Jak jde život
Rok 2018
Včerejší silvestr jsem byl s klukama doma. Ríša je nachlazen a navíc má střevní chřipku. Byl rád, že došel kolem desáté hodiny na zahradu na náš soukromý
ohňostroj. Já s Máťou jsme se šli podívat z vrchu Hostibejk na velký ohňostroj nad řekou Vltavou. Matymu se moc líbil. S klukama jsme si připili odbytím
půlnoci na nový rok a řekli si navzájem novoroční přání. Já si navíc v duchu přál, aby se Jája víc věnovala klukům, hlavně Máťovi. Tomu chybí i jen obyčejné
mazlení nebo společné kreslení, stavění lega apod. Je vidět, že chce mít chvilky, kdy má mámu jen pro sebe. Jája byla na silvestra u kamarádky v obci Bukol.
Té před nedávnem umřel manžel. Chápu, že je třeba ji podpořit.
Dnes jsem byl po pár dnech volna opět v práci. Škoda, že Vila na Roztylech jako projekt skončila. Při loučení mi jednatel společnosti poděkoval. Já jemu také.
Kdyby měl mé zkušenosti se zaměstnavateli, uznal by, že mé díky mají větší váhu. Vím, že se politicky úspěšně angažuje. Doufám, že v budoucnu přinese do
politiky zájem o řešení a zlepšení mezilidských vztahů. Nejen na pracovišti. Snad jeho stopu neztratím a v budoucnu se budem potkávat. Musím zmínit i milou
asistentku a ženskou duši tamního kolektivu. S tou se uvidím určitě. Plánuji společný výlet s našimi dětmi na nějakou atrakci v Praze.
Po projektu Vila jsem se domluvil na službách na objektech Florentinum a Aviatika. Bohužel, čekám spíše opačné zážitky než na Vile. Myslím, že nakonec potkám
lidi, kteří mi pomohou ke stanovisku: "Kdo uteče, ten vyhraje."
Naštěstí vím, že mě tento rok čekají zajímavé zkušenosti!
Před chvílí jsem popřál Matyášovi k narozeninám. Dárek, tedy hru na Xbox Lego Worlds, jsme nainstalovali před pár dny, abychom otestovali funkčnost a
hratelnost. Už ji vyzkoušeli i kamarádi Matyáše. Máma mu navíc za nás koupila 12-tý díl knihy Deník malého poseroutky s podtitulem Výprava za teplem. Podobný
styl knih se Matyášovi líbí.
Loni jsem navrhl termín oslavy s kamarády a kamarádkami s určitým datem. Nakonec se většina dětí omluvila, protože onemocněly a my jsme museli vše přesunout
na jiný den. Letos jsem pro jistotu navrhl termíny dva. 18.3 a 25.3. Většina dětí může 25. března. Aby to těm, kteří nemohou, nebylo líto, vzal jsem partu
kluků 18. března do Zemědělského muzea, které stojí hned vedle slavnějšího Technického muzea v Praze. Se mnou a Richardem jeli vrstevníci Matyáše, tedy
Vojta, Tadeáš a Tomáš. Vstup je pro děti zdarma. Expozice jsou částečně interaktivní, takže muzeum odporuje zažité představě o nudné prohlídce s monotónním
výkladem. K expozicím patří Zemědělství, Voda v krajině a rybářství, Myslivost, Gastronomie, kde kluci vařili na tabletech, Živá zahrada na střeše muzea, Jede
traktor se skutečnými traktory a simulátory. Největší úspěch měla expozice Cesta dřeva - Recykles. Velká místnost byla naplněna různě položenými ohlazenými a
pospojovanými kmeny. Navíc zde byly menší místnosti z trámků a látky vytvářející různé uličky a průchody. Některé byly prosvětlené, některé byly v přítmí.
Ideální prostředí pro bojovky, honěnou a hru "na babu". To myslím kluky bavilo nejvíce. Zde strávili nejvíce času. Richardovi jsem ukázal Šrobárovu sbírku
kopií historických obrazů od renesance po impresionismus a zeptal se ho na, dle jeho názoru, nejhezčí obraz. Líbili se mu obrazy Přítelkyně a Opilý silén.
Přítelkyně se líbí i mně pro jemnost provedení a Opilý silén pro detailnost Rubensovy kresby. Bohužel jsem Richarda zapomněl upozornit na výstavu Grónsko –
země ledu, života a zemědělství v jednom ze sálů, kde jsou velkolepé fotografie, popis života historického Grónska nejen s vikingy, zajímavosti ...
Kluci se ve škole o výletě bavili. Bylo to prý fajn. 25. března. máme před sebou Muzeum smyslů a samotnou oslavu narozenin.
Původně jsem chtěl jít v neděli na přednášku ke Svědkům Jehovovým. Přednášku měl mít můj známý. Loni jsem na přednášce ocenil vystoupení, dle mého, skutečného
rétora. Proto jsem se těšil na toto jeho první vystoupení.
Musím se ještě zmínit o naší nové kočce Jeny. Já ji tedy říkám Bílá ponožka nebo zkráceně Bipo. Srst má černou s bílým čumákem, náprsenkou a bílými konci
tlapek. Po Líze a Mindě je to naše třetí kočka v Kralupech. Jeny jsem potkal už kolem vánoc před školou, kam chodí kluci. Sehnul jsem se, abych ji pohladil.
Nechala se a jen tak mi skočila na klín a poté na ramena. Mrouskala a nechtěla dolů. Šel jsem s ní až před dům a zde ji sundal. Otevřel jsem dveře a vešel.
Kočka za mnou. Zvedl jsem ji tedy a odnesl na dvůr. Šel jsem pro ostatní, aby také viděli předvánoční překvapení. Nevěděl jsem, zda tam kočka bude nebo uteče.
Po otevření dveří vešla a nechala se od každého pohladit. Pes chtěl hned k ní. Kočka prskala a ukazovala drápy. Dnes u nás spokojeně bydlí a dokonce spí
společně se psem na jednom pelechu.
K 1.únoru jsem změnil styl života a po pěti letech se stal zaměstnancem. Přestal jsem tedy pracovat cca 15 dní v měsíci po 12-ti hodinách, ve dne i v noci.
Byly měsíce, kdy jsem měl pouze noční. Přináší to zvláštní styl života, ale také pozitiva. Někdy se dá na nočních spát. Spánek je to tedy nekvalitní, ale pak
máte den pro sebe a můžete ho věnovat třeba dětem.
Nastoupil jsem k Josefu Průšovi a stavím 3D tiskárny. Zatím tedy jen její části. Čekal jsem od toho více. Hlavně jsem si myslel, že se budu motat kolem
zajímavých 3D tisků, ale to si asi myslí všichni nově nastoupivší. Když vše zhodnotím věcně, je tu dobrý kolektiv, dobrá atmosféra ve firmě, majitel, který ti
řekne ahoj a nepovyšuje se nebo kooperující vedení skutečně řešící pracovní problémy přímo v "první linii". Mohu se účastnit zrodu a rozšíření nové technologie.
Pozorovat vše a přímo si na vše sáhnout. Vzniká zde i něco jako inkubátor pro „startapy“ atd. Osobně chci zvládnout 3D programování a modelování i samotný tisk.
Všiml jsem si, že nově příchozí se dají rozdělit na ty, co mají v hlavě nějaký vlastní projekt spojený s 3D tiskem, a na ty co chtějí práci, funkční kolektiv
a dobré peníze. Z některých koukají i ambice a snaha se protlačit k vedení. :- )
Jsem rád, že majitelem je Čech, a že je to český příběh. Doufám, že českým příběhem vše zůstane. Objevil se nový selfmademan. Historicky znám Baťu, nověji
třeba Johna Vaňharu, který provozuje web podnikanivusa.com. Uvidíme.
Teď trochu z jiného soudku. Při psaní vzpomínek, postřehů a blogu si pouštím hudbu. Namátkou seřadím podle oblíbenosti pár skladeb, které se mi momentálně
líbí:
Canon in D dur od skladatele Johanna Pachelbela
Adaccio od skladatele Albioniho v podání mistra Hausera hrajícího na violoncello
Tklivé housle navozující až smutek a lítost z filmu Schindlerův seznam
Soundtrack k filmu Tanec s vlky
Daly by se vyjmenovat i další skladby …
Právě jsem zahnal kluky do pelíšku. Brzo vstávají. Matýsek chtěl, aby ho někdo hladil a tak jsem si k němu vlezl a výskal mu vlasy, dokud neusnul. Mamka není
doma a já jsem nadšený otec. Jdu ještě udělat dřevo na topení a pak dobrou …
Včera jsme byli oslavit druhé kolo narozenin Matyáše. S Matyášem jeli dva kluci. Tadeáš a Vojta. A dvě holky. Kačka a Nela. Richard s námi tentokrát nejel.
V Muzeu smyslů kousek od Masarykova nádraží se partě nejvíce líbila postel s hřebíky. Po sednutí nebo ulehnutí na postel se stisklo tlačítko a z dřevěné
postele vyjely tupé hřebíky vysoké cca 10 cm, které zájemce nadzvedly bez toho, že by jim ublížily. Děcka to zkoušela stále znova a znova :- ) Mě nejvíce
upoutal tunel s pevnou železnou lávkou, kolem kterého se otáčel válec. Na lávce jsem stál a užíval si iluze domnělého pohybu lávky, vyvolávající slabou závrať
a pomatení zrakového vjemu. Vše bylo bezpečné! Hezké byly i místnosti, které vyvolávaly svým zešikmením dojem zmenšení nebo zvětšení postavy. Pokud se dva
jedinci postavili každý do svého rohu, jeden vypadal jako trpaslík a druhý jako velikán. Byla zde i koupelna se záchodem, kde bylo vše vzhůru nohama nebo
zrcadla vytvářející deformací odrazu z lidí Hobity nebo naopak vyžlata. Prošli jsme se zrcadlovým bludištěm nebo jsme řešili hlavolamy. Na stěnách byly
obrazové iluze, kde jedna věc namalovaná dvěma a více způsoby vytvářela dojem rozdílných rozměrů. Při přiložení šablony bylo zřejmé, že se jedná o identické
věci natočené nebo posunuté určitým směrem. Byla zde i mísa s otvorem kam člověk mohl strčit hlavu. Zrcadla a optický klam způsobily dojem oddělené hlavy
podávané s jídlem na podnose. Vstupné tentokrát nebylo zdarma a vše bylo menší než Zemědělské muzeum, ale děcka si to užila.
Ve vlaku proběhla diskuse a hlasování, co se bude dít dál. Vyhrál návrh holek, ke kterým se přidal Tadeáš. Šli jsme asi na hodinku na hřiště na Hostibejku.
Pak přes zahradu k nám do domku. Porcoval se dort, rozdávaly dárky a všichni Matymu popřáli. Děcka nám prolezla zahradu a prozkoumala "bunkr" nad studnou a
pak všichni soutěžili na Xboxu ve sportovních hrách s kinectem, takže se dost zadýchali. Zkusili si s kinectem i tancovat nebo prubli Matyho novou interaktivní
hru Lego Worlds, kde se dají stavět různá prostředí a vytvářet příběhy.
Mamka mimo dortu připravila kuřecí nagetky, hranolky, zeleninu …
Myslím, že Matyho "dvojité" narozeniny se povedly.
Už několikrát jsem jel z práce na kolečkových bruslích. Stačí vyjít z budovy Průša Research (3D tisk) přejít most přes Vltavu u nádraží Holešovice a sejít na
asfaltovou dráhu. Jezdím většinou v pondělí nebo úterý a v pátek. Někdy i s klukama v sobotu nebo v neděli. Obvykle končíme v Klecánkách, kde se necháme
převézt přívozem na druhou stranu a dojdeme na vlakové nádraží do Roztok. Už jsme zkusili dojet na bruslích od vodního kanálu a průplavu naproti kamennému
lomu za Klecánkama k vlakové zastávce Roztoky Žalov nebo až k zastávce Úholičky. Kvalita asfaltu pro brusle ale rychle klesá. Matyáš je při cestách delších než do
Klecánek dost unavenej. Maty má z loňska své roztahovací brusle pro více velikostí nohy. Richardovi jsme koupili brusle nové, protože už má ve 13 letech
velikost nohy jako já, tedy 42. Sám jsem odkoupil prakticky nové brusle od kolegy, který je moc nepoužíval. Oboje brusle jsou poměrně kvalitní, kolečka a
ložiska totéž. Já mám navíc speciální samo utahovací zapínání.
Ricky byl v tomto týdnu opět na závodech v atletice. Zastupoval svou školu Generála Klapálka na okresním přeboru ve skoku do dálky a ve štafetovém běhu. Oboje
vyhrál. Do dálky skočil 4,93 m. Přivezl ale stříbrnou medaili. Celkově za všechny školy skončili druzí se 4000 body. Neratovice měli 4200 bodů. Richard si
stěžoval, že Neratovice reprezentovali i 16-ti letí kluci. Škoda, mohli jet na krajský přebor.
Matymu se snažím pomáhat s učením. Někdy to výsledky přináší, někdy ne. Je nepozornej a roztěkanej. Ze školy mi nosí různé nedodělky nebo vyloženě hloupé
chyby. Stále v sobě nosím pocit, že musíme s učením přidat.
Sám bych chtěl více času, abych život netrávil jen povinnostmi. A to chci ještě doma zavést dny, kdy budeme hovořit anglicky a německy. Nebo se chci více
ponořit do 3D tisku a co nejvíce se naučit a zvládnout problematiku kolem 3D tiskáren.
Dnes jsem na e-shopu pro sebe i kluky objednal 3D tiskárnu Prusa MK3, tedy tu, jejíž díly sám montuju. Pomoc s montáží mi nabídl kolega v práci. Původně jsem
uvažoval, že ji smontuju se starším synem. Nevím ale, zda by ho to bavilo.
Od posledního zápisu se stala spousta věcí. Nejdůležitější pro kluky je začátek prázdnin 29.6, kdy dostali oba vysvědčení. Pro mě jsou to samotné výsledky na
vysvědčení a především snaha za nimi stojící. Matyáš má dvojky z češtiny a prvouky, takže stejné výsledky jako v pololetí. Myslím, že tady Matyášova učitelka
přimhouřila jedno oko. Richard měl v pololetí jednu dvojku, teď má tři. Opět z přírodopisu a navíc z češtiny a němčiny. V němčině měl průměr známek 1,29.
Dvojka mi tam tedy nesedí. Snad se dozvíme důvody vedoucí k dvojce příští školní rok. U Richarda je za výsledkem už jednoznačně jeho vlastní úsilí. U Matyáše
musím stále hledat motivaci a při vysvětlování, proč je nutné vyvíjet vlastní úsilí, si připadám jako ohraná deska. Na prázdniny jsem zkopíroval poslední
kapitoly učebnic, abychom sem tam látku zopakovali.
Matyáš byl s mamkou v děčínské ZOO. Mimo prohlídky krmil kozy krmením, které se dá u ohrádky koupit v automatu. Do ohrady mohou lidé vstoupit a mezi kozami
se volně pohybovat. Doma po výletě nám vyprávěl, jak kozám dělil krmení. Měl 18 výživných kuliček. Kozy se mezi sebou tlačily a strkaly. Matyáš je ale
spravedlivě podělil a každé koze dal stejně. To vypovídá o jeho charakteru. Musím ho poučit, že je to správné, ale měl by si dát pozor, protože ho mohou
někteří snadno zneužít. A to i kamarádi.
Další pro mne důležitá událost. O prodlouženém víkendu 5. a 6. jsem byl poprvé s klukama na čundru! Vybral jsem Adršpašsko-teplické skály. Je to nejhezčí
pískovcový skalní komplex v Čechách. Snažil jsem se vybrat nejnutnější vybavení, aby byly batohy lehké. Maty tedy nesl jen svůj spacák a karimatku. Ricky
také a navíc pár kousků náhradního oblečení, mikinu a nepromokavou bundu. V boční kapse měl navíc lahev na kolo s pitím. Já jsem navíc nesl své i Matyho
oblečení a dvoulitrovou čutoru s vodou. Vzal jsem i malou lékárničku. Tedy náplasti, obvazy, paralen na bolest hlavy a horečku, tekutinu na výplach očí,
jelení lůj na rty a puchýře … Měl jsem i dvě svítilny čelovky. Peněženku jsem dal do koženého pouzdra na opasek a dva mobily do zadní kapsy. Těmi jsme
především fotili, protože ve skalách není signál. Cestou vlakem jsme hráli karty a bavili se o Chorvatsku, kam chceme na dovolenou. Matyho mimoděk napadlo
slovní spojení "vrba do krka". Když jsem se ho zeptal , co to znamená, tak mi odpověděl, že má hlad. Od té doby jsme neříkali, že máme hlad, ale používali
jsme slovní spojení "vrba do krka" :- ). Při dalším rozhovoru, tentokrát o komiksech, mi Maty upřímně sdělil: "Tati, ty vypadáš jako Asterix, ale ve
skutečnosti jsi Obelix." Jeho upřímná narážka na mojí štíhlou postavu je kouzelná :- ). To umí jen děti. Ve skalách jsme prošli několik tras. Viděli jsme
menší skaliska, na která kluci lezli, i vysoké skály s pohádkovými jmény. Máme spoustu fotek. Doufám, že se některé povedly. Prošli jsme skalní útvary,
vystoupali a sestoupali milión schodů, procházeli jsme po lávkách nad rašeliništi a obdivovali skalní vyhlídky. Našli jsme, tedy mimo turistickou cestu, i
rozlehlou jeskyni, kde by se dalo snadno přespat nebo schovat před deštěm. Sami jsme nakonec spali pod zastřešeným odpočívadlem u Malého vodopádu. Ráno nás
kolem šesté vzbudila dvojice Češky a Japonce, kteří dělali fotky. Ti věděli podobně jako my, že v tuto dobu budou skály liduprázdné. A také byly! Vidět
skaliska bez lidí je opravdový zážitek. Původně jsem počítal, že ve skalách pobudeme tři dny a noci. Podle předpovědi nemělo pršet. Matyáš si druhý den začal
stěžovat na nohy a stále opakoval slovo lavička. Chtěl více odpočívat. Snažil jsem se mu vyhovět. Zrovna, když jsme byli v místech, kde jsou lávky nad
rašeliništi, se zdáli začaly ozývat hromy. Po chvíli přišel slabý déšť, který se proměnil v liják. Nebylo, kam se schovat. Zrychlili jsme, ale než jsme našli
dobré místo, byli jsme silně promoklí. Místo úvah nad dalším místem pro spaní jsme zamířili ven ze skalisek a k nádraží. Když jsem čundroval sám, déšť se mi
většinou vyhnul. Ve vlaku mě napadla úvaha, že to bylo znamení. Matyášova únava by mohla vést ke zranění nebo úrazu.
Víkend před začátkem prázdnin jsme byli opět na kolečkových bruslích a jeli kolem řeky. Vzpomněl jsem si při jízdě na Golf Snail klub Úholičky. Počátkem jara,
když na stromech ještě není listí a je tedy průhledný les, jsem chtěl prozkoumat skaliska nad řekou Vltavou. Cestou vlakem jsem si všiml, že u zastávky
Úholičky, směrem ke Kralupům vedou do kopce dvoje potrubí. Jedny mají podél rour schody až nahoru. Je to tedy přirozená zkratka. Celá rodina, tentokrát i s
mamkou, se vydala na průzkum. Po vyšlapání schodů jsme mimoděk narazily na golfové hřiště, o kterém jsme neměli ani ponětí. Nebylo zatím provozováno, tak jsme
si ho prohlédli a vydali se dál. Přišli jsme ke srázu lomu. Tady mě silně zarazilo, že není nijak označen. Žádné varování! Naštěstí jsem byl v čele a kluci za
mnou. Otočili jsme se a vydali se na přirozenou skalní vyhlídku nad Úholičkami. Odtud je hezký výhled na Řež a okolí. Poté jsme sestoupili lesní pěšinou a
prošli velmi úzkou uličkou mezi malými domky. Kousek po silnici od viaduktu a opět do lesa. Vyšlapali jsme kopec a po vršku došli až na vrchol Řivnáč. Odtud
jsou vidět i Klecany, letiště Vodochody … Zpátky jsme jeli ze zastávky Roztoky-Žalov. Zpět ke golfu. Po dvou týdnech už začala sezóna. Opět jsme přišli stejnou
cestou. Uvítal nás bodrý muž s otevřenou a příjemnou povahou. Nevím proč, ale stále si mě pohledem měřil. Vysvětlil nám co a jak. Líbilo se mu naše rčení, že
jsme "golfem nepolíbení". Mně se zase líbil název jeho galerie "Carpe diem", tedy latinsky "Užívej dne". Majitel pravděpodobně v golfu v minulosti něco
znamenal. Věkem zmoudřel a nyní provozuje golfové hřiště s dalšími dobrovolníky nejen pro laiky ve stylu "Užívej dne".
Práce, ta mrška, co nám bere ze života tolik času. Kolektiv vedle mě se stále až na pár jedinců mění. Ze všeho se stala rutina a navíc stále rostou normy a
tlak na výkon. Předělali nám oddělení, takže k sobě sedíme zády a koukáme do stěny. Navíc chtějí odnést 3D tiskárny, které máme k dispozici. Zatím máme "MK2"
a "MK3". Není nad to tisknout různé věci a dělit se vzájemně o zkušenosti přímo na místě. Pravděpodobně to někteří, nad námi v "první linii", vnímají jako
brzdu výkonu a nezasloužený benefit. Při nástupu jsem zaslechl něco o pracovním prostředí jako v Google firmě. Z toho ale asi nic nebude. Navíc se mi dělá
vyrážka, která na zápěstí svědí a nutí ke škrábání a také mě začali bolet ruce a prsty. Vyrážce se vyhýbám tak, že beru součástky s minerálním olejem pouze
prsty a zápěstí častěji omývám. U bolestí rukou zatím nevím.
3D tiskárna doma přináší rozporuplné výsledky. Na jednu stranu jsem rád za zkušenosti, které snaha o správné nastavení tisku přináší, na druhé straně jsem
rozčarován z toho, že zatím nedokážu tiskárnu optimálně nastavit pro libovolný tisk. Po zakoupení tiskárna tiskla správně. Poté syna napadlo, co se stane,
když zvolí možnost "tovární nastavení". Odpověděl jsem mu, že nic, že tiskárnu jen znovu zkalibrujeme. Od té doby se peru s nastavením "první vrstvy".
Tiskárna funguje i nefunguje. Vytiskl jsem autíčko poháněné pružinou s převodem na ozubená kola, velmi zdařilou zmenšenou lidskou lebku i s detaily nebo různé
lego součástky atd. Vyměnil jsem indukční sondu (P.I.N.D.A.), která hlídá výšku trysky nad "heatbedem" (vyhřívaná podložka na kterou se tiskne) při samotném
tisku. Také jsem vyměnil "teflonku" vedoucí filament do trysky. Zkusil jsem v nastavení aplikace Slic3r (česky slajsr) snížit rychlosti tisku u výplní apod.
Stav, kdy se dařilo na 90% úspěšně tisknout z webu thingiverse.com různé modely nebo s 50% úspěšností tisku součástek lega, tak aby na sobě a vzájemně s
originálním legem drželi ustal. Jsem ve stavu, kdy je první vrstva příliš nízko, ale na heatbedu drží, pak ale jsou výplně zvráštěné nebo se trhají. Při
zvednutí první vrstvy vypadají výplně lépe, ale na headbedu nedrží dobře filament. Desku čistím doporučeným Izopropylalkoholem tedy Ipou. V práci jsem
oslovil kolegy a dostal různá doporučení. Chvilku se s tiskárnou ještě budu prát a pak ji odevzdaně budu muset přivézt zpět a nechat si poradit na místě.
Uvidíme.
Matyáš se dnes vrátil ze 14 denního tábora Ihaháček. Pobýval na ranči Sluníčko v Bučovicích u Votic. Maty byl v oddíle Chňapíci s kamarádem Tadeášem a bydlel
ve srubu Srdíčko. Sestra Tadeáše Elen byla v oddíle Vládci moří a bydlela ve srubu Sluníčko.
Hned po příjezdu na tábor nám poslal dopis s tímto textem: "Milá rodino, přeji vám strašně moc štěstí a hodně ♥ ♥ ♥ ". Pod text ještě
nakreslil sám sebe s otevřenou náručí a úsměvem. Já jsem tímto dopisem nesmírně nadšen. Je vidět, že k nám všem má silné pouto.
Součástí tábora byli i koně, lama, kozy a další zvířata. Koníci se jmenovali Lucky, Fíťa, Dáreček a klisna Sylvička. Lama se jmenovala nebo spíše lamák se
jmenoval Monty. Jméno jedné kozy bylo Čokinka. Na fenky volali Nastěnka a Maruška. Morčeti říkali Pan sušenka. Želva se jmenovala Babřík. Měla ráda kobylky,
které jí děti sbíraly.
Maty si zapsal na pár listů deníček. Zkusím ho přepsat do tohoto textu tak, aby to bylo lépe srozumitelné.
Deník začíná: "Ahoj rodino."
Druhý den ráno měl službu ve stáji. Uklízel po koních a lamě bobky.
Třetí den měl také službu u koní. Kartáčoval je a čistil jim kopýtka. Tento den se všichni koupali v jezeře. Cestou k jezeru ochutnával a jedl kopřivy
a šťovíky.
Čtvrtý den po bodování úklidu dostali zelený nebo červený puntík. Za nejhorší úklid byl černý puntík. Za celý tábor se parta, kde byl ubytován Matyáš,
umístila v úklidu první. Za odměnou získali sladký pendrek. V pátek dělali s koňmi gymnastiku, tj. různé polohy na koních. Maty nasbíral 40 šípků, které potom
snědl. Údajně se tento den myli (asi se myli každý den, nejen čtvrtý :- ) a potom dělali kožené váčky, do kterých sbírali krystalky, tj. kamínky, za plnění
úkolů. Čtvrtý den spali ve starých stanech. Matyáš měl s Tadeášem hlídku od 5:30 do 6:30.
Pátý den si dali ke snídani čaj a chleba.
Šestý den měl službu na zahradě. Sázeli jahody a sbírali špendlíky ze stromu. Večer si udělali táborák, kde Maty snědl 2 buřty a dva chleby.
Sedmý den tábora si mohli vybrat službu. Maty si vybral službu u koz.
Osmý den tábora uklízeli po koních bobky.
Devátý den tábora měl po snídani službu u koní, které hřebelcoval a kartáčoval. Moc ho to bavilo, ale musel skončit a odejít za další zábavou.
Desátý den šli Stezku odvahy. Stezka byla osvětlena svíčkami. Na konci byla zeleně osvícená lebka s kamínky, které musel odvážlivec přemístit do sudu. Maty se
údajně nebál.
Šestý, desátý a dvanáctý den jezdil Maty na koni se jménem Lucky, který měl bílošedou barvu srsti. To Matyáše hodně bavilo. Lucky byl nejstarší a nejvyšší.
Shýbal se, nechal se hladit po čumáku a loudil mrkev, kterou měl rád.
Na konci deníku je nakreslený Matyáš na koni.
Tyto prázdniny má Matyáš připraven 12-ti denní tábor, týdenní příměstský tábor a 14-ti denní cestu s taťkou a bráchou opět Na jih. Starší Richard s námi jede
jen Na jih. Tráví dost času u her na Xboxu, PC nebo mobilu. Někdy si jde s kámošema zahrát fotbal na hřitě Kaučuku pár ulic od našeho domu. Snažím se ho občas
vytáhnout ven. Ve čtvrtek a v pátek jsme jeli odpoledne na kolečkových bruslích kolem Vltavy. Jednou z Klecánek do Holešovic a podruhé opačně. Dnes jsme byli
na golfu nad obcí Úholičky. Zase jsme šli zkratkou po železných schodech od kolejí až na vrchol skal. Půjčili jsme si hole a koupili míčky. Richard se stále
nemohl trefit při odpalování do míčku. Zdáli nás pozoroval německý hráč. Když jsme se přiblížili, tak nás oslovil a zeptal se, zda umíme anglicky. Po odpovědi,
že ano, Richardovi vysvětloval, jak má odpalovat. Richard mu údajně dobře rozuměl. Na styl jeho odpalování míčků to ale nemělo moc vliv :- ) Navrhoval jsem mu,
abychom všichni v neděli jeli někam na kole. To se mu ale nechce, prý je moc unaven.
Ve dnech 12.8. - 24.8. jsme procestovali Rakousko, Itálii, Chorvatsko, Slovinsko a opět Rakousko. Cestopis jsem nazval podobně jako loni
V
Úvahy o práci.
Můj první dojem z práce kolem 3D tiskáren a popis situace byl nadšenecký. Další popis byl víceméně kritický i proto, abych si vyzkoušel, jaká bude odezva.
Pokusím se popsat situaci s rozumem. Ruce mě při manuální práci už nebolí, takže jsem spokojenější. Doufám, že znovu nezačnou.
Při pozorování práce kolem sebe jsem si všiml, že by šel optimalizovat tok materiálu a zhotovených polotovarů. Maximální množství dávky pro zhotovení
polotovaru na jednoho pracovníka snížit např. na 5 ks. Víc by systém nedovolil zadat. Např. 5 kusů příslušných plastů, trysek, pind ... na zhotovení 5
extruderů. Ne více.
Výhody:
Plynulost toku materiálu a zásobování
Plynulost toku práce
Plynulost toku polotovarů - ti, co přebírají moji práci, nemusí čekat na zhotovení a odepsání do systému celé dávky, ale dostanou menší dávky častěji
Nezůstanou rozdělané větí dávky pro nedostatek některých komponent
Pracovníci neblokují dokončení dávky tím, že jim právě skončila směna
Na pracovišti nebudou všude ležet bedny s různým materiálem - menší dávka se většinou vejde na stůl
V kanceláři vedoucích místo: "Co zase nemáš?", uslyším: "Ahoj." :- )
V současnosti se všechno jeví na počítači optimálně. "Plasty" hlásí splnění požadavků a skladníci byli přece vyrozuměni. V realitě je to ale jinak.
Celkově se omezí nerovnovážnost v systému.
Bohužel nemám globální nadhled nad celým procesem a tak jsou moje postřehy možná nesprávné :- )
Ještě jednou pracovně, ale i trochu osobně. Jsem zavázán více lidem ve firmě. Především za pomoc při sestavení tiskárny a poté za její opravu a seřízení
v servisu. Také díky některým vedoucím za vyhovění v určitých situacích. Drobnější pomoc je normální. Zachoval bych se v těchto situacích stejně. U větší
pomoci nevím, co s tím. Jak ji oplatit? Je to trochu nepříjemná situace pro mě jako dlužníka.
Když vezmu celkovou situaci, benefity, kolektiv, vedení ... jsem spokojen.
Ještě jedna dobrá zpráva. Tiskárna po opravě v našem servisu tiskne lépe než po zakoupení! Právě se vedle mne tisknou háčky různých barev do koupelny v podobě
kotvy. Nápady s tiskem a zasvěcením kluků mám. Teď ještě mít čas :- (
Dost bylo práce, která je de facto jen proměnou skutečnosti. Popíšu trochu jiný pohled na činnost jako takovou.
Při činnosti sleduji tok mysli, tok pozornosti. Sledování toku mysli, pozornosti, smyslů je přerušované, není kontinuální. Snažím se, aby tok byl nepřerušovaný.
Navíc si mám být vědom nohou (jejich spodní části). Pro oživení přidávám dech, uvědomění si okolí, uvědomění si pocitů a prožívání. Spojení uvědomění si toku
pozornosti ve spojení s kladným prožíváním (které vyvolávám záměrně), je asi nejobtížnější. Je rozdíl při sledování toku pozornosti při manuální práci,
intelektuální práci a při odpočinku. U manuální práce je to nejlehčí. Při odpočinku často pozornost mizí a je nahrazena neuvědomělým tokem myšlenek.
Je dobré použít vztah: Sebepozorování a kontrola vnímání - sebeuvědomění - vůle - sebeovládání.
Vůle je nástroj, který mi pomůže, abych sebepozorování a kontrolu vnímání (být si sebe a okolí stále vědom) a sebeuvědomění (být si stále vědom kladného
prožívání, které se snažím navodit) proměnil v sebeovládání. Dá se sledovat tok pozornosti i vůle zároveň? Zintenzívnění pozornosti jedním směrem potlačí
vjemy ostatní. Je to jako, když sešlápnu pedál plynu v autě. Vjemy jsou intenzivnější (rychlejší), ale vědomí jich zpracuje méně.
Květoslav: "Vědomí hoří na stavu nejvýraznějším."
Při těkavosti u tohoto typu sebekontroly mohu použít odříkávání v duchu a zároveň uvědomění si: nohy, dech, pocity, nohy, dech, pocity ... Je třeba si nohy
uvědomovat, vnímat uvolněný dech a prožívat dobré pocity. Pokouším se spojit vše do jednoho souvislého vnímání a prožívání.
Hádej, kdo je na konci procesu vedoucího k úspěšné sebevládě?
Ještě jedna malá úvaha nad pracovním stolem. Úvahy mít nemám a nemám ani vyvozovat závěry. Intelekt směřující k zájmu o svět se nechce jen tak lehce vzdát
:- )
Když se budu pohybovat mezi lidmi, kteří sledují především svůj vlastní prospěch, a já se budu snažit chovat poctivě, budou mě mít za hlupáka. Tady je třeba
použít přístup jako v přísloví: "Kdo ví, jak si počínat, bude se mít dobře i v pekle."
Květoslav: "Jako jsem jednal poctivě s bohy, jednal jsem nepoctivě s démony."
Nepoctivci mohou apelovat na poctivce, protože z toho mají prospěch. Není třeba se kvůli poznání nebo morálce nechat manipulovat.
Mezi 27 a 30 zářím jsme byli na jižní Moravě. Chtěl jsem navštívit příbuzné, které jsem neviděl přes 20 let. Zároveň jsem chtěl dopřát klukům zábavu.
První den jsme byli od půl jedenácté až do půl sedmé v Aqualandii Moravia v Psohlávkách u vodní nádrže Nové mlýny. Prakticky nepřetržitě jsme byli na
skluzavkách různého typu. Jezdili jsme na člunech pro tři nebo pro dva a střídali se. Nejprudší skluzavku s názvem Kamikadze dal jen Ríša. Po sjetí dolů se
nám pochlubil, že snad nikdy neměl po jízdě plavky nasazené pevněji. Dali jsme několikrát i volný pád do ohromného polovičního válce ve tvaru velkého U. Bylo
to prudké zrychlení, následované prudkým výjezdem na protější stranu a zase prudké klesání, tentokrát zády dolů. Oblíbené byly také sjezdy na samostatných
kruzích pro jednoho v ohromné vířivce s možností točit se dokola během jízdy i s kruhem. Skluzavek bylo celkem kolem 12. Vyzkoušeli jsme všechny.
Navečer jsme přijeli do Trstěnic k domu Hurtových, kde ještě nedávno žila babička s dědou a strýc s tetou. Přivítala nás už jen teta Jitka. Čekala, že napřed
zavoláme a najednou jsme stáli u dveří. Představil jsem kluky a přivítali jsme se. Kluci se zabavili spíše u televize a my s Jitkou probírali, co vše se během
let událo. Jitka stále nebyla smířena s odchodem svého muže Richarda, který před pár lety zesnul. Já jsem se chtěl bavit spíše o předcích a rodokmenu. Chtěl
jsem získat pár informací a fotografií a také upřesnit nesprávná data, letopočty a údaje. Nakonec jsem získal, alespoň pro mě, poklad. Vytáhli jsme album po
dědovi a babičce. Jednotlivé průhledné papíry, které měly původně oddělovat listy s nalepenými fotografiemi, se na fotografie přilepily. Bylo vidět, že do
alba nikdo roky nenahlédl. Postupně jsme je odlepily, ale bylo vidět, že ne zcela čistě. Nakonec mi album Jitka věnovala, když viděla, jak mám rodokmen na
internetu rozpracovaný. Za to jsem jí velmi vděčen. Až údaje a fotografie zpracuju, budou přístupné celé rodině na internetu a při dobré vůli je mohou používat
následující generace. Mám před sebou tedy časově náročnější úkol. Druhý den jsme prošli okolí domu, zahradu a vesnici samotnou, aby kluci viděli, kde jsem jako
kluk pobýval o prázdninách. Zastavili jsme se i na hřbitově k uctění památky předků. Chtěl jsem mít fotografie kluků s náhrobky, jmény i daty tak, aby bylo
vidět generační propojení. Kluci fotografie ocení pravděpodobně, až budou v mých letech. Odpoledne jsme zajeli k sestřenici Jitce a jejímu muži Otovi na
návštěvu do Horních Dunajovic. Doma byla i jejich dcera Katka, která čeká miminko. Obdivovali jsme dům i zařízení jednotlivých pokojů. Sám bych chtěl podobně
žít. Jako dárek jsem přivezl video z doby okolo roku 1995 (aspoň si to myslím). Bylo milé vidět všechny na filmu o roky mladší. Pro nás starší zase bylo
překvapením, jak jsme se během let změnili. Na videu je teta Jitka Hurtová r.Ziková, její muž Richard Hurt, sestřenice Jitka Rapfová r.Hurtová, její muž Ota
Rapf, moje mamka Jarmila Glosová r.Hurtová, babička Alžběta Hurtová r.Mužná, sestra dědy Josefa Hurta Marie Styxová r.Hurtová a její dcera Marie Konečná
r.Styxová. Dost jsme se bavili o cestování, dětech a o tom co dělají nebo studují. Ota je ředitel a Jitka s Katkou jsou učitelé ve škole v Trstěnicích. Došlo
tedy i na probírání poměrů na školách. Tady jsem se myslím měl držet zpátky a neprezentovat tak moc svoje názory. Zmínili jsme i Tomáše, který vystudoval
historii a muzeologii, ale působí v kasinu, kde je spokojen. K večeru po návratu do Trstěnic se na nás přijela podívat sestřenice Irenka. Přijela bez muže
Pavla, který je jako ředitel domova pro seniory dost vytížený. Rád jsem ji viděl. Probrali jsme situaci kolem nemocnic, kde se Irena pohybuje už kolem 28 let.
Také s překvapením zhlédla zachovalé video.
Následující den jsme věnovali Lednicko-Valtickému areálu. Ten je ohromný. Byl jsem tam jako kluk. Prohlédli jsme stáje s historií vývoje zámku, skleník, jednu
z hlavních prohlídek zahrnující reprezentační prostory a zašli se podívat na minaret. Na ten jsme vylezli a z výše cca 60m prohlédali zámek, jezera, ostrovy a
okolí. Udělali jsme spoustu fotek. K odpoledni jsme se telefonem domluvil na návštěvě u strýce Mirka ve Cvrčovicích poblíž Pohořelic. K večeru kolem sedmé jsme
byli na místě. Mirek má také nový dům s hezkou zahradou. Ubytovali jsme se v prvním patře, kam údajně Mirek nechodí. Jen návštěvy. Podobně jako Jitka v
Trstěnicích obývá dům sám. Také se ještě nesmířil s odchodem své ženy Zdeny. Seznámil nás se svými psy, které chová. Jsou tzv. čistokrevní a na chov. Podobně
jako u Jitky mladší i starší, Oty a Irenky jsem zavedl řeč na rodokmen a předky. I tady jsem dostal cenný dárek. Opisy z křestních listů, které mě posunou až
k deváté generaci od mých synů. Také jsem dostal rodokmen rodiny Egertů zpracovaný v aplikaci PDF. Obsahuje jiný pohled na tvorbu rodokmenu a cenné údaje. Sám
jsem všem zanechal odkaz na webové stránky, kde je rodokmen zpracovaný mým způsobem. Doufám, že někdo nahlédne a poskytne mi hodnocení nebo i další údaje.
Uvidíme. Strýc hovořil o synovi Mirkovi, jeho životě, ženě Petře a hlavně vnukovi Tomášovi, který hraje v reprezentačním fotbalovém týmu v Anglii. Pochopitelně
mluvil i o dceři Lence, jejím muži Pavlovi a hlavně vnučkách Tereze a Petře, které dobře studují ekonomku. Starší vnučka je údajně předsedkyní studentského
sdružení. Strýc se ve vnoučatech "vidí" a silně je podporuje.
V neděli kolem druhé odpolední jsme se rozloučili a vyrazili k domovu. Vrátil jsem opět zapůjčené auto. Kluci jsou rádi za zážitky. Já za milá setkání a cenné
údaje.
Až později, několik dnů po návratu, kdy se mi vybavují dřívější události, jsem si uvědomil, co mi vlastně říkala babička Alžběta, když jsem ji viděl naposledy.
Připomínala nám, ať se stavíme i u hrobu Rudolfa a Marie Hurtových. Nebo nám připomínala i jiné události ze života předků. Nemluvila vlastně o nich, ale o sobě.
Ať na ni nezapomeneme. Nemluvila o majetku, ale o svém srdci. O vazbách do minulosti. Musel jsem dospět do svého věku, abych pochopil. Dříve mi nebyla tato
zkušenost a porozumění přístupné. Teď chci zmínit tetu Jitku a potom strýce Mirka. Jitka mi při loučení přála, ať to dáme s mojí ženou dohromady, že k sobě
patříme. Myslím, že brala ohled na naše syny. Řekl jsem jí, že nevím. Při odjezdu u auta měla v očích otázku, zda nás ještě někdy uvidí. Mirek, při rozhovoru
o svých vnoučatech, vlastně také mluvil o sobě. On tuto vazbu přes moře času chápe. Jeho vnoučata ne. Je zvláštní, představit si Jitku, Mirka i mojí mámu, že
kdysi také byli vnoučaty. Doufám, že mně samotnému přinese role, kterou oni hrají teď, uspokojení.
Pokud někdo zbourá nebo zničí rodinné vazby a znemožňuje hrát roli syna, otce, dědy a vnuka (dcery, matky, babičky, vnučky), co ho vlastně čeká? Uspokojení
nebo radost to určitě nebude.
Dnes jsme byli na procházce se psem v lese Lutovníku kousek za domem. Chtěl jsem udělat pár fotek s listím měnícím barvu do žluté, červené apod. Listí je ale
stále spíše zelené. Udělali jsme tedy fotografie se sluncem prosvítajícím mezi stromy. Přímo nad naším domem, kde bývalo vždy jen pole, je stále více
zastavěných parcel. Bydlívali jsme na konci Kralup, teď budeme bydlet v nich. Je to škoda. Srnky, které k nám chodí v zimě na zahradu, asi chodit přestanou.
Vše se mění.
Odpoledne po procházce jsme dělali s Matyášem domácí úkol. Měl dopsat deník o pobytu na škole v přírodě, ze kterého se nedávno vrátil. S pobytem byl spokojen,
tak jsem doufal, že to "půjde jak po másle". Maty sice popsal jednotlivé dny, ale s chybami, které by už dělat neměl. Zlobil jsem se a stále vše vysvětloval
znovu a znovu. Když jsem poněkolikáté mazal gumou nesprávný zápis na stejném místě a přitom se mi roztrhla stránka sešitu, nevydržel jsem to a bouchl jsem do
stolu. Maty se lekl a pustil pár slz. Poté mi večer řekl, že se mě bál. Vysvětlil jsem mu, že do něj bych nikdy nebouchl, že se bát nemusí. Přiznal jsem mu,
že se mám více ovládat, ale že je to pro mě těžké právě proto, že je můj syn. Nechci, aby odevzdával úkoly, které působí hloupě kvůli nedbalosti nebo
nepozornosti. Maty látce probírané ve škole přiměřeně rozumí, ale pokud se těší na hraní her na Xboxu nebo PC, snaží se vše rychle odbít. Nezlobím se tedy na
něj, ale na jeho přístup k věci. Myslím, že mi rozumí. Máme spolu dobré vztahy :- ) Neznám silnější pouto, než to, které mám ke svým synům. Podobně moje máma
nezná silnější pouto, než které má ke svým synům. Nevím, jaké má pouto ke svému vnukovi, protože sám vnoučata nemám. Doufám, že mít budu :- )
Matyáš mi dnes opět připomněl, že nemáme jíst maso. Nevím, zda to má ze sebe, nebo ho někdo ovlivňuje. Říká mi, že zvířata co jíme také chtěla žít. Maty se
rád dělí o věci s ostatními nebo rád rozdává dary jen tak. Říkám mu, že má čisté srdce. Nedávno jsme připravili do školy seznam, kde měl uvést, jaké má dobré
a špatné stránky. Dobré se mi hledaly dobře, špatné hůře. Na první místo jsem uvedl právě čisté srdce. Maty nevěděl, co tím myslím. Tak jsem se snažil mu to
vysvětlit. On to na sobě nepozoruje, myslí si, že takoví jsou všichni. Ale to se mýlí. Tato skromnost ho s věkem a zkušenostmi asi opustí. Doufám, že čisté
srdce ne, a že se s ním naučí pracovat.
Předevčírem jsem měl 52 narozeniny. Blízcí z mé rodiny mi popřáli, jinak nikdo. Klukům jsem to taktně připomenul. Maty mi přál se svýma velkýma očima. Ne moc
slov, ani jistoty, ale bylo to milé. Ricky mi popřál dost kultivovaně. Je vidět, že to s lidmi umí a má dobrou slovní zásobu. Ví jak na to. Na druhou stranu,
ode mě kdysi blízké osoby jsem si v den narozenin vyslechl, že ji chci okrást nebo, že děti vozím po návštěvách, kde nemají vrstevníky, a tudíž se tam musí
nudit. Oboje neoprávněně :- ( Tady se kdysi čisté srdce změnilo ve veletok výčitek a kritiky. Jako dar k narozeninám bych z této strany uvítal aspoň ticho,
když už ne dobré vtahy.
Před pár dny jsem zažil šok. Oba kluci mi během pár dnů předvedli, že vše není tak ideální, jak si to sám kreslím. Během krátké chvíle mi předvedli, že umí
lhát i podvádět. Dokonce došlo i na to, že si vzali něco bez povolení. Nebudu uvádět, co se stalo, protože nechci shodit je ani sebe. Když jsem se dozvěděl,
co se stalo, napřed jsem prožil šok a poté vztek. Zuřil jsem, jak už dlouho ne. Za pár dnů jsem se uklidnil. Ptal jsem se kluků, v čem je problém. Jsem na ně
moc přísný nebo moc hodný? Pokusil jsem se jim vysvětlit, že je to hlavně moje selhání, že pravděpodobně nedělám něco správně. Nevím, jestli mi rozuměli.
Každopádně jsem doma změnil pár věcí a zavedl jiný režim. Navrhl jsem i možnost odměn, ale to ještě nemáme domluvené.
Včera napadl sníh. Předtím několik dnů mrzlo a tak sníh zatím drží. Koupil jsem slunečnicová semena, jako každý rok, a dnes je s Richardem nasypal k budce před
oknem do krmítek, Ta jsou na první terase zahrady a tak můžeme při sezení u počítače pozorovat nálety sýkorek a někdy i jiných ptáků.
Sníh mne vlastně zaskočil. Nepočítal jsem s ním. Zaplatil jsem si další zálohu u carsheringové společnosti Ajo a dnes přivezl domů brikety na topení. Naštěstí
to neklouzalo a vše bylo volně průjezdné.
Richard oslavil své 14 narozeniny. Dostal dort se 14 svíčkami a ty napoprvé sfouknul. Dary si už vybírá sám. Dostal je v předstihu. Chtěl dobré boty a oblečení
odpovídající jeho vkusu. Byli jsme tedy u Bati, kde si koupil boty nejen on, ale i já s Matym, a pak jsme prošli několik obchodů s oblečením. Richard dospívá,
svalnatí, hrubne mu hlas a rysy. Je pohlednej a holky mu to dávají najevo. Někdy si s tím neví rady. To je ale normální. Pokouším se mu vysvětlit, že mu to
může v životě přinést spoustu výhod a i hezkých zážitků. Dobře vypadá, dobře se učí, jde mu sport … "Má našlápnuto." Chápu, že to nemusí automaticky znamenat,
že prožije spokojený život. Řekl jsem mu, že neví, že ho stále sleduji, ale také mu držím palce. Stejně jako Matyášovi.
Maty nás zlobí. Opět jsme pozváni do školy na konzultace. Zdálo se mi, že je vše už lepší, ale podle poznámek od učitelek vyrušuje a nedává pozor. Ptal jsem se
ho, proč nedává pozor a on mi na to bezelstně odpověděl "že se snaží, ale je to těžký" :- ( Co mu na to mám říct? Zkoušel jsem všechno možné. Všiml jsem si, že
Matyáš není chválen. A to, i když se mu něco povede. Myslím, že mu chybí pozornost v pozitivním smyslu a pochvala. Prošel jsem pár prací, které jsem s Matyášem
pomáhal utvářet jako domácí úkol. Vím, že Richard byl za podobné práce chválen, Matyáš ne. Asi je zaškatulkován jako "ten problémovej".
Matyho práce o jehličnatých stromech. (Ano, trochu jsem mu pomohl :- )
Je také zvláštní, že má složky v aktovce s neohodnocenými úkoly, např. popis Jak bylo na dovolené nebo Jednoslabičný příběh. Teď jsem to kontroloval. Příběh
zkusím uvést.
Jednoslabičný příběh
Mám rád hry. A co ty? Ty ne? A proč?
Pojď hrát hry! Co chceš hrát? Já chci boj. Ty chceš sport. A co s tím?
Tak jdi pryč. Tak ahoj.
Ano, není to veledílo a cena za literární přínos z toho asi nebude. Opět, Richard by byl pochválen. Matyáš není. Někdy se stane, že Matyáš chybí a poté práci
neodevzdá. Ptal jsem se ho proč. Snažil jsem se mu vysvětlit, že by mohl být pochválen. On mi na to odpověděl, že určitě ne. Co si o tom mám myslet?
Nedávno jsem pročítal svůj text o cestování v roce 2018 a našel tam dvě hrubky. Než něco zveřejním, kontroluju to. Text čtu i opakovaně abych si připomněl,
co jsme prožili. Hrubky nebo nesprávný pravopis najdu občas i v jiných textech. Vysvětlení je možná v tom, že při čtení se moje představivost ponoří do děje
a já přestanu vědomě pravopis kontrolovat a vnímat. Je to nepozornost. (Koncovky např. u slov roztěka"nej", jak"ej" apod. užívám úmyslně. Jsou bližší
normálnímu hovorovému jazyku. Školometství a naprostá ztráta citu pro míru, lidí z Ústavu pro jazyk český, mě nezajímají.)
V souvislosti s nepozorností se vrátím k synovi Matyášovi. Matyáš nedokáže udržet souvislou pozornost při výuce ve třídě. Neví kde je na stránce právě
probíraný text. Jakoby výuku vůbec nesledoval. Nevím, kde ve svém nitru v tu chvíli je. On mi to nedokáže popsat. Doma se ho snažím při výuce držet na místě.
Při mém vysvětlování probírané látky je velmi roztěkanej. Úkoly, kde má něco doplnit nebo spočítat většinou splní snadno. Slovní úlohy v matematice tedy kazí,
protože nepochopí zadání. Pokud má svými slovy popsat látku v přírodovědě nebo vlastivědě, pak je to největší problém. Nejde o to, že by neměl slovní zásobu.
O věcech, které ho zajímají, dokáže mluvit bez problémů. Z mého pohledu je probíraná látka pro něj nezajímavá nebo nesrozumitelná. Snažím se výuku oživit prací
na počítači, takže pořád něco vztahující se k tématu vyhledáváme. Snažíme se to zobrazit na obrázcích, mapách, srovnáních … To ho baví. Potřeboval by
interaktivní výuku. Ta je pochopitelně nedostupná.
Hledám vysvětlení problému velké nepozornosti i jinde. Nedávno jsme to probírali s třídní učitelkou na schůzce. Byl jsem tam i s manželkou. Ve třídě je
spolužák o dost větší a tedy fyzicky vyspělejší. S tím byly v minulosti problémy. V současné době je více hlídán. Maty sedí vedle holčiny, která stále něco
nemá. Vyvolává tedy nepozornost tím, že si půjčuje různé věci, pera na psaní, tužky apod. Ty ale asi bohužel nevrací a my stále něco dokupujeme. Ano Matyáš
je nepořádník, ale že by věci především z penálu mizely takovým tempem? Problémem je také, že spolužačka se stále chce o něčem bavit. To je další zdroj
nepozornosti. Pokud vedle sebe posadíme dva žáky s problémovou pozorností, jakej to bude mít efekt? Samostatné lavice bohužel nejsou dostupné.
Ve třídě, kam chodí Matyáš, je údajně polovina dětí s diagnostikovanou poruchou. Děti tedy mají ve třídě pro výuku nejen učitelku, ale i asistentku. Já chápu!!!, že se
všichni snaží. Učitelé, asistenti … U některých rodičů o tom pochybuju.
Pokud jsem se svým synem svědkem a prožívajícím účastníkem "laboratorního" pokusu zvaného Inkluze, pak musím konstatovat: "Zachraň se, kdo můžeš." Závidím
rodičům, kteří mohou poskytnout samostatnou výuku svým dětem.
Problémem výchovy a výuky Matyáše je i "kamarádství" jednoho ze spolužáků. Došlo to tak daleko, že jsem byl svědkem zesměšňování, a z mého pohledu i ponižování
Matyáše. Pokoušel jsem se na to náznakem upozornit. To nepomáhalo. Nakonec jsem Matyášovi sdělil, aby k nám domů kamarád nechodil a on aby nechodil k nim.
Zavolala mi mamka kamaráda s tím, proč to zakazuju. Myslel jsem, že proběhne normální rozhovor, a že má žádost, aby se kluci mimo školu nestýkali, bude
pochopena. Bohužel následoval velmi emocionální rozhovor, kdy jsem se dozvěděl, že si o jejich synovi myslím, že … a naopak, že náš syn je … a pak ještě
následovaly reakce směrem do okolí. Já nicméně trvám na tom, že toto je naše domácnost a naše rodina. Tuto rodinu máme řídit a vychovávat syny společně s
manželkou. Radě se nebráním, ale čeho je moc, toho je příliš. Stejně tak v naší domácnosti nebude rozhodovat nedospělý syn jiných rodičů, který je zde na návštěvě.
Tečka! Manželka, která již žije trvale s přítelem, na to má jiný názor. Nebráním se tomu. Pak se ale Matyáš bude vracet po návštěvě u kamaráda k nim do
domácnosti v Lobečku a naopak kamarád bude navštěvovat Matyáše také v Lobečku. Manželka s tím souhlasí. Mimochodem to, že žijeme odděleně, je podstatná součást
problémů.
Občas se bavím s kolegy a kolegyněmi o problémech kolem roztěkanosti u dětí. Zajímají mě hlavně názory těch, kteří mají taká děti. Nedávno mě kolega upozornil,
že na roztěkanost a nepozornost může mít podstatný vliv nadbytek cukru v potravě. Po vánocích se pokusím nejen cukr podstatně omezit. Budeme jíst zdravěji.
Někteří, by mi mohli na podobný článek říci, ať tomu nechám volný průchod, že to moc řeším. To by ale znamenalo, že vše pohodlně přesunu na učitel(ky)e a
v konečném součtu to odnese Matyáš :- ( Když jsem se bavil o Matyášovi s jeho třídní učitelkou, zmínil jsem představu, že se může přihodit nepříjemný den, kdy
to můj syn bude schytávat ze všech stran. Pak přijde domů a tam ho má očekávat přísný rodič. Takže další nepříjemné pocity, prožitky, výčitky a napomínání. To
nejde! Matyáš musí mít pocit a jistotu, že má alespoň někde bezpečný přístav. Někdy se opravdu zlobím a pak si říkám, že to mohlo být neoprávněně.
Teď trochu z jiného soudku. O loňských vánocích ježíšek dopřál klukům hlavolam. Máme hlavolam s názvem Ježek v kleci. Není to pravý, foglarovský ježek. Je z
oceli, má podobnou konstrukci a místo rovných ploch na položení jsou pohyblivá ložiska. Uvnitř je ježek s ostny. V návodu byla zmínka, že budeme překvapeni
řešením. Zkoušeli jsme jednotlivé otvory a ježka natočit různými ostny. Nic nepomáhalo. Maty téměř po roce přišel na způsob jak hlavolam vyřešit - vyndat Ježka
z klece. Všiml si, že jeden z ostnů je se závitem a chová se tedy jako šroub. Teprve po posunutí ostnu do jiné polohy jde vyndat ježek z klece. :- )
Jak jsem už někde zmínil, ne všechny zážitky jsou vždy úsměvné. Dostal jsem e-mail od nějaké slečny (nebo se dotyčný za slečnu schoval). Údajně zkopírovala
vše z mého počítače a veškerou historii mé práce na internetu. Blahopřeji :- ) Mail byl psán sofistikovaně a hlavním obsahem byla žádost o peníze, přesněji
Bitcoiny, jinak o mně vše uveřejní. Z textu bylo patrné, že je to propracovaný postup, který nebyl použit poprvé. Na podobné věci reaguji zasláním textu:
„Záporožští kozáci tureckému sultánovi!" Je to odpověď kozáků na příkaz sultána, aby se mu dobrovolně podřídili. Dá se najít na internetu v různých podobách.
Je mi tedy jedno, co o mně kdo zfalšuje, vymyslí si, zveřejní. Mimochodem žádný majetek nevlastním. Už z principu. Žijeme relativně skromně, ale v dostatku.
Umím s příjmem zacházet tak, abych synům dopřál, co potřebují. Nehromadím, pouze hospodařím. Přináší mi to relativní spokojenost a štěstí. Na druhou stranu.
Zajímám se o život ve všech jeho podobách. Chci mu porozumět. Proto mohu použít i postupy, kterým nerozumíte. Pokud v mé historii a to nejen v uložených
informacích najdete něco, co vás pohoršuje, pak věřte, že jsou ve mně daleko horší věci. Vše se ale odehrává pouze v mém nitru nebo představách, ať již tomu
nechávám volný průchod, ovládám to nebo to vyvolávám záměrně. Do běžného života to nepronikne. Někdo může namítnout: "Tak s tím jednoduše přestaň." Na to se
dá odpovědět: "Víš jak přestat být blbcem? Jednoduše s tím přestaň!" Ježíš zmínil citát: "Pokrytče, třísku v oku bližního vidíš, ale trám v oku svém nevidíš!"
Neřeším tedy pomluvy.
Pokud pozoruju lidi, vždy mi připadá zvláštní, jak se každý dobrovolně uzavírá do vězení složeného z vlastních představ, názorů a sklonů. Z tohoto vězení mají
tendenci přesvědčovat ostatní, že jedině toto je to správné, a že by se ostatní měli dobrovolně do jemu vlastního vězení uzavřít také. Osobní vězení zvané
"nevědomost" je pevnější než ocel.
Dokončil jsem kalendář pro rok 2019 a umístil ho na webové stránky. Ještě ho nechám vytisknout a poté možná zalaminuju listy do fólie. Dávám ho darem
nejbližším v rodině a zároveň vytvářím památku na uplynulé roky. Také jsem na webu rozšířil Fotogalerii, kde je výběr několika fotek za uběhlý rok. Vzniká tak
souvislá časová osa, kde se dá přehlédnout průběh části našich životů. Přidal jsem také fotografie do velké fotogalerie Yellow Butterfly, kde je výběr fotek s
našimi zážitky za rok 2018 i roky předchozí. Překvapil mě rozsah a množství fotografií. Buďto jsme toho tento rok opravdu hodně zažili nebo se stále lepšíme
v kvalitě fotografování anebo se zlepšujeme v tom, jak se před fotoaparát postavit. Většinu fotek nepoužiju a pouze je uložím nebo je smažu.
Letošní předposlední výlet byl do Pardubic v neděli 23.12. Jeli jsme se podívat na vánoční trhy, centrum a zámek. Dobrej tip na Pardubice byl v časopise
dávaném zdarma ve vlaku. Pamatuji si, jak jsem v devadesátých letech v Pardubicích vystoupil z vlaku, přišel do haly nádraží a pozoroval a poté ochutnával
perníky rozložené na jednotlivých stolech v hale. Chtěl jsem, aby čerstvý, měkký perník ochutnali i kluci. Časopis navíc sliboval jedlé perníkové ozdoby na
stromeček. Ten byl nazdoben už z předchozího dne. Po příjezdu do Pardubic jsem v hale našel jednu prodejnu s perníkem. Koupili jsme namátkově pár perníků
zabalených v průhledné fólii. Vypadaly dobře. Po ochutnání to ale bylo zklamání. Bylo poznat, že zboží není čerstvé. Ozdoby na stromek jsem nenašel ani na
tržišti v centru na náměstí. Pouze předražené perníkové chaloupky, velká perníková srdce apod. Chyběl obyčejný perník v podobě cihličky s čokoládovou polevou
a různými příchutěmi. Kolem náměstí byly prodejny s perníkem, ale zavřené. Na všech dveřích visel nápis: "Od 21.12. do 1.1. z technických důvodů zavřeno".
Podobný nápis byl i na náměstí u vstupu na věž. Asi všem zároveň praskla voda :- ( Škoda, z věže je vidět na zámek Kunětická hora i jinam. Dal jsem svařák od
charity, která zde prováděla sbírku. Ten byl moc dobrej. Kluci chtěli trdelník a také ho dostali. Ríša zmínil, jakou to nemají dobrou cenu. Na Václaváku v
Praze je prý až za 120 korun. Za kousek těsta? Hned mě napadla rýmovačka: "Chcete mi prodat trdelník? Tak mi polibte prdelník! A pak přišla asociace a
představa reklamního sloganu. Lepá slečna říká: "Kdo mi políbí prdelník, dostane zdarma trdelník!" Myslím, že někteří zákazníci by to rádi udělali. To by bylo
terno. No, dost bylo veselé vánoční nálady, vrátím se k popisu. Centrum je hezky opraveno. Poblíž náměstí je údajné nábřeží, místní ulička se tak i jmenuje
– Wernerovo nábřeží. Nábřeží ale nečekejte. Říčka teče pod městem a pouze u kostela vystupuje v podobě kamenného nábřeží. Vypadá to zajímavě, ale i hezky.
Dojem kazila jen místní indická restaurace s podivným plotem a odpadky. Poradil bych majitelům, ať si restauraci otevřou v Indii i s odpadky a plot si vezmou
sebou. Zmíněný kostel svatého Bartoloměje je zvenku na pohled zajímavá stavba, stejně jako jeho vstupní, mohutné dveře. Za vstupem jsou hezké vitráže z roku
1925 s nápisy: "Ku cti a chvále nebo Ku cti a ochraně věnuje …" Napadlo mě, že v dnešní době asi nepotkám člověka, který by kostelu zaplatil a věnoval vitráž
nebo, že by se o něčem podobném aspoň lidé bavili. Vydali jsme se na zámek, který je kousek odtud. Je obklopen hradbami nebo kasematy se střílnami. Zvenku je
to opět nádherná stavba. U pokladny nám paní nabídla lístek pro dospělého za 220 korun se samoprohlídkou všech expozicí a neomezeným časem. To by Matyáše
nebavilo. Vybral jsem expozice Zámecké hodiny a sklo a Palné zbraně. Zámecké hodiny jsou soukromou sbírkou Jana Frydrycha, který vystavoval i místní zajímavé
skleněné plastiky. Sbírka hodin se mi ale líbila mnohem více. Majitel, dle mého kvůli sbírce milionář, je získával poškozené a vracel je do původní podoby.
V jeho životním příběhu je zapsáno, že se ho jako malého kluka ujal soused hodinář bydlící vedle nich. Ten o hodinách věděl vše. Měl dvě dcery, ale ty se o
řemeslo nezajímaly. Malého kluka postupně vše naučil rozebrat a zase složit. Později už byli mistři dva. Když jsme došli do expozice palných zbraní, zjistili
jsme, že některé zbraně jsou nainstalovány k vyzkoušení, ohmatání a použití. Maty i Ricky je hned testovali a studovali. Nabíjeli, stříleli a zkoušeli
pohyblivé části mechanismů. Maty prohlásil: "Doteď mě to nebavilo, ale už mě to baví!" Přidal jsem se k nim. Ve skleněných vitrínách byly i jiné kousky
výzbroje. Pistole, pušky i samopaly. Také středověké brnění, halapartny a doutnákové těžké pistole střílející sekané olovo. Vše, od konce středověku po moderní
dobu. Jedné z vystavených pušek se říkalo předovka. Takových bylo více. Při nabití bylo potřeba stát, nasypat do hlavně střelný prach, přidat náboj a utěsnit.
Tyto pušky už měly křesadlový zámek. Ten po stisku spouště vyvolal jiskru a následně výstřel. Vysvětloval jsem Richardovi, že v relativně nedávné Válce o
rakouské dědictví v letech 1740 – 1748 prohrávala armáda Rakouska s armádou Pruska právě kvůli předovkám. Prusové už měli zadovky a tak mohli nabíjet rychleji
a vleže. Důsledkem byla ztráta většiny Slezska. Kdyby měli Rakušané, mezi kterými byli i čeští vojáci zadovky, mohla mapa Československa a potažmo dnešních
Čech vypadat jinak. Se Slezskem nebo i Dolní a Horní Lužicí jako částmi bývalého království Českého by to bylo zajímavější.
Dost bylo historie. Máme před sebou návštěvy kralupského bazénu a novoroční ohňostroj.
Na vánoce byla mamka s námi. Rozmrazil jsem a naporcoval darovaného kapra. Ten nám věnovali známí. Byl chycen už v létě. Pomáhal jsem mamce Jáje v kuchyni.
Dali jsme si víno a otevřeně hovořili o naší minulosti. Kuchyní provívala vůně smažené ryby. Před večeří jsme dali společenské hry. Po ní, mimochodem velmi
dobré, jsme sešli do kuchyně o patro níže a otevřeli okno pro ježíška. Jakmile zazvonil zvonek, Maty letěl do pokoje. Sedl si pod stromeček a hned nás
upozornil, že největší dar je pro něj. Pak dárky rozdával podle jména. Kluci dostali hry na Xbox. Maty nerfku v podobě kulometu a vysílačky. Ricky
oblečení, voňavku a zajímavé digitální hodinky s krokoměrem nebo měřičem vzdálenosti jízby nebo běhu, měřičem tepu, měřičem délky spánku ...
Mamka peněženku. Já měl dostat pouze velmi tlusté a příjemné ponožky na doma. Protože jsem si sednul krátce před vánoci v tramvaji na starý mobil
a zničil mu dotykové sklo, požádal jsem ježíška o mobil nový. Měl jsem štěstí, dostal jsem ho. A pak, že jsem zlobil. Mamce Jáje nebylo dobře a tak u nás
přespala, aby nemusela jít pozdě v noci sama pěšky do Lobečku. Maty mi tvrdil, že ježíška sice neviděl, ale viděl soba. Myslím, že příští rok už vše uvidí
jinak.