi, že nevidím výš. Začínám si pomalu stoupat. Už šikovně ručkuju a chodím kolem stolu nebo postýlky.
Táta mi staví z jedné postele velkou ohrádku. Vyndavá rohož a matrace a udělá podstavu. Na vše přiloží molitan a na něj ubrusovinu s kostkovaným a květovaným vzorem. Mám v ohrádce velkou plyšovou opici a jiné hračky a kolem vrchu ohrádky různé plyšáky. Když musí mamka pryč z pokoje tak tady bydlim. Je to docela fajn, ale jsem tu sám. Někdy to dávám hlasitě najevo. Táta postaví i ohrádku kolem kamen abych se k nim nedostal a nespálil se.
Od doby, kdy se vracím z nemocnice, se měním každý den. Vlásky se mi prodlužují. Jsou stále světlejší. Barva očí mi přechází z tmavě modré do tmavě hnědé po tátovi. Tátovi se vůbec podobám stále víc a víc. Maminka říká, že mi dělala pouze "inkubátor" :-) Zuby se pomaličku derou na svět. Dnes jich mám už sedm. Jsem pořádnej chlap s váhou 11 Kg a výškou 82 cm.
Z hraček si zpočátku nejraději hraju s chrastítkem, které vypadá jako spínací špendlík. Má zelenou barvu. Pak si oblibuji plyšáka Pepu. Mám ho s sebou v kočáře, když jezdím venku. V postýlce rád držím pískací žábu, která se dá cumlat. Od doby co lezu, si oblibuji prázdné plastikové květináče. Kdy to jen jde, vyndám je z poličky a rozházím po ložnici. Stále víc se mi líbí skládačky, které do sebe můžu zastrkávat a různě je sestavovat. Mamka mi kupuje rozkládací puzzle na podlahu s motivy zvěrokruhu. Rád je rozebírám, ale neumím je složit.
Rád si hraju se svýma botama a tkaničkama. Oblečení mi vybírá máma. Chodí na trhy a do různých obchůdků a kouká, co by mi slušelo. Některé věci mám od bratrance a sestřenice nebo od známých.
Dívám na reklamy v televizi. Baví mě to. Taky mě moc baví, když lezu po čtyřech a mamka s taťkou mě pronásledujou. Občas na mě bafnou. Když mě chytí, tak mě pusou a zuby lechtají na bříšku a žebírkách. Rád pomáhám psát na klávesnici a rád bouchám myší u počítače. Je fajn, když můžu vytahat z poliček všechny videokazety. Občas si hraju se psem Báďou. Tahám ho za srst a za ocásek. Báďa mi za to oblíže celou pusu. Taťka mu říká fuj, ale on tomu nerozumí.
Z jídla mám nejradši mlíčko od mámy. Kojí mě až do poloviny devátého měsíce. Začínám baštit kašičky a různé přesnídávky s masem. Po každém jídle dostanu flašku s dudlíkem a mlíkem a pořádně to zapiju. Když mi někdo jídlo ochutná, tak ho hned okřiknu. Sám mám málo :-) Jenom psovi Báďovi nechám olízat misky.
První slovo, které řeknu je bába, potom hamba hamba. Přidám tata tata a mama Psovi říkám áďa. U jídla umím mňam. Někdy zvednu ruku a řeknu azdar. Začínám hodně říkat ne, ne. Když mě něco zaujme nebo zarazí, tak řeknu haďa a civim.
Mám kamaráda Mikoláška. S ním a tetou Verčou jezdíme na procházky po okolí a na pískoviště. Máma je u toho také. Ta je všude. Táta se rád přidává.