Blog o rodině
V=N Mystika
Ricky Maty
Ženy a muži
Práce zábavou
Jak jde životFotogalerieRodokmenCestováníZe životaO mně
barevný index modrý
žlutý index černý
žlutočerný index černý
modrozelenočerný index černý
černobílý index černý
zelený index černý
barevný blog
barevný mail
Úvod stránek
Mapa stránek

Jak jde život

Jak jde životrok 2020rok 2019rok 2018rok 2017rok 2016rok 2015rok 2014rok 2013
∗ 2009 Matyášrok 2012rok 2010rok 2009rok 2008rok 2007rok 2006rok 2005
∗ 2004 Richard
2004 těhotenství

Rok 2016

Je 8. ledna kolem druhé odpoledne
Mamka Jája dnes ráno odjela na třídenní zumba víkend. Jely spolu čtyři kámošky. My budeme mít doma pánskou jízdu.
Richard před chvílí přišel ze školy i s kamarádem Dádou. Každou chvíli přijde s někým. Nejčastěji tedy s Lukášem a Dádou.
Matyáš bude podle dohody spát s kamarádem Vojtou u Vincourů. Musím mu ještě přivézt domácí oblečení, pyžamo, přezuvky a kartáček na zuby.
Včera jsem byl se syny a kamarádem Matyáše Vojtou bobovat v Lutovníku. Sníh padal skoro tři dny a tak se dalo docela jezdit. Měli jsme dva boby a tak se kluci střídali. Párkrát jsem jel s Matyášem nebo Vojtou. Byli jsme venku až do tmy. Vrátili jsme se docela mokří a tak hned po příchodu jsem nahnal všechny ke kamnům a nechal je převléknout.
Před chvílí jsem odzdobil stromek a uklidil ozdoby, světýlka a stojan. Až na dva bonbóny všechny sladkosti zmizely. Musím dojít na zahradu uklidit světýlka ze stříbrného smrku.
Z dárků o vánocích měly největší úspěch hry na Xbox. Mamka dostala Laru Croft, kterou mimochodem Richard dohrál během pěti dnů. Matyáš dostal ZOO Tycon, kde si buduje vlastní park a stará se o zvířata, výběhy a atrakce pro návštěvníky. Richard dostal Spidermana a pro všechny jsem vzal hru přes kinect Music Evolve. Pomocí pohybů může člověk ovládat průběh hudby a zároveň je bodován za zásah toho kterého barevného efektu.

Je 29. ledna kolem druhé ranní
Richard včera přinesl své i Matyáše vysvědčení. Mates je už dva dny doma s nachlazením. Kluci nám udělali velkou radost. Oba mají samé jedničky. Od babičky z Habartova dostali oba po stokoruně, aby si mohli koupit pár pamlsků. Možná, že Matýskovi koupíme spíše místo sladkostí „Nerfku“, tj. malou pistolku na pěnové náboje. Doma jich máme několik, ale on chce další.

Je 14. února kolem páté odpolední
Jarní prázdniny kluci skoro celé promarodili. V závěru prázdnin zavítali do kina na film o Chipmáncích, což je příběh o kreslených veverkách.
Minulou středu jsme všichni navštívili Technické muzeum v Praze. S cenou se rodinka vejde do 500 Kč. Mají zvláštní podmínku. Pokud chcete fotit, musíte si 100 Kč připlatit. Po zaplacení jsem dostal kulatou zelenou samolepku, kterou jsem si musel viditelně nalepit. Připadal jsem si jako zástupce tisku na konferenci. Musím uznat, že muzeum je špičkově vybavené a expozice jsou moc hezké. Máme spoustu fotek s auty, motorkami, vlaky, letadly. Určitě je využiju při tvorbě kalendáře na rok 2017. Stihli jsme ještě pavilon Astronomie, muzeum času, muzeum fotografie a filmové studio. Pavilonů a oddělení je daleko více. Pravděpodobně jsme nestihli ani polovinu muzea. Chce to skutečně přijít na celý den.
Pokud srovnám špičkové Technické muzeum např. s návštěvou výstavy Gateway to Space – Brána do vesmíru v Praze Holešovicích na Výstavišti, pak je to jako srovnávat protiklady. Kvalitní a podprůměrné. Technické muzeum 500 Kč / rodina. Brána do vesmíru 900 Kč / rodina. Technické muzeum – špičkové expozice, které si neprohlédnete ani za celý den. Brána do vesmíru – staré muzeum demontované v zahraničí s nekompletním překladem z angličtiny a exponáty napůl polámanými a nefunkčními. Brána do vesmíru se dala projít klidně pouze za hodinu. Technické muzeum by si zasloužilo daleko větší a kvalitnějí propagaci.
Mamka byla tento pátek v Praze na alergologii. Naštěstí je vše v pořádku a dlouho trvající suchý kašel měl tedy jinou příčinu. Už ustupuje. Pak se stavila u kamarádky Martinky, která pracuje pro firmu prodávající šperky. Martinka z prodavačky postoupila ve firmě do administrativy.
Včera jsme byli s klukama v Planetáriu v Praze Holešovicích. Od půl páté odpolední dávali pořad Noční obloha 8K. Opět musím pochválit úroveň. Jedná se o jednu z nejlepších promítacích ploch s prostorovým obrazem. Vesmír, prostor a čas, slunce, planety, mlhoviny apod. Vše naprosto věrné. Jen se toho dotknout. Plocha samotné kopule je cca 20 x 20 m. Jste v pololeže a při pohledu nahoru, vnímáte jen obraz. Jste prakticky v něm. Máme naplánovanou další návštěvu. Koncem Března chceme vidět pořad Hubble – oko do vesmíru. Po Planetáriu jsme byli v restauraci McDonald. Kluci si dali velké hranolky a já dvojitý cheeseburger. Vzal jsem dvojité hranolky i na cestu a kluci je do sebe nacpali ve vlaku.
Dnes jsme šli na procházku se psem Rexem. Byla trochu kratší, protože kluci měli jít na bruslení s mamkou na stadion v Kralupech. Obvykle obcházíme po obvodu celý les Lutovník a přitom děláme fotky nás se stromy. Po procházce jsme si k obědu šmákli na kuřátku. Kluci i mamka se posilněni oblékli a já je odvezl na stadion. Matyášovi jsem obul a utáhl brusle. Chvíli jsem je pozoroval, šlo jim to, a pak jel domů. Po dvou hodinách jsem pro ně opět přijel.
Ricky se mi dnes pochlubil čtyřmi jedničkami z různých předmětů a také s výsledky testů, které přinesl domů. Nejvíce chyb měl v testu z angličtiny. Ve větách, které měl tvořit, si nevšiml, že má vytvořit množné číslo místo jednotného. Celkově je ale moc dobrej. V tomto týdnu ve středu má jít na zkoušky od Cermatu pro zápis na Dvořákovo gymnázium. Určitě ho doprovodím.
Matyáš odpoledne psal tvary čísel osm, šest a tři. Mamka mu pomáhala a zlobila se, že číslice na sebe moc lepí, tedy píše je moc natěsno. Matyáš spěchal, protože mu na návštěvu měla přijít kamarádka. Po splnění úkolů také přišla a poté hráli i s mamkou a Ríšou společenské hry.
Tento víkend byl tedy docela nabitej, ale aspoň jsme jim nahradili nudu během marodění o jarních prázdninách, kdy mohli z postele pouze sledovat televizi nebo hrát hry na Xboxu.

Je 17. března kolem páté odpolední
Minulý týden 10. března jsem se setkal v Praze s Gundel. Než jsme si začali dopisovat, nevěděl jsem, že jméno Gundel existuje. Gundel na mě našla spojení na webu NJ.cz kde lze získat kontakty pomocí Brieffreunde, tj dopisování s přáteli v němčině. Gundel se snaží učit češtinu a já naopak němčinu. Sám se tedy pokouším spojit s lidmi německy hovořícími. Chybí mi mluvené slovo. Chci se rozmluvit, nejen číst a učit se gramatiku.
Dozvěděl jsem se, že pochází z Frankurtu nad Odrou. Údajně se dívá z okna bytu přes řeku do polské části města, které dnes nese název Slubice. Je kuchařkou. Děti nemá. Na věk jsem se neptal, ale odhaduji, že je starší jak já.
Do Prahy nepřijela sama, ale s přítelem a bratrem. Vypadalo to, že si vzala ochranku. :- ) Dělal jsem tedy průvodce nejen jí, ale hned všem třem. Původně chtěla vidět centrum se Staroměstským náměstím, Karlovým mostem a Hradčany. Navíc také Petřín, ZOO, Planetárium, Technické muzeum a možná další zajímavosti. ZOO nebo Technické muzeum je výlet na celý den. Vše se nedá za den stihnout. Nabídl jsem jim, že z hotelu v Karlíně kde bydleli, je nejlepší se vydat do centra ne městkou dopravou nebo autem, ale jednoduše pěšky. Pomalu jsme prošli pod magistrálou, kolem obchoďáku Bílé labutě k Obecnímu domu. Tam jsem jim vysvětlil, že začíná samotné historické centrum. Pak už jsme se toulali různejma uličkama na Staromák, dál obligátně Karlovou uličkou na nábřeží a na samotný Karlův most. Z mostu jsme prošli pod Malostranskou věží, dali si malý oběd u MC Donalda a poté přišli na Malostranské náměstí. K hradu jsem je nevedl Nerudovkou, ale po Zámeckých schodech. Bylo vidět, že na chození pěšky nejsou moc zvyklí a tak se na schodech neustále zastavovali a kochali se vyhlídkou na Prahu. Vstup do hradu hlavní bránou byl uzavřen. Navíc, když slyšeli o vstupném, tak se jim tam nechtělo. Nabídl jsem jim Petřín s vyhlídkou a jeho sady. Prošli jsme uličkou Úvoz a dále kolem kláštera Premonstrátů na Strahově. Tam jsem se pokusil zeptat na terase na cenu piva. Odpověď: „190 korun“, nám chuť na tento mok okamžitě odebrala. Tak lidovou cenu jsem opravdu nečekal :- ( Pivko jsme si dali až pod Petřínskou rozhlednou za cenu kolem 30 korun. Na rozhlednu už vystoupali beze mě. Bohužel jsem musel do práce na noční a tak jsem jim doporučil buďto zpáteční doprovod na hotel do Karlína pomocí městské nebo se toulat po vlastní ose a počkat si na večerní Prahu. Německy: “Nacht beleuchtet Zentrum von Prag ist sehr schön.“ :- ) Dali přednost hotelu. :- ( Asi jsem je moc utahal. :- )
Cestou jsme se víceméně snažili mluvit navzájem německy a česky. Občas se na mě německy obrátili i chlapi, ale ti mluvili tzv. „Berliner Deutsch“ a tak jsem jim moc nerozuměl. Gundel se snažila používat spisovnou „Hochdeutsch“. Docela jsem rozuměl. Snažil jsem se skládat věty, případně odpovídat na dotazy. Přímá řeč je pochopitelně mnohem těžší než pouhé čtení nebo cvičení v němčině. Gundel na tom byla hůře, spíše se ptala na jednotlivá slova v češtině. Věty složit nedokázala.

Je 18. března kolem deváté večerní
Kluci se se mnou přes den chvíli učili. Matyáš četl slova společně s předložkami s, se, k, do, na apod. Šlo mu to. Už čte celkem plynule. Myslím, že na konci roku už bude číst celé věty. Richard se mnou počítal slovní úlohy v matematice. Slovní úlohy jsou nejen o počítání, ale i o chápání zadání a o souvislostech a představivosti. Také je možné úlohy řešit více způsoby a přitom mít správný výsledek. S představivostí a s pochopením toho, co se po něm chce jsem mu musel trochu pomáhat.
Richard si přeje, abych mu koupil nějaké knížky od Foglara. Doufám, že mi to připomene, až půjdeme ze školy. Matyáš si před chvílí vyčistil zuby a vlezl si do postele. Chtěl, abych ho hladil. Bylo milé, výskat ho ve vlasech až spokojeně usnul. Matyáš má problémy ve škole s kamarádem. Vyzpovídal jsem ho a je mi jasné, že toto kamarádství končí.

Je 30. března kolem čtvrté ranní
Včera jsem po zimě zažil a viděl první západ slunce s hrou zlatavého kotouče a mraků, které vzájemně přebírali barvy od žluté až po červenou. Při tom pohledu mě napadla myšlenka, že se na podobný úkaz lidé dívají již od dob, kdy se na savaně v Africe vzpřímili a učili se chodit po dvou. Pokud není nebe zcela bez mraků, pak jsme určitě až dosud nezahlédli dva stejné západy.
Devatenáctého oslavil Matyáš narozeniny se svými vrstevníky a dvacátého v kruhu rodiny. Matyáš pozval i dvě kamarádky, takže to byla smíšená holkoklučičí parta. Nachystal jsem jim bitvu s loďkami ze skořápek, vlajkami na sirkách a zapálenými svíčkami a střelbu lukem na zahradě. Na zahradě, ale spíše běhali nahoru a dolů a sbírali oříšky z minulé sezóny, které jsem jim na místě vyloupal tak, aby je mohli hned jíst. Oříšky měly neplánovaně velký úspěch. Doma to na plné čáře vyhrál Xbox s novými hrami. Matyáš dostal hru Rayman, což je kreslená postavička procházející nádherným fantaskním světem, bojující s nepřáteli, objevující skrýše a sbírající různé artefakty a body. Také dostal Monopoly Family pack skládající se ze čtyř her. Monopoly jsou známy spíše jako desková hra, při které budujete hospodářské impérium, snažíte se od sousedů získat co nejvíce peněz a sám co nejméně zaplatit. Na boxu je vše interaktivní a můžete si navíc upravovat podobu a vzhled hry. Děcka vedle sebe při hrách seděli jak na bidýlku, střídali se o dva ovladače a někdy poskakovali jak opičáci.
O velikonočním pondělí kluci opět koledovali. Poprvé byl koledovat i Matyáš. Přinesli plno sladkostí a vajíček jako loni a navíc dostali údajně i nějaké peníze. Kluci recitovali i básničku, kterou jsme spolu vymysleli v květnu 2013.

Byla jedna slepička, vyprdla dvě vajíčka.
Jedno se jí rozbilo a to druhé uhnilo.
Kohoutek teď pláče, že nemá ani ptáče.
Slepička už zase sedí, vyvalené bulvy hledí.
Počkáme si maličko, bude zase vajíčko.

Richard dostal při koledování dotaz, jestli je básnička vymyšlená. Když potvrdil, že ano, tak byl pochválen.

Je 8. dubna kolem jedenácté večerní
Nedávno jsem nechal udělat kopii naší svatby, tedy přenést video záznam z kazety VHS na nosič CD, tak aby video šlo přehrát v PC nebo v televizi. Myška si záznam pustila na velké televizi. Richard zaslechl zvuk a šel se podívat na záznam. Po chvíli se vrátil a prohlásil: “Ty jsi byl ale mladej! Vůbec jsi nebyl plešatej.“ Ta upřímnost mne dostala a já se musel od srdce smát na celé kolo. Opět se šel dívat a pak ještě dodal: „Támhle je babička Jana.“, rukou ukázal na ústa a přidal: „To ještě neměla vyndavací zuby.“ Zase jsem se musel smát. Již řadu let jsme naší svatbu neviděli, protože videorekordér na přehrání mají dnes už jen profesionálové nebo ateliéry. Ano, svatba na zámku Nelahozeves byla opravdu pěkná. Také nám to tam oproti dnešku trochu více slušelo :- )
Na CD jsem nechal také nahrát záznamy z kazety VHS-C což byl nosič záznamu pro videokameru. Záznamy jsou z roku 1992. Obsahují obrazy a osoby z Trstenic na jižní Moravě, kde moje mamka prožila dětství. Je na nich tedy má mamka, babička Alžběta, teta Jitka a strýc Richard, jejich dcera a má sestřenice Jitka s manželem a její děti a také Marie Styxová, což byla sestra mého dědy Josefa.
Záznamy také obsahují bratra Rendu s jeho tehdejší přítelkyni Míšou a jejich kamarády v malém bytě, který jsme měli začátkem devadesátých let pronajatý v Praze poblíž metra Budějovická. Byt pomohla sehnat Míša. Renda na záznamu hraje na kytaru a my s ním zpíváme. Vzpomněl jsem si, že jsme se dohodli na možnosti, abych tam s nimi bydlel. Myslím, že Míša tehdy studovala vejšku – zdrávku a Renda se pokoušel sehnat práci. Já jsem vzal práci u obyčejné ochranky a vlastně to bydlení celé financoval. Míša nám také pomohla sehnat ojetou, ale novou Škodovku 105, kterou jsme koupily s bráchou napůl za úspory, které nám šetřila mamka Jarmila. Škodovka při koupi měla najeto pouhých cca 4 000 km. V této době jsem se seznámil s mojí ženou Jájou. S bráchou jsme škodovku užívali napůl. S manželkou Jájou jsme s ní projezdili Čechy a blízké pohraničí křížem krážem.
Na několika metrech záznamu je i bývalý dům v Lubech u Chebu, který jsme se pokoušeli dát dohromady a předělat na hotel s mým otcem Reinholdem, jeho tehdejší partnerkou Marií a mým bratrem Rendou. Podílel se na tom i muž mé sestřenice Zdeny. Nevzpomínám si, jak se jmenoval.
Ke konci kazety je záznam z 1. nebo 2. ročníku festivalu Folkový kvítek, který se konal a stále koná v tradičním prostředí přírodního divadla na Konopišti (Benešov). Možná bychom se mohli letos 14.5 jet znovu na festival podívat. Tenkrát jsem byl přes mého bratra Rendu někým požádán, abych festival natočil. Myslím, že jsme tehdy byli pouze dva, kdo měl kameru a mohli tedy udělat záznam. Z mé strany spíše na neprofesionální úrovni.

Je 2. května přesně za sedm minut půl deváté večerní
Právě jsem se dodíval na západ slunce. Svítivě oranžový kotouč při západu neoslňoval, takže bylo možné dívat se přímo do něj dalekohledem, který jsem měl k dispozici. Slunce zapadalo do mlžného oparu. Tento opar vytvářel dojem, jakoby sluneční kotouč nebyl plynule kulatý, ale částečně „rozvrstvený - natrhaný“.
18.4 dělal Ricky přijímací testy na Dvořákovo gymnázium. Nebyl přijat pro malý počet bodů. Bylo kolem 85 zájemců a pouze 30 mohli přijmout. Vlastně až v den zkoušek jsem se dozvěděl, že někteří rodiče svým potomkům zaplatili učitele, který je připravoval jen na tyto testy nebo, že někteří absolvovali různé placené celodenní kurzy. Jedna mamka se mi pochlubila, že jich měli až osm, kdy každý stál tisíc korun. Ne, že bychom přípravu zanedbali, ale spíše jsme se připravovali volně. Nechal jsem to na škole a iniciativě samotného Ríši. Richard mi tedy přiznal, že trochu zmatkoval. Při testech z češtiny si nevšiml, že má doplnit ještě celou jednu stranu textu a pak se snažil vše dohnat během deseti minut. V matematice údajně měli příklady, které ve škole ještě nebrali. Situaci jsem zhodnotil takto: „V této zastávce nevystupujeme, jedeme dál.“ Přestoupí tedy z pětiletky na standardní devítiletku v ulici Generála Klapálka, která je kousek od domu. Na třídní schůzce po několika dnech třídní učitelka Richarda chválila. Patří mezi nejlepší žáky ve třídě. Angličtinu má podle mne tak dobrou, že uvažuji o výměnném pobytu v cizině.
Matyáš na tom byl o trochu hůře, ale to Richard v první třídě také. Je jisté, že po první třídě bude umět číst, psát a počítat do stovky. Musíme pracovat na zlepšení koordinace rukou, jako je stříhání a jiné drobné práce a na kreslení. Při kreslení Máťa potřebuje přesněji kreslit různé tvary a s citem vybarvovat.
Vzpomněl jsem si jak Máťa při plnění úkolu do školy počítal tuším pomeranče na obrázku v učebnici a řekl: „Kolik jich tady bude jich je?“

Je 15. května kolem druhé ranní
Po delší době jsem odpověděl kamarádce Hance (správně Brieffreundin) na dopis. Malá ukázka.

Hallo Hanka,

das wichtigste Ereignis letzten Tage war Aufnahmeprüfung für Gymnasium. Mein Sohn Richard gehört zwar unten den besten Schüler der Schule, aber er nicht ausgewählt wurde. Er lernt Englisch so gut, dass ich um Austauschstudenten im Ausland denke. Zu große Teilnahme von Studenten aus allen Schulen. Außerdem kann ich nicht für teure Lehrer bezahlen oder die Vorbereitung für Tests. Ich untersuchte die Situation wie folgt: "An diesem Haltestelle steigen wir nicht aus, wir fahren fort."
Letzte weekend waren wir bei Leichtathletikwettbewerb. Wettbewerb organisiert Schule im dorf Veltrusy. Aus der Stadt Kralupy nad Vltavou wir waren nur einzige Familie. Der jünger Sohn gewann den ersten Platz, der älter Sohn den zweiten Platz. Also alle beide in seiner Kategorie. Ich lachte und sagte hierzu: "Hier fehlt noch eine kategorie - das beste Familie".
Im dorf Veltrusy wieder am Samstag organisiert sie ein interessantes Rennen - Bärenpfad (Medvědí stezka). Mathias war aber am Freitag ein bisschen krank. Er hat Fieber gehabt. Es war Schade.
Ich kaufte wieder Bücher mit gespiegelten Text. Für mich - Krimigeschichten. Für älter Sohn - Krieg der Welten in Englisch. Für uns beide im Urlaub oder Ferien.

Lebe wohl! Robert

Korekci textu nikdo nedělal, takže asi nebude vše úplně správně. V textu se zmiňuji o nepřijetí Richarda na gympl, jeho dobré angličtině a možném výměnném pobytu v zahraničí. O atletických závodech a umístění synů na prvním a druhém místě ve své kategorii a s úsměvem o tom, že chyběla jedna kategorie vítězů – nejlepší rodina. O dalších závodech ve Veltrusech, Medvědí stezce, na kterých jsme nebyli, protože měl Mates v pátek horečku. A o koupi knih se zrcadlovým textem v NJ a AJ. Pro mě Kriminální příběhy a pro Richarda Válka světů.

Je 20. května kolem poledne
Včera jsem jel s Matyášem na Ortodoncii do Mělníka. Doporučili nám ne přímo rovnátka, ale „udělátko“, které pomůže srovnat zoubky tak, aby správně rostly a byly rovné. Doporučili nám zákrok podstoupit o prázdninách. Po Ortodoncii jsme se ještě byli objednat na prostorový rentgen úst v Mělnické nemocnici. Ta je poměrně rozsáhlá. Bloudili jsme tam jak v labyrintu. Zdravotníci stojící venku nám s cestou nedokázali poradit, až na jednoho člena záchranky, který tam mimoděk kouřil. Asi v tom bludišti všichni znají jen svoje oddělení. Po nalezení budovy „P“ jsme přišli na chodbu s nápisem 1.P a tabulí s popisem oddělení v jednotlivých patrech. Paní v okénku nás objednala s tím, že máme při příští návštěvě jít do 1. podlaží. Zmínil jsem: "takže jsme v tom stejném patře" a dostal odpověď: "ne, jste v suterénu". Ve skutečnosti jsme stáli v přízemí a na chodbě byl nápis 1.P. To nám paní v okénku nedokázala vysvětlit. Asi si labyrint cest, pater a chodeb pěstuje vedení nemocnice pro zábavu. Ještě jim chybí bájný Minotaurus. Napadl mne originální název. Můžeme nemocnici nazvat Mínotaurův špitál.
Po nemocnici jsme navštívili kostnici pod kostelem, který je vedle Mělnického zámku. Ne proto, že každý, kdo navštíví a zažije mělnický nemocniční labyrint, skončí v místní kostnici. Tak to nebylo myšleno. Je zde uloženo asi 10 až 15 tisíc ostatků lidí, zarovnaných do stěn z dlouhých kostí a lebek. Ve zdech je z lebek obraz srdce a latinský nápis "Ecce mors - Ejhle smrt". Také je zde ponaučení napsané na dřevěné tabulce: „To co jste vy, byli jsme i my. To co jsme my, budete i vy". Udělali jsme pár fotek. Matyáš nechtěl stát blízko kostí. Trochu se bál. V minulosti jsem se chtěl i s Jájou do kostnice několikrát podívat. Bohužel kostnice nebyla přístupná. Jednou byl na dveřích svým způsobem úsměvný nápis: "Pro nemoc zavřeno“. Zmínil jsem se o tom paní, co kostnici hlídá a tu to docela pobavilo.
Objevili jsme, že vyhlídka z kostelní věže byla otevřena, ale my jsme toho nevyužili, protože byl opar a nebylo tedy dobře vidět do dálky. Na vyhlídkovou věž nic neupozorňuje, a protože je vstup nenápadně umístěn v zadní části kostela, musí ho mnoho lidí minout a tedy nevyužít. Což určitě personálu vyhovuje. :- )

Je 12. června kolem deváté večerní
10. června jsme se byli poprvé podívat se synem Richardem na akci Noc kostelů. Tato akce se koná po celých Čechách. Díval jsem se na mapu, která města v našem okolí bychom mohli navštívit a zároveň na aplikaci na internetu, která zobrazovala obrázky a popis kostelů v jednotlivých oblastech. Nakonec jsem vybral Litoměřice. Je to biskupské město s katedrálou a asi třinácti kostely. Každý kostel mněl svůj program pro návštěvníky.
Den předem jsem telefonicky objednal dvojlůžkový pokoj v penzionu La karotka, tedy "mrkev". Je to malý útulný penzion přímo v centru města v ulici Velká Dominikánská 99/17. Je modré barvy a stojí v původní zástavbě mezi měšťanskými domy. Nad vchodem je plechový štít s nakreslenou mrkví. Obsluha milá a příjemná. V restauraci jsem si všiml malé knihovny s volně dostupnými knihami. Zaujalo mne, že mají sbírku knih od Květoslava Minaříka, řadu Drahokamy. Začetl jsem se do knihy Tajné zasvěcení. Kniha byla plná tužkou podtrhaných vět a někdy celých odstavců. Někde byla dokonce místa červeně označená. Snažil jsem se zjistit, kdo je majitelem této sbírky. Bohužel knihy tam zanechal údajně některý z hostů a toho si nepamatovali.
K akci samotné. V kostele Svatého Jakuba měli zpívat Gregoriánský chorál. Myslel jsem si, že uslyšíme jednohlasý zpěv bez doprovodu nástrojů. Ve skutečnosti zpívala skupina pěvců, žen i mužů, z kůru nad vchodem do kostela za doprovodu varhan. Výborná akustika působila dojmem, že zpěv jde ze všech stran, ne z určitého místa. Chvílemi varhany přestaly hrát a byl slyšet pouze vysoký ženský hlas, asi soprán. S Ríšou jsme seděli v kostelní lavici a já mu připomněl, že podle ústní tradice měla podobný hlas jeho praprabába Marie Hurtová, která zpívávala v kostele v Trstenicích kolem přelomu 19-tého a 20-tého století. O Marii se zmiňuji v rodokmenu. Ihned, jak jsem slyšel ten "božský soprán", při výborné akustice v kostele, jsem si na ní vzpomněl.
V kostele Všech svatých jsme viděli a slyšeli ukázku hry na varhany přímo na kůru a vyslechli přednášku varhaníka Martina Maxmiliána Kaisera. Varhany byly podle výkladu barokní. Měli plno páček a táhel, které byly popsány němčinou psanou písmem Švabach (něm. Schwabacher). Některé nápisy byly francouzsky, ale také ve Švabachu. Údajně varhaníci respektovali názvy ve francouzštině, odkud hra na varhany a stavba varhan vlastně přišla. Pult samotných varhan trochu připomíná kabinu v letadle, podle možností mnoha a mnoha nastavení. Klaviatura měla čtyři řady kláves. Varhaník hrál většinou na první řadu, která byla mechanicky spojena s řadou druhou, takže v druhé řadě se pohybovaly klávesy jakoby samy sebou. Pan Kaiser nám vyprávěl o hře na barokní varhany v Paříži, na které je možné si zahrát, pouze pokud už má člověk jako varhaník jméno. Sám se ke hře na varhany dostal přes hru na klavír. Údajně je podmínka, minimálně pět let výuky hry na klavír a poté lze přejít na výuku hry na varhany. Od tohoto varhaníka jsme na vlastní oči viděli hrát sólo na varhany pomocí nohou. Varhany vlastně mají klaviaturu pro nejhlubší tóny na podlaze a je nutno na ně hrát pomocí nohou. Pokud varhaník použije při ukázce největší píšťaly s nejhlubšími tóny, chvěje se celá oblast kůru a trochu to připomíná zemětřesení. Samotné píšťaly jsou buďto kovové nebo dřevěné. Kovové se ladí pomocí ohnutého "jazýčku", dřevěné pomocí pohybu zátky. Varhanní rejstřík, při kterém se zapnou všechny píšťaly, se nazývá Tuti.
Jezuitský kostel Zvěstování Panny Marie (odsvěcený, v užívání Severočeské galerie) jsme prošli od vstupu až po půdu. V kostele jsou vidět fresky a bývalá velkolepost prostoru. Některé fresky a sochy na oltáři jsou poškozeny. Hlavní oltářní obraz je plný děr. Kostel připomíná místo z povídek pro kluky od Jaroslava Foglara Stínadle se bouří, apod. Prošli jsme celý kostel, tj. ochoz s galerií, zákristii, kazatelnu, dokonce půdu mezi trámovím, kde bylo na našich stopách v prachu znát, že tam desítky let nikdo nebyl. V kostele v prvním patře byla obytná místnost s výhledem na řeku se zachovalým kováním na oknech a dveřích a freskami na zdech a stropě. Vše mělo patinu, ale bylo stále funkční.
V katedrále Svatého Štěpána nás prohlídkou chrámu i s výkladem doprovázel farář litoměřické katedrály Mgr. Jiří Hladík, OCr. v církevním obleku. Měl na sobě černý hábit od krku až ke kotníkům s dlouhými rukávy a s doplňky fialové barvy, jako široký opasek, lemy záhybů a knoflíky. Klobouk, který k danému obleku patří, při prohlídce neměl. Zajímavý zlatý masivní řetěz s křížem na krku měl. Zmínil své předchůdce a historické biskupy. Jako zajímavost uvedl, že po Josefínských reformách, kdy byly zrušeny různé řády a církevní instituce, bylo zakázáno pohřbívání přímo v kostelech. Do té doby bývali biskupové a významné osobnosti včetně šlechty v kostelech běžně pochováváni. Od reforem jsou údajně v kryptách přímo ve stěnách katedrály za zdobnými deskami z mramoru s nápisy narození a úmrtí uloženy pouze schrány se srdcem. V katedrále jsou uloženy několikery ostatky. Sv. Felixe, sv. Victorina a sv. Klementa. Ten je v dřevěné vyřezávané a pozlacené schráně s průhlednými skleněnými stěnami. Při restaurování údajně antropolog konstatoval, že lebka má všechny zuby bez jediného kazu a všechny obroušené. Údajně od mouky, která byla mleta pomocí kamenných žernovů. Tyto žernovy uvolňovaly při mletí jemný prach a ten obrušoval zuby. Možná proto neměl světec žádný kaz. Po prohlídce jsme si šli poslechnout výklad a komentář o místních varhanech s možností si na varhany zahrát pod vedením regenschoriho Aloise Kubišty. Varhany byly v roce 1941 rekonstruovány. S tím je spojena historka. Ve válečné době hrozilo bratrům Jehmlichovým z Drážďan, jejichž rodina kdysi varhany stavěla, že firma bude rozpuštěna a všichni budou posláni na frontu. Bratři Jehmlichovi oslovili různé církevní představitele s tím, že potřebují velkou zakázku. Litoměřický biskup i přes válečnou dobu vyhověl, nalezl peníze a zadal velkou zakázku, která pomohla bratrům Jehmlichovým a jejich zaměstnancům vyhnout se nasazení ve válce. Varhany byly kompletně rozebrány, elektrifikovány a opět složeny.



Ze třinácti kostelů jsme navštívili čtyři. I tak jsme měli nabitý program. V tomto roce to byl jeden z nejzajímavějších výletů.

Ještě chci zmínit Ríšovo úspěch ve škole. Při matematice ve třídě počítali příklad na tabuli. Richard ho měl vypočítaný dříve než učitelka. Zkusili tedy druhý příklad a opět. Učitelka zadala třetí příklad a Richard ji opět předstihl. Po škole se to rozneslo a Ricky se stal slavným :-)

Je 28. června krátce po půlnoci
Ricky má zítra rozlučku se školou, do které úspěšně pět let docházel. Až půjde poslední den do školy, měl by si vše důkladně naposled prohlédnout a zapamatovat. Může se mu stát, že se na různá místa už nikdy nevrátí. Na rozlučce bude jako jeden z lepších žáků moderovat průběh, uvádět pořady a říkat vtipy.
Matyáš měl problém se spolužákem, který mu z tašky sebral peníze určené na zaplacení školních fotografií. Mamka Jája si s paní učitelkou při opětovném zaslání peněz trochu neporozuměla. Domluvil jsem si s paní učitelkou setkání s tím, že zjistíme, kde původní peníze jsou. Matyáš ve třídě trochu zapíral, bál se a nechtěl nám nic říci. Nakonec označil kamaráda Ríšu jako pachatele. Ten se k tomu neměl. S učitelkou jsme uznali, že to spolužák Ríša asi neudělal. Matyáš ho označil proto, že věděl, že mu od Ríši nic nehrozí. Později jsme se mu v družině omluvili. Následující den jsme se omluvili ještě jednou a zakoupili jako náhradu bonbóny. Mrzelo mě, že se mi Matyáš nechce svěřit. Bohužel nám nedůvěřoval. Po příchodu domů se oklepal a při pocitu bezpečí určil kluka, který to opravdu udělal a že mu vyhrožoval uškrcením. Navíc řekl i kdo to viděl a tak jsme měli svědky a větší jistotu. Řekl mi ale také o dalších nepříjemnostech, které musí některé děti ve třídě zažívat. Bohužel jsme jeli následující den na Ortodoncii na Mělník, kde Matyášovi budou dělat udělátko na srovnání zoubků a tak jsme nemohli pokračovat v řešení problému, kam zmizeli peníze. Zavolal jsem opět učitelce, domluvil si druhou schůzku a uvedl jméno pachatele. Tentokrát mě ale řešení předběhlo. Když jsem dorazil, klučina, který peníze vzal, byl celej zkrušenej a holky, které ho přitom viděli, potvrdili, že to udělal. Požádal jsem o kontakt na rodiče a přes telefon si domluvil schůzku s mamkou kluka v azylovém domě. Mamka se mi omluvila a vrátila část peněz. Chvilku jsme se ještě bavili o tom co udělat pro budoucí nápravu věcí k lepšímu a pak jsem se rozloučil. Na rodiče pachatele by měl být vyvíjen větší tlak než na kluka samotného.
Včera jsem dokončil čtvrtou hladovku v tomto měsíci a zítra by měla být pátá. V dubnu jsem hladověl sedm dnů a v květnu pět. Je zajímavé, že tělu vcelku jednodenní hladovění nechybí. Dá se vypozorovat, že je snazší vůbec celý den nejíst než se snažit jíst méně.
Dnes jsem na letišti pravděpodobně naposled. Uvědomil jsem si, že tady, při pohledu do dálky, jsem pochopil bezpříčinnou radost ze života, kterou se musím snažit permanentně udržovat. Výhled prakticky až do Krušných hor a západy slunce s tím spojené mi budou chybět. Pohled do dálky pomocí dalekohledu umožňuje zaznamenat soustavu větrníků na výrobu elektrické energie. Myslím, že z části lesa, kam chodíme venčit psa, a který je odtud také vidět, bude soustava větrníků lépe rozeznatelná. Asi také pomocí dalekohledu. Mohli bychom se na ně jet podívat. Také mi bude chybět péče nebo starost o červeně kvetoucí polokeř v jedné z budov fabriky. Všiml jsem si, že všechny ostatní květiny na chodbách budovy postupně uschly a byly vyhozeny. Ovšem chybět mi budou noční jízdy na ... (to raději dopíši někdy v budoucnu). To bylo prostě super. Nebo pohledy na hvězdy ze střechy budovy (kde? - to raději také dopíši někdy v budoucnu) kolem desáté večer a druhé ráno. Není nad to cvičit v tyto hodiny pod širým nebem protahovací cviky.
V kolektivu na letišti je pár zajímavých a slušných lidí, s kterými si vcelku i rozumím. Pak je tu pár lidí, které považuji za neutrální. Ovšem skutečnou moc, ne tedy autoritu, mají bezskrupulózní bonzáčci a intrikáři, kteří tu dělají tzv. vedoucí. Pro kariéru a možnost dostat se k lepšímu příjmu udělají všechno! Nedávno mne udivilo, že jsem se trochu emotivně rozčílil nad místními poměry a vedoucí ochranky to do deseti minut věděl, i když v té době nebyl v práci. Později, když jsme spolu mluvili, se tím pochlubil. Mému vystoupení byli přítomni pouze dva kolegové, takže nebylo těžké časem určit "kamaráda", který se tak rád svěřuje. Udivilo mě, že se tím vedoucí ochranky ještě chlubí. Není nad to takto vést lidi. Úplně to stmeluje kolektiv. Je vidět vyzrálost osobností ve vedení týmu a šťastná ruka při jejich výběru. Podobných zkušeností mám odtud bohužel mnoho. Jak chcete s těmito lidmi a jejich nadřízenými spolupracovat? To prostě nejde! Chybějící morálku navíc nahrazují obviňováním kdekoho z kdečeho. Někdy je zábavné pozorovat, jak se ti kariéristi obviňují mezi sebou. Člověk by myslel, že je to tragédie, ale když se nad tím zamyslí, tak je to vlastně fraška. V souvislosti s letištěm jsem byl již od začátku jako jeden z mála Kralupáků pro jeho přeměnu na mezinárodní letiště. Když mám ale teď přímou zkušenost s místní ochrankou a bezpečností na letišti, mám obavu, že letadla, která za normálních okolností nepadají, padat budou. Z frašky se opět stane tragédie.

Je 4. července kolem páté odpolední
Klukům začali prázdniny. Po několika měsících jsme se byli podívat opět u řeky. Jeli jsme všichni na kole. Ríša v předu určoval tempo a já se přidržoval Matyáše a dával na něj pozor. Vzali jsme si sebou brusle. V místní příjemné restauraci jsme obsadili stůl s vyhlídkou na skály naproti. Já s Ríšou jsme se přezuli do kolečkových bruslí a vyrazili je vyzkoušet. Richard přes zimu jezdil i na normálních bruslích na stadiónu. Překvapil mě úrovní jízdy. Oproti loňsku udělal znatelný pokrok. Už jezdí skoro jako já. Za chvíli bude učit on mě. Chtěl by umět přešlapovat anebo jezdit pozadu. To ale bude chtít ještě trochu trénovat. Máťa nás předjížděl na kole a trochu se vztekal, protože se bál zatáčet na úzké silnici.
Jak jsem již psal, Richard moderoval rozlučku se spolužáky, učiteli a školou obecně.
Zde je ukázka z moderování:

Dobrý den.
Vítám vás, na závěrečném rozloučení s naší 5 třídou. Hezky se posaďte a prosím vypněte své mobily. Děkuji a ať, se vám představení líbí, máte se na co těšit.
1. Jako první vám zazpíváme známou písničku Statistika.
2. A dále se Vám postupně všichni představíme s tím, co každého z nás charakterizuje.
3. Teď Vám zatančí naše holky Anežka, Anetka a Tereza při písničce Zvedám….
4. Trochu humoru s vtipy od Ríši a Péťi..
Vtipy, které opravdu zazněli:

Představ si, mami, Mirek včera přišel do školy špinavý a paní učitelka ho za trest poslala domů.
"A pomohlo to?"
"To se ví, dneska přišla špinavá celá třída."

Učitel k žákovi: "Uměl bys vyjmenovat deset zvířat žijících za polárním kruhem?"
"No, jasně. Devět sobů a jeden lední medvěd."

Učitel k žákovi: "Kdybys měl sedm jablíček a já tě o dvě poprosil, kolik by ti jich zůstalo?" "Sedum!"

Tati, přeložili mě do zvláštní školy. Výborně synku, když na to máš, tak studuj.

"Jano, jak bylo ve škole?“ “Choval jsem se jako partyzán, hodinu mne trápili, ale ani slovo ze mne nedostali!“

"Tak co, Michale, jak dopadlo vysvědčení?" chce vědět maminka. "To je přece vedlejší, mami, hlavně že jsme zdraví."

Na rodičovském sdružení: A nezlepšil se náhodou můj syn? Ale jistě, váš podpis již falšuje daleko lépe.

Jirkovi se v žákovské knížce objeví poznámka: Váš syn nemá žádné znalosti. Otec připíše: Proto chodí do školy.

Tento vtip na rozloučení nezazněl, ale doma jsme se mu s Ríšou smáli nejvíce.
Nová paní učitelka říká své třídě: "Teď se mi pěkně představíte."
"Třeba ty, chlapče, jak se jmenuješ?"
"Já jsem Prokop Buben."
"To mě nezajímá, pověz mi, jak se jmenuješ."

5. Dovolte, abych Vám představil kouzelníka Ondru se svými pomocníky Míšou a Davídkem…
6. Následují televizní noviny s Jiřinou Bohdalovou a Vladimírem Dvořákem…
7. A na závěr směs našich oblíbených písniček…

Po skončení všech vystoupení jsem Ríšu pochválil za za moderování a vysvětlil mu, že dokázal to, co nedokáží mnozí dospělí. Stoupnout si před skupinu známých i neznámých lidí a něco smysluplně odprezentovat.
Při loučení jsem poděkoval učitelce Agátě za Ríšu. Dostal jsem odpověď, že děkuje ona, že lepšího žáka dosud neměla.
Vše jsem se snažil zaznamenat na kameru, takže budeme mít i záznam na památku.

Je 26. července krátce hodina po půlnoci
Nedávno jsem byl s klukama na In-line dráze, která vede z Roztok do Prahy podél břehu Vltavy. Vzali jsme si batohy, vložili do nich brusle zabalené do igelitových nákupních tašek, přidali helmy, rukavice a něco k pití. Matyáš měl jet na kole, ale protože bylo píchlé, vzal si skládací koloběžku. Vlakem jsme dojeli na nádraží v Roztokách a poté šli kousek po silnici podél kolejí, podešli jsme trať, minuli fabriku a zahnuli k řece. U řeky je přívoz, co jezdí každou půlhodinku. Převozník byl trochu v náladě a při převozu vedl vtipné řeči. Všem tykal a jednomu pasažérovi nařídil, ať mu odstrčí loďku z břehu. Na druhé straně je kiosek kde se dají přezout brusle a boty. Já dal při přezouvání pivko a kluci limošku s brčkama. Pak jsme vyrazili. Na různých webech o in-linech je cesta z Roztok chválena a tak jsem byl překvapen kvalitou – nekvalitou povrchu. Kvalitní In-line dráha začíná až od křižovatky Roztocká. Pak už je to perfektní. Je to nově vyasfaltovaná cesta speciálně pro In-line a pro kola nebo pěší. Na mapě je cesta pro brusle vyznačena až po Trojský most. My jsme ale odbočili na lávku vedoucí na Císařský ostrov a dále jsme přejeli most vedoucí přes plavební kanál do Stromovky. Stromovkou se dá na bruslích projet různými cestami. My jsme dojeli kolem Planetária ke vstupu na výstaviště, protože tam je to nejblíže k železniční zastávce Holešovice zastávka. Od té jsme se vrátili opět vlakem domů. Možná by se dalo vrátit i od železniční stanice Podbaba. Matyáš jel celou cestu na koloběžce. Musel jsem ocenit jeho vytrvalost. Moc se nám to líbilo a tak jsme to na bruslích a na koloběžce projeli následující den obráceně od Stromovky do Roztok. Bylo vedro. Pořád jsme tedy zastavovali u kiosků a pili a pili. Cestou je pár trochu prudších sjezdů, kde jsme neriskovali a raději vše pomalu slezli. Nechtěl bych se se svojí váhou s někým jiným rozjetej potkat.
Včera jsme si to zopakovali. Jela s námi i Jája s darovanými bruslemi. Matyáš jel tentokrát na kole. Později doma se mi svěřil, že s koloběžkou to bylo lepší. Mamka Jája stála na bruslích údajně znovu po dvaceti letech. Kdysi měla úraz, kdy si sedřela holeně a tak se trochu bála. Na potvoru se opět bouchla do holeně o ocelovou zábranu vedle cesty, když chtěla zastavit. Není to ale nic vážného. Doma jsem jí to namazal ulevující mastí. Jáje se moc nechtělo jezdit z kopečků. Měla obavy. No my vlastně poprvé ne této In-line stezce také. Opatrnost je na místě. Teď, když jsme to s klukama jeli po několikáté, tak si sjezd z kopců spíše užíváme a navíc před klesáním ještě zrychlíme. Celkově to bylo super. Můžem jenom doporučit.
S Ríšou jsme byli na Off-roadu vedoucím přes České Středohoří. Jelo nás asi deset. Časově byl plán od 10:00 do 16:00. Cesta začínala v Mostě u kostela Nanebevzetí Panny Marie. Ano, to je ten kostel, který byl kvůli těžbě přestěhován z původního místa cca asi kilometr po kolejích na jiné místo. Ricky seděl vedle řidiče a tak měl celou cestu báječnej výhled. Já se musel podělit o místo vzadu se zástupci cestovky, kteří si přijeli udělat pár snímků a nasbírat dojmy pro jejich kancelář a možná i článek. Vezl nás kluk jménem Martin. Poslechli jsme si zajímavý výklad od geologa, který nás doprovázel. Viděli jsme kamenná slunce, což je zajímavý geologický útvar, kozí farmu, kde jsme koupili kozí sýr a krmili kozy. Richard si dokonce zkusil nasadit automatické „dojítko“ na kozí vemeno. Ale hlavně jsme rýžovali české granáty v potoce jménem Žejdlík. Na turistické značce byl nápis Pod Kurzovem poblíž vesničky Dřemčice. To Ríšu bavilo nejvíc. Překvapilo mě, kolik granátových zrnek bylo možné najít v každé rýžovací misce. Polní lopatkou se nabralo bláto z potoka nebo zemina z břehu. Poté se vymyla a vyplavila hlína. Vyházely se velké kameny a postupným kroužením se dosáhlo, že na dně zůstali pouze těžší minerály včetně granátu. Byli jsme poučeni, že Český granát může mít různou barvu kromě modré. Projeli jsme kolem kopců Milá, Hoblík, Oslík, Raná, Lipská hora a zastavili se na hrádku Panská skála s rozhledem do krajiny. Bavili jsme se, ale nebili na něm, i o kopci Boreč, který využívala kněžna Libuše při věštění budoucnosti. Ten je zajímavý tím, že je silně porézní jako ementál. Průchody a praskliny v létě nasávají teplo a v zimě ho opět vydávají. Kopec údajně za mrazu kouří a na vrcholu je celoročně zelená tráva. Chci s Richardem naplánovat cestu přes vrcholky Středohoří. Celkem mě mrzelo, že jsme na žádný kopec s výhledem nevylezli.
Matyášovi moc nešlo učení. Probírali jsme v matematice odečítání přes desítku. Neudržel jsem se a několikrát jsem mu řekl, že je hloupej, že všechno z první třídy zapomněl. Neměl jsem to říkat, udržet se, snažit se o sebekontrolu a spíše přijít na nějaký způsob, jak to vysvětlit. Za chvíli mě postup napadl. Zdůvodnění odečítání přes desítku je jednoduché. Např. 14 – 8 = ? Poradil jsem mu, ať si půjčí 4 z osmičky a odečte 14 – 4 = 10 a poté od desítky odečte to, co mu zbylo z osmičky. Tedy 10 – 4 = 6. Takto postupoval i u dalších příkladů. Poté jsme si zopakovali, že pokud přičte číslo z výsledku k číslu odečítanému, vyjde mu číslo původní. Tedy 6 + 8 = 14. Pokud ne, nepočítal správně. Také jsem mu zkoušel dávat pro lepší pochopení příklady, kde se pouze otočí odečítané a výsledné číslo. Např. 12 – 7 = 5 a tedy 12 – 5 = 7.
Matyáš se kouzelně nebo spíše roztomile chová při žádostech o svolení hrát hry na X-boxu. My víme, že zákaz hraní na něj platí, když chceme dosáhnout požadované chování nebo splnění povinností. Maty zase ví jak na nás. Přijde za mnou a jakoby nenápadně mi vleze na klín s tím, že mi něco musí pošeptat. Co asi? „Tati můžu si zahrát?“ Nebo se jenom přitulí a loudí neodolatelně očima. On ví, že ho těžko odmítnu. Prcek jeden mazanej. To jsou chvilky, pro které stojí za to žít. Život nemá být o přehnané honbě za penězi a majetkem, ale má být spíše o vztazích.
V souvislosti se vztahy jsem si vzpomněl na film, který jsme v těchto dnech viděli. Jeho název je „Než jsem tě poznala,“ anglicky „Me Before You.“ Je to „těžká romantika.“ Jediné dívčí nebo ženské oko nezůstane suché. Po zhlédnutí mě opět napadlo, že jsme obklopeni „Krásou života“. Před chvíli jsem film stáhnul do zásoby …

Je 31. července kolem desáté ráno
V úterý 26. července jsme se rozhodli s Rickym, že projedeme na kole oblast kolem řeky Vltavy a některá údolí, která k Vltavě vedou. To, že pojedem, nás napadlo docela pozdě. Až kolem čtvrté odpolední. S Ríšou jsme jeli od domu v Přemyslově ulici v Kralupech, kde bydlíme, přes Dolánky, které už jsou u Vltavy, k přívozu Na Dole. Přívoz vozí zájemce přes vodu do Libčic. Mimochodem, hned od přívozu v Libčicích vede In-line dráha kolem řeky až k nádraží v Kralupech nad Vltavou. Je třeba počítat s nutností se přezout na konci cesty a do města dále jít v botách, ne vše je pro brusle průjezdné. Nebo se vrátit zpět do Libčic. U přívozu jsem dal pivko a syn limošku. Od přívozu jsme jeli pomalu kolem řeky. Vjeli jsme do jedné zátočiny a uviděli jsme v dáli nad řekou blesky a přicházející bouři. Na nás padali sem tam jenom kapky. Měl jsem obavu, že to jde na nás, ale podle meteoradaru na internetu v mobilu to mělo projít pouze kolem nás. A to se také stalo. S Ríšou jsme chtěli přespat pod širákem. Měli jsme sebou pouze spacáky. Stan ne. Myslel jsem, že najdeme suchej plácek. Bohužel v místech kudy jsme později projížděli, proběhla zmíněná bouře a vše bylo úplně mokré. I když bylo vše mokré, samotná jízda byla hezká. Minule jsem v psaní zmínil, že kvalitní In-line dráha začíná za Roztoky až od křižovatky Roztocká. Právě na křižovatce Roztocká jsme od řeky odbočili do prvního údolí. Cesta byla vyasfaltovaná a vedla různými zákruty ke zřícenině zámku Brnky. Bohužel zámek jsme si neprohlédli, protože cesta k němu byla zarostlá metr vysokou promočenou trávou. Od tohoto místa jsme marně hledali plácek na spaní. Pokračovali jsme ulicí Oblouková, která se promění na obyčejnou, ale dobře průjezdnou polní cestu. Ta ústí do ulice Za Panskou zahradou obklopenou chatkami nebo spíše zahradními domky. Od kolonie domků vede starší děravá silnice poli a kolem lesa do ulice K brnkám. Ta ústí do ulice Pod zámečkem. Tady je místní hřbitov, rybník a skalní vyhlídka. Na vyhlídku se dá bez problému vylézt. Z vyhlídky je rozhled na Chabry a v dáli Čimice. Podle mapy je vidět, že bez problému by se dalo dojet přes Chabry a dále ulicemi Spořická a Hřenská k Hvězdárně Ďáblice. Ta sama je v ulici Pod Hvězdárnou 768. Myslím, že jet na kole podobným způsobem v budoucnu zkusíme. Tedy kolem Vltavy a potézmíněnými uličkami až k hvězdárně. Když jsme slezli z vyhlídky, tak jsme nasedli na kola a po chvíli zabočili do ulice k Drahani, vedoucí do Drahaňského údolí. Tentokrát jsme jeli skoro pořád z kopce. Projeli jsme kolem místa, kde stával Drahaňský mlýn, vilek zbohatlíků a vnořili se do lesa. Tam asfaltová cesta skončila a proměnila se v úzkou pěšinu. Některé úseky jsme raději kola jen tlačili a několikrát jsme projeli potokem na druhý břeh, protože tam byla pěšina lepší. Po chvilce se objevila opět asfaltovaná cestička a ta nás dovedla opět k řece. Kolem řeky, je vzdálenost mezi místem odbočení do údolí k Brnkám a Drahaňským údolím velmi malá. Bohužel všude pořád bylo všechno mokré. Den se nachyloval a do západu slunce chyběla asi hodinka. Pohled na řeku byl velmi hezký. Všude se vytvářel opar proměňující se na mlhu, která se vzdouvala, vystupovala na břeh a zase ustupovala. Vypadalo to jak ve filmu z období pravěku s názvem Osada havranů. Udělali jsme pár fotek. Richard se zmínil o možné cestě nazpět domů. Rád jsem se toho návrhu chytil. Cestou jsme dojeli ke kiosku, který provozovala skupinka mladejch nadšenců, kteří u kiosku přímo bydlí v karavanu a tak mají otevřeno do pozdního večera. Opět jsme dali něco k pití a trochu si vydáchli. Po barevném západu slunce se začalo stmívat. Vydali jsme se kolem přívozu v Roztokách a lomu v Klecánkách do Řeže. Podle tempa jsem odhadoval, že můžeme být Kralupech tak kolem půlnoci a že si budeme muset svítit velkou baterkou, kterou jsem naštěstí přibalil do svého batohu. Kvůli tmě bychom museli jít některé úseky pěšky a kolo tlačit. V Řeži jsme s Ríšou přejeli lávku nad řekou a postavili kole vedle zastávky vlaku. Podle řádu měl vlak jet do dvaceti minut. Dost by nám to pomohlo. Čekali jsme na lavičce pod plechovou stříškou osvětlenou zářivkou. Na zářivku nalétávali mouchy. Toho využili pavouci a vše omotali pavučinami. Kvůli množství chycených much bylo pavouků a pavučin hodně. Sami pavouci byli velcí a velmi tuční. Vypadalo to jak v hororu. Po chvíli jsme nastoupili do vlaku. Ricky se s našimi batohy uvelebil na sedačce a já do Kralup držel kola na chodbičce. Na nádraží v Kralupech jsme byli vlakem do osmi minut. Oproti představě cesty ve tmě s koly kolem skal to byla paráda. Doma, kde je teplá sprcha a příjemnej pelíšek, jsme byli s koly za chvilku. Vypadali jsme docela utahaně, ale spokojeně.



Proti původnímu plánu jsme vynechali odbočku od řeky do ulice Bohnická, která vede k bohnickému zámku a kostelu s vyhlídkou. Kolem Bohnic je několik poloh s vyhlídkami na Prahu a na řeku. Příště cestu naplánujem s přespáním také na dva dny, ale od rána do večera. Anebo vymyslíme cestu do Bohnic, dále do hvězdárny a zpět vlakem. Snad nebude pršet.



Dnes odjíždí Ríša na 14 dní na tábor s výukou angličtiny do Trhové Kamenice. Jede spolu s kamarádem Pukym, tedy Lukášem. Matyáš by měl jet na 5 dnů do Liberce na chatu s kamarádem Vojtou.

Je 10. srpna kolem desáté večerní
Celý den jsem dělal webové stránky věnující se rodokmenu rodiny, tedy genealogii. Při práci nad rodným a křestním listem Anny Kupčíkové rozené Černé mě napadla myšlenka, že na lidi, kteří nemají vlastní děti, se zapomene daleko dříve než na ty co je mají. Vzpomínky a historky většinou zmizí s odchodem jejich současníků (generace). Pokud jsme rodiči, máme šanci, že se na nás bude vzpomínat ještě desetiletí nebo i déle. Podobně jako já teď vzpomínám a vybavuji si všechny, které jsem znal. U ostatních se snažím imaginárně si představit kdo byli a co zažili. Od některých mám aspoň dokumenty prokazující rodinné souvislosti.
V rodokmenu máme dva předky narozené už roku 1790. Petr Havránek je z rodové linie Marie Hurtové rozené Černé. Podobně Jakub Binder je z rodové linie Rudolfa Hurta.
Pokusím se zobrazit kolik, ke komu uběhlo let.
K roku narození mé mamky Jarmily Glosové - 1941 uběhlo 151 let od narození Petra Havránka nebo Jakuba Bindery.
K roku narození Roberta Glose (autora těchto stránek) - 1966 uběhlo 176 let od narození Petra Havránka nebo Jakuba Bindery.
K roku narození mých synů Richarda Glose - 2004 a Matyáše Glose - 2009 uběhlo 214, potažmo 219 let od narození Petra Havránka nebo Jakuba Bindery.
Nyní je rok 2016. Ode dne kdy přinesly rodiče novorozeného Petra nebo Jakuba do kostela ke křtu uběhlo už 226 let.
K rodině. Nedávno jela mamka na kole s Richardem na hrad Okoř a zpět. Docela mě to překvapilo. Mamku jsem neviděl na kole asi už dva roky.
Richard je právě na táboře v Trhové Kamenici. Tábor má zaměření na angličtinu. Počasí nám moc nepřeje, takže místo výletů asi budou hrát soutěže.
Matyáš jel s mamkou Jájou do kempu pod stan do Jižních Čech. Má tam kámošku Nelinku. Mamka zase kamarádku. Všichni jeli společně jedním autem. Jsou někde u rybníka. Mates si prý pochvaluje skluzavku a koupání.

Je 14. srpna kolem osmé večerní
Richard právě spočítal svoje známky za školní rok 2015/2016 tedy 5. Třídu. Má 192 jedniček, 23 dvojek, 2 trojky a 1 pětku. Pětku má za nepozornost, ne neznalost. Některé jedničky jsou podtržené, tedy šlo mu to perfektně. V žákovské samotné to někdy vypadá jako smršť jedniček. :- )



Je 16. srpna 2016
Můj život se tímto dnem velmi změnil. Vlastně celé rodiny. Už rodina nejsme. Manželka nebyla v Jižních Čechách s kamarádkou, ale s přítelem. Po 14 letech a 70 dnech jsem sundal manželský prsten. Celkově se s ženou známe skoro 25 let. Nadále budu mou ženu respektovat jako matku mých synů.

Je 31. srpna 2016
Vůbec nejhorší událost v mém dosavadním životě se odehrála poslední den prázdnin. Už poněkolikáté jsem s klukama byl na výletě kolem řeky. Já s Rickym jsme měli in-line brusle a Maty jel na koloběžce. Jako vždy jsme jeli vlakem do Roztok a poté přívozem přes Vltavu do Klecan. Na druhé straně jsme nasadili brusle a vydali se na cestu. Skutečná in-line dráha začíná až u odbočky na Brnky. V místním kiosku jsme dali limo a pivo. Dále po cestě je turistická odbočka do Drahanského údolí. Já s Rickym jsme se zastavili kousek od cesty u turistických ukazatelů a četli jsme je. Matyáš si nás nevšiml a projel nám za zády. Když jsem se otočil, tak mi starší syn Ríša řekl, že Matyáš právě projel kolem. Já ho neviděl. Vydali jsme se tedy za ním. Myslel jsem, že bude čekat za nejbližší zatáčkou jako vždy. Ale nečekal. Bylo to divné. Po chvíli jsem Rickymu řekl, ať se vrátí zpět k odbočce do Drahanského údolí a já se vydal po cestě na Prahu. Jel jsem, co to šlo a všude se rozhlížel. Myslel jsem, že bude u některého z kiosků po cestě, protože už je z minulosti znal. V duchu jsem si říkal: „počkej, až tě dostanu do ruky!“ Mates nikde nebyl. Nikdo ho neviděl. Nechápal jsem, jak se mohl tak rychle ztratit. Mezi tím, kdy kolem nás projel a tím, kdy jsme se vydali za ním, uplynulo cca 5 minut. Později jsem se od něj dozvěděl, že při projetí kolem nás se neohlédl a nevšiml si, že stojíme u turistických ukazatelů a něco čteme. Naopak si všiml v dálce kluka s kolem, podobného Richardovi s bílou přilbou, kterou obvykle nosí. Myslel si, že jsme mu ujeli a rychle přidal, aby nás dohnal. NIKDY BYCH MU NEUJEL! Spíše jsem jezdil za ním, než před ním. Vím, že má opravdu kondičku a například uběhnout na závodech 3 km najednou pro něj není problém. Tento výkon jsem tady ale nečekal. Já se mezitím ve vzdálenosti cca 2 až 3 km od Drahanského údolí otočil a jel zpátky. Doufal jsem, že nás hledá a že se vydal zpět ke kiosku, kde pil limo nebo rovnou k přívozu. Dojel jsem tedy zpět ke kiosku a vyptával se. Nechal jsem tam pro případ své telefonní číslo a jel zpět za Ríšou s tím, že se možná někde objeví a vyleze z křoví. U Richarda nebyl. Už jsem nebyl naštvanej, ale plnej obav. Uplynula hodina. ZTRATIL SE MI SYN! Zavolal jsem na policii a popsal celou situaci. Po chvíli se objevilo v dálce auto s majáčkem a dojelo k nám. V dodávce seděli dva policisté, kteří nás vzali do auta. Brusle už jsme měli sundané. Popsal jsem situaci a společně jsme se vydali po in-line dráze na Prahu. Mluvili jsme o tom, jak Matyáš vypadá, stavěli se u kiosků a ptali se náhodně jdoucích nebo jedoucích lidí. Dojeli jsme až do Prahy Troja a dále kolem ZOO k lávce pro cyklisty přes Vltavu. Ta se s autem přejet nedá. Policisté usoudili, že tak daleko by určitě nedojel. Matyáš mezitím už projížděl stromovkou. Napadlo ho, že se pokusí najít babičku, která bydlí kousek před Výstavištěm v Bubenské ulici. Před Výstavištěm obvykle sundáváme brusle a jdeme kousek na vlakovou zastávku Praha Holešovice. Ulice Bubenská a zastávka vlaku jsou kousek vedle sebe. Mates mi později přiznal, že dojel až ke zvonkům do domu, kde babička bydlí. Nevěděl, na který zvonek zvonit a tak se po chvíli vydal nás opět hledat do Stromovky. My jsme se mezitím vrátili k Drahanskému údolí. Policie chtěla přesný popis oblečení. Věděl jsem přesně, jak vypadali boty, koloběžka a přilba. Na to, jak vypadaly kraťasy nebo tričko, jsem si nemohl vzpomenout. Chtěli po mně telefon na manželku, která zatím nic netušila. Po zavolání se jí ve sluchátku ozvalo: „Dobrý den. Kriminální policie. Jste Jaroslava Glosová?,“ „Ano“ „Víte o tom, že se Vám ztratil syn? Žena se sesypala. Po chvíli se sebrala a poskytla policii popis oblečení. Přes kolegyni Hanku a internet se podařilo poslat fotku Matýska. Poté mi žena s brekem zavolala: „Co se vlastně stalo?“ Snažil jsem se jí uklidnit s tím, že je kolem nás spousta policistů a hasičů, kteří stále přibývali. Věřil jsem, že se Maty objeví. Poprvé se mi objevily v očích slzy a napadaly mě nepříjemné asociace. Co všechno se může stát! Posadili nás do auta. Stále přibývalo policistů a vedoucích, kteří mě zpovídali. Objevil se vrtulník s termovizí a člun s potápěčským vybavením. Také přijela horolezecky vybavená jednotka kvůli okolním skalám. Dostal jsem informaci, že televize Prima odvysílala příběh o ztraceném chlapci v Drahanském údolí, který se vydal na koloběžce za babičkou a ukázala i fotku Matyáše. Komentář zněl: „Chlapec zmizel otci doslova před očima.“ Po chvíli přišel velitel zásahu za hasiče. Koordinátor. Opět mě vyzpovídal. Za chvíli do auta nastoupili muž a žena v civilu s pistolí u pasu a představili se jako kriminální policie. To jsem nečekal. Musel jsem vyprávět, co jsme dělali den předtím a co nás vedlo k tomu jet právě sem k řece. Došlo mi, že hledali i motiv k něčemu nekalému. Později jsem se dozvěděl, že se na problémy s dětmi specializují a že je to tedy obvyklý postup. Kriminálka mi ukázala jak vážně to všichni myslí. Nakonec hledalo Matýska kolem 120 lidí. Byl jsem jim moc vděčen. Je něco úplně jiného vidět podobnou akci v televizi a něco jiného podobnou akci zažít. Byla to megaakce. Na žádost policie jsem měl kontaktovat babičku, aby hlídala, zda se Mates náhodou neobjeví před jejich domem. To už byl ale Mates opět ve stromovce. Zavolal jsem tedy babičce Janě a přímo jí řekl, co se děje i když jsem věděl, že na tom zdravotně není nejlépe. Babička se po několika slovech do telefonu také sesypala a prohlásila: „On se u té řeky někde utopil“ a začala brečet. Po chvíli si nechala vysvětlit, že má čekat na potenciální objevení Matese. Bohužel nečekala a hned s dědou šli prohledávat Stromovku. Matyáš tam byl, ale asi se míjeli. Po nějaké době mi zavolala zpět, že vše prohledali až k řece a co má dál dělat. Přesvědčil jsem ji, aby se vrátila domů. Mezitím uplynuly skoro čtyři hodiny. Seděli jsme v autě a poslouchali přenos ve vysílačce. Slyšeli jsme, že nějaká policejní jednotka má dorazit na místo určené k prohledávání svého úseku. Koordinátor z nějakého centra je ale zastavil s tím, že pohřešovaný se našel a další jednotky již vyrážet nemají. Pak se podobné hlášení ozvalo ještě jednou. Nezaznělo ale nic o tom, v jakém stavu se pohřešovaný nachází. Nakonec zaznělo: „Pohřešovaný Matyáš Glos se našel u Pražského výstaviště. Je zdravý a je v pořádku. Bude k vyzvednutí na policejní stanici v Praze Holešovicích. ULEVILO SE MI! Přesedli jsme do jiného auta a vydali se do Holešovic. Policista občas pustil maják a jel jakoby k zásahu. Richardovi se to líbilo. Atmosféra byla už uvolněnější a tak se ptali syna, čím bude. Jestli nechce být policistou? Dojeli jsme na služebnu. Zavedli nás do místnosti se stoly a židlemi. Na jedné seděl Matyáš. Ohlédl se a já viděl jak má špinavou tvář v místě, kde mu tekly slzy. Před sebou měl papír a kreslil si domeček. Hned se na mě přilepil. Vzal jsem ho do náruče. KONEČNĚ JSEM HO MĚL U SEBE! Všichni nás pozorovali. Po chvíli nás vzali zpět k Drahanskému údolí, protože tam zůstalo auto policisty, který to místně nejlépe znal a všem radil, jak a kam se dostat. Na místě bylo ještě několik policejních a hasičských aut. Vzal jsem Matýska a postupně všechny obcházel. Všem jsem děkoval a říkal: „Tohle je ten ztracenej a nalezenej.“ Opravdu jsem byl vděčnej. Od Drahanského údolí jsme jeli na služebnu do Odolene vody kvůli zápisu a protokolu. Na místo dorazila i sociální pracovnice. Ta se spolu s kriminalistkou zavřela v místnosti a povídali si s Matyášem. Když vyšli ven, zeptal jsem se, co to pro nás znamená. Uklidnili mě, že Matyáš evidentně není zanedbávané dítě, že neutekl schválně sám a že vše bylo skutečně dílem nešťastné náhody. Kriminalistka mi poskytla telefon na paní, která s vlastním synem narazila na brečícího Matyáše, který se snažil, čekajíc na zeleného panáčka, přejít ulici. Zeptala se ho, zda není Matyáš, protože slyšela zprávu o ztraceném sedmiletém klukovi. Došlo jí, že jde o hledaného kluka a zavolala policii. Poděkoval jsem jí a dostal odpověď: „Pokud opravdu dojel tak daleko, tak tomu malému cestovateli říkejte Marco Polo.“ Na služebnu přijel policista, který sepsal protokol speciálně se mnou, a tím se celá událost uzavřela. Bylo devět večer. Odvezli nás domů. Před domem jsem ještě poděkoval policistovi za celkovou péči. Mamka měla jako obvykle ve středu přípravu akce podle letáku prodejny Teta a tak přišla domů až po nás. Emoce už byly uklidněné. Bylo vidět, že se mamka i Mates oba rádi vidí. Pro všechny to byla tvrdá poučná zkušenost.
Podle mapy ujel Matyáš na koloběžce kolem 11 km na zátah. Kondičku opravdu má. Také si mi druhý den stěžoval, že ho bolí nožička. Kolegové mě v práci upozornili, že článků o Matyášovi je plný internet. Všechny internetové zpravodajské servery otiskly články v podobném duchu a snahy pomoci při hledání Matyáše. Některé i s fotkou. Žena za nás poděkovala všem policistům i hasičům na facebooku i stránkách policie.

Je 22. září kolem jedenácté večer
Před chvílí jsme s Richardem dodělali hodnocení knihy Jaroslava Foglara s názvem Tajemství Velkého Vonta, které potřebuje do literárního kroužku, na který chodí ve škole v rámci volitelného předmětu. Jednotlivé oddíly uvedené na papíře A4 uvádím.

Charakteristika knihy:
Kniha vypráví o tajemných Stínadlech, zápasech Velkého Vonta, držícího žádaného ježka v kleci, se svým svědomím, o klubu Rychlých Šípů vydávajících časopis TAM-TAM a partě kolem časopisu Sběrač.

Citát nebo úryvek:
Je nadpisem 46 kapitoly. "Není radno bloumat po půdách…“ Jedna z os příběhu se týká dvou chlapců. Jeden neupozornil dospělé na ztraceného kluka, kterého pronásledoval. Druhý se neopatrně zavřel v pasti na půdě. Strach a opomenutí jednoho vedly nakonec ke smrti druhého. Z toho vyplývá ponaučení: "Buď ohleduplný a zbytečně neriskuj".

Postava, která mě zaujala:
Zaujala mě postava s názvem "Cizinec", která až do konce příběhu tají, kým skutečně je.

Moje otázka:
Proč spisovatel Jaroslav Foglar nepokračoval v psaní dalších dílů o ježkovi v kleci, Stínadlech a Vontech? Myslím si, že příběhy kolem ježka v kleci jsou nejlepším z toho, co napsal.

S Matyášem jsem měl dnes perný den. Vstávali jsme ve 4 hodiny ráno. Prvním úkolem bylo vyzvednutí výplaty v Praze. Tu momentálně dostávám v hotovosti a tak jsme spolu se synem vystáli téměř dvouhodinovou frontu. Normálně bych Matyáše s sebou nebral, ale druhým úkolem bylo zastavit se na úpravě jeho rovnátek na ortodoncii na Mělníku v 10 hodin. Pokud vezmu v úvahu dopravu z Kralup do Prahy a zpět, tak se to oddělit nedá. Posledním úkolem bylo požádat ve zdravotní pojišťovně Ministerstva Vnitra o dotaci na očkování proti žloutence. Tu Maty dostal začátkem září.
Letos vydrželo léto docela dlouho. V bazéně na zahradě jsme se koupali, ještě v neděli 18. září. Voda byla teplá a slunko mělo sílu. Dnes jsem bazén začal vypouštět a zítra ho sbalím a uklidím na půdu.
Po horečnatém nákupu všech věcí potřebných do školy koncem prázdnin i na začátku školního roku se situace trochu uklidnila. Pořád jsem slyšel zaplať to a ono, přispěj na to a to. Dnes jsem Richardovi zaplatil angličtinu s výukou rodilým mluvčím na první pololetí. Výuka má probíhat přímo na škole.
Ricky byl na „adapťáku“, tedy na adaptačním pobytu, s novou třídou. Kluci se s novou školou docela sžili a vypadá to, že jim je tam fajn. Ostatně výsledky tomu napovídaj. Přešli z Mikovické školy do školy Generála Klapálka. Ricky z pětiletky odejít musel, Maty chtěl. Hlavním důvodem přechodu bylo, že budou dál spolu a Ricky může Matyho po vyučování vyzvednout z družiny a přivést domů. Je pravda, že jsem kolektivu učitelek i vychovatelek v Mikovické škole za výsledky staršího syna a odvedenou práci vděčen. Bylo mu tam fajn.

Je 5. října kolem jedenácté večer
Dnes je mi 50 let. Pomyslel jsem si: "Tak mám za sebou třetinu života, dospěl jsem a konečně si mohu začít dělat plány do života." :-)
Jsem od rána od 7 hodiny v práci až do 7 následujícího dne. Tedy 24 hodin. Vzhledem k situaci v rodině je to tak lepší. Soudruh Lenin by ze mě měl určitě radost. Zatím jsem žádné plány ani změny nechystal, ale budu muset. Kluci jsou pro mě prioritou. V listopadu se chystáme jet k bráchovi na oslavu mých narozenin. Přece jen je to 50! Pokecáme a já si poslechnu, co si kdo myslí. Ricky má narozeniny 19. a Jája 21. listopadu. U Rickyho bude oslava dříve, u Jáji nevím co s tím.

Je 28. října kolem dvanácté večer
Za dva roky bude dvousté výročí vzniku republiky. Máme státní svátek a všechny úřady i obchody mají zavřeno. Ochranky bohužel ne. Sedím na velíně Florentina, což je velký komplex kanceláří vedle Masarykova nádraží, s kolegou Romanem. Směna by měla být relativně klidná.
20. října jsem byl na třídní schůzce v 6B, kam chodí Richard. Mamka Jája byla naproti tomu v 2A, kam zase chodí Matýsek. Richard se učí dobře, takže s ním nejsou žádné problémy. Matyáš potřebuje přidat v češtině. Rád oboum pomáhám a pokouším se najít schůdné řešení, pokud něco nechápou. Matyášovi jsem napsal na přenosnou tabuli, kterou máme doma, tvrdé souhlásky hy, chy, ky, ry, dy, ty, ny a naopak všechny varianty kdy je vždy měkké i, tedy či, di, ni, ři, ši, ti, ži. Po Matym chci dobrou výslovnost, aby nekuňkal a také slova, která obsahují tvrdé nebo měkké souhlásky. Pokud si nedokáže vybavit, co které slovo znamená, pak si sednem k internetu a zobrazíme si ho jako obrázek. Někdy mi vadí, že zadání úkolu je pro dítě Matyho věku nesrozumitelné. Obsahuje totiž odborné termíny nebo slova, která běžně děti neužívají. Pak nechápou, co se po nich chce. Zadání úkolů by měla být snažší, srozumitelnější a "lidovější". U málo používaných nebo nových slov by se v učebnici hodil obrázek.
Richarda ve třídě zvolili do školního parlamentu. Já se zase uvolil, že budu zastupovat rodiče ve Sdružení rodičů a přátel školy. Zatím nemám konkrétní představu o náplni funkce.
Kluci odjeli s Matyho kamarádem Vojtou Vincourem jeho sestrou, tetou Andreou a strejdou Jardou na podzimní prázdniny na chatu na Liberecko. Richard si při telefonickém rozhovoru s mamkou pochvaloval výlet na Ještěd, kde nikdy nebyl. Líbili se mu výhledy do okolí i stavba samotná.

Je 11. listopadu kolem půl jedné ráno
Sedím na velíně objektu Gemini na Pankráci naproti supermarketu Kaskády.
Richard bude mít oslavu narozenin letos dříve, protože jedeme k Rendovi na oslavu mých narozenin. Tedy 13.11. Kluci mají volno 17. 11. kvůli státnímu svátku a navíc ředitelské volno 18.11. Pak následuje sobota a neděle. Tím vznikne souvislé volno čtyři dny vkuse. To bude oslava mých narozenin. Po návratu má narozeniny Jája. Bude to tedy celkem hektické. 12.11. chci ještě vzít kluky na "týden vědy", což je soubor nabídek umožňujících vidět různá vědecká pracovitě. Chceme navštívit Astronomický ústav AV ČR, konkrétně pozorování slunečních skvrn dalekohledem a také vidět přednášku v Oddělení galaxií a planetárních systémů. Uvidíme, jestli se k nám někdo přidá.
Jako každý rok klukům vytvářím pozvánky na narozeniny. Časem jsme je vylepšily a zdokonalili. Dnes si uděláme grafický návrh, který si sami vytiskneme a ještě pozvánku zalaminujeme, takže vypadá celkem profesionálně. Níže je pár zmenšených ukázek.



Matyášovo sedmé a Richardovo desáté narozeniny.



Richardovo dvanácté narozeniny. První dvě ukázky mají jednostranný potisk. Druhé dvě ukazují potisk ze dvou stran.
Kluci si sami vyberou koho pozvou a pozvánky jim předají. My s Jájou čekáme na potvrzení účasti. Richarda a jeho kamarády chci letos vzít do herny simulující virtuální realitu. V létě jsme hernu vyzkoušeli. Používané systémy se nám líbí. Hráč má na hlavě brýle zobrazující prostor ve kterém se pohybuje a na uších sluchátka. V ruce má dva ovladače pro střelbu nebo kreslení apod. Senzory snímají hráčův pohyb a ten přenáší do hry. Tím vzniká pocit přímé účasti ve hře. Jste jakoby uvnitř děje. Pokud na vás letí např. laserová střela, musíte se jí vyhnout, ne jenom přihlížet. Po půl hodinách je dobré se střídat, protože je to docela fyzicky namáhavé. U podobných her určitě nestloustnete. :- )

Je 23. listopadu kolem druhé ráno
Jája už je druhý den v nemocnici na Mělníku. Když jsem s klukama přijel domů z oslavy a pobytu u Rendy, našli jsme ji ležící v posteli, s bolestmi břicha. U Jáji stačí aby měla horečku kvůli chřipce a hned vypadá jako na umření, takže je těžké poznat, kdy je opravdu vážně nemocná. Po návštěvě doktora skončila v Mělnické nemocnici s podezřením na slepé střevo nebo zánět. Dostává kapačky do žil s antibiotiky. Stále není rozhodnuto, zda půjde "pod kudlu" a slepé střevo ven.
S klukama se snažím udržet domácnost v chodu a zajistit jejich přípravu do školy. V práci za mne vzal jeden kolega denní směnu výměnou za noční a druhý denní směnu bez náhrady. Jsem rád, že mi vyšli vstříc.
K výletu a návštěvě u Rendy. Musím Janě a bráchovi poděkovat za oslavu a dárek. Na ten přispěla i mamka Jarmila. Dostal jsem hodinky "cibule" zlaté barvy, u kterých je vidět strojek uvnitř. Styl hodinek s viditelným soukolím se mi vždy líbil. K mému překvapení jsem na oslavě nedostal dort jen já, ale i Ríša, který doma oslavil své dvanácté narozeniny už 13. listopadu. Teprve včera jsem mu předal nový mobil i s pouzdrem.
Během pobytu jsme se stavili i u Katky, dcery Jany, která slavila také narozeniny v Jáchymově. Katka s manželem předělali část původního měšťanského domu z 15. století na starém Jáchymovském náměstí na lékárnu s přírodními produkty a různými doplňky zhotovených ruční prací – "hand made". Mají to pěkné a původní prostředí působí kouzelně. Doporučuji navštívit. Přímo naproti lékárně je Jáchymovské muzeum. Překvapilo mě úrovní a věrností zobrazovaných témat jako těžba stříbra a jiných hornin, historií mincovnictví, lázeňstvím, problematikou objevení prvku Rádium, těžbou uranu spojenou s politickými pracovními tábory, které neměly daleko do „koncentráků“ atd. Pro mě nejzajímavěji byla historie ražby Jáchymovského stříbrného tolaru spojeného s českým šlechtickým rodem Šliků. V Muzeu jsme byli přes tři hodiny a pořád bylo na co koukat, co zkoumat, testovat a pročítat. Hned vedle lékárny a muzea byl pozdně gotický Jáchymovský kostel. Bohužel zavřený.
Dnes jsem četl v novinách o různých benefitech pro zaměstnance. Moc se mi líbila zmínka o vápence Vitoul na Olomoucku a jejím majiteli, který svým zaměstnancům dopřává 14 platů, včetně platu na dovolenou, pořádá vápenský ples, uděluje volné dny v roce navíc pro různé důvody a ukončuje práci k 18. prosinci, kdy má narozeniny. Pak jdou zaměstnanci do práce až po novém roce. Majitel zavedl firemní standartu a hymnu a rozděluje metály za odvedenou práci. :- ) Vtipná a přátelská firemní kultura. Tomu odpovídá moje oblíbené přísloví: "Škola hrou, práce zábavou, rodina potěšením." Měl jsem asi 15 různých zaměstnání. Pouze dvě byly v podobném duchu. Jedno v Německu při výrobě plastových oken, kde působila majitelka frau Müler, která nám vždy dělala společnost při obědě a svačině. Při tom s námi řešila problémy jako kde bydlet, kde nakupovat, jak co vyřídit apod. Zajímala se o problémy svých lidí a pomáhala je řešit. Na dílně pracovali tři skupiny pracovníků rozdělených podle mentality a přístupu k věci. Západní, východní Němci a Češi dělali náročnější výrobky na zakázku. Poláci, Bulhaři, Maďaři a Ukrajinci dělali spíše sériovou výrobu. A Vietnamci dělali přípravné práce jako řezání profilů a vkládání skel. Pokud nastal problém, Němci a Češi si většinou poradili improvizací, druhá skupina se snažila sehnat majitelku a čekala na vyřešení problému, Vietnamci zastavili výrobu, vytvořili hlouček a diskutovali. Čekali, až si jich někdo všimne. V žádné jiné práci, než u frau Müler jsem neviděl tak dobře vedené pracovní porady, kde mohl každý vyjádřit svůj názor. Všichni o všem věděli, vše bylo řešeno. Nevznikaly pomluvy, intriky, snaha domoci se postavení donášením na kolegy apod. Po této zkušenosti začátkem devadesátých let jsem si myslel, že takový kapitalismus budou v Čechách chtít všichni. Podobnou zkušenost jsem v Čechách zažil pouze u bývalé firmy TMP. Zde jsem měl jako mistr na starosti partu kluků při výstavbě telekomunikačních sítí. Vedl nás střediskář jménem Alois. Příjmení si bohužel nepamatuju. Ten chlap postupně vystoupal od pomocných prací až na pozici vedoucího, který zodpovídal za předání celé stavby. Protože osobně prošel každou pracovní pozicí s výstavbou sítí spojenou, tak měl bohaté zkušenosti a všemu prakticky, ne jen teoreticky, rozuměl. Byl trošku tvrdší, ale organizace práce v jeho rukou byl koncert. Já osobně jsem měl z předchozího odpoledne informace o připravené práci od subdodavatelů. Věděl jsem tedy, k jaké práci přiřadím jakého člověka, koordinoval jsem práci s měřiči el. parametrů, kresliči plánů, majiteli nemovitostí apod. Zákresy odvedené práce byly přesné i s uvedením jména pracovníka. Pokud se tedy v budoucnosti objevil problém s kvalitou a část telekomunikačního vedení nefungovala, jak měla, dostal daný pracovník na výběr, zda zaplatí náklady spojené s opravou nebo bude souhlasit se srážkou ze mzdy. Náklady spojené s opravou mohly lehce překonat výši celého platu a tak si každý vybral pochopitelně srážku ze mzdy. Tento tlak vedl téměř k bezchybnosti v odvedené práci. Na druhou stranu jsme férově dostávali navíc peníze za každou předanou stavbu. Měl jsem tedy i 17 platů do roka. Férové jednání, dobré vybavení a výborná organizace práce vedly k nulové fluktuaci. Nikdo nechtěl odejít a každý chtěl k nám. Bohužel jsem nedokázal akceptovat přenesení prací na Moravu s nutností bydlet po ubytovnách a odešel jsem.
Je ale pravda, že v některých firmách i když byly špatně řízeny, jsem se setkal se zajímavými lidmi nebo jsem dělal zajímavou práci. Nejvíc se mi líbilo projektové řízení. Do setkání s projektovým řízením jsem si myslel, že fungující firma nebo společnost je náhodně závislá na schopném člověku, který se odněkud objevil. Ne, jsou metodiky a postupy, jak vést organizaci práce, řešit financování, spolupracovat se zdroji v rámci jejich rolí, jak docílit požadované kvality apod. Je také pravda, že v některých firmách jsou schopní tahouni, kteří umí a vyznají se. Pokud se dostanete do jejich vlivu, máte štěstí.

Je 9. ledna kolem desáté večer
Píšu pár poznámek o závěru roku až teď. Dříve jsem se k tomu neodhodlal nebo jsem dal přednost něčemu jinému.
Matýsek vymyslel hezkou hlášku: "Beruška potkala berušníka a měli spolu malého berušáka."
Mamka mě požádala, abych přinesl 3 krabice na uložení upečeného cukroví. Po přinesení krabic jsem se jí zeptal, které chce podat. Odpověděla mi: „prostřední 2.“ Vyndat ze 3 krabic, prostřední 2 zní jako docela náročnej úkol. :- )
V práci jsem si musel vybrat, zda půjdu pracovat na silvestra nebo o vánocích. Vybral jsem si kvůli klukům silvestra.
S klukama jsem nazdobil stromek. Mamka si koupila na stromek nové červené ozdoby a slaměné postavičky. Na venkovní stříbrnej smrk, který máme na první terase před oknem, jsme dali bílá světýlka. Večer byla zahrada a dvůr nasvícen jemným, příjemným bílým světlem. Jak jsem zmínil výše, pomáhal jsem mamce upéct cukroví. To nám letos vydrželo až do nového roku a to je při chuti těch dvou uličníků co říct.
Pod stromečkem našel Matyáš nové kolo. Designově je povedené. Má odpružený rám i přední kolo. Richard dostal nová sluchátka i s mikrofonem aby mohl na Skypu mluvit se známejma nebo poslouchat hudbu a hrát potichu hry. Já dostal parfém a košili. Mamka spoustu menších darů, Všichni jsme si dali hry na X-box. Mates dostal "bojovné fazole", Richard Forza motor sport s možností hrát po síti, hru Recore od Microsoftu dostali oba dva dohromady, mamka dostala souboje Kickbox a já zámek Wolfenstein. Zámek Wolfenstein jsme dosud ani nenainstalovali. Už máme docela pěknou sbírku her. Také jsem na X-box koupil "zlaté členství" na rok. Na silvestra měl být ohňostroj, ale nakonec ho pro mlhu kluci s mamkou viděli až na nový rok z mostu nad Vltavou. Já bohužel trávil silvestra i nový rok v práci na komplexu Aviatika v Jinonicích. V místě, kde kdysi stávala Waltrovka.
Ještě stále dodělávám rodinný kalendář, který bych rád dal mamce i Jarčiným rodičům. PF 2017.