Jak jde život
Rok 2019
Po rozpadu vztahů v rodině jsem se řídil stále více pravidly mystiky a jejích požadavky. Jmenovitě askeze. Tu jsem praktikoval podle možností dané okolím a lidmi.
Dovedl jsem ji daleko. Žil jsem ve stavu, kdy jsem vše více méně kontroloval. Mohl jsem konstatovat: "Nemám žádnou ženu ani přítelkyni, nemám žádného kamaráda ani
kamarádku, nemám žádnou vazbu ani vztah a to ani do rodiny ani do majetku. Jsem sám. Plním povinnosti". To ovšem neznamená, že jsem asociál. S lidmi běžně komunikuji
a orientuju se přirozeně ve světě. Pouze u synů jsem neměl kontrolu. V tom byla askeze neúplná. Nevím, jak ostatní lidé snažící se podobným způsobem, ale já jsem se
nedokázal oddělit od svých nedospělých synů. Také sexuální askeze je obtížná. Na jednu stranu přináší zajímavé zkušenosti, na druhou nezvladatelné stavy. Tyto stavy
někdy řídím, někdy jim podlehnu. Askeze pochopitelně přináší a požaduje i jiné postupy, ty zde ale nebudu rozepisovat. Zvažoval jsem svou situaci a rozhodl se otevřít
více světu, lidem. Ponechám si různé techniky a poznatky a budu je dál používat. Uvidím, co přinese tato otevřenost a kontrola zároveň.
Cestou do práce a na nádraží jsem se zastavil v Kralupech v tiskárně, kde jsem měl připravený kalendář. Když už jsem ho dovezl do práce, napadlo mě, že ho mohu ukázat.
Byl to test v tom, zda se lidé kolem mě také o něco zajímají nebo umí něco mimo svůj okruh zájmů ocenit. Jen tři lidé přiměřeně reagovali. Jeden ocenil provedení –
pracnost vyřezávání postav z fotografií. Další si všiml souvislosti, že jsou výročí uvedená ke konkrétnímu dni ve spojení s pranostikami. Jedna z žen se přímo zeptala,
zda se název kalendáře „Rok rozhodnutí! Rok změn?“ týká mě. Odpověděl jsem, že ano. Zmínil jsem, že si každý rok volím nějaké téma, tedy to, co by mohlo tento rok
charakterizovat. Někdy dělám úvodní stránku jen pro efekt, pro radost. Většina kolegů nerozuměla na úvodní stránce podpisu autora, tedy otisku dlaní. Pokud by znali
něco z historie, věděli by, že otisk dlaní vedle kresby je podpis autora vedle prehistorických maleb našich předků v jeskyních. Bohužel nejčastější reakce byla: "Hm
pěkný".
Kluci jsou u mámy a já tisknu na 3D tiskárně model budky pro ptáky. Jednotlivé části vypadají dobře. Po stažení z webu některé díly natočím, tak aby držely lépe
na headbedu. U některých přidám límec, protože mají malou plochu k přichycení na plát.
Pak je "naslicuju" a převedu do G-kódu, kterému rozumí tiskárna. Tisknu s šedým PLA filamentem. Budku jsem slíbil švagrové. Pro ni je ptactvo koníčkem.
Na obrázku vpravo je "farma" 3D tiskáren. Několik set kusů najednou. Stroje tisknou stroje :- ) S Richardem jsme byli na školení 3D tisku ve firmě kde dělám. Matyáš
chtěl s námi. Bohužel nemohl. Nevěděl jsem, zda ho dokážu v Průšalabu, kde jsou různé stroje jako laser, lisovačka apod. uhlídat. Pokusím se ho vzít příště.
Stále v sobě držím předsevzetí o doplnění mých webovek na téma 3D tisku. Především základní postupy a řešení některých problémů. Zajímavosti. Přímé odkazy z webové
stránky kam na internetu, kde co najít, kde jsou řešení. Občas doplnit fotografie jednotlivých tisků …
Kluci dostali vysvědčení. Ricky má oproti loňsku, kdy měl dvě, čtyři dvojky. Opravdu se učil. Nosil domů dobré známky. Bohužel některé závěrečné testy nebyly na
jedničku. I tak je dobrej a já jsem rád, že v něm mám takovou oporu. U Matyáše je to jinak. Jedničky má z předmětů jako kreslení, zpěv, tělocvik. Z odborných a tedy
důležitějších předmětů má dvojky. Trojku nemá žádnou. Musím ocenit práci všech, kteří se kolem Matyáše ve škole pohybují. Vím, že je to s ním opravdu těžké. Doma také.
Mamka Matyáše souhlasila, že si ho bude brát více přes všední dny, nejen o víkendu na zábavu a výlety. Maty potřebuje stálý dohled a péči "jako sůl".
V neděli napadl sníh a stále drží. Kluci byli na bobech. Přišli celí zkřehlí.
Nechal jsem přepsat kazety typu VHS C z videokamery na CD. Na první je brácha Renda a jeho parta známých kolem roku 1994. Na druhé je rodina v Kralupech v roce 1997
a také jedny vánoce, které jsme zdravili s Jájou a jedny, na kterých byl Renda a Jáji rodina. Líbí se mi, jak na filmech s Jájou vypadám "vyžehleně", bez jediné
vrásky.
Založil jsem si profil na Facebooku a dalších sociálních sítích. Přidal jsem různé skupiny, pomalu vše pročítám a sem tam reaguju. Musím si zvyknout na to, že některé
texty mají skrytý význam nebo v tom může být i snaha o manipulaci. Ozývají se přátelé. Budu pečlivě vybírat koho si přidám. Méně může být v tomto případě asi více. U
někoho si říkám, že je lepší nechat minulost spát. Tím se jich ovšem nechci nějak dotknout. Prostě vidím svůj svět do budoucnosti trochu jinak. Pro mě jsou stále
důležitější vlastní webovky, ty dokážou přenést život můj i rodiny dále do budoucnosti. Facebook informace udržet nedokáže.
Na jedné sociální síti jsem nabídl tisk 3D modelu zdarma. Ozvala se zájemkyně s žádostí o Lego koleje. Vytiskl jsem je. Poté jsem řešil předání. Napsala mi, že je o
berlích, tak jsem je přivezl osobně do domku až na okraj Prahy. Koleje pasovaly. Zarazilo mě ale, že doma byl zdravý manžel a navíc se mi pochlubili, že mají nové
auto. Koleje si tedy mohli vyzvednout sami nebo aspoň nabídnout převzetí někde v centru Prahy. Uznávám vzájemnou pomoc, neuznávám ale …, víte co? :-
Koupil jsem foťák, zrcadlovku Sony alfa 300 s rozlišením 10,2 Mpx, s rychlostí sériového snímání 3 snímky/s. s možností dobrého snímání pohybujících se objektů. Právě
o sériové snímky mi šlo. Má 2,7 palcový LCD displej. Rozlišení fotografií: je od 1920x1080 do 3872x2592. Dobrou vlastností je výsuvný blesk. Teleobjektiv má
ohniskovou vzdáleností 18 - 55 mm.
Je tzv. apríl. Maty si ze mě udělal srandu, že mám flek na oblečení pod bradou. Mimoděk jsem se tam podíval. Poté měl radost, že mě napálil.
Matyáš oslavil své desáté narozeniny. 20. Března dostal od rodiny společný dar, outdoorový telefon Aligator od českého výrobce. Telefon je nárazuvzdorný a vydrží třeba
i zmoknutí. Ideální pro hrubší zacházení. Oslava proběhla až včera, kdy měli čas kamarádi a kamarádky. Blahopřát a slavit přišli Táďa, Káťa, Nela a Vojta. Oslava byla
kompletně u mámy v novém bytě v paneláku v Lobečku. Zúčastnil se i Ríša. Parta si byla zahrát bowling. Maty si stěžoval, že házel koule často do žlábku vedle dráhy,
ale pak se rozházel a dal i nějaký ten strike. Narozeniny se mu líbily. Já Matymu udělám spíše, vzhledem k situaci v rodině, menší soukromou akci. Akce, které jsem
organizoval v minulých letech pro hordu děcek, jsou asi za mnou. Škoda, líbilo se mi to.
Teď, když píšu tyto řádky, Maty vedle mě už spí. Než usnul, přečetli jsme kapitolu z knihy Tajemství Velkého Vonta od Jaroslava Foglara. Četli jsme ji už kdysi, ale
Maty si to nepamatoval. Myslím, že je to přesně pro jeho věk. Po přečtení jsem se s ním ještě bavil o narozeninách a připomněl mu, že kdysi naši předci prováděli u
desetiletých hochů iniciaci, tj. zasvěcení mezi dospělé muže. Kluci přestali být závislí na ženách a začali se orientovat na mužskou roli.
Před cca asi 14 dny jsme byli zase vyzkoušet v herně virtuální realitu a asi před týdnem jsme byli poprvé na bruslích. Maty s námi nechtěl a tak byl u mámy. Byl první
opravdu teplý jarní den. S Ríšou jsme si připadali jako zkušení matadoři, kteří přece jezdí pořád a dobře. Netrklo nás, že se máme po zimě napřed rozjezdit. Ríša
skončil jen v trávě. Já napřed také. Machroval jsem a nakonec skončil v plné rychlosti na zemi. Měl jsem chrániče na kolenou a cyklistické rukavice. Rukavice jsem
pádem roztrhal. Bohužel jsem sjel po asfaltu i lýtkem a pořádně ho poškrábal. Zpočátku to vypadalo jako, že nic. Otřel jsem to a jezdil v pohodě dál. Druhý den to
nateklo a začal se dělat strup. Po několika dnech jsem raději zašel k doktorce. Ta nasadila antibiotika a doporučila zůstat s nohou v klidu.
V práci je to pořád stejné. Občas přemýšlím o popisu nebo pojednání, proč pracovat nebo nepracovat v tzv. první linii nebo o funkci zpětné vazby v pracovním koloběhu
a vztazích. Pak mě to ale přejde. Nemám dostatečnou autoritu, aby to někoho zajímalo a vedoucí by stejně nebyli sto to pochopit. Celé to řízení je o sympatiích,
nesympatiích, kamarádech, nekamarádech. Myslím, že nejlepší přístup k věci je podle pohledu mystiky: "Práce je pouze proměnou skutečnosti."
Když už jsem u mystiky, zmíním mé zkušenosti s otevřením se světu, lidem. Je zvláštní, že ustala spousta vnitřních tlaků, které se zdály nezvladatelné. Hlavně u pudu.
Takže v tomto směru uklidnění. Na druhou stranu jsem zjistil, že jsem sociálně hendikepován. Byl jsem na konferenci o vztazích. Zjistil jsem, že je pro mě problém o
vztazích mluvit, protože vlastně žádné vztahy nepěstuju. Když jsem byl v kruhu řečníků, kde na mě došla řada dotázán, co mě ve vztazích posiluje, tak jsem odpověděl,
že samota.
Setkal jsem se u kávy s Alenou, ženou mého věku. Udivilo mě, jak jsem se vnitřně změnil. Sám sebe prožívám stále jako pětadvacetiletého kluka. Ale moje sebejistota,
prožívání, názory a očekávání jsou jiné. Ten kluk tenkrát a tento chlap dnes jsou dva úplně odlišní lidé. A to nejen vzhledem.
Založil jsem si profil na sociální síti Facebook posbíral pár přátel, umístil pár fotografií a hlavně pročetl a prohlédl spoustu jiných profilů. Nevím jak, ale při
jednom přihlašování se mi nabídly k otevření profily dva. Jeden cca 10 let starý a zapomenutý. Ten jsem kdysi zkusmo založil a hned opustil. Druhý, současný. Oba jsem
tedy otevřel současně. U původního starého se mi okamžitě nabídl profil mé manželky jako nabídka přátelství. Vlastně jsem ho nikdy nečetl. Respektoval jsem zájmy a
soukromí. Zvědavost mi nedala a já ho otevřel. Nestačil jsem se divit. Se svým novým přítelem oslavili již čtvrté výročí a znají se už deset let. Všichni kolem to
věděli, já ne. Před cca dvěma roky jsme společně žádali o hypotéku a já tvrdě makal na baráku, sundával jsem omítky, opravoval elektřinu… Když jsem pročítal texty o
tom, že letos bude rok lásky, a že dva se mají podržet i v té nejtěžší situaci, nestačil jsem se divit ještě více. Texty o utrpení, z kterého byla žena zachráněna, mi
vyrazily dech. Kdybych neměl snahu se otevřít lidem a striktně se snažil držet mystiky, jenom bych to přešel. Vlastně bych to ani nečetl. Takto jsem to ironicky
okomentoval v původním profilu a pak ho zavřel a zapomněl heslo. Vzpomněl jsem si na vztahy v rodině. Nejen v rodině mé manželky, ale i mé vlastní. Nyní i v minulosti.
Vybavily se mi vztahy před manželkou, vojna, učiliště, nástavba, snad všechno. Vzpomněl jsem si na vztahy v zaměstnáních, kterými jsem prošel. Pokud bych měl
charakterizovat vztahy mezi lidmi jedním slovem, pak by to bylo slovo "zmatek". Musím, ale přiznat, že jsem své manželství a vztah s Jájou považoval po více než 20 let
za harmonický. Z mého pohledu šťastný. V mé minulosti se pochopitelně vyskytovala období a to i dlouhá, kdy jsem byl spokojen. Nebylo vše černobílé. Nicméně mě
fascinuje proměna a proměnlivost vztahů. Zdá se mi, že spíše k horšímu.
V souvislosti s otevřením se lidem, jsem mimoděk kontaktoval zájemce ze společnosti Canopus a domluvil si setkání s nimi. Toto společenství je nástupcem a pokračovatelem
díla Květoslava Minaříka. Asi bych je bez svého rozhodnutí o otevření se lidem nekontaktoval. Držel jsem se přesvědčení, že kontakt má smysl teprve tehdy, až v
mystice znatelně pokročím. Především u ovládnutí svých sklonů. Na facebooku jsem narazil na lidi, kteří se o mystiku a Květoslava Minaříka také zajímají nebo mystiku
přímo žijí. Pravděpodobně se pokusím kontaktovat i je.
Myslím, že zkušenosti s otevřením se lidem jsou dostatečné. Vracím se k mystice, k tomu, co je srozumitelné. S ohledem na povinnosti k synům.
Na přechodu měsíce března a dubna bylo nezvykle teplé počasí. Bylo vlastně pořád slunečno a tedy relativně teplo. Shodou náhod jsem byl doma s nateklou nohou. Odřel
jsem si ji při jízdě na kolečkových bruslích. To jsem ale už zmínil výše. Nezmínil jsem můj denní pobyt na zahradě. Seděl jsem na lavičce, nohu na protější židli, a
pozoroval přírodu a sebe. Plocha druhé terasy, která stoupá k lesu, byla všude plná modřenců. Úplný koberec modré barvy. Na vrcholu této terasy máme, vedle
pěstovaného hroznového vína, velký žlutě kvetoucí keř, lidově zvaný Zlatý déšť. Vnímal jsem bzukot včel a jiného hmyzu, který se snažil nabrat nektar z květin. Stromy
byly ještě bez listí, ale už začaly otevírat pupence. Pozoroval jsem tedy, jak se probouzí a stále více zelenají. Běžně si člověk tohoto jevu nevšímá, protože nemá
čas. Já byl ale na zahradě stále po dobu 11 dní. Prožíval jsem tedy začátek jara na jižní zahradě, stále obrácené ke slunci. Dopoledne po prohřátí okolí jsem usedával
na lavičku a odcházel, když se začínalo šeřit. Se zavřenýma očima a obličejem proti slunci jsem pozoroval sám sebe. Nádhera přírody a vnitřní klid. Byl jsem pln
spokojenosti. Do toho jsem občas pročítal díla od K.M. Myslím, že dlouho jsem si tak dobře neodpočinul. Než zapadlo slunce, které pro nás nezapadá na horizontu, ale
za sousedovic domem, musel jsem pochopitelně řešit i starost o kluky a chod domácnosti. Mimochodem zmíněný dům, který nám brání vidět horizont, už nevlastní rodina
Bronců, kde se manželé rozešli, ale nová, mladá dvojice. Vypadají úplně stejně jako Broncovic. Mladí, bezdětní, plní elánu a plánů do života.
Právě pozoruji, jak jemně prší. Asi bude pršet celý den. Před pár dny postupně odkvetla višeň a hrušeň. Obě v bílé barvě. Teď z okna vidím bíle kvetoucí jabloně a
šeříky. Šeříky jsou v barvě bílé, světle růžové a tmavě vínové. Neustále pouštějí proud vůně. Koupil jsem sazenice různých květin a naplnil s nimi všechny truhlíky,
závěsné květináče a plastové lahve, které mám spojené do sebe a pověšené na pomocné konstrukci z tyčí a plotového drátu. Pomalu se tedy na zahradě rozjíždí hra barev
a tvarů vysazených květin, která se bude obměňovat. Relaxační zóna bez stresu. Pro kluky úplně ideální. Léto by mohlo být příjemné. Možná nebude. Pro mě a pro kluky
je to domov. Podle práva mi tu ale nic nepatří.
Jarka přinesla písemný návrh na rozdělení péče o děti. Návrh obsahuje požadavek na odstěhování se a rozvod manželství. Návrh pochopitelně neřeší, co bude s péčí o
děti při tzv. střídání "týden a týden". Kde budou mít kluci zázemí a budoucnost. V pronajatých "krcálcích" s vysokými náklady nebo v budoucích hypotékách? Budeme s
Jarkou oba bydlet stále v Kralupech, aby byla střídavá péče možná? Kluci si vždy sbalí věci a pěšky se přestěhují na další týden do jiného bytu? Bude škola nebo
vyhlédnuté Dvořákovo gymnázium stále poblíž? Pokud se jeden z nás odstěhuje z Kralup, jak to řešit? Prostředky, kterými hradím výuku angličtiny, a jiné zájmy nezbydou.
Vznikne spousta problémů, s kterými si mám poradit já sám. Jarku tyto problémy a moje argumenty nezajímají, proto je pro mě zmíněný návrh nepřijatelný.
Richard byl 28. března za školu hrát basketbal. Také se zmínil, že v dubnu ve škole psal zkušební písemnou práci a test se znalostmi nutnými pro přijetí na gymnázium.
Údajně obdržel 33 bodů z možných 50, což bylo oproti ostatním hodně.
Matyáš je klidnější a vyrovnanější. Nedostává tolik úkolů jako dříve. Někdy je částečně vypracuje ve škole. O Matyášovi jsem se bavil s Ríšou. Ten mi řekl svůj
poznatek, že Maty nemá tolik kontaktů v rodině jako on v jeho věku. Dříve do Kralup jezdili děda s babičkou. Vybavilo se mi, že Richard měl dvě vysílačky. Jednu dal
babičce nebo dědovi. Pak neustále pobíhal po domě a hlásil různé nezbytnosti. Matyášovi naproti tomu byli představeni rodiče nového partnera Jarky, tedy pro něj vlastně
cizí lidé. Někdy mám dojem, že je vídá častěji než vlastní prarodiče. Nedávno jsem ho pozoroval, jak odchází z domu za mámou do části Lobeček v Kralupech. Ta je až
za řekou na protější straně, takže docela daleko. Bylo mi ho líto. U Jarky v domácnosti mají auto, to se ale pro možný převoz Matyho moc nepoužívá. Ať si to prej
dojde pěšky. Já všude všechny vozil.
Včera jsme s Matyášem jeli na kole od domu v Kralupech kolem řeky Vltavy do Klecánek k přívozu přes řeku. Tady obyčejně po přeplutí řeky jezdíme směrem Praha
Holešovice na kolečkových bruslích. Cestou kolem řeky jsme se zastavili v kioscích v Dolánkách a Na dole. V Dolánkách jsem nebyli roky. Přitom dříve jsme tam bývali
i několikrát v měsíci. Kluky jsem poblíž učíval jezdit na kole, na bruslích … Cestou jsme se zastavili v lomu mezi Klecánky a Husincem. Maty s potěšením házel a
pozoroval padající a kutálející kameny, řítící se ze svahu. Větší kameny cestou nabírali menší a nakonec všechny vydávali zvuk padající vody. Cesta zpět od kiosku
v Klecánkách, kde si Maty musel dát oblíbené bramboráčky a já pivko, byla rychlejší. Opět jsme projeli úzký úsek, kam se vejde vedle řeky jen jedno kolo, plný kamenů
a kořenů. Ten vede od Řeže ke kiosku Na dole. Tam byla malá objížďka kvůli hnízdící labuti. Celkem jsme od jedné do šesté podvečerní hodiny ujeli asi 35 km.
Před velikonoci i o nich jsme byli u Rendy a Jany v Pepíkově. Před svátky jsme si půjčili dodávku. Vedle pole, které brácha rekultivuje, a tedy kácí zde vzrostlé
břízy, jsme motorovou pilou řezali menší kmeny na malé špalíky a házeli je do auta. Zvládli jsme naplnit dvě dodávky a udělat na otočku dvě cesty s autem do Kralup
a zpět. Docela náročné na fyzičku. Dlouho jsem si tak nemáknul. Po druhé cestě jsem dodávku vrátil a objednal si přes operátorku carsheringové služby HoppyGo auto
Fiat Panda. Na místě při přebírání jsem dělal fotografie stavu vozu do aplikace a majiteli sdělil, že auto vypadá, jako kdyby do něj z obou stran narazil náklaďák.
Odpovědí mi bylo: "Půjčoval jste si někdy auto? Je to ideální pro městský provoz." Vedle stála dvě novější auta, která používal sám. Přístup, arogance majitele a
stav auta mě měli varovat. Měl jsem odmítnou auto hned a poslat podobného "vyžírku", který carsheringovou službu zneužívá pro laciný zisk, někam. Auto jsem potřeboval
a tak jsem se zeptal, zda je v dobrém technickém stavu. Prý v perfektním. Usedl jsem, projel asi dvě křižovatky a občas se snažil zařadit "dvojku". To téměř nešlo
a vždy mi v ruce zůstala vrchní část řadicí páky. Zavolal jsem napřed operátorce služby a poté majiteli, že auto nechci. Vrátil jsem ho. Ten "vychytralej vyžírka",
to se jinak napsat nedá, si poté stěžoval, že chce aspoň platbu za den půjčení a vyhrožoval, že je právník a všechny nás udá. Dost bylo "vyžírky". Překvapila mě reakce
operátorky, která nabídla náhradní vůz. Sehnala novou malou Fábii CityGo s tachometrem s pouhými 1000 km. Tu mi předali vedle letiště Ruzyně ve společnosti tuším
Go parking. Lepší auto jsem zatím neměl. Příjemný personál i servis. Tato událost mě přiměla udělat si srovnání. Když srovnám nabídky např. mezinárodní půjčovny aut
Rentalcars a Hoppygo, jsem překvapen nabídkou, cenou i přístupem. Půjčovny s novými auty začínají v některých případech vycházet lépe než půjčení ojetého auta od
soukromého majitele přes služby carshering.
Zázemí nám při pobytu v Josefově poskytl Renda s ubytováním a mamka s vařením. Mamka je výborná kuchařka i hostitelka. Bohužel mluví stále více jen o jídle.
Potřebovala by víc kontaktů s lidmi a více se hýbat. Nebo se více věnovat nějakému zájmu. Vím, že je jí 78 let. Po povinnostech a práci kolem dřeva jsme využili
možnost vyzkoušet IN-line dráhu Medard u Habartova. Jsou to dva okruhy propojené do jednoho, takže vytváří dojem osmičky. Na lepším povrchu jsme dosud nejezdili.
Udělali jsme spoustu dobrých fotek. Dám je na Facebook. Při jízdě jsme potkali bratrance Standu Glose s manželkou Gábinou rozenou Brenkusovou a jejími rodiči na
procházce se psy. Neviděl jsem je téměř 20 let. Gábinu jsem téměř nepoznal. Při pohledu na bývalé mladé tváře si musím připustit, že mě vnímají asi stejně. Představili
mi i adoptovanou dceru, kterou jsem předtím nikdy neviděl.
Velikonoce a koledování jsme prožili v Pepíkově. Den před koledováním jsme upletli pomlázky z osmi proutků a u ohně opékali buřty. Jana zdobila velikonoční vejce
voskem. Přidal jsem se k ní. Po chvíli mě vystřídal Ríša a také chvilku tvořil. S klukama, bratrancem Jájou a jeho kamarádem jsme den nato postupně obešli řadu domků
a prošli všechny uličky. Vždy mě překvapí, jak Pepíkov vypadá ze silnice jako malá vesnička. Při procházení různých zákoutí teprve ukáže svou skutečnou velikost.
Vykoledovali jsme nejen různě zdobená vajíčka, ale i čokolády, pamlsky a pentle na pomlázky. Matyáš si z koledy odnesl 180 korun. O velikonocích jsme stihli také
projít naučnou stezku mezi Olovím a Krajkovou, popisující život v lese. Podařilo se mi na cestě vyfotit zblízka ještěrku. Ta se poté nechala nabrat do ruky. Podal
jsem ji Matyášovi. Maty si ji prohlížel, nechal se s ní vyfotit a zeptal se, zda ho nekousne. Poté jsme ji pustili do křoví. Je zajímavé, že nepustila ocásek, což
obvykle ještěrky dělají. Pak jsme vystoupali na poblíž stojící rozhlednu Cibulku.
V práci přišli s výborným nápadem, který nazvali, Robo Maniacs. Má jít o bojující roboty. Ti budou řazeni v různých kategoriích. Při konstrukci se dají využít firemní
3D tiskárny a zázemí laboratoře plné různých strojů. S klukama jsem doma zkoušel podle návodů na YouTube stavět roboty z kartonu s pohonem na tužkové baterie. Měli
jsme různé motůrky a převody dělali z papírových koleček a gumiček. Obtížně jsme odhadovali poměry převodů k síle baterií nebo výkonu motůrků. Měl jsem představu, že
těla robotů a převody udělám na 3D tiskárně. Opět jsem ale u stejného problému, jak jako samoživitel zvládnout kluky a jejich povinnosti, moje pracovní povinnosti,
domácnost s vařením, úklidem, praním…, starost o dům a vytápění, pohybové zájmy jako cestování a dovolené, brusle, trampolíny… Nosím v sobě různá předsevzetí s tím,
že bych se chtěl nebo měl věnovat … Kolegové a kolegyně v práci většinou naopak řeší co s volným časem nebo co podniknout s přítelkyní nebo přítelem. Život před dětmi
a s nimi je úplně jiný. To lze pochopit až teprve osobní účastí na výchově. Přesto jsem rád otcem a myslím si, že mít děti je jedna z nesmysluplnějších věcí
v životě.
Setkal jsem se s Milošem B. a Milanem S. ze sdružení Canopus. Ti spolupracovali při vydání rozsáhlého díla K.M. se Zorou Š., která byla přímou následovnicí Květoslava.
Očekával jsem lidi s rozsáhlými zkušenostmi, kteří mi poradí se životem a leccos vysvětlí. Vše ale proběhlo jinak. Oba jsou zaměřením spíše "bhakti", což odpovídá
jejich přístupu. Můj přístup je spíše "džnána" s požadavky na askezi a nelpění, takže sebevláda a pochopení (aspoň se to domnívám). Provedli mě místy, kde Květoslav
bydlel, pracoval a usiloval. Viděl jsem i místo počátku jeho první realizace. Zde jsem si udělal trochu srandu, že stojím na "svaté půdě". Udivilo mě tvrzení, že nikdo
známý z jejich okolí nemá podobné mystické prožitky jako já. Myslel jsem, že je to mnohem obvyklejší. Možná proto nemám reakce na popis stavů, které uvádím na
internetu. Znám popisy stavů lidí s tzv. spirituální krizí. Ti mají ale stavy a prožitky spontánní – neřízené. Stavy mnou prožité byly řízené – vyvolané a ukončené
podle mé vůle. V tom je zásadní rozdíl. Bavili jsme se i o mystické obci a jejím rozpadu po odchodu Květoslava. Zmínil jsem popisovanou příhodu Josefa S., kde si
jeden z následovníků vynucoval tzv. nástupnictví na místo gurua. Dle mého by Květoslav s podobným člověkem tvrdě "vyběhl". Miloš dodal, že by to Květoslav navíc
udělal tak, aby z případného konfliktu měl prospěch a poznatek i tzv. "poškozený". To mě velmi zaujalo. Je to pravý přístup "B........y". Tedy nejen pěstování osobních
dobrých stavů, přání dobra, ideální pohled na svět, ale i jednání, z kterého mají prospěch všichni. Já bych viděl reakci Květoslava spíše jako zničující, potírající.
Pro mě tedy důležitý poznatek - dívat se na problém tak, abych tzv. nevyhrál já, ale aby z toho měli prospěch všichni. To může být velice náročný požadavek – člověk
je vlastně naučený neustále hájit a prosazovat sám sebe. Myslím, že události v rodině mě snadno prověří.
Právě jsem si dal na zahradě osvětlené hořícími svíčkami a několika solárními lampami kávu. Chvíli předtím jsem s Rickym nasbíral višně. Chci udělat jednoduchou rychlou
buchtu s ovocem a drobenkou. Postupně budu do buchet přidávat, podle toho jak budou zrát, višně, angrešty a rybízy bílé, červené a černé. Loni klukům moje domácí
výtvory moc chutnaly.
Doma tiskneme na 3D tiskárně zdobenou ptačí budku a šachové figurky. Když píšu, tak vedle mne tiskárna tiše mrouská jako kočka. Nechávám Ríšu, aby vše na tiskárně
dělal sám, a občas mu poradím. Matyho také zasvětíme.
Volal jsem své mámě, tedy babičce Jarmile Glosové. Mamka je na tom zdravotně špatně, ale drží se. Probrali jsme tetu Valinu, tedy manželku mého strýce Tondy. Ta
prodělala menší zdravotní příhodu po nachlazení a teď je v Lékařském domě pro nemocné. Gery, její syn a můj bratranec, pro ni hledá zázemí, kde na ni budou hodní.
Doma ji mít nemůže, protože potřebuje stálý dohled. Mamka, je z toho špatná, protože je to její blízká osoba nejen ročníkem, ale i názory. Včera s ní telefonicky
mluvila. Valina má údajně změněný hlas, stejně jako sestra mojí mamky Zdenka, když byla těžce nemocná před svým skonáním. Problémy a zkušenosti generace mojí mamky a
naopak mých synů jsou velice vzdálené a zároveň velmi blízké. Starší generace mají své dětství ve vzpomínkách. Mladší generace si zatím neumí představit, co je čeká.
Já jsem mezi nimi. Jedny se snažím vychovat a druhé podpořit.
Ricky si před pár dny poranil ve škole prst při hraní fotbalu. Pokusil se rukou chytit míč letící na zamřížované okno. Při odrazu míče nevědomky zachytil za krycí mříž
a strhl si kůži až na sval. Poraněný prst mu silně krvácel a on to při zápalu boje ani nevěděl. Až na upozornění spolužáků, že silně krvácí, si to uvědomil.
Ošetřila ho přítomná učitelka a zavolala mi. Protože jsem měl mít až odpolední směnu, dorazil jsem hned na místo. Prst by možná snesl dva stehy, ale chirurgie v
Kralupech má nově jen do dvanácti odpoledne. Prst jsme tedy doma ještě jednou ošetřili a Ricky se s ním snažil nic nedělat. Shodou náhod měl nakonec poraněné prsty
dva. Následující víkend jsme šli pěšky na zámek Nelahozeves a dále k restauraci Marína u Vltavy. Cestou jsme fotili. Stoupl jsem si poblíž úlu a chtěl udělat
detailnější fotku. To se včelkám nelíbilo. Já se při focení nehýbal a tak si mě nevšímali. Všimli si ale kluků stojících opodál. Rickymu vlítla včela do vlasů, ten
se jí chtěl zbavit a tak si rukama pocuchával vlasy. Přitom dostal žihadlo do prsteníku. Hned vedle již poraněného prostředníku. Vytáhl jsem žihadlo zuby a snažil se
vysát jed. Během výletu byl prst OK. Druhý den ráno hrozivě natekl nejen prst, ale i hřbet dlaně a trochu ruka. Zkoušeli jsme lék na potlačení alergické reakce,
chlazení vodou, octem…, nic nepomáhalo. Nakonec na chirurgii musel. V místě vpichu žihadla se udělal váček. Ten rozřízli a odstranili. Na prst dali dlahu, aby s ním
nehýbal. Doufám, že Richard má svou smůlu s prsty již vybranou. Na pravé ruce jsem mu před lety nechtěně lehce najel kolečkovými bruslemi na stejné prsty, když jsem
ho po pádu zvedal ze země. Ještě předtím mu stejné prsty zavřela mamka Jája do dveří auta, když jsme šli na návštěvu gynekologa do porodnice u Apolináře. Tehdy to
bylo na rentgen. Naštěstí vše bylo jen silně pohmožděné a vše se vždy dobře zahojilo.
Týden po zahojení ruky jel Ricky na sportovní školu v přírodě. Od pondělka do pátku. Běhali „azimuťák“ nebo s mapou a věnovali se dalším sportovním aktivitám. Večer
se hráli společenské hry nebo tancovalo. Ricky tančil se spolužačkou. Koukal jsem na složení učitelů doprovázejících kluky a holky. Myslím, že dostali do těla a
zároveň se i pobavili.
Maty byl na školním výletě na hradě Kost. Na otázku jaké to bylo, jsem slyšel odpověď: „dobrý.“ Vypadal ale spokojeně.
Richard hraje stále častěji šachy a pomalu do toho zatahuje i Matyho. Říkal jsem mu, že za chvíli mě bude muset nechat občas vyhrát, aby mě to bavilo. Už mi dává
docela zabrat a někdy mě snadno poráží.
Druhého května, v neděli jsme zašli na Robotický den v Praze v Paláci kultury a poté jsme šli udělat pár fotek na blízký Vyšehrad. Okolí je pro milenecké dvojice jako
dělané. Nevím, proč jsme tam s Jájou nikdy nevyrazili. Pohledy na Prahu a její zákoutí nebo Slavínský hřbitov jsou pro fotky a procházky jako stvořené.
Kluci měli sedmého v pátek ředitelské volno. Já si ho udělal také a tak jsme mohli vyjet na výstavu Veletrh vědy do Letňan. Klukům jsem už s předstihem objednal u
stánku Chemie a biochemie AV ČR pořad Chemie hrou. Vyzkoušeli si například hořící bublifuk, kde místo vzduchu v napěněné vodě, je použit plyn do zapalovače. Pěna se
nabere na ruku a poté zapalovačem zapálí. Vyšlehne asi půlmetrový plamen a hned uhasne. Je to velmi efektní, ale bezpečné. Kluci si také mohli podržet zmrzlý
kysličník uhličitý a dělat s ním bubliny nebo třepat tekutinou, která měnila barvu podle intenzity pohybu. Stihli jsme ještě astronomické oddělení s výkladem chytání
meteoritů nad naším územím a jejich hledáním a sběrem na zemi, výklad o vlastnostech černé díry nebo problematiku hledání exoplanet. To jsou planety v jiných
slunečních soustavách. Jednu z nich si může každá země pojmenovat. Zkusíme s klukama také poslat návrh.
Matyáš byl včera s mámou a kamarádkami Nelou a Kačkou na Kralupském koupališti, Napsal jsem mu do zprávy na mobil, že když je mezi holkama jedinej chlap, tak na ně
musí dát pozor. Odpověděl mi: „Díky za radu.“ :- )
Když začínám psát tento text je 20:45. Přesně v tuto dobu přeletěl při mém pohledu z okna domu, směrem od jihu na sever bolid. Byl to velice jasný meteor, lidově
padající hvězda. Nikdy jsem nic tak jasného a zářivého na nebi neviděl. Velmi rychlý let a zároveň záblesk, téměř nad horizontem, trval asi 2 vteřiny.
Nejdůležitější událostí naší rodiny je probíhající rozvod. S Jarkou, jsme byli u soudu na Mělníku. Soud přistoupil na můj návrh přednesený na sociálním odboru v
Kralupech nad Vltavou. Starší syn Richard zůstává trvale se mnou, s tím, že k mámě bude docházet kdy chce a na jakou dobu chce. U mladšího Matyáše je lepší střídavá
péče týden a týden. Ve dnech, kdy musím chodit na odpolední směny do práce, vidím Matyáše pouze při snídani před odchodem do školy. Mám na něj tedy nedostatečný
vliv. I tak jsme schopni si s Jarkou vyhovět a věnovat se Matymu podle potřeby ne jen podle rozvrhu péče. V tomto směru se oba chováme dost rozumně. Moc doufám, že
to tak bude i nadále. Od soudu i ze sociálky v Kralupech jsem si odnesl postřeh, že v prostředí, které bezvýhradně ovládají ženy je těžké očekávat pochopení
mužského pohledu na svět. Také mě udivilo zaměření soudkyně pouze na současnou situaci. Mé obavy z poklesu sociální úrovně a problémů, které nastanou nikoho
nezajímaly.
Kluci mají za sebou ukončení dalšího ročníku ve škole. Ricky má pouze dvě dvojky a tedy vyznamenání. Maty dostal nakonec dvě trojky. Z češtiny a přírodovědy.
Matyášovi jsem vysvětloval, že ve stavu, kdy má známky mezi dvojkou a trojkou bude rozhodovat jeho přístup k plnění úkolů a přístup k učitelce během vyučování.
Bohužel to nemělo vliv. Až na konci roku jsem se dozvěděl ze zapíraného notýsku a žákovské knížky, že Maty opět podvádí a nespolupracuje. Netrestal jsem ho. To by
situaci jen zhoršilo. Bylo na něm vidět, že má obavy z mojí reakce. Je to darebák, ale je to můj darebák. Domů přinesl ze školy také výkresy. Některé se mi líbily,
tak jsem je vyfotil a uložil na památku do počítače.
Před prázdninama jsme se byli podívat na festivalu Hare Kršna. Koukli jsme se na průvod, udělali pár fotek a hlavně ochutnali různá indická jídla. Hnutí se rádo
představuje jako následník zaniklé védské kultury. Je to ale podobné jako u jiných náboženství. Převažuje forma nad obsahem.
Letos jsme nenaplánovali žádnou vzrušující cestu do zahraničí. Místo toho jsme domluvili pobyt u bráchy Rendy. Ten s manželkou Janou zorganizoval soukromý dětský
tábor pro vnoučata. Maty se také přidal, takže nakonec pobíhalo na louce kolem přitažené maringotky pět dětí. Jeden den jsem si zahrál na vedoucího a vymýšlel různé
hry jako válení špalků, chození po laně, sledování dalekohledem z trubky od folie apod. Společně jsme prozkoumávali blízké i vzdálené okolí a zkoušeli dělat fotky
s různým nastavením foťáku. Fotili jsme Leopoldovy Hamry, torzo zámku Hřebeny a rozpadlý pivovar. Při focení jsme také drželi králíka, kuře, krmili malou ovci,
nebo pózovali u jiných zvířat… Dali jsme výlety na hrad Seeberg, česky Ostroh, do městečka Skalná, na nejzápadnější místo České republiky u hranic s Německem. S
Rendou i Janou jsme zajeli do parku Boheminium u Mariánských lázní kde je plno miniatur zámků, hradů a jiných architektonicky významných budov v Čechách. Renda nás
vzal k vesnici Přebuz a rozpadlé továrně na těžbu cínu ukryté poblíž v lese, ukázal nám okolí zaniklých vesnic kolem německých hranic a místní mokřiny a
rašeliniště. Jana se nám postarala o baštu a zázemí domova. Občas jsme pomohli s jídlem. Nosili jsme na tábor třešně nebo naloupané ořechy se salátovou okurkou.
Dočistil jsem jednotlivé díly barevné ptačí budky vytištěné na 3D tiskárně a slepil je pomocí 5-ti minutového lepidla. Snad se bude líbit. Honza, nejstarší syn
Jany, si od nás vzal vytištěné šachy v barvě žluté a černé.
Při psaní textu o cestování po okolí Josefova a Západočeského kraje se mi v mysli z podvědomí vynořil obraz mého otce. Pravděpodobně tato místa a okolí také znal.
Za čtyři dny má nedožité narozeniny. Stále je pro mě záhadou, proč zmizel z našeho života. Rendy i mého. Proč nám nevěnoval pozornost a nejen těmito místy nás
neprovedl. Okolí kolem mě, tedy ti, co ho znali, mlčí.
Při cestě z Josefova zpět do Kralup jsem nechal v autobuse počítač. Ten se pochopitelně nenašel a tak tyto řádky píšu už na jiném. Možná, že někomu ztracený
notebook ještě poslouží. Pokud ho vzali kvůli ceně, tak je v bazaru zklamou. Valnou hodnotu neměl. Ještě musím koupit jeden repasovaný počítač pro kluky na učení
do školy a také na hraní her.
Ricky, pokud necestujeme, se o prázdninách věnuje šachům, Maty matematice. Oba pochopitelně tráví čas i na Xboxu. Minulý víkend jsem chtěl vzít kluky na výlet na
feratty, tedy železné cesty, do Alp. Naštěstí nás napadlo vyzkoušet napřed ferraty na Pastýřské stěně v Děčíně. Maty, když viděl, kam chci lézt, tak jen zavrtěl
hlavou, že tohle tedy ne a Richard si stěžoval na bolavý loket u levé ruky. Lezl jsem tedy jen já. Půjčili jsme v nedaleké půjčovně přilbu, rukavice a hlavně
postroj s karabinami na uchycení na vodící lano, které vede kolem každé ferraty. Pastýřská stěna má stupně náročnosti B, C, D. Skupina A užívaná v Alpách je asi
jen procházka po horách. Děčínské B už je o lezení a seznámení s tím jak se na skále chovat. I přes jednoduchost jedna korpulentní dáma cestu ucpala. Bylo vidět,
že má strach. Nicméně je to cesta pro začátečníky a ti co lezou za ní museli počkat nebo ji obejít. Po B jsem dal dvě trasy C, kde člověk už visí na příkré skále
a musí vyvíjet sílu rukama, jinak se dál neposune. Zkusil jsem i D, ale u místa kde je sklon skály směrem ven a tedy mám ruce na skále a nohy visící od ní ní jsem
to vzdal. Na poprvé na ferratě jsem se krotil. Musím, ale uznat, že to byla paráda. Tvary skal, úchyty, výhledy … prostě paráda. Po ferratech následovala prohlídka
okolí zámku v Děčíně. Poprvé jsem tam byl, když na zámku ještě hostovala sovětská armáda, podruhé v devadesátkách s Jájou, teď s velkými syny. Umím si ve
vzpomínkách seřadit podobu zámku na časové ose a musím přiznat, že je vše hezčí a hezčí. Máme super fotky.
Ve stejný víkend jsme stihli i výstavu robotů v Centru Černý most v Praze. Oproti amatérům na výstavě robotů v kongresovém centru na Pankráci tato výstava byla od
profesionálů. Většina vystavených kousků byla z Ruska, něco z USA a jeden z Izraele. Překvapila mě vynikající úroveň, pokročilá komunikace a sociální interakce
umělé inteligence. Jeden z robotů, výšky cca 2 metry, neměl krytí a tak byly vidět řetězy, převody a táhla. Tenhle kus měl programovatelný počítač pro laiky. Mohli
jsme mu zadat povely aby tancoval, řečnil, zpíval nebo mu na časovou osu naskládat pohyby očí, hlavou, rukama, mluvení, hvízdání… a poté vše pustit. Opravdu
zábavnej společník :-) Líbila se mi i skleněná hlava na podnose do které se zevnitř promítal obraz obličeje ženy i s emocemi. Na dotaz jaké má oči odpověděla modré,
na dotaz jaké já odpověděla, že vidí monochromaticky, ale že asi tmavé, na dotaz kolik lidí ji pozoruje odpověděla tři, tedy já a synové, na dotaz jaké je venku
počasí odpověděla, že je bohužel zavřená uvnitř budovy, takže to nemůže vědět a tak dál. Byl jsem hodně překvapen úrovní sociální interakce i přesností odpovědí.
Jeden robot mě rozesmál, když na pozdrav dobrý den mi odpověděl dobrý den „mladá paní“ :-)
S Richardem plánujeme vlastní rozcestník o cestování s odkazy na vyhledávání levné letenky, levného ubytování, kde co najít nebo kam zajít, půjčovny apod. Postavíme
odkazy na stránkách skutečných cestovatelů a recenzích. Vyhledávače jako Google, Seznam ... jsou kvůli reklamě a cílenému ovlivňování už nepoužitelné.
Ve dnech 24. a 25 srpna jsme s klukama projeli na kole Českou Loiru (čti Loáru). Název je odvozen z oblasti kolem francouzské Loiry. Podobně jako ve Francii je v
Čechách na několika kilometrech vedle sebe řada významných památek. České památky se vinou kolem Divoké Orlice ve Východních Čechách.
Sobě i klukům jsem nachystal batohy a vložil do nich spacák, karimatku, pár ponožek a slipy. Sobě jsem navíc přibalil léky, obvazy a 2-litrovou čutoru s pitím, Maty
dostal hygienu a Ricky svítilny čelovky. Měli jsme i malý dalekohled, sluneční brýle, přilby a rukavice.
Podobně jako v minulosti jsme využili carsheringovou službu HoppyGo. Půjčili jsme si Škodu Fabii tmavě oranžové až pískové barvy od majitele z Prahy 7.
Pro výlet jsem dopředu zamluvil 2 horská kola pro dospělé a jedno dětské ve vlakové stanici Týniště nad Orlicí. Richard už je vyšší než já a Maty potřeboval menší kolo.
Ženská obsluha stanice byla tak milá, že jsem zpětně napsal pochvalný mail a poslal ho na České dráhy.
Po vyzvednutí kol jsme se kolem poledne vydali na cestu. Přes les a pole jsme dojeli do Častolovic k zámku s renesančními sgrafity. Pochopitelně jsme dali prohlídku.
Fotografie na internetu určitě vypoví víc než můj popis. U zámku je obora s lesní zvěří. Ta je ochočená a dá se krmit. Vyndal jsem z batohu jablka. Podařilo se nám
přilákat mohutného jelena i laň. Všichni jsme krmili tato majestátní zvířata a užívali si jejich neobyčejnou náklonnost. Vybavilo se mi jak jsem před lety na vandru
krmil jelena, který se pohyboval volně po louce mezi lidmi. I přes mohutné paroží se dokázal ladně pochybovat a nikomu neublížil. Tady to bylo podobné.
Záměrně jsem vynechal zámek v Kostelci, který jsem nechal na konec až se budeme vracet. Nakonec jsme ho nenavštívili. Jeli jsme k zámku v Doudlebách. Bylo už po páté
odpoledne a proto byl zavřený. Nechali jsme ho tedy také na později. Pokračovali jsme na Potštejn. Myslel jsem, že na hradě přespíme. Ty doby, kdy se dalo téměř na
všech hradech volně spát, a já na nich také spal, jsou dávno pryč. Dnes je vše „pod zámkem“ a všude jsou vrata a vstupné. Zastavili jsme u malé pizzerie, kterou
obsluhovala starší dáma s vnoučaty. Pizzerie byla rozestavěna tak, že jsme měli ke všemu přístup. Jako doma. Malé, provizorní, ale funkční. Dal jsem se s ní do řeči a
vyzvídal, kde by se dalo přespat „pod širákem“. Bavili jsme se také o složení pizzy, kterou nám z domácích surovin udělá. Když viděla, že mám sebou syny, ale ne
partnerku, nabídla mi údajně hezkou blondýnku, která mě zavede na místo, kde se dá přespat. Blondýna sloužila poblíž v domácím pivovaru s terasou. Zdlábli jsme pizzu
u které jsme hráli zapůjčené karty a vydali se za blondýnkou. Již zmíněná vnoučata nás předběhla a tak mi došlo, že se jedná o dceru majitelky pizzerie. Moje představa
o hezké blondýnce se bohužel nekryla s představou „dohazovačky“. Nic ve zlém, je to její dcera a asi to myslela dobře. Došlo mi, že budeme s noclehem improvizovat,
ale v tom je kouzlo toulání. Cestou k lesu jsem se zastavil na kole ještě jednou u pizzerie a zdvořile za nabídku noclehu poděkoval. Místo odpovědi jsem se setkal jen
s neutrálním pohledem. Po chvíli jsme našli louku a na ní balíky slámy. Ty jsme dali k sobě aby nám vytvořily oporu na nohy. Spacáky na karimatkách zajišťovaly teplo.
Celou noc foukal příjemný vítr. Začali vycházet hvězdy a na obzoru se rozsvítila silueta hradu nasvíceného výkonnými světly. Pomalu dozníval západ slunce a načervenalá
oblaka ztrácela barvu. Kecali jsme o všem možném a v úplné tmě pozorovali stále jasnější rameno mléčné dráhy. Ráno jsme dali snídani v cukrárně. Kluci chtěli zákusky a
já kávu. Vyjeli jsme nebo spíše vytlačili kola až na hrad. Prohlídka s výkladem, výhledy do kraje, focení … super. Sjeli jsme k zámku. Prohlídku jsme vynechali. Na tak
malý objekt se mi zdálo drahé vstupné a navíc to byl spíše penzion. Prohlédli jsme si exteriéry, menší zámeckou zahradu a navštívili poblíž právě otevíraný barokní
kostel. Při vstupu jsem samozřejmě sundal z hlavy můj památeční, čundrácký, kovbojský klobouk. Položil ho na lavici a fotil kluky. Od kostela jsme zajeli pro jídlo
k „Vietnamcům“ do sámošky. Teprve po jídle mi došlo, že nemám klobouk. Vrátili jsme se, ale kostel byl už uzavřen. Klobouk se mnou byl i v Rakousku, Itálii, Slovinsku,
Chorvatsku ... a nikde jsem ho nenechal :-( Doufám, že budou s touto vzácnou relikvií zacházet s náležitou úctou. Zkusili jsme ještě zajet na hrad Litice, ale vybrali
jsme špatnou cestu a dojeli do obce Sopotnice. Sjeli jsme po silnici zpět do Potštejna. Při pohledu na hodinky jsme si vybrali spíše návštěvu zámku v Doudlebách na
zpáteční cestě. Neviděli jsme zahradu zámku, ale zato jsme dali kávu v nádherné kavárně vedle recepce. Pokusil jsem se o pár fotek v tomto báječném interiéru plném
historického nábytku, paroží, vycpaných zvířat, zrcadel, … vše volně k dispozici. Klidně bych tam chodil denně snídat nebo na chvilku jako do čítárny. Dali jsme
prohlídku. K údivu průvodce jsem věděl, že vystaveným církevním oblekům se říká ornáty, že židle s velmi krátkými nohami se používaly na lodích nebo také, že rohu
muflona se říká toulec. Poznával jsem co zobrazují malby. Asi si myslel, že jsem kolega nebo kunsthistorik. Spíše to byla ale náhoda :-) Nijak rozsáhlé znalosti
nemám. Protože den postoupil, rozhodli jsme se, že kola vrátíme, přespíme v Kralupech a zkusíme navštívit ještě skály na Kokořínsku. Cestou zpátky jsme vlastně jeli
po nové cyklostezce, kterou doporučuju. Vede přímo kolem Divoké Orlice. Je plná výhledů na řeku, kiosků a restaurací a má velmi mírný sklon. Námaha na kole způsobila,
že jsme měli všichni hezky prokrvené celé tělo a bylo to vidět i na obličeji. Ujeli jsme cca 60 km.
Při zpětném hodnocení je mi záhadou proč jsem při toulání po Čechách kolem přelomu 80-sátých a 90-desátých let tuto oblast vynechal. Nikdy jsem ji nenavštívil. Přitom
Potštejn musel být mezi trampy vyhlášenej. Česko má údajně na plochu nebo počet obyvatel největší hustotu památek na světě. V tom je nádhera výběru, ale také nemožnost
navštívit všechno. Památky na tomto výletě jsou v soukromých rukou. Líbí se mi úroveň s jakou je vše vedeno, kulturní chování obsluhy i návštěvníků. Oproti době mého
trampování je vše ve stále lepším stavu. Přibyly restaurace, pizzerie, obory, divadla, akce …. Tenkrát bylo vše spíše ještě v neudržovaném stavu a navozovalo nostalgii
po dávných časech, kdy muselo být určitě dobře. I to mělo svoje kouzlo. V prožívání vyvstával pocit o pomíjejícnosti života i historie. Dnes je vidět, že žijeme v době
nadbytku.
Doma po návratu jsme dali sprchu, pomazlili věrného psího kámoše, kterej z nás to putování cejtil a zalili zahradu. Na Kokořínsku jsem chtěl vidět hlavně skalní obydlí.
Byl jsem v této oblasti mnohokrát. Dokonce jsem ji i projížděl služebním autem při opravách telekomunikačních sítí. Tímto krajem teče říčka Pšovka, která napájí místní
rybníky. Zastavili jsme u reliéfu Krista v Harasově, mimochodem tady zastavím vždy. Došli jsme k esoterickým reliéfům ve skále poblíž, prohlédli si skalní vinárnu, dnes
už zpustlou a přístupnou a vyšplhali na protější skalní stěnu nad rybníkem. Dnes je zde také volné koupaliště a placené parkoviště. To tu nebývalo. Pak jsme se vydali
ke skalním obydlím u Truskavny. Viděli jsme jeskyni s názvem „Jeskyně“, jeskyni Rozbořenku a Klemperku. Klemperka je asi největší a má podzemní prostory. Počítal jsem
s tím a tak jsme měli na hlavě svítilny čelovky. Velká podzemní místnost je plná bahna a stop „šťastlivců“, kteří svítilny neměli :-) Poblíž jeskyní je domek ze všech
stran obklopen skalisky. Vypadá jak ranč na „Divokém západě“. Zámek Kokořín je na fotkách na internetu oproti realitě v dost horším stavu a hrad Kokořín, symbol kraje,
byl v pondělí uzavřen. Nám stačily výhledy na něj a cesta kolem.
Přišla Bílá ponožka, naše kočka, které také říkám zkráceně Bipo a uvelebila se mi na klíně. Mrouská a žadoní o pohlazení. Přes notebook se dívám z okna na kvetoucí
zahradu.
Matyáš je na oslavě narozenin – teď nevím koho? Poté bude s mámou hlídat Ondru a dům kamarádky Petry ve Veltrusech. Richard je dnes, v pátek, doprovodil. Možná tam i
přespí.
Kluci jsou opět ve škole. Richard je v poslední, deváté třídě a Matyáš v páté. Maty dostal zatím dvě jedničky. Doufám, že v tom bude pokračovat. Matyáš se přihlásil na
kroužek s vědeckými pokusy, Richard zvolil Turistiku. Nevím, jestli je to kroužek. Asi to bude spíše združení. Matyáš má vše zaplacené, u Ríši zatím neznám náklady.
Sundal jsem z nástěnky doklady potřebné k zajištění průběhu tábora Couter Strike Junior II. na kterém byl Maty o prázdninách mezi dny 29.7. až 4.8. Byl to tábor s army
zaměřením. Kluci běhali s paintbolovými pistolemi a kulomety v různém prostředí a hráli bojovky. Po vybalení cestovní tašky po návratu z tábora bylo vše od bláta a
špinavé, neusušené ponošky v igelitovém sáčku vydávali libou vůni :-) Maty byl spokojenej.
Předevčírem jsem byl s Matyášem u zubařky, která má ordinaci přes křižovatku, téměř naproti našemu domu. Matyho zub musel podle specialitky na ortodoncii ven. Líbil se
mi název zákroku: „Extrakce 55“. Samotný zákrok i s čekáním v ordinaci byl asi na 20 minut. Maty se bál a tak dostal injekci proti bolesti. Mléčný zub, který se trochu
kýval, byl hned pryč. Na doporučení zubařky jsem ho nechal doma. Následující den ráno se pod polštářem objevilo 50 korun od zoubkové víly.
Dokončuju text v tzv. Matyášovo abecedě. Poté ho pomocí jazyka HTML a dalších nástrojů umístím na internet.
Kolem 16. října jsem do našeho životního příběhu vložil text. Ten jsem ale odstranil, protože se chci věnovat spíše pozitivním věcem. Proběhlé události pro mě znamenají
abych omezil kontakt s některými lidmi a vyhnul se některým místům. Budu pouze plnit povinnosti a více si sáhnu do osobních i časových rezerv. Život naštěstí nabízí mnoho
možností a řešení.
Richard byl na jazykovém pobytu na Maltě od 5. do 19. října v oblasti St. Julian's. Odlétal a vracel se z a na Terminál 2 v sobotu dopoledne. Let se společností Air Malta
trval tam i zpět asi dvě a půl hodiny. Datum odletu vypadá, jako kdybych si dal jeho pobyt darem k vlastním narozeninám. Zvolili jsme intenzivní kurz angličtiny U20, 30
lekcí týdně. Po absolvování máme doma certifikát se stupněm B1. Když jsem mu volal dva dny před odletem domů, měl problém dát dohromady českou větu, protože jeho podvědomí
bylo plně přizpůsobené prostředí s angličtinou. To se mi líbilo. Shodli jsme se na tom, že gramatiku se zvládá naučit sám. Teď je potřeba rozšířit a používat slovní
zásobu. Další úkol pro mě. Sehnat kvalitního učitele nebo učitelku je problém. Dle mého by byla nejlepší kamarádka jeho věku, která angličtinu také studuje.
Na Maltu jel opět s pomocí české agentury Studyline. Výuka na místě probíhala pod agenturou Sprachcaffe. Ubytování, jídlo a pobyt měl zařízen v rodině, tzv. homestay.
Opět prodělal několik výletů. Nejvíc se mu líbilo hlavní město MaltyValletta. Tentokrát přivezl i pár pěkných fotek udělaných mobilem. Adresa rodiny kde bydlel vypadala
asi takto: Schember Latmann Doris (jméno majitelky vily), 6, Al Sole, ulice Napuljun Tagliaferro, PBK1073 Pembroke, Malta. Doris má za manžela Charlese, který je
povoláním stavitel. Spolu vychovali dvě děti - Massima a Maurizia. Richard ve vile obýval dvoulůžkový pokoj společně s klukem z Kolumbie. Ten údajně nebyl moc hovornej
a vstával každý den velmi brzo ráno. Richard nejvíce kamarádil s klukem, se zvláštním jménem Muhrads, z Polska. Jeden malej zádrhel cesta měla. Dva dny před odletem zpět
do Prahy jsme nevěděli kdy a kde Richarda vyzvednou s transferem na letiště. To se ale vyřešilo. Pro mě jako otce to bylo trochu napínavé. Rickyho jsem se snažil podpořit
a radil mu ať zachová chladnou hlavu. Naštěstí je dost samostatnej a umí si poradit.
Uvedu pár věcí, které bylo třeba zařídit:
Osobní návštěvy agentury Studyline + průběžná komunikace mailem a telefonem
Test z angličtiny pomocí internetu pro zařazení do odpovídající skupiny pro výuku
Vyplnit pobytové doklady, kontaktní údaje a souhlasy rodičů s pobytem, případná zdravotní omezení, souhlas s absolvováním výletů i samostatným pohybem juniora po ostrově
...
Nový pas + cestovní pojištění + kopii zdravotního průkazu
Letenku + transferový lístek na a z letiště + doklad o studiu a pobytu
Platební kartu + EURa
Mobil + tablet + nabíječku
Fotky na průkazky, sešity, propisky
Brýle, plavky, krém na rty a opalování ...
Oblečení, boty ...
Taxi pro cestu na letiště
V zaměstnání proběhl 7. října mezi 16-20:00 hodinou zajímavý seminář O cestování. Podobné nápady i dobré provedení musím ocenit. Seminář přednesl Petr Novák. Ten
provozuje stránky TravelHacking.cz nebo blog Travelbible.cz. Popis přednášky by byl dlouhý. Spíše později zpracuji získané poznámky ve vlastním rozcestníku O cestování.
Night Gladiator Race. 18. října jsem se trochu proběhl. OCR běh měl délku cca 4 kilometry a několik překážek. Hned na začátku jsem si zaskákal jako opice na kruzích nad
zemí. Poté jsem hopsal po příčkách širokého žebříku, který nejdříve stoupal pod úhlem 45 stupňů, pak rovně a zase klesal pod úhlem 45 stupňů. Hned za žebříkem bylo něco
jako bradla. U stoupání žebříku mi Patrik poradil abych se nesnažil dostal nahoru čelem, ale spíše se rozhoupal bokem. Pak na mě čekala železná stěna kontejneru, kterou
mi pomohla zdolat Verča běžící s námi ve skupině. Já zase pomohl dvoum holkám. Překlápěl jsem pneumatiky od traktoru, běžel korytem potoka, zakončeném malým vodopádem –
opět mi pomohl Patrik, táhl jsem kanystry s vodou po trávě i v rybníčku, podlézal jsem auto a vytahoval se rukama po břiše na dřevěnou plošinu. K další překážce jsem už
jen došel a vzdal ji. Trestem mi byli tzv. raci, kdy jsem musel pozpátku jako rak oblézt čtverec cca 60 m. Na závěr nám nachystali stěnu vysokou cca 4m prohnutou dovnitř
jako sud. Opět na mě čekal Patrik s dalším kolegou z týmu Gladiators. Pokusil jsem se s rozběhem vyskočit k podaným rukám. Minuli jsme se a já se rozplácl na stěnu a sjel
dolu. Druhej pokus vyšel. Vydrápal jsem se nahoru, seskočil, sebral zbytek sil a doběhl si pro medaili. Super zážitek. Tímto Patrikovi děkuju za pozvání a pomoc. Bez týmu
a vzájemné pomoci by to bylo těžší. Pro zajímavost. Běží se s tzv. čelovkami. Sám si tedy musím posvítit na trasu, krajinu, muldy pod nohama. Tma všemu dodává kouzlo.
Přihlásil jsem sebe i Richarda na Predator RUN 2020, který obsahuje 3x RUN. Jarní, letní, podzimní! Tradiční lokalita DEPO2015 hostí
25.4. první RUN, který probíhá historickým centrem města Plzně, druhá zastávka bude na Boleváku - přírodní verze 15.8., třetím závodem bude Predator RUN v Děčíně
14.11.2020. Možná dáme i něco k tomu. Kontaktoval mě Lukáš ze skupiny Gladiátor Kralupy – musíme s Richardem najít čas. Chuť by byla.
Matyáš dělal ve škole tři referáty najednou. Zadání bylo: Vesmír a Sluneční soustava, Revoluční rok 1848 a Hudební skladatel. U Sluneční soustavy jsme zvolili speciální
téma. Hudebního skladatele jsme vybrali Antonína Dvořáka, místního rodáka pocházejícího z Nelahozevsi. S mamkou Maty udělal referát s názvem Jan Evangelista Purkyně.
Ten se vztahoval k roku 1848.
Poradil jsem mu aby se u Sluneční soustavy nevěnoval planetám, které zná každý, ale spíše planetkám. Snažil jsem se, aby se zorientoval sám, sám informace vyhledal a
pomáhal mu pochopit některé pojmy.
Dílko jsme nazvali Všichni znají planety, málokdo zná planetky. Tady je plná ukázka, kterou jsme poté ještě zkrátili, protože u ručního psaní zabere text více místa a
také jsme se snažili přidat orientační obrázek, aby bylo vidět jak to s těmi planetkami vlastně v naší soustavě vypadá. K samotnému textu ...
Mezi planetky počítáme všechna tělesa větší než 100 m. Menším říkáme meteroidy. Ty většinou vídáme na nebi v létě, když říkáme, že padá hvězda. Pro srovnání Země má
průměr kolem 12 750 km.
Planetky se vyskytují ve Sluneční soustavě na různých místech. Neznámější je Kuiperův pás rozkládající se za poslední planetou Neptun ve vzdálenostech od 30 do 55
astronomických jednotek (AU). V této oblasti víme o více než 70 tisících objektech s průměrem větším než 100 km. Nejznámější planetkou Kuiperova pásu je bývalá planeta
Pluto s průměrem kolem 2370 km.
Mezi Jupiterem a Neptunem obíhají po svých drahách planetky ve skupině Kentauři.
Známe také Trójany nebo Řeky, kteří obíhají po stejné dráze jako planeta Jupiter, tedy ve vzdálenosti kolem 5 astronomických jednotek (AU).
Další se nachází na drahách mezi Marsem a Jupiterem. Těm říkáme Hlavní pás planetek. Ty obíhají od 2 do 4 astronomických jednotek (AU). Zatím víme o více než 300 000
tělesech v této oblasti. Nejznámější planetkou Hlavního pásu je Ceres s průměrem kolem 975 km.
Ve Sluneční soustavě existuje také oblast Oddělený disk, kde se vyskytují planetky ve vzdálenosti větší než 100 astronomických jednotek (AU) od Slunce. Známou planetkou
v Odděleném disku je Sedna s průměrem kolem 1600 km.
Planetek je několik set tisíc. Pojmenovaných je kolem 14 tisíc. Většina planetek má pouze katalogové číslo, to je něco jako telefonní seznam pro planetky.
Zápis v katalogu vypadá asi takto – Katalogové číslo: (90377), jméno: Sedna nebo označení, pokud planetka jméno nemá: 2004XR 190.
Některé planetky považujeme za nebezpečné, protože při svém letu Sluneční soustavou letí tak blízko země, že hrozí srážka. Ty mají v katalogu zvláštní označení. Jedna z
takových planetek se srazila se zemí před 66 milióny lety a způsobila vyhynutí dinosaurů i jiných tvorů.
Pro zápis planetky do katalogu musíme znát některé důležité údaje:
Jak je planetka veliká. U menších těles je údaj ve stovkách metrů u větších v kilometrech.
Po jaké dráze se planetka pohybuje. Většina těles neobíhá po kružnici, ale spíše po elipse. To znamená, že někdy je nejblíže a jindy zase nejdále od Slunce. To musíme
vědět abychom ji dokázali znovu nalézt.
Jak je planetka daleko od Slunce. To uvádíme v astronomických jednotkách (AU).
Doba oběhu. Jak dlouho planetce trvá než oběhne Slunce nebo jiné těleso Sluneční soustavy.
Někdy uvádíme i název skupiny. Např. Apollonova nebo Hildina. Skupinu uvádíme proto, že tyto planetky letí spolu po stejné dráze jako ptáci v hejnu.
Některé planetky mají své měsíce. Podobně jako kolem Země obíhá Měsíc, kolem planetky Pluto obíhá Charon, Nix, Hydra, Kerberos a Styx. Pluto má tedy měsíců pět.
Co je dobré vědět
1AU – astronomická jednotka je průměrná vzdálenost Země od Slunce, tedy asi 150 000 000 km.
Pro představu uvedu zajímavost. Světlo ze Slunce překoná tuto vzdálenost za 500 sekund to je něco přes 8 minut.
Jako letí prostorem světlo, letí jím i jiné signály. Kdybych mluvil s kosmonautem, který sedí v raketě blízko Slunce, musel bych čekat na každou větu, kterou řekne 8
minut. Podobně by zase on čekal na to co jsem řekl já také 8 minut. Asi by to byl dlouhý rozhovor.
Kluci už spí. Vrátím se ještě k roku 2019. Ke konci roku jsme toho moc nepodnikli. Můj záměr, že se podíváme mimo republiku nevyšel z různých důvodů. Svátky jsme tedy
byli doma. Vánoční výzdobu jsme doma úplně vynechali. Osvětlili jsme si živý stříbrný smrček na zahradě pomocí dvou řad světel bílé barvy, takže po rozsvícení osvětluje
zahradu a dvůr měkkým bílým světlem. Právě ho vidím z okna. Na cihlové sloupy poblíž jsem dal zakoupené pochromované lucerny vyplněné průhledným sklem. Mají výšku asi 35
centimetrů, takže se do nich vejdou i větší svíčky. Ty hořely celou noc. Matyášovi jsem řekl, že Ježíškovi se taková výzdoba líbí, a že nám dárky rád nechá i tam. Také
je tam potom našel. Maty dostal budovatelskou strategii Cities Skylines, kde si buduje a řídí město a hru s mazaným zlodějem jménem Styx: Shards of Darkness, který
prožívá různá dobrodružství. Richard dostal taká hru na konzoli s názvem Zaklínač 3: Divoký hon. Já dostal pro změnu také hru, ale na PC, s názvem Age of Empires II:
Definitive Edition, což je válečnická strategie předělaná pro novější PC. Hrával jsem ji už před dvaceti lety. Chtěl jsem klukům koupit více her, ale Richard mi poradil
ať je obstaráme po vánocích za lepší cenu. Uvidíme. Oba kluci dostali navíc repasovaný notebook, vhodný především na věci do školy. No, hry se na něm pustit dají. Nedělám
si iluze. Maty dostal od mamky létající dron s kamerou. Richard výpravnou knihu o druhé světové válce a oblečení podle přání. K sváteční večeři byl losos a řízky. Jája
nám dala bramborový salát a vaječný likér. Vlastně i cukroví. Protože mívá cukroví dobré, tak zmizelo za pár dní. Podobně rychle zmizely i kokosky a plněné sladké ořechy
z místní rodinné pekárny. Čokolády jsem se snažil marně chránit. Místo koled po večeři jsme si povídali o tom, co se komu povedlo a nepovedlo, co si kdo přeje a co se
komu nelíbí.
Matyáše jsem se před svátky opatrně zeptal, jestli ještě věří na Ježíška. Nejiště mi tvrdil, že ano. Myslím, že na tom byl stejně jako Richard před lety. Ten mi až letos
přiznal, že na Ježíška v Matyho věku už nevěřil, ale bál se to v odpovědi přiznat, protože by potom nemusel dostat dárky. Je hezké, jak funguje "dětská duše".
Mezi vánočním volnem jsme navštívili Planetárium v Praze ve Stromovce. Vybrali jsme program s názvem Horizon – Za hranicí vesmíru. Menší část byla živě moderovaná se
zobrazením souhvězdí na nebeské klenbě, kterou jsme měli přímo nad sebou i s popisem jak je najít a co je na něm zajímavého. Větší část byl dokument s pohledy na
zajímavosti vesmíru vysílaném v tzv. 8K promítání na vnitřní kopuli planetária. Moc povedené. Hm, velmi.
Na silvestra jsme zkoukli Kralupský ohňostroj odpalovaný z mostu přes Vltavu. Letos byl docela dlouhý. Líbil se mi spíše závěr s velkými světelnými efekty.