Jak jde život
Rok 2004 - těhotenství s Richardem
stejně jako jeho máma. Pokud se vrátíme o pár měsíců nazpět, vyjde nám měsíc únor jako počátek jeho života. Dva dny po narození má Richardovo máma sama
narozeniny :-)
Celé těhotenství jsem prodělala šťastně a spokojeně bez větších problémů. Pouze úplný začátek nebyl jednoduchý. V pátém týdnu těhotenství jsem začala krvácet.
Okamžitě jsem se vydala s manželem k mé doktorce. Její chování bylo vždy trošku divné, ale to co mi řekla, by nenechalo klidnou žádnou ženu. Prostě mi
chladně sdělila: „asi potratíte, buďto to udržíte nebo ne“. Ihned jsem nastoupila rizikové těhotenství. Doma jsem ležela s nožkami nahoře a snažila se být v
klidu. Před další návštěvou gynekoložky jsem musela na vyšetření ultrazvukem do nemocnice Motol v Praze, kde jsem čekala 3 hodiny, než přijdu na řadu. Poté
jsem s manželem odjela na gynekologii a posadila se v čekárně. Sestřička vyšla ven z ordinace a arogantně mi sdělila: „poradna pro těhotné byla ráno dámo“.
Naprosto pominuli, že na ultrazvuk se nemohu poslat sama.
Tato událost byla poslední kapka. Neměla jsem trpělivost ani chuť se zabývat dvěma starými, zapšklými a závistivými ženskými. Raději jsem myslela na nás a na
pupíka. Na doporučení mé známé jsem si našla nového lékaře. Pan gynekolog se jmenuje Jeníček, je velmi sympatický a ohleduplný. Pracuje v Lékařském domě v
Praze 7. O budoucí maminky se starají dvě sympatické, usměvavé sestřičky. Za soukromou praxi jsem zaplatila registraci a nechala si převézt zdravotnické
dokumenty. S odstupem to mohu považovat za šťastné rozhodnutí.
Doktor Jeníček mi na děložní krvácení předepsal hormonální léčbu. Vše se postupně vrátilo do normálu. Během celého těhotenství mi dobře radil a se vším
pomáhal. Přístroj na ultrazvuk měl přímo v ordinaci. Mimochodem, budoucí taťka se také mohl při vyšetření podívat jak v bříšku mimi roste. Nemusela jsem tedy
chodit do jiných ordinací na vyšetření. Prostě jsem přišla ve smluvenou dobu. S manželem jsme si přáli znát pohlaví a nemohli se dočkat dalšího vyšetření
ultrazvukem. Stále jsme neměli štěstí. Richard na nás vystrkoval prdelku anebo měl překřížené nohy jako sekretářka. Konečně jsme při jednom vyšetření v
sedmém měsíci zahlédli piňdíka. Tatínek to samozřejmě od začátku věděl :-), jenom se to potvrdilo. Doktor Jeníček nám pravděpodobnost potvrdil na 99 procent,
ale zároveň nás požádal o trpělivost. Měl úsměvnou zkušenost s jiným tatínkem, který mu volal z porodnice a do sluchátka říkal: „netrefil, netrefil“.
Téměř devět měsíců jsem byla doma a užívala si radostné očekávání. Chvíle jsem si zpříjemňovala výlety, návštěvami kamarádek a chystáním výbavičky pro mimi.
Pokud se mi podařilo koupit pěkný obleček nebo doplněk, musela jsem se pochlubit budoucímu taťkovi. Ten se usmíval a pochopitelně :-) chválil. Taťka se o mne
trpělivostí a hezky staral. Kupoval mi, na co jsem měla chuť, masíroval mne, natíral nožky a křečové žíly a mazal olejem rostoucí bříško. Vyzkoušeli jsme
různé přípravky. Nakonec se nejvíce na bříško a na hráz osvědčil konzumní olivový olej s názvem „ extra jemný, panenský olivový olej“ :-) Žaludek mi
problémy nedělal, pouze mne první čtyři měsíce celé dny „pálila žáha“. Pálení žáhy je dost nepříjemné, ale dalo se to snést. Během těhotenství mi přibylo 14
kg a narostl velký, vypouklý pupík.
Od 36. týdne jsem také začala chodit do poradny pro maminky do porodnice U Apolináře na Praze 2. S blížícím se termínem porodu mne kontrolovali týdně. I zde
se o mne dobře starali. Při kontrole v 39. týdnu těhotenství mi pan doktor Fajt provedl „Hamiltnův hmat“. Bolelo to tak, až mi vytryskli a tekly slzy. Tímto
hmatem se ověřuje připravenost maminky k porodu.
Asi 7 hodin po zákroku mi o půlnoci odtekla plodová voda. Rychle jsme se oblékli, čapli sbalenou tašku a vyrazili do porodnice…….