Blog o rodině
V=N Mystika
Ricky Maty
Ženy a muži
Práce zábavou
Jak jde životFotogalerieRodokmenCestováníZe životaO mně
barevný index modrý
žlutý index černý
žlutočerný index černý
modrozelenočerný index černý
černobílý index černý
zelený index černý
barevný blog
barevný mail
Úvod stránek
Mapa stránek

Jak jde život

Jak jde životrok 2021rok 2020rok 2019rok 2018rok 2017rok 2016rok 2015rok 2014
∗ 2009 Matyášrok 2013rok 2012rok 2010rok 2009rok 2008rok 2007rok 2006rok 2005
∗ 2004 Richard
2004 těhotenství

Rok 2021

Je 23. ledna kolem deváté večer
S bratrem jsme si 21. ledna poslali krátkou zprávu o vzpomínce na mamku Jarmilu. Měla výročí nedožitých 80 let.
Dnes mi volal strýc Mirek Egert z Jižní moravy. Také jsme se bavili o mamce. Poté jsme přešli k širšímu rodokmenu mé rodiny. Mirek mi poskytl doplňující údaje. Opravil jsem a doplnil rodokmen v popisech i v grafické části. Již dlouho mám předsevzetí, že doplním údaje a hlavně fotografie z alba po dědovi Josefovi a babičce Alžbětě.
V práci jsme dostali zajímavý benefit s názvem u Lékaře. Obsahuje paradox. Jsem rád, že ho mám pro celou rodinu k dispozici a současně bych byl rád abych ho nemusel používat. Nedávno jsem hlasoval v anketě o benefitu za nemarodění v práci. Ten bohužel nevyužiji. Nedokážu garantovat nemarodění ani to, že si na kluky nevezmu paragraf. Musím také zmínit celkovou velkorysost všech benefitů za rok 2020, které si cením.

Je 5. února kolem půl jedné ráno
Co to je život?

Minulý čtvrtek jsem byl pochválen. Pro mě jako rodiče je to svým způsobem vyznamenání. S Matyášem jsme se učili látku, kterou právě probírá v hodinách dějěpisu ve škole. Jde o starověk. Otevřeli jsme stránky internetu a hledali zajímavosti spojené s látkou ve školním sešitě. Maty přečetl odtavec na internetu. Poté jsme k tématu vyhledávali obrázky a souvislodti a volně se o všem bavili. Na konci stanovené doby, kterou jsme si určili pro výuku Maty prohlásil: "Tati, to bylo zatím nejlepší učení, které jsem s tebou měl."
Upřímná pochvala od mého nedospělého syna. :-) Neznám lepší zpětnou vazbu.
Opět přidám něco z pohledu mystiky. Svou činností (v tomto případě učením) vyvolávám proměnu skutečnosti, která mě obklopuje. Právě teď jsem měřítkem věcí - morálkou. Vazba (prožívání), odpovědnost a spravedlnost se propojují.

Toto je život. Rozumíš?

Co je větší odměnou? Produktivita(práce) proměněná na peníze, které jsem někam odložil nebo proměnil v nějakou věc anebo pochvala a porozumnění vztahům a vazbám?
Jde o pochopení, porozumnění životu a až poté o naučení se a odříkání požadovaného nebo udělání požadovaného a získání odměny.

Je 21. února kolem deváté večer
Dokončil jsem kalendář pro rok 2021. Nechám ho vytisknout a šup s ním na zeď. V notebooku se bude zobrazovat "po spuštění". Chtěl jsem jiné pojetí. Hledal jsem inspiraci. Našel jsem ji u Vjási v Mahábháratě. Název Epos je dost nadnesen, protože mám k dispozici jen 14 listů. Hloubka nebo pochopení hloubky mnou vytvořeného rodokmenu mě k tomu možná opravňuje. Dílko je skloubením kalendáře, rodokmenu a mystiky. Text může být pomůckou pro ty, kteří jsou schopni pochopit.
Nejsem autoritou, protože stále nerozumím Životu dostatečně. Jsem autorem a toto dílko beru jako experiment pro vlastní postup. Tady je: Kalendář 2021

Je 21. března kolem deváté večer
Včera měl můj syn Matyáš narozeniny. Bylo mu 12 let. Maty si vybral v místní pekárně zákusky. Doma jsem uvařil brambory s omáčkou a upekl štrůdl. K obvyklým jablkům a skořicovému cukru jsem do náplně štrůdlu přidal i mletý mák. Velmi povedená kombinace. Na dárek si Maty počká. Bohužel jsme dostali už podruhé sdělení od internetového obchodu, že sice nabízené zboží inzerují, ale ve skutečnosti nemají skladem.
Jméno Matyáš pochází z hebrejského spojení "Mattyth Jáh(u)" s významem "dar od Boha". Maty se narodil na mezinárodní den štěstí a současně na den jarní rovnodennosti. Naši dávní předkové považovali tento den za velmi významný. Věděli, že s prodlužujícími se dny přichází jaro a tedy teplo a hojnost. Přál bych Matymu aby se dožil stavu, kdy svíčky na jeho narozeninovém dortu budou stát více než dort samotný (je doba plná korektnosti, takže pro ty méně chápavé – ty svíčky zmiňuji kvůli jejich počtu :-)
Něco ohledně času. Existuje pojem Manvantara. Je to jeden z časových úseků indické mytologie. Slovo mytologie může být sporné, protože se může v určitém kontextu jednat o skutečnou časovou jednotku. Manvantara se dá vyjádřit asi takto. Představte si žulovou krychli o straně jednoho metru. Jednou za 100 let se objeví světec a lemem svého pláště se otře o krychli. Dříve se krychle ošoupe, než uplyne jedna Manvantara. Pro lidskou mysl jsou podobné časové jednotky obtížně představitelné.
Maty a učení. Maty a dohody. To je samostatná kapitola. V únoru jsem si pochvaloval, jak Maty spolupracuje. Následující týdny se bohužel vrátil k obvyklému souboji s plněním povinností. Stává se, že Maty odbude požadovaný úkol nebo nedodrží dohodu ohledně návratu domů od kamarádky nebo kamaráda. Z tohoto popisu možná vyplývá, že se jedná o banalitu. Když, ale se svým synem zápasím podobným způsobem každý den, je to dost únavné a zabere to mnoho času. Pokud to vztáhnu na trojúhelník vztahů mezi mnou, Matyášem a učiteli, připadám si někdy jako Ten, kdo je školen a vyučován. Vlastně musím já nebo mamka Jája s Matyášem suplovat každý úkol a každou vyučovací hodinu zároveň s učiteli. Jinak se podle mého a možná i jiných rodičů nedá dosáhnout odpovídající kvality a úrovně výuky a potřebných znalostí. Špatná známka z úkolů nebo výuky je vlastně i špatnou známkou pro mě, protože jsem nezvládl Matyho doučit na odpovídající úrovni. Maty právě probírá přídavná jména. Dám to do trochu úsměvného kontextu: "Nejdobřejší lid posuzoval nejzlejší člověci". Chápu, že za situaci s Koronavirem nemohou ani kantoři, ani škola.
Já a zdraví. Kdekdo v práci tvrdil, že je nemocný tím nebo oním způsobem nebo že má ty nebo ony bolesti. Přidal jsem k tomu poznámku, že jsem pravděpodobně nejstarší a přitom mě nic nebolí. Je za tím cvičení, životní styl a celkový přístup k životu. Jak se říká: "Zakřikl jsem to". Napřed se objevila bradavice na chodidle levé nohy. Tu lékařka vypálí pomocí 180 stupňů zmrazeného dusíku. Nožka se poté vloží do teplé vody. Zmrazené místo zbělá a mrtvá kůže se postupně odstříhá i s bradavicí. Podobně jsem před lety zbavil bradavic i Matyho. Vážnější jsou bolesti zad v oblasti beder vyvolávající i urologické bolesti. Urologická vyšetření nic neprokázala. V této oblasti jsem tedy zdráv. Konzultoval jsem to s doktorem čínské národnosti a další doktorkou, kteří zastupují mou obvodní doktorku, která je na mateřské. Ti doporučili fyzioterapii. Ještě zmíním zvláštní zkušenost s objednáním. Sestra zastupující kralupskou urologii mi k mému překvapení řekla, že nejbližší termín vyšetření je měsíc září. Řešením je údajně prodrat se na nějaké pražské oddělení nebo objednání na soukromou kliniku s poplatkem dva a půl tisíce za návštěvu a čtyři a půl tisíce za registraci. Soukromá klinika s poplatkem by se mě ujmula do tří dnů. Tady opět musím pochválit další benefit od zaměstnavatele s názvem U lékaře. Po jeho uplatnění mi sestra na telefonu obstarala vyšetření, do 10 dnů, bez přehnaných poplatků. Sice ne u příliš milé doktorky, ale postarali se o mě. Doufám, že podobným způsobem mi benefit pomůže i s nalezením fyzioterapeuta.
Včera jsme se dívali na film Liga spravedlivých. Hrdinové se dají dohromady aby zachránili svět. Hlavním superhrdinou je Superman. Matymu se film líbil. Pro mě to byla pěkná slátanina bez jakéhokoliv děje i hereckých výkonů. Jen přehnané technické efekty a "multikultigender" vyváženost. Ve skutečnosti svět zachraňuji já a mně podobní lidé s obyčejným životem a starostmi. Mamka kluků Jája má koronavirus. Kluci tedy jsou a budou u mě doma minimálně měsíc bez přestávky. Chodím do práce, řeším zdravotní problémy, starám se o domácnost a snažím se být dobrým učitelem. Vlastně ze všeho nejvíce se snažím být dobrým otcem. Až potkám Supermana, tak se mi buď pokloní nebo ho kopnu do "zádele" :-)

Je 26. března kolem půlnoci
Prostor Intelektu nebo také prostor Lidského ducha je mnohem větší, než jaký si o něm děláme ve svých úvahách představy. Říše Intelektu nebo také říše Lidského ducha je mnohem větší, než jakou nám poskytuje výuka nebo informační média.

Proč do Blogu o rodině, psaného pro vzpomínky a pro další generace píšu o Intelektu a Světě lidského ducha? Protože podobnými úvahami a zkušenostmi budou procházet i ti, co přijdou po mně.

Napřed se vrátím zpět časem. Je mi 31 let a já dělám první rok tříleté nástavby školy v Brně z oboru Telekomunikací. Jde o maturitu. V druhém pololetí dostáváme novou učitelku na předmět Český jazyk a literatura. Učitelka přichází z vysoké školy, kde dosud vyučovala. Naprosto nepřihlíží k technickému zaměření námi vybraného oboru ani k tomu, že jako průměrem třicetiletí muži nebudeme mít zájem o témata z literatury, která prosazovala. Také nám oznámila, že očekává znalost látky z prvního ročníku klasického denního čtyřletého studia. Na konci ročníku opouští zhruba polovina třídy školu s nedostatečnou z češtiny s tím, že už se nemíní vracet a pod touto dámou se pokoušet o nápravu. Výuka probíhala asi takto. Vyučující nám zadala slohovou práci na námi vybrané volné téma. Obsah se měl vejít na papír o velikosti listu A4. Napsal jsem úvahu o penězích a současnosti, která mě mimoděk napadla. Podstatná část studujících dostala nelichotivé hodnocení. V mé práci nebylo červeně škrtáno ani nic červeně přepisováno a na konci bylo uvedeno: "Pravděpodobně opsáno – nehodnotím." Mé námitky, že na stole, kde je k dispozici pouze propiska a list velikosti A4 není z čeho opisovat, nebrala vyučující v úvahu. Jako studenti jsme podobnému přístupu nerozuměli, pokračovali jsme ale dále. Probrali jsme světovou i starší českou literaturu až do národního obrození. Připravili jsme se na zkoušení a testy. Literatura obecně může obsahovat pozoruhodná díla pro každého člověka, pokud je s nimi seznámen v zajímavé formě. Nám žákům ale bylo oznámeno, že starověk, řecká nebo římská díla zná každý, žáci je většinou umí a proto nebudou součástí zkoušek. Testy a ústní zkoušky byly zaměřeny výhradně na spisovatele působící v době českého národního obrození. Vyučující trvala při testování na tomto postupu: "Vyberu vám náhodně spisovatele, vy poté popíšete jeho životopis a chronologicky vyjmenujete všechna jeho díla. Já následně jedno dílo vyberu a vy mi řeknete jeho obsah." Proboha, kolik lidí čte díla českých národních obrozenců, natož aby je znali všechny! Všichni asi četli Máchův Máj, znají sbírku Kytice od Erbena nebo četli Babičku od Němcové. Někomu se vybaví jazykovědec Dobrovský nebo vydavatel Kramerius. To bude ale asi všechno. Chápu, že k maturitě je třeba znalosti rozšířit. Trvat ale na tom, že z národního obrození budeme znát všechno je nesmysl! Když jsem viděl, jak je od zkoušek vyhazován jeden žák za druhým s nedostatečnou, začal jsem se učit jména, životopisy a napsaná díla chronologicky. Na čtení tak ohromného obsahu pro mě nezáživných děl nebyl při chození do práce čas. U zkoušek jsem dostával za čtyři a maturitu z Českého jazyka mám. Stál jsem o porozumění slovním a větným rozborům a porozumění stavbě vět. Věděl jsem, že mám mezery v gramatice. Většinu věcí jsem se naučil jako samouk při cestách vlakem do práce. Dvoudenní konzultace jednou za čtrnáct dní nebo déle na výklad látky nestačily. Naše vyučující vše probírala okrajově a zaobírala se pouze milovaným národním obrozením. Pamatuji si, že se mi ještě roky zničeho nic objevovala jména spisovatelů a jejich díla napsaná chronologicky za sebou v mé mysli. Tento přístup pochopitelně vyvolával k české literatuře odpor. Nic z národního obrození až na vyjímky jsem nikdy nečetl.

To bylo k obsáhlejšímu úvodu. Teď se vrátím jen o pár dnů zpátky. Byli jsme řešit pozůstalost po mojí mamce. Nebudu přihlížet k tomu, co má údajně finanční hodnotu. Budu přihlížet k tomu, co má hodnotu intelektuální. Mamka a její knihovna. Celou jsem ji postupně prošel. Knihy jsou seřazeny a podepsány jejím jménem. Mezi všemi knihami je opravdu výběr dobré české i světové literatury. Mnohé jsem na doporučení mamky četl. Rád bych přečetl všechno. To mi ale čas pravděpodobně nedovolí nebo dovolí až v pozdějším věku. Někdy mi připadalo, že mamka svým rozhledem a postavením do své doby nepatřila. Neměla kde uplatnit svůj intelektuální rozhled. Díky mamky přístupu ke mně a jejím doporučením, co číst, mám tento rozhled částečně i já. Myslím, že moje mamka měla být učitelem, ale pouze těm, kteří o to stojí.
U mamky se trochu zastavím a použiju pohled mystiky a z ní vycházející výchovy. Mamka mi svým přístupem, možná aniž to chápala, naznačovala - největší překážkou k pochopení a přijmutí jsi ty sám. Buď učitelem těm, kteří o to stojí. Tady ale také platí - největší překážkou k předání zkušeností a znalostí jsem já sám. Pochopitelně, ne každý je intelektuálně zaměřen a tak se dá použít - největší překážkou k nalezení a přijmutí mých silných stránek a poté k jejich předání jsem já sám.

Nyní se vrátím ke včerejšku. Na kralupském nádraží jsem mezi knihami na cestu, které jsou volně k dispozici, nalezl knihu Česká poetika od Vácslava Petrů a Bedřicha Pošíka, profesorů Klatovského gymnázia. Vydáno nákladem vlastním v Klatovech roku 1870. Tužkou je dopsáno jméno majitele koupené publikace a jeho funkce: Václav Brüha, kandidát učitelství.

Motto knihy:
Krásná forma není básní,
krásná idea též nestačí;
na tom jest, by tělo s duší
snoubily se v chvíli nejsladší.
Z Geibla: Ferd. Schulz

Podobným jazykovým stylem jako Motto je psána celá kniha. Kniha obsahuje například kapitolu Nauka o Krasocitu (krasochuti) nebo podkapitolu O smyslech v příčině éstetické. Tato čeština, její stylopis a slovní zásoba je nám vzdálena přes 150 let. Kniha pojednává o básnictví z různých pohledů – prosodie, metrika, verš, sloky, typy básní a poezie vůbec … Kniha vybírá části básní od světových básníků a části básní od představitelů národního obrození v Čechách. Z knihy je cítit doba nám už nepochopitelná.
Mimochodem, tady je kvalitní odkaz na Ústav pro českou literaturu AV ČR – Versologický tým: http://versologie.cz
Zpět k samotné knize. Našel jsem v ní autora a kněze Josefa Vlastimila Kamarýta 21. 1. 1797 – 19.3.1838 , o kterém jsem nikdy neslyšel. Zaujal mě tímto:

Ty prostranstvem světů bezkonečný,
živý v hnutí všeho míra prostorách,
proudotokem časů věkověčný,
bez podoby ve třech božství osobách;
duchu všudejsoucí, všejediný,
trůne bez místa i bez příčiny,
jehož nepostihne žádný tvora duch,
jenžto všecko sebou naplňuje,
oživuje, tvoří, ochraňuje,
nepojatá bytosti, ty sluješ – Bůh!
Kamaryt (z Deržavína)

nebo tímto:
Ó věčnosti, ó věčnosti,
ach, jak jsi dlouhá věčnosti!
kdyby z písku, co ho má svět,
pták vzal zrno za tisíc let,
byl by předce konec někdy,
věčnosti nebude nikdy.
Považ to každý s pilností. (Ozvěna)
Kamaryt

Pár věcí jsem si v knize označil, pro původnost a současně zastaralost. O některých autorech jsem se na nástavbě učil nebo je znám. Většina básníků je mi neznámých a většina ukázek básní mi připadá nezajímavých.
Hledal jsem Kamarýta na netu a našel jsem: http://librinostri.catholica.cz - do vyhledávacího okénka zadej kamarýt. Objeví se dílo Přední křisitelé národa českého. Tam je zajímavý Kamarýtův životopis. Knihovna Libri Nostri, tedy Naše knihy je uvedena citátem: Katolík má být "podoben hospodáři, který vynáší ze své zásoby věci nové i staré". Věcí nových je všude bezpočtu. K poznání starých nabízíme své služby.
Nejsem věřící. Asi proto jsem nikdy o podobném vyhledávači neslyšel.
V souvislosti s Kamarýtem 1797-1838 nabídnu jeden pohled. V mém vlastním rodokmenu uvádím Jakuba Binderu a Petra Havránka. Oba narozené roku 1790. O těchto osobnostech téměř nic nevím. Pomocí Kamarýtova životopisu si mohu udělat představu o tom v jaké době a v jakém prostředí asi žili.
Pokud bych chtěl někomu přiblížit národní obrození, jeho dobu a poezii, vyberu Josefa Vlastimila Kamarýta a natočím o něm životopisný film stylem, který jsem nedávno viděl u českého filmu Jako letní sníh - Život J. A. Komenského nebo u německého filmu Johannes Kepler – Dobyvatel nebes.

Vím, že knihy ustupují do pozadí a nahrazuje je film. Ten je zase nahrazován interaktivními hrami na konzolích nebo PC a ty budou dále nahrazeny virtuálním světem.
Z českých filmů a pohádek jsem klukům postupně doporučil vše od režiséra Karla Zemana nebo minisérii Ďáblova lest, Ztracená brána, Labyrint od režiséra Jiřího Stracha. Tady musím ocenit i kameramana a jeho záběry a práci se světlem.
Ze zahraničních fantasy nebo sci-fi jsme mrkli na Pán prstenů, Zelená míle, Matrix, řadu Vetřelec, Marťan, Wali, Číslo 5 a Číslo 5 žije ...
Co se komu líbilo, když byl malý kluk a musel to vidět opakovaně? U mě to byla animovaná Lužickosrbská legenda Čarodějův učeň s postavou Krabata. U Richarda to byl Lví král. U Matyáše duch Casper. U obou kluků to byl také zlobr Shrek.
Z her na konzolích nebo PC doma občas všichni hrajeme Age of Empires ve všech podobách. Dál hry popisovat nebudu. Na to jsou synové daleko větší odborníci. U PC bych rád prosadil používání aplikací na tvorbu čehokoliv. Nedaří se mi to tolik a spíše vítězí pasívní sledování.
Doufám, že virtuální svět přinese zpět to, co umí knihy v zábavné, poučné i faktografické podobě …

Z prostoru Intelektu jsem vyjmul jeho nepatrnou část. Podařilo se mi ji dobře popsat? Jak to, že svět intelektu má tak nepředstavitelnou šíři? Co se stane, když budu bránit své mysli aby do ní vstupoval … A to je tajemství, které teď neprozradím :-)

Je 19. května kolem desáté večer
Po uvolnění karantény jsme se mohli konečně sejít s rodinou a pochovat ostatky mamky Jarmily. Setkání proběhlo u náhrobku z červeného kamene, který nechal brácha Renda vytvořit u profesionálního kameníka, shodou okolností 9. května na Den matek. I čekání na dokončení náhrobku bylo důvodem k odkladu. Na kamenné desce je pouze jméno a data narození a úmrtí. Samotný náhrobek je velmi povedený a přitom působí prostým dojmem. Mamka si na hranou vznešenost příliš nepotrpěla. Ohledně vlastního pohřbu neprojevila žádně zvláštní přání, pouze zmínila: "V Trstěnicích mě nepochovávejte, kdo by tam za mnou jezdil." Rov je tedy na vlastním pozemku Rendy poblíž obce Radvanov. Malý remízek, kousek od potoka, je obklopen poli. Je porostlý vzrostlými stromy mezi kterými jsou velké i menší balvany. Součástí remízku je i rybníček, vlastně pítko, pro lesní zvěř. Chodí sem tedy srnky a zajíci a od jara tu budou kvákat žáby. Z místa je výhled na masiv Slavkovského lesa. Vše působí až romanticky.
Mimo mě a Rendy s Janou se přišli rozloučit vnuci Richard, Matyáš a Jaromír. Přišli i Katka a Petra s dětmi. Renda s Janou přinesli kytici, já s klukama jsme přinesli polní kvítí vybrané cestou mezi poli. Nepadala žádná vznešená slova. Bavili jsme se volně o životě a já zmínil, že mamka vlastně nechtěla na Sokolovsku žít. Stále se toužila vrátit na Jižní Moravu. Její poslední úvahy týkající se hodnocení života byly: "Dala jsem se do Glosů, tak musím bojovat." nebo "Člověk je tu pro další generaci." S mým otcem Reinholdem žila asi dvacet let. Od rozvodu do úmrtí otce uběhlo dalších asi 30 let. Z rodiny Glosových se stýkala po odchodu mého otce především s tchyní, tedy mojí babičkou Helenou a tetou Valérií, manželkou Tondy, tedy starším bratrem otce Reinholda.
Využil jsem příležitosti a když se všichni, včetně dětí, sešli k pokládání urny do země, zmínil jsem, že všichni pocházíme z prachu hvězd, který se objevil po výbuchu supernov a dal poté vzniknout Sluneční soustavě a všemu životu na zemi. Proto se také při pohřbech říká: "Prach jsi a v prach se obrátíš."

Cestou k Rendovi, kde proběhlo poslední rozloučení, jsme projeli Českým středohořím. Zastavili jsme na vrchu Číčov, poblíž obce Hořenec, který je holinou bez stromů s koniklecovou stepí. Pro jaro je kopec pokrytý kvetoucími bylinami jako Koniklec luční, Kozinec dánský, Pryšec Chvojka, Rozrazil rozprostřený, Mateřídouška časná pravá … Z kopce samotného je výhled na okolní vrchy Raná nebo Milá. Je vidět i námi vyhlédnutá Bořeň. Ta je nejskalnatějším útvarem v Čechách. Míříme k Bořni. Parkujeme u malé kavárny s penzionem. Při postupném výstupu mě překvapuje rozlehlost hory, suťová pole i množství rezeklaných skalisek. Skalnaté věže i masivy mají své názvy a poskytují překvapivé výhledy. Bořeň je na mnoha místech porostlá bylinami podobně jako kopec Číčov. Během naší přítomnosti převládá Tařice skalní se svými výrazně žlutými květy vystupujícími ze skal.





Po Českém středohoří se zastavujeme v Žatci. Zajímá nás historické centrum a historie pivovarnictví spojená s vyhlášeným pěstováním chmele. Údajně nejlepší odrůdy na světě. Centrum je povedé. Připomíná Staré město Pražské svými zákoutími sochami, bránami … Překvapuje nás místní orloj o kterém nemáme ani tušení. Náhodně k němu dorážíme přesně na šestou podvečerní, takže vídíme odbíjení na zvonek kostlivcem jako symbolem času i pohyby ostatních figur, které zobrazují postavy pivovarnického cechu. V pivovarnické prodejně kupujeme silně a středně hořké pivo o 14 a 15 stupních. Je nefiltrované a ve skle. To ochutnáme až u Rendy.





Dlouho jsem se nezmínil o práci. Tady je pár vět.
Stále jsme nějakým způsobem měřeni, korigováni, poučováni … Jde o minuty nebo dokonce o život? Ne? Pak čti: "Když nejsem tady, jsem někde jinde. Ještě se nestalo, že bych nebyl nikde." Je to z netu. Se mi to líbilo.
Pyramida nadřízených nade mnou je hodnocena podle splnění požadovaných kriterií. Kdo a proč je stanovil? Nevím. Mám snadnější pozici než moji vedoucí. Naštěstí nenesu břímě odpovědnosti a tak se mi to kecá :-) Doufám, že mě nebudou pronásledovat nemilé pohledy některých nadřízených kvůli podobným postřehům. Tuhle jsem podobně nemilý pohled oplatil. Myslím, že většina kolegů včetně mě plní, co má. Nerozumím potom občas nepřímo vyjádřené nespokojenosti na mou adresu. I tak jsem rád, že si stále dokážeme mezi sebou ve firmě vyjít vstříc :-). Pokud zaniknou drobné kompromisy, budou platit jen tvrdá pravidla. Pak se vytratí důvěra.

Je 1. června kolem půlnoci
Richard se 24.května, po osmi měsících Covid karantény, vrátil na gymnázium ACGA. Občas spolu vedeme rozhovory o jeho pohledech na školu, výuku a učitele. Nabízím mu pomoc s výukou, ale Ricky ji odmítá s tím, že vše zvládá. Nároky učitelů a školy jsou z mého pohledu velké. Možná je to i tím, že je Ricky v prvním ročníku a navíc musel vše řešit samostudiem. Pochopitelně tím netvrdím, že snaha učitelů o distanční výuku je nedostatečná. Výuka s učiteli(-lkami) přímo ve třídě je ale určitě lepší.

Minulý týden opět obouváme kolečkové brusle a projíždíme naší oblíbenou trasu kolem Vltavy z Holešovic do Dolánek. Tam nás nepříjemně překvapuje uzavřený přívoz. Pro namotané nečistoty na hřídeli lodi převozník loď odstavil. Po znovuobutí bruslí se vracíme cestou zpátky a narážíme na právě přichystaný přívoz ze Zámků do Sedlce. Přívoz provozuje na lístky MHD Praha. My jím plujeme snad poprvé.
Matyáš si vyzkoušel svoje nové brusle, které dostal od mamky Jáji, s možností výměny in-line koleček za holder nože. Ricky má nová kolečka s vyšší tvrdostí. Ty umožňují "brzdění bokem".

28.května vyrážíme na Noc kostelů. Letošní akce je uvedena citátem: "Přivádíš tmu, noc se snese, celý les se hemží zvěří. Žalm 104,20" Vybíráme Prahu a z ní Malou stranu a Hradčany. Prohlížíme Kostel sv. Františka z Assisi – U Křížovníků vedle vstupu na Karlův most. Přes most procházíme a vstupujeme do kostela sv. Josefa. Tam je nám umožněno prohlédnout si i zázemí kláštera řádu karmelitek. Hned vedle je farní úřad u sv. Tomáše s klášterem obutých augustiniánů. Prohlížíme zpřístupněné zázemí kláštera, sakristie a dalších místností. Ty jsou atypické a tvořené zvláštními stavebními slohy. Posloucháme hru varhan a zpěv ženského chóru. S Rickym se bavíme o akustice stavby a hledáme místo odkud hudba vychází. Ta přichází jakoby ze všech stran. Nacházíme boční apsidu, vedle oltáře, kde v prvním patře nad zemí, na ochozu sedí drobná žena a předvádí své umění hry na varhany. Míříme do kostela, barokní perly, sv. Mikuláše na Malé Straně. Vystojíme menší frontu, která rychle postupuje a už stojíme pod mohutnou kopulí sálové stavby. Všude kolem je barokní iluzionismus. Stavba spolu s malostranskou věží a zvonicí je dominantou Prahy při pohledu na centrum z různých stran. Stoupáme po starých Zámeckých schodech. Těch kluci napočítají 203 nebo 206. Vstupujeme do prostor hradu přes IV. nádvoří, procházíme II. nádvořím, poté průchodem vedle Císařské konírny. Jsme před monumentální stavbou katedrály, která se pro blízkost ostatních staveb nevejde na jednu fotografii i s těmi co fotím. Vstup bohužel uzavírá skupinka prelátů s tím, že pro Covid se svatostánek uzavírá dříve než o půlnoci. Prohlížím si tedy aspoň prosté jednobarevné hábity prelátů opásaných šňůrou s nasazenými kapucemi. Nedokážu určit k jakému řádu patří. Prohlížíme další nádvoří a docházíme k bazilice sv. Jiří. Ta je stejně jako spodní část hradu také uzavřena. V cestě stojí voják hradní stráže ve vojenském obleku se zeleným baretem. Opouštíme hrad a procházíme kolem funkčního osmiramenného litinového kandelábru, jehož měkké světlo tvořené hořícím plynem osvětluje Hradčanské náměstí. Procházíme ulicí Kanovnickou a vstupujeme do kostela sv. Jana Nepomuckého zvaného Vojenský kostel. Před vstupem nám přeje Dobrý večer starší muž ve stejnokroji a hodnosti tuším majora a i další vojáci. Vedle hlavního oltáře je po levé straně ve výklenku větším písmem vyvedena modlitba Za padlé vojáky, po pravé straně modlitba Za mír. Podobné modlitby v jiných kostelech nejsou. Nacházíme i popis Jak se stát vojenským kaplanem. Ricky chce na Nový svět. Procházíme uličkami kolem Nového světa, míjíme Loretu a vracíme se na Hradčanské náměstí. Nacházíme nenápadný vstup do kostela sv. Benedikta s klášterem bosých karmelitek a současně hotelem a kulturním místem. Maty je utahán a tak zasedne do jedné z lavic a poslouchá hru dvojice hráčů na violoncella. Nehledě na neznalost názvu skladby se Matymu podání hudby v prostorách kostela moc líbí. My s Rickym prozkoumáváme otevřené zázemí. Pro mě a tuto Noc kostelů jsou tato zázemí překvapením. Dostáváme se do místností, která jsem chtěl vidět už jako 15-letý kluk. Později se dozvídám, že tomuto místu se říká Fortna. Součástí Fortny je i "kostka", což je plně zasklený balkon dobře viditelný, když člověk prochází Nerudovkou do ulice Ke hradu. Prohlížíme i altán, velký sál s malovaným dřevěným stropem a další místa...



Celou dobu výletu fotíme s různými nastaveními foťáku-zrcadlovky pro portrét, krajinu, noční nastavení… Hrajeme si s nastavením clony, uzávěrky nebo ISO. Zkoušíme focení s bleskem i bez něj. Vyhledáváme kombinace osvícených i zastíněných míst. Vznikají tak možná jedny ze zajímavějších fotek tohoto roku.