Jak jde život
Rok 2016
Mamka Jája dnes ráno spolu se čtyřmi kámoškami odjíždí na třídenní zumba víkend. My máme doma pánskou jízdu.
Richard přichází ze školy s kamarádem Dádou. S kamarády ze školy chodí často. Nejčastěji s Lukášem nebo Dádou.
Matyáš podle dohody přespí u kamaráda Vojty. Musím mu ještě přivézt domácí oblečení, pyžamo, přezuvky a kartáček na zuby.
Se syny a kamarádem Matyáše Vojtou bobujeme v lese Lutovníku. Sníh padá skoro tři dny a tak se dá docela dobře jezdit. Máme jen dva boby a tak se
kluci střídají. Párkrát jedu s Matyášem nebo Vojtou. Jsme venku až do tmy. Vracíme se mokří a promrzlí. Hned po příchodu naháním všechny ke kamnům a nechávám
je se převléknout.
Odzdobujeme stromek a uklízíme ozdoby, světélka a stojan. Až na dva bonbóny všechny sladkosti zmizely. Uklízím i světélka ze stříbrného smrku na zahradě.
Zahradní osvětlení vytváří v noci měkké bílé světlo a stíny od šedých až po černé. Z dárků o vánocích mají největší úspěch hry na Xbox. Mamka dostává Laru
Croft. Tu mimochodem Richard dohraje během pěti dnů. Matyáš dostává ZOO Tycon, kde si buduje vlastní park a stará se o zvířata, výběhy a atrakce pro
návštěvníky. Richard dostává Spidermana. Pro celou rodinu vybírám hru Music Evolve ovládanou přes kinect. Pomocí pohybů může člověk ovládat hranou hudbu. Zároveň
je bodován za zásahy vytvářených barevných efektů.
Richard přináší své i Matyáše vysvědčení. Oba kluci mají samé jedničky. Od babičky z Habartova dostávají pár stokorun na sladkosti. Matýskovi koupíme ke
sladkostem pistoli na pěnové náboje. Doma jich máme několik, ale Maty chce další.
Začátek jarních prázdnin kluci promarodí. V závěru prázdnin jdeme do kina na film o Chipmáncích, což je příběh o kreslených veverkách. Mezitím proběhne několik
akcí.
Mamka, já i kluci navštěvujeme Technické muzeum v Praze nad Letenským tunelem. S cenou se rodinka vejde do 500 Kč. U vstupu do muzejních prostor mají podmínku.
Pokud chceme fotit, musíme si 100 Kč připlatit. Po zaplacení dostávám kulatou zelenou samolepku. Tu na sebe musím viditelně nalepit. Připadám si jako zástupce
tisku na konferenci. Muzeum je špičkově vybavené a expozice povedené. Máme fotografie s auty, motorkami, vlaky, letadly. Využiju je při tvorbě kalendáře na rok
2017. Stihneme i pavilon Astronomie, muzeum Času, muzeum Fotografie a Filmové studio. Pravděpodobně neprojdeme ani polovinu muzea. Chce to skutečně přijít na celý
den.
Pokud srovnám špičkové Technické muzeum s návštěvou výstavy Gateway to Space – Brána do vesmíru v Praze Holešovicích na Výstavišti, pak je to jako rovnávat
protiklady. Kvalitní a podprůměrné. Technické muzeum 500 Kč / rodina. Brána do vesmíru 900 Kč / rodina. Technické muzeum – špičkové expozice, které
si neprohlédnete ani za celý den. Brána do vesmíru – staré muzeum demontované v zahraničí s nekompletním překladem z angličtiny a exponáty napůl polámanými
a nefunkčními. Brána do vesmíru se dá projít klidně za hodinu. Technické muzeum by si zasloužilo daleko větší a kvalitnějí propagaci.
Mamka absolvuje vyšetření v Praze na alergologii. Naštěstí je vše v pořádku a dlouho trvající suchý kašel, který už ustupuje, má jinou příčinu.
Jája navštěvuje kamarádku Martinku. Ta pracuje pro firmu prodávající v Praze šperky. Martina má cit pro fotografování. Ne sebe, ale okolí. Několikrát jsem její
fotografie ocenil.
Navštěvujeme s klukama Planetárium v Praze Holešovicích. Od půl páté odpolední dávají pořad Noční obloha 8K. Opět musím pochválit úroveň. Jedná se o jednu
z nejlepších promítacích ploch s prostorovým obrazem. Vesmír, prostor a čas, slunce a planety, mlhoviny. Plocha samotného plátna, tedy kopule, je asi 20 x 20 m.
Jsme v pololeže. Při pohledu nahoru vnímáme jen obraz. Tím jsme prakticky v něm. Po představení hned naplánujeme další návštěvu. Koncem března chceme vidět pořad
Hubble – oko do vesmíru. Po Planetáriu sedíme v McDonaldu. Kluci dávají velké hranolky, já dvojitý cheeseburger. Beru dvojité hranolky i na cestu. Ty ve vlaku velmi
rychle zmizí.
Procházíme se psem Rexem les Lutovník. Vybíráme kratší cestu. Obvykle obcházíme po obvodu celý les a přitom děláme fotky osob se stromy. Po procházce si šmákneme na kuřátku. Kluci i mamka se posilněni oblékají. Odvážím je na stadion. Na místě Matyášovi obouvám a utahuju brusle. Chvíli pozoruju, jak to klukům jde a pak jedu domů.
Po dvou hodinách všechny, trochu utahané, vyzvedávám.
Ricky se pochlubí čtyřmi jedničkami z různých předmětů a s výsledky znalostních testů. V testech má nejvíce chyb v angličtině. Ve větách, které má tvořit, si
nevšimne, že má vytvořit množné číslo místo jednotného. Celkově je moc dobrej. V tomto týdnu má jít na zkoušky od Cermatu pro zápis na Dvořákovo gymnázium. Určitě
ho doprovodím.
Matyáš doma odpoledne píše úkol. Tvary čísel osm, šest a tři. Mamka mu pomáhá. Zlobí se, že číslice na sebe moc lepí. Píše je moc natěsno. Matyáš spěchá. Má přijít kamarádka. Po splnění úkolů také přichází. Spolu s Matyášem, mamkou a Ríšou hrají společenské hry.
10. března se v Praze setkávám s Gundel. Než jsme si začali dopisovat, nevěděl jsem, že jméno Gundel existuje. Gundel na mě nachází spojení na webu NJ.cz,
kde lze získat kontakty pomocí dopisování s přáteli v němčině - Brieffreunde. Gundel se snaží učit češtinu. Já naopak němčinu. Chybí mi mluvené slovo. Chci se
rozmluvit, nejen číst a učit se gramatiku. Pokouším se spojit s lidmi německy hovořícími.
V rodině mého otce
Praděda a prababička
Tato malá genealogická vsuvka je vysvětlením, proč jsem si němčinu jako další jazyk vybral.
Dozvídám se, že Gundel pochází z Frankurtu nad Odrou. Údajně se dívá z okna bytu přes řeku do polské části města, které dnes nese název Slubice. Je kuchařkou.
Děti nemá. Na věk jsem se neptal, ale odhaduji, že je starší než já.
Do Prahy nepřijíždí sama, ale s přítelem a bratrem. Vypadá to jako, že si vzala ochranku. Dělám tedy průvodce nejen jí, ale hned všem třem. Chtějí vidět
centrum se Staroměstským náměstím, Karlovým mostem a Hradčany. K tomu přidat Petřín, ZOO, Planetárium, Technické muzeum a možná další zajímavosti. ZOO nebo
Technické muzeum je výlet na celý den. Vše se nedá za den stihnout. Nabízím jim, že z hotelu v Karlíně kde bydlí, je nejlepší se vydat do centra ne městkou
dopravou nebo autem, ale jednoduše pěšky. Pomalu procházíme pod magistrálou a kolem Bílé labutě k Obecnímu domu. Tam jim ukazuji, kde začíná samotné
historické centrum. Touláme se různejma uličkama. Projdeme Staromák a Karlovou ulici. Dojdeme na Karlův most. Za mostem projdeme pod Malostranskou věží. Dáme
si malý oběd u MC Donalda a poté míříme na Malostranské náměstí. K hradu je nevedu Nerudovkou, ale po Zámeckých schodech. Je vidět, že na chození pěšky nejsou
moc zvyklí. Na schodech neustále zastavují a kochají se vyhlídkou na město. Vstup do hradu hlavní bránou je uzavřen. Navíc, když trojice slyší o vstupném, tak
se jim tam nechce. Nabízím jim Petřín s vyhlídkami a jeho sady. Procházíme uličkou Úvoz a dále kolem kláštera Premonstrátů na Strahově. Pokoušíme se na místní
terase zeptat na cenu piva. 190 korun, odpovídá obsluha. Hořký mok nám cenou ještě více zhořknul. Pivko si dáváme až pod Petřínskou rozhlednou za cenu několikrát
nižší. Jsem tu již poněkolikáté a tak na rozhlednu hosté vystoupají beze mě.
Bohužel musím do práce na noční a tak nabízím buďto zpáteční doprovod na hotel do Karlína nebo možnost toulat se po vlastní ose a počkat si na večerní Prahu.
Pokouším se jim nabídnout:
Cestou se víceméně snažíme mluvit navzájem německy a česky. Občas se na mě německy obrátí i chlapi. Ti ale mluví
S kluky se přes den chvílemi učíme. Matyáš čte slova společně s předložkami s, z, k, do, na. Jde mu to. Už čte celkem plynule. Myslím, že na konci roku už bude
číst celé věty. Richard se mnou počítá slovní úlohy v matematice. Slovní úlohy jsou nejen o počítání, ale i o správném pochopení zadání. Je třeba pochopit
souvislosti a využít představivost. Úlohy je možné řešit více způsoby a přitom vypočítat správný výsledek. S představivostí a s pochopením toho, co se po
něm chce mu musím trochu pomáhat.
Richard si přeje, abych mu koupil nějaké knížky od Foglara. Doufám, že mi to připomene, až půjdeme ze školy. Matyáš si před chvílí vyčistil zuby a vlezl do
postele. Chce, abych mu hladil vlasy. Bylo milé, výskat ho ve vlasech až do chvíle, kdy spokojeně usnul. Maty má problémy ve škole s kamarádem. Vyzpovídám ho a
je mi hned jasné, že toto kamarádství končí.
Po zimě, ke konci března, při procházce vidím a zažívám první západ slunce. Hru zlatavého kotouče a mraků, které vzájemně přebírají barvy od žluté až po červenou.
Při tom pohledu mě napadá myšlenka. Na podobný úkaz se lidé dívají již od dob, kdy se na savaně v Africe vzpřímili a začali chodit po dvou. Pokud není nebe zcela
bez mraků, pak lidé určitě až dosud nezahlédli dva stejné konce dne.
Devatenáctého oslavuje Matyáš narozeniny se svými vrstevníky a dvacátého v kruhu rodiny. Maty pozval i dvě kamarádky, takže to je smíšená holkoklučičí parta.
Nachystám jim bitvu s loďkami ze skořápek od ořechů. Ve skořápkách jsou přidělané papírové vlajky jako plachty na sirkách. Na dně skořápky je zapálená svíčka.
Při foukání do vlajek se skořápky pohybují po hladině. Kdo má štěstí, tomu se podaří zapálit sirky, tedy stěžně a nepřátelskou loď potopit. Na zahradě je
připravena střelba lukem. Děcka ale spíše běhají nahoru a dolů po zahradních terasách a sbírají zapomenuté vlašské ořechy z minulé sezóny. Ty jim na místě
hned vyloupnu. Můžou je hned jíst. Ořechy mají neplánovaně velký úspěch. Doma to na plné čáře vyhrává Xbox s novými hrami. Matyáš dostává hru Rayman. Rayman je
kreslená postavička procházející fantaskním světem. Bojuje s nepřáteli, objevuje skrýše a sbírá různé artefakty. Novou hrou na Xbox, nejen pro Matyho, jsou
Monopoly Family pack. Hráč buduje hospodářské impérium. Snaží se od sousedů získat co nejvíce peněz a sám co nejméně zaplatit. Na Xboxu je oproti deskové hře vše
interaktivní. Je možné upravovat podobu a vzhled hry. Děcka vedle sebe při hrách sedí jak na bidýlku a střídavě si předávají dva ovladače. Někdy poskakují jak
opičáci.
O velikonočním pondělí kluci koledují. Poprvé jde koledovat i Matyáš. Přinášejí plno sladkostí a vajíček jako loni a navíc dostávají i nějaké peníze. Kluci při
koledách recitují básničku, kterou jsme spolu vymysleli v květnu roku 2013.
Byla jedna slepička, vyprdla dvě vajíčka.
Jedno se jí rozbilo a to druhé uhnilo.
Kohoutek teď pláče, že nemá ani ptáče.
Slepička už zase sedí, vyvalené bulvy hledí.
Počkáme si maličko, bude zase vajíčko.
Richard dostává při koledování dotaz, jestli je básnička vymyšlená nebo převzatá. Když potvrdí, že vymyšlená, tak domácí kluky pochválí.
Nechávám udělat kopii naší svatby, tedy přenést video záznam z kazety VHS na nosič CD, tak aby video šlo přehrát v PC nebo v televizi. Myška si záznam
na velké televizi pouští. Richard zaslechne zvuk. Jde se také, do vedlejší místnosti, podívat na záznam. Po chvíli se vrátí a prohlásí:
Na CD nechávám nahrát i záznamy z kazety VHS-C, což byl nosič záznamu pro videokamery. Záznamy jsou z roku 1992. Obsahují obrazy a osoby z Trstenic na
jižní Moravě, kde moje mamka prožila dětství. Je na nich má mamka Jarmila, babička Alžběta, teta Jitka a strýc Richard, jejich dcera a má sestřenice Jitka s
manželem Otou Rapfem a její děti a také Marie Styxová, což byla sestra mého dědy Josefa Hurta.
Můžeš nahlédnout do rejstříku rodinného rodokmenu
Některé kazety obsahují bratra Rendu s jeho tehdejší přítelkyni Míšou a jejich kamarády v malém bytě, který jsme měli začátkem devadesátých let pronajatý v
Praze poblíž metra Budějovická. Byt pomohla sehnat Míša. Renda na záznamu hraje na kytaru a my s ním zpíváme. Vzpomínám si na dohodu o možnosti abych tam s
nimi bydlel. Myslím, že Míša tehdy studovala vejšku – zdrávku a Renda se pokoušel sehnat práci. Já si nacházím práci u obyčejné ochranky a vlastně to bydlení
celé financuji. Míša nám pomáhá sehnat ojetou, ale velmi zachovalou Škodovku 105. Tu kupujeme s bráchou napůl za úspory, které nám našetřila mamka Jarmila.
Škodovka má při koupi najeto pouhých 4 000 km. V této době se seznamuji s mojí ženou Jájou. S bráchou škodovku užíváme napůl. S mou přítelkyní Jájou projíždíme
Čechy a blízké pohraničí křížem krážem.
Na několika metrech záznamu je poměrně veký hrázděný dům v Lubech u Chebu. Ten se pokoušíme dát dohromady a předělat na hotel s mým otcem Reinholdem, jeho
tehdejší partnerkou Marií a mým bratrem Rendou někdy kolem let 1991 a 1992. Na rekonstrukci se podílí i sestřenice Zdena a její muž. Nevzpomínám si, jak se
jmenoval. Po několika měsících se k nám připojují dcery Marie, nevlastní sestry, Michala a Irena.
Ke konci jedné z kazet je záznam z 1. nebo 2. ročníku festivalu Folkový kvítek. Ten se konal a stále koná v tradičním prostředí přírodního divadla na Konopišti
v okrese Benešov. Přes mého bratra Rendu jsem v té době požádán abych festival natočil. Myslím, že tehdy byli na festivalu pouze dva lidé, kteří měli kameru
a mohli tedy udělat záznam. Z mé strany spíše na neprofesionální úrovni. Možná bychom se mohli letos 14. května jet znovu na festival podívat.
Dívám se na západ slunce. Svítivě oranžový kotouč při západu neoslňuje. Je možné dívat se dalekohledem, který mám k dispozici, přímo do něj. Slunce zapadá do
mlžného oparu. Tento opar vytváří dojem, jakoby sluneční kotouč nebyl plynule kulatý, ale částečně rozvrstvený - natrhaný.
18.dubna dělá Ricky přijímací testy na Dvořákovo gymnázium. Není přijat pro malý počet bodů. Zájemců je kolem 85. Pouze 30 mohou přijmout. Vlastně až v den
zkoušek se dozvídám, že někteří rodiče svým potomkům zaplatili učitele, který je připravoval jen na tyto testy. Nebo, že někteří žáci absolvovali různé placené
celodenní kurzy. Jedna mamka se mi pochlubí, že jich měli až osm, kdy každý stál tisíc korun. Ne, že bychom přípravu zanedbali, ale spíše jsme se
připravovali volně. Nechávám to na škole a iniciativě samotného Ríši. V učení je velmi dobrý. Richard mi přiznává, že trochu zmatkoval. Při testech z češtiny
si nevšiml, že má doplnit ještě celou jednu stranu textu. Během posledních deseti minut se snaží vše dohnat, ale marně. V matematice údajně má příklady, které
ve škole ještě nebraly. Situaci zhodnotím:
Matyáš na tom je o trochu hůře, ale to Richard byl v první třídě také. Je jisté, že po první třídě bude umět číst, psát a počítat do stovky. Musíme pracovat na
zlepšení koordinace rukou pomocí kreslení, stříhání nůžkami a jinými drobnými pracemi. Při kreslení Máťa potřebuje přesněji kreslit různé tvary a s citem
vybarvovat.
Máťa při plnění úkolu do školy počítá tuším pomeranče na obrázku v učebnici a přitom řekne:
Po delší době odpovídám kamarádce Hance (správně Brieffreundin) na dopis. Osobně jsem Hanku nikdy neviděl. Malá ukázka.
Hallo Hanka,
das wichtigste Ereignis letzten Tage war Aufnahmeprüfung für Gymnasium. Mein Sohn Richard gehört zwar unten den besten Schüler der Schule, aber er nicht
ausgewählt wurde. Er lernt Englisch so gut, dass ich um Austauschstudenten im Ausland denke. Zu große Teilnahme von Studenten aus allen Schulen. Außerdem kann
ich nicht für teure Lehrer bezahlen oder die Vorbereitung für Tests. Ich untersuchte die Situation wie folgt: "An diesem Haltestelle steigen wir nicht aus,
wir fahren fort."
Letzte weekend waren wir bei Leichtathletikwettbewerb. Wettbewerb organisiert Schule im dorf Veltrusy. Aus der Stadt Kralupy nad Vltavou wir waren nur einzige
Familie. Der jünger Sohn gewann den ersten Platz, der älter Sohn den zweiten Platz. Also alle beide in seiner Kategorie. Ich lachte und sagte hierzu: "Hier
fehlt noch eine kategorie - das beste Familie".
Im dorf Veltrusy wieder am Samstag organisiert sie ein interessantes Rennen - Bärenpfad (Medvědí stezka). Mathias war aber am Freitag ein bisschen krank.
Er hat Fieber gehabt. Es war Schade.
Ich kaufte wieder Bücher mit gespiegelten Text. Für mich - Krimigeschichten. Für älter Sohn - Krieg der Welten in Englisch. Für uns beide im Urlaub oder
Ferien.
Lebe wohl! Robert
Korekci textu nikdo nedělal, takže asi nebude vše úplně správně. V textu se zmiňuji o nepřijetí Richarda na gympl, jeho dobré angličtině a možném výměnném
pobytu v zahraničí. Píšu o atletických závodech a umístění synů na prvním a druhém místě ve své kategorii a s úsměvem o tom, že chyběla jedna kategorie vítězů –
Jsem s Matyášem na Ortodoncii v Mělníce. Doporučují nám ne přímo rovnátka, ale
Po nemocnici navštěvujeme kostnici pod kostelem, který je vedle Mělnického zámku. Ne proto, že každý, kdo navštíví a zažije mělnický nemocniční labyrint,
skončí v místní kostnici. Tak to není myšleno. V kostnici je uloženo asi 10 až 15 tisíc ostatků lidí zarovnaných do stěn z dlouhých kostí a lebek. Mezi zdmi je
z lebek vytvořen obraz srdce a latinský nápis
Objevujeme, že vyhlídka z kostelní věže kostela je otevřená. My toho nevyužijeme. Je opar. Není dobře vidět do dálky. Je zvláštní, že na vyhlídkovou věž nic
neupozorňuje. Protože je vstup nenápadně umístěn v zadní části kostela, musí ho mnoho lidí minout a tedy nevyužít. Možná to personálu vyhovuje.
Je 10. června. Se synem Richardem užíváme akci Noc kostelů. Tato akce se koná po celých Čechách. Díváme se na mapu, která města v našem okolí bychom mohli
navštívit a zároveň na aplikaci na internetu, která zobrazuje interiéry a popis kostelů v jednotlivých oblastech. Nakonec vybíráme Litoměřice. Leží kousek
od Kralup. Litoměřice jsou biskupské město s katedrálou a asi třinácti kostely. Každý kostel má svůj program pro návštěvníky.
Den předem telefonicky objednávám dvojlůžkový pokoj v penzionu La karotka, česky
K akci samotné. V kostele Svatého Jakuba měli zpívat Gregoriánský chorál. Počítám, že uslyšíme jednohlasý zpěv bez doprovodu nástrojů. Ve skutečnosti zpívá
skupina pěvců, žen i mužů, z kůru nad vchodem do kostela za doprovodu varhan. Výborná akustika působí dojmem, že zpěv jde ze všech stran, ne z určitého místa.
Chvílemi varhany přestanou hrát. Je slyšet pouze vysoký ženský hlas, asi soprán. S Ríšou sedíme v kostelní lavici. Připomínám mu, že podle ústní tradice měla
podobný hlas jeho praprabába Marie Hurtová, která zpívávala v kostele v Trstenicích kolem přelomu devatenáctého a dvacátého století. O Marii se v rodokmenu
zmiňuji na několika místech.
V kostele Všech svatých vidíme a slyšíme ukázku hry na varhany přímo na kůru. Posloucháme přednášku varhaníka Martina Maxmiliána Kaisera. Varhany jsou podle
výkladu barokní. Mají plno páček a táhel, které jsou popsány němčinou psanou písmem Švabach, německy Schwabacher. Některé nápisy jsou francouzsky, ale
také ve Švabachu. Údajně varhaníci respektovali původní názvy ve francouzštině, odkud hra na varhany a stavba varhan vlastně přišla. Pult samotných varhan
trochu připomíná kabinu v letadle. Podle možností mnoha a mnoha nastavení. Klaviatura má čtyři řady kláves. Náš varhaník hraje většinou na první řadu. Ta je
mechanicky spřažena s řadou druhou, takže v druhé řadě se pohybují klávesy jakoby samy sebou. Pan Kaiser nám vypráví o hře na barokní varhany v Paříži,
na které je možné si zahrát, pouze pokud už má člověk jako varhaník
Jezuitský kostel Zvěstování Panny Marie, dnes odsvěcený a v užívání Severočeské galerie, procházíme celý od vstupu až po půdu. V kostele jsou vidět fresky a
cítit velkolepost prostoru. Některé fresky a sochy na oltáři jsou poškozeny. Hlavní oltářní obraz je plný děr. Kostel připomíná místo z povídek pro kluky,
od Jaroslava Foglara, Ježek v kleci nebo Stínadla se bouří. Jdeme na ochoz s galerií, do zákristie, na kazatelnu, dokonce půdu. Mezi trámovím, je na našich
stopách v prachu znát, že tam desítky let nikdo nebyl. V kostele v prvním patře je obytná místnost s výhledem na řeku se zachovalým původním kováním na oknech
a dveřích a freskami na zdech a stropě. Vše má patinu, ale vše je stále funkční. Jen se nastěhovat.
V katedrále Svatého Štěpána nás prohlídkou chrámu i s výkladem doprovází římskokatolický kněz, člen řádu křižovníků s červenou hvězdou, probošt litoměřické
kapituly a úřadující duchovní převor českého velkopřevorství orleánské obedience Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského Mgr. Jiří Hladík, OCr.
v církevním obleku. Má na sobě černý hábit od krku až ke kotníkům s dlouhými rukávy a s doplňky fialové barvy, jako široký opasek, lemy záhybů a knoflíky.
Klobouk, který k danému obleku patří, při prohlídce nemá. Od krku do půli hrudníku mu visí zlatý masivní řetěz s křížem. Při komentované prohlídce zmíňuje své
předchůdce a historické biskupy. Jako zajímavost uvádí, že po Josefínských reformách, kdy byly zrušeny různé řády a církevní instituce, bylo zakázáno pohřbívání
přímo v kostelech. Do té doby bývali biskupové a významné osobnosti včetně šlechty v kostelech běžně pochováváni. Od reforem jsou údajně v kryptách přímo ve
stěnách katedrály za zdobnými deskami z mramoru s nápisy narození a úmrtí uloženy pouze schrány se srdcem. V litoměřické katedrále jsou uloženy několikery
ostatky svatých. Sv. Felixe, sv. Victorina a sv. Klementa. Sv. Kliment je v dřevěné vyřezávané a pozlacené schráně s průhlednými skleněnými stěnami. Při
restaurování údajně antropolog konstatoval, že lebka má všechny zuby bez jediného kazu a všechny obroušené. Údajně od mouky, která byla mleta pomocí kamenných
žernovů. Žernovy uvolňovaly při mletí jemný prach a ten obrušoval zuby. Možná proto neměl světec žádný kaz. Po prohlídce si jdeme poslechnout výklad a komentář
o místních varhanech s možností si na varhany zahrát pod vedením regenschoriho Aloise Kubišty. Varhany byly v roce 1941 rekonstruovány. S tím je spojena historka.
Ve válečné době hrozilo bratrům Jehmlichovým z Drážďan, jejichž rodina kdysi varhany stavěla, že firma bude rozpuštěna a všichni budou posláni na frontu. Bratři
Jehmlichovi oslovili různé církevní představitele s tím, že potřebují velkou zakázku. Litoměřický biskup i přes válečnou dobu vyhověl, nalezl peníze a zadal
velkou zakázku, která pomohla bratrům Jehmlichovým a jejich zaměstnancům vyhnout se nasazení ve válce. Varhany byly kompletně rozebrány, elektrifikovány a opět
složeny.
Ze třinácti kostelů navštívujeme čtyři. I tak máme nabitý program. V tomto roce to je jeden z nejzajímavějších výletů.
Ještě chci zmínit Ríšovo úspěch ve škole. Při matematice ve třídě počítali příklad na tabuli. Richard ho měl vypočítaný dříve než učitelka. Zkusili tedy
druhý příklad a opět. Učitelka zadala třetí příklad a Richard ji opět předstihl. Po škole se to rozneslo a
Ricky se chystá na rozlučku se školou, do které úspěšně pět let docházel. Radím mu:
Matyáš měl problém se spolužákem. Ten mu z tašky sebral peníze určené na zaplacení školních fotografií. Nedařilo se nám zjistit, kde peníze jsou. Domlouvám
si setkání s učitelkou ve škole s tím, že zjistíme, jak se věci mají. Matyáš ve třídě trochu zapírá. Bojí se a nechtce nám nic říci. Nakonec označí kamaráda
Ríšu jako pachatele. Ten se k činu nemá. S učitelkou uznáme, že to spolužák Ríša asi neudělal. Matyáš ho označil proto, že věděl, že mu od Ríši nic nehrozí.
Později se mu v družině omlouváme. Následující den se omlouváme ještě jednou a zakupujeme jako omluvu bonbóny. Mrzí mě, že se mi Matyáš nechce svěřit. Bohužel
nám nedůvěřuje. Prostředí školy asi hraje svoji roli. Po příchodu domů se oklepe a při pocitu bezpečí určí kluka, který to opravdu udělal. Řekne, že mu
vyhrožoval uškrcením. Navíc řekne kdo krádež viděl. Máme svědky a tím větší jistotu. Matyáš mi také svěří další nepříjemnosti, které musí některé děti
ve třídě snášet. Bohužel jedeme následující den na Ortodoncii na Mělník, kde Matyášovi dělají udělátko na srovnání zoubků. Nemůžeme pokračovat v řešení
problému zmizelých peněz. Volám opět učitelce, domluvím si druhou schůzku a uvedu jméno pachatele. Tentokrát nás řešení předbíhá. Když dorazím do školy,
klučina, který peníze vzal, stojí celý zkrušený v kabinetu. Holky, které ho při zmizení peněz viděly už potvrdily, že to udělal. Požádám o kontakt na rodiče
a přes telefon si domluvím schůzku s mamkou provinilého kluka v azylovém domě. Mamka se mi na místě omluví a vrátí část peněz. Chvilku se bavíme o tom co
udělat k lepšímu pro budoucí nápravu věcí a pak se rozloučíme. Na rodiče darebáka by měl být vyvíjen větší tlak než na kluka samotného.
Dokončuji čtvrtou hladovku v tomto měsíci. Ještě by měla následovat pátá. V dubnu jsem hladověl sedm dnů, v květnu pět. Je zajímavé, že tělu občasné nebo
nepravidelné jednodenní hladovění nevadí. Dá se vypozorovat, že je snazší vůbec celý den nejíst než se snažit jíst méně.
Na letišti Area Vodochody, kde pracuji jako ostraha, mám pravděpodobně poslední pracovní směnu. Budou mi chybět velkolepé výhledy z plochy letiště
prakticky až do Krušných hor a západy slunce s výhledy spojené. Na ploše letiště mám k dispozici solidní dalekohled. Uvědomuji si, že opakované, dlouhodobé
pohledy do dálky mi umožňují pochopit
V kolektivu na letišti je pár zajímavých a slušných lidí, s kterými si vcelku i rozumím. Pak je tu pár lidí, které považuji za neutrální. Ovšem i tady se
najdou intrikáři a pomlouvači. Pro kariéru a možnost dostat se k lepšímu příjmu udělají cokoliv! Je vidět vyzrálost osobností ve vedení týmu a
V malém jednopokojovém domku u vstupní brány na samotnou plochu letiště, kde občas trávím čas, pročítám Shakespearovy sonety. Shakespearův sonet č.66 vystihuje
poměry, které v kolektivu občas vládnou. Poměry mě inspirují k vytvoření satiry.
Tu nazývám
Klukům začaly prázdniny. Po několika měsících jsme u řeky a všichni na kole. Ríša vpředu určuje tempo. Já se přidržuji Matyáše a dávám na něj pozor. Bereme si
sebou brusle. V příjemné restauraci U Prasátek v Dolánkách obsazujeme stůl s vyhlídkou na skály naproti. S Ríšou se přezouváme do kolečkových bruslí. Vyrážíme
je vyzkoušet. Richard přes zimu jezdil i na normálních bruslích na stadiónu. Překvapuje mě úrovní jízdy. Oproti loňsku udělal znatelný pokrok. Už jezdí skoro
jako já. Za chvíli bude učit on mě. Sám bych chtěl umět přešlapovat anebo jezdit pozadu. To ale bude chtít ještě trochu trénovat. Máťa nás předjíždí na kole.
Trochu se zlobí. Bojí se zatáčet na úzké silnici.
Richard moderuje rozlučku se spolužáky, učiteli a školou obecně.
Ukázky z moderování:
Dobrý den.
Vítám vás, na závěrečném rozloučení s naší 5 třídou. Hezky se posaďte a prosím vypněte své mobily. Děkuji a ať se vám představení líbí. Máte se na co
těšit.
1. Jako první vám zazpíváme známou písničku Statistika.
2. Dále se Vám postupně všichni představíme s tím, co každého z nás charakterizuje.
3. Teď Vám zatančí naše holky Anežka, Anetka a Tereza při písničce Zvedám ...
4. Trochu humoru s vtipy od Ríši a Péťi.
Vtipy, které opravdu zazněli:
"Představ si, mami, Mirek včera přišel do školy špinavý a paní učitelka ho za trest poslala domů."
"A pomohlo to?"
"To se ví, dneska přišla špinavá celá třída."
Učitel k žákovi: "Uměl bys vyjmenovat deset zvířat žijících za polárním kruhem?"
"No, jasně. Devět sobů a jeden lední medvěd."
Učitel k žákovi: "Kdybys měl sedm jablíček a já tě o dvě poprosil, kolik by ti jich zůstalo?" "Sedum!"
"Tati, přeložili mě do zvláštní školy. Výborně synku, když na to máš, tak studuj."
"Jano, jak bylo ve škole?“ “Choval jsem se jako partyzán, hodinu mne trápili, ale ani slovo ze mne nedostali!“
"Tak co, Michale, jak dopadlo vysvědčení?" chce vědět maminka. "To je přece vedlejší, mami, hlavně že jsme zdraví."
Na rodičovském sdružení: "A nezlepšil se náhodou můj syn? Ale jistě, váš podpis již falšuje daleko lépe."
Jirkovi se v žákovské knížce objeví poznámka: "Váš syn nemá žádné znalosti." Otec připíše: "Proto chodí do školy."
Tento vtip na rozloučení nezazněl, ale doma jsme se mu s Ríšou smáli nejvíce.
Nová paní učitelka říká své třídě: "Teď se mi pěkně představíte."
"Třeba ty, chlapče, jak se jmenuješ?"
"Já jsem Prokop Buben."
"To mě nezajímá, pověz mi, jak se jmenuješ."
5. Dovolte, abych Vám představil kouzelníka Ondru se svými pomocníky Míšou a Davídkem…
6. Následují televizní noviny s Jiřinou Bohdalovou a Vladimírem Dvořákem ...
7. A na závěr směs našich oblíbených písniček ...
Po skončení všech vystoupení Ríšu chválím za moderování a vysvětluji mu, že dokázal to, co nedokáží mnozí dospělí. Stoupnout si před skupinu známých i neznámých
lidí a něco smysluplně odprezentovat.
Vše jsem se snažil zaznamenat na kameru, takže máme i záznam na památku.
Jsme s klukama na In-line dráze, která vede z Roztok do Prahy podél břehu Vltavy. Bereme si batohy a vkládáme do nich brusle zabalené do igelitových nákupních
tašek. Přidáváme helmy, rukavice a něco k pití. Matyáš měl jet na kole, ale protože je píchlé, bere si skládací koloběžku. Vlakem dojíždíme na nádraží v Roztokách.
Jdeme kousek po silnici podél kolejí, podejdeme trať, mineme fabriku Penicilínku a zahneme k řece. U řeky je přívoz co jezdí každou půlhodinku. Převozník je trochu
v náladě. Při převozu vede vtipné řeči. Všem tyká. Jednomu pasažérovi nařídí ať mu odstrčí loďku z břehu. Na druhé straně řeky je kiosek s lavicemi. Tam se dají
přezout brusle a boty. Dávám při přezouvání pivko, kluci limošku s brčkama. Vyrážíme. Na různých webech o in-line drahách je cesta z Roztok chválena a tak jsem
překvapen kvalitou – nekvalitou povrchu. Kvalitní In-line dráha začíná až od křižovatky Roztocká. Pak už je to perfektní. Je to nově vyasfaltovaná cesta speciálně
pro In-line, kola nebo pěší. Na mapě je cesta pro brusle vyznačena až po Trojský most. My ale odbočujeme na lávku vedoucí na Císařský ostrov. Dále přejíždíme most
vedoucí přes vltavský plavební kanál do Stromovky. Stromovkou se dá na bruslích projet různými cestami. My dojedeme kolem Planetária k hlavnímu vstupu na výstaviště
protože tam je to nejblíže k železniční zastávce Holešovice zastávka. Od té se, po sundání bruslí, vracíme opět vlakem domů. Možná by se dalo vrátit i od železniční
stanice Podbaba. Matyáš jede celou cestu na koloběžce. Musím ocenit jeho vytrvalost.
Moc se nám jízda líbí a tak na bruslích a na koloběžce projíždíme následující den cestu obráceně od Stromovky do Roztok. Je vedro. Pořád zastavujeme u kiosků. Pijeme
a pijeme. Cestou je pár trochu prudších sjezdů. Zde neriskujeme a raději vše pomalu slezeme. Nechtěl bych se se svojí vahou s někým jiným rozjetej potkat.
Další víkend si cestu zopakujeme. Jede s námi i Jája s darovanými bruslemi. Matyáš jede tentokrát na kole. Později doma se mi svěří, že s koloběžkou to bylo lepší.
Mamka Jája stojí na bruslích údajně znovu po dvaceti letech. Kdysi měla úraz, kdy si sedřela holeně a tak se trochu bojí. Na potvoru se opět bouchne do holeně
o ocelovou zábranu vedle cesty, když chce zastavit. Není to ale nic vážného. Doma jí to namažu ulevující mastí. Jáje se moc nechce jezdit z kopečků. Má obavy. No, my
vlastně poprvé ne této In-line stezce také. Opatrnost je na místě. Když cestu s klukama projíždíme po několikáté, tak si sjezd z kopců spíše užíváme a navíc před
klesáním ještě zrychlíme. Celkově to je super. Můžem jenom doporučit.
S Ríšou jsme na Off-roadu vedoucím přes České Středohoří. Jede nás asi deset. Časový itinerář má rozsah od 10:00 do 16:00. Cesta začíná v Mostě u kostela Nanebevzetí
Panny Marie. Ano, to je ten kostel, který byl kvůli těžbě přestěhován z původního místa asi kilometr po kolejích na místo jiné. Ricky sedí vedle řidiče a tak má
celou cestu báječnej výhled. Já se musím podělit o místo vzadu se zástupci cestovky, kteří si přijeli udělat pár snímků a nasbírat dojmy pro jejich kancelář a možná i obsah pro článek. Veze nás kluk jménem Martin. Posloucháme zajímavý výklad od geologa, který nás doprovází. Vidíme kamenná slunce, což je zajímavý geologický útvar
nebo kozí farmu, kde kupujeme kozí sýr a krmíme kozy. Richard si dokonce zkouší nasadit
Matyášovi nejde moc učení. Probíráme v matematice odečítání přes desítku. Neudržím se a několikrát mu řeknu, že mě mrzí, že všechno z první třídy zapomněl. Neměl jsem
to říkat, udržet se, snažit se o sebekontrolu a spíše přijít na nějaký způsob, jak to vysvětlit. Za chvíli mě postup napadne. Zdůvodnění odečítání přes desítku je jednoduché. Např. 14 – 8 = ? Poradím mu, ať si půjčí 4 z osmičky a odečte 14 – 4 = 10 a poté od desítky odečte to, co mu zbylo z osmičky. Tedy 10 – 4 = 6. Takto
postupujeme i u dalších příkladů. Poté si zopakujeme, že pokud přičte číslo z výsledku k číslu odečítanému, vyjde mu číslo původní. Tedy 6 + 8 = 14. Pokud ne,
nepočítá správně. Také mu zkouším dávat pro lepší pochopení příklady, kde se pouze otočí odečítané a výsledné číslo. Např. 12 – 7 = 5 a tedy 12 – 5 = 7.
Matyáš se kouzelně nebo spíše roztomile chová při žádostech o svolení hrát hry na X-boxu. My víme, že zákaz hraní na něj platí, když chceme dosáhnout požadované
chování nebo splnění povinností. Maty zase ví jak na nás. Přijde za mnou. Jakoby nenápadně mi vleze na klín s tím, že mi něco musí pošeptat. Co asi?
V souvislosti se vztahy si vzpomínám na film, který jsme v těchto dnech viděli. Jeho název je
V úterý 26. července se s Rickym rozhodujeme, že projedeme na kole oblast kolem řeky Vltavy a k tomu některá údolí, která k Vltavě vedou. To, že pojedem, nás
napadá docela pozdě. Až kolem čtvrté odpolední. S Ríšou jedeme od domu v Přemyslově ulici v Kralupech, kde bydlíme, přes Dolánky, které už jsou u Vltavy,
k přívozu Na Dole. Přívoz vozí zájemce přes vodu do Libčic. Mimochodem, hned od přívozu v Libčicích vede In-line dráha kolem řeky až k nádraží v Kralupech nad
Vltavou. Je třeba počítat s nutností se přezout na konci cesty a do města dále jít v botách nebo se vrátit zpět do Libčic. Ne vše je pro brusle průjezdné.
U přívozu dávám pivko, syn limošku. Od přívozu jedeme pomalu kolem řeky. Vjedeme do jedné zátočiny a uvidíme v dáli nad řekou blesky a přicházející bouři.
Na nás zatím padá sem tam jenom pár kapek. Mám obavu, že to jde na nás, ale podle meteoradaru na internetu v mobilu to mělo projít pouze kolem nás. A to se
také stalo. S Ríšou chceme přespat pod širákem. Máme sebou pouze spacáky. Stan ne. Předpokládám, že najdeme suchej plácek. Bohužel v místech kudy později
projíždíme, proběhla zmíněná bouře a vše je úplně mokré. I když je vše mokré, samotná jízda je hezká. V minulém zápise zmiňuji že kvalitní In-line dráha začíná
za Roztoky až od křižovatky Roztocká. Právě na křižovatce Roztocká od řeky odbočujeme do prvního údolí. Cesta je vyasfaltovaná. Vede různými zákruty ke
zřícenině zámku Brnky. Bohužel zámek si neprohlédnem, protože cesta k němu je zarostlá metr vysokou promočenou trávou. Od tohoto místa marně hledáme plácek na
spaní. Pokračujeme ulicí Oblouková, která se promění na obyčejnou, ale dobře průjezdnou polní cestu. Ta ústí do ulice Za Panskou zahradou obklopenou chatkami
nebo spíše zahradními domky. Od kolonie domků vede starší děravá silnice poli kolem lesa do ulice K brnkám. Ta ústí do ulice Pod zámečkem. Tady je místní
hřbitov, rybník a skalní vyhlídka. Na vyhlídku bez problému vylézáme. Z vyhlídky je rozhled na Chabry a v dáli Čimice. Podle mapy je vidět, že bez problému by
se dalo dojet přes Chabry a dále ulicemi Spořická a Hřenská k
Proti původnímu plánu vynecháme odbočku od řeky do ulice Bohnická, která vede k bohnickému zámku a kostelu s vyhlídkou. Kolem Bohnic je několik poloh
s vyhlídkami na Prahu a na řeku. Příště cestu naplánujem s přespáním na dva dny, ale od rána do večera. Anebo vymyslíme cestu do Bohnic, dále do hvězdárny
a zpět vlakem. Snad nebude pršet.
Dnes odjíždí Ríša na 14 dní na tábor s výukou angličtiny do Trhové Kamenice. Jede spolu s kamarádem Pukym, tedy Lukášem. Matyáš by měl jet na 5 dnů do Liberce
na chatu s kamarádem Vojtou.
Celý den doplňuji webové stránky věnující se
V rodokmenu máme dva předky narozené už roku 1790.
Pro představu se pokusím zobrazit kolik ke komu uběhlo let.
K roku narození mé mamky Jarmily Glosové - 1941 uběhlo 151 let od narození Petra Havránka nebo Jakuba Bindery.
K roku narození Roberta Glose (autora těchto stránek) - 1966 uběhlo 176 let od narození Petra Havránka nebo Jakuba Bindery.
K roku narození mých synů Richarda Glose - 2004 a Matyáše Glose - 2009 uběhlo 214, potažmo 219 let od narození Petra Havránka nebo Jakuba Bindery.
Nyní je rok 2016. Ode dne kdy přinesly rodiče novorozeného Petra nebo Jakuba do kostela ke křtu uběhlo už 226 let.
Mamka jela na kole s Richardem na hrad Okoř a zpět. Docela mě to překvapilo. Mamku jsem neviděl na kole asi už dva roky.
Richard je na táboře v Trhové Kamenici. Tábor je se zaměřením na angličtinu. Počasí jim moc nepřeje, takže místo výletů asi budou soutěže nebo společenské
hry.
Matyáš je s mamkou Jájou v kempu pod stanem v Jižních Čechách. Má tam kámošku Nelinku. Mamka zase kamarádku. Všichni jeli společně jedním autem. Jsou někde u
rybníka, ani neím kde. Mates si prý pochvaluje skluzavku a koupání.
Richard spočítal svoje známky za školní rok 2015/2016 tedy 5. Třídu. Má 192 jedniček, 23 dvojek, 2 trojky a 1 pětku. Pětku má za nepozornost, ne neznalost.
Některé jedničky jsou podtržené, tedy šlo mu to perfektně. V žákovské samotné to někdy vypadá jako smršť jedniček. :- ) Snažím se Richardovi s učením pomáhat.
Chce to čas a stabilitu. Nejde o dril. Jde o nalezení poutavého, zajímavého učení. Předpokládám, že u Matyáše se mi podaří něco podobného. Každý kluk je jiný.
Uvidíme.
Učitel národů. Schola ludus. J.A.K. * 1592 - † 1670 Má parafráze. Škola hrou, práce zábavou, rodina potěšením. R.G. * 1966 Nemyslím to ironicky.
Je to žádoucí, ideální stav. Sbírka
Můj život se tímto dnem velmi změnil. Vlastně celé rodiny. Už rodina nejsme. Manželka nebyla v Jižních Čechách s kamarádkou, ale s přítelem.
Sedím ve vlaku. Emoce v nitru se střídají od nenávisti až k pochopení. Jsou tak silné, že si všimnu reakcí žen, které sedí vedle mě. Evidentně vnímají moje
prožívání.
Kde budou kluci? Kde budu já? Jak se jim budu věnovat? Budu jim moci pomáhat, když na vše bude míň času a budu muset vše v domácnosti řešit sám? Skončilo
stabilní rodinné zázemí. Místo jedné domácnosti budou dvě. S tím jsou spojeny dvoje náklady.
Po čtrnácti dnech se přistihnu, že stále pokračuju v rekonstrukci domu. Snažím se udělat práci, kterou zvládnu a nemusím za ni tedy platit potenciálním
řemeslníkům. Konečně mi dochází, že jsem v tom sám, že to nikoho nezajímá, že to nedává žádný smysl. Má snaha o rekonstrukci domu a vytvoření zázemí i pro
budoucí rodiny synů je pryč.
Navštěvuji rodiče Jáji. Ti se pochopitelně staví na stranu své dcery stejně, jako moje máma na moji stranu. Ptám se. Piju? Ne. Droguju? Ne. Nestarám se o
kluky? Ne. Nestarám se o domácnost? Ne. Nepřináším výplatu? Ne. Provedl jsem něco? Ne. V čem je tedy problém? Jarka chce být šťastná. Nerozumím! Já se syny
nechceme být šťastní?
Rozhovory s Jájou k ničemu nevedou. Dozvídám se, že vše dělám špatně. Vždycky jsem to dělal špatně. Já sám jsem po všech stránkách špatnej. Po tom všem, po
těch mnoha letech nerozumím tomu, proč jsme se my dva vůbec potkali ...
Vybaví se mi lidová moudrost:
Z veřejných článků se dozvídám, že většina žen se rozvádí kolem 40 roku svého života. To odpovídá i naší situaci.
Nevím co se bude dít. S touto situací jsem nepočítal ... Kdybych byl bez rodiny, bylo by vše jednodušší. Ale! Synové jsou to nejlepší co mám. I přesto, že
jako všechny děti zlobí a vytváří někdy větší, někdy menší problémy, je vše plné radosti. Je to naplnění života. Co by zbylo bez nich? Zážitky?
Když se ohlédnu za uplynulými roky, hodnotím je jako šťastné. Jsem vděčen za vztah, za rodinu, za zážitky, za poznání a moudrost, za ..., které mi život
dal.
Ve svém subjektivním hodnocení se vrátím více do minulosti. Život mi připravil velkou hádanku. Proč mě moji nejbližší vždy opustí? Proč mám zůstat sám?
Otec zmizel z mého života kolem mých 13 let. Náš vztah došel do stavu, kdy o něm rok i déle neslyším. Žádný kontakt, žádný zájem, žádný dotaz na možné
problémy, na možnou pomoc ... Žádné vysvětlení tohoto podivného stavu v budoucnu, ani po letech, nikdy nezískám i když o ně stojím.
Mamka vedle mě byla. Ale. V bytě, kde žijeme, jsem pořád jako na návštěvě. Žádné soukromí, žádný vlastní prostor. Přichází fyziologické problémy spojené
s nedobrým psychickým stavem. Domácnost je řízena jako jesle, kde mamka dělá vedoucí. Mému vnitřnímu životu mamka nerozumí. Není muž. Po upozornění učitelů
na můj nedobrý vnitřní stav mamka otočí. Přivádí mě k čtení knih. To do té doby považuju za blbost a ztrátu času. Objevím obrovský svět intelektu, obrovský
svět mezilidských vztahů a situací, obrovský ... Knihovna je velmi dobrá. Při rozhovorech o obsahu knih zjišťuji, že má mamka obrovský rozhled. Přitom
navenek působí jakoby neměla žádný vnitřní život. Dodnes mě překvapuje, že jsme do konce mamky života k sobě nedokázali najít cestu, najít vysvětlení
vzájemného neporozumění. Žili jsme vedle sebe, ale ne spolu. Aspoň já to tak vnímal.
V uběhlých měsících, možná i letech mě opustila žena. Opět nevím proč jsme nedokázali vidět a řešit naše problémy. Myslím, že z pohledu muže, vysvělení
nikdy nezískám. Jako mladší si myslím, že rozumím ženskému světu. Jako starší vím, že se to nikdy nestane. Musel bych se jako žena narodit.
Na začátku při narození dětí jsou všichni šťastní. Pak se to zkomplikuje. Na začátku vztahu jsou muž a žena šťastní. Pak se to zkomplikuje. Na začátku ...
Pak ...
Jsem člověk, který uznává i neuznává příčinnou souvislost. Věci v životě se dějí i nedějí sami sebou. Možná sklízím něco z minulosti i z pradávné minulosti,
co jsem zasel.
Přichází smíření.
Při pročítání textů o životě, který se svými blízkými sdílím mi chybí popis situace po sundání manželského prstenu. Popis doplňuji o tehdejší prožívání
i o celkový pohled na situaci. K napsání tohoto textu potřebuji řadu let odstup od tehdejších událostí.
30.5.2025 kolem půlnoci. Robert
Vůbec nejhorší událost v mém dosavadním životě se odehrává poslední den prázdnin. Už poněkolikáté jsem s klukama na výletě kolem řeky. Já s Rickym máme in-line
brusle, Maty jede na koloběžce. Jako vždy dojíždíme vlakem do Roztok a poté přívozem přes Vltavu do Klecan. Na druhé straně řeky nasazujeme brusle a vydáváme
se na cestu. Skutečná in-line dráha začíná až u odbočky na Brnky. V místním kiosku dáváme limo a pivo. Dále po cestě je turistická odbočka do Drahanského údolí.
Já s Rickym se zastavujeme kousek od cesty u turistických ukazatelů. Prohlížíme mapu okolí. Matyáš si nás nevšimne a projede nám za zády. Když se otočím,
starší syn Ríša mi řekne:
Podle mapy ujel Matyáš na koloběžce kolem 11 km na zátah. Kondičku opravdu má. Také si mi druhý den stěžuje, že ho bolí nožička. Kolegové mě v práci upozorňují,
že článků o Matyášovi je plný internet. Všechny internetové zpravodajské servery otiskly články v podobném duchu a snaze pomoci při hledání Matyáše. Některé i
s fotkou. Žena za celou rodinu poděkovala všem policistům i hasičům na facebooku i na webových stránkách policie.
S Richardem doděláváme hodnocení knihy od Jaroslava Foglara s názvem Tajemství Velkého Vonta. Hodnocení potřebuje do literárního kroužku, na který chodí
ve škole v rámci volitelného předmětu. Jednotlivé oddíly uvedené na papíře velikosti čtvtky uvádím.
Charakteristika knihy:
Kniha vypráví o tajemných Stínadlech, o zápasech Velkého Vonta, držícího žádaného ježka v kleci, se svým svědomím, o klubu Rychlých Šípů vydávajících časopis
TAM-TAM a o partě kolem časopisu Sběrač.
Citát nebo úryvek:
Je nadpisem 46 kapitoly. Není radno bloumat po půdách ... Jedna z os příběhu se týká dvou chlapců. Jeden neupozornil dospělé na ztraceného kluka, kterého
pronásledoval. Druhý se neopatrně zavřel v pasti na půdě. Strach a opomenutí jednoho vedly nakonec ke smrti druhého. Z toho vyplývá ponaučení:
Postava, která mě zaujala:
Zaujala mě postava s názvem Cizinec, která až do konce příběhu tají, kým skutečně je.
Moje otázka:
Proč spisovatel Jaroslav Foglar nepokračoval v psaní dalších dílů o ježkovi v kleci, Stínadlech a Vontech? Myslím si, že příběhy kolem ježka v kleci jsou
nejlepším z toho, co napsal.
S Matyášem máme perný den. Vstáváme ve 4 hodiny ráno. Prvním úkolem je vyzvednutí výplaty v Praze. Tu momentálně dostávám v hotovosti. Spolu se synem
vystojím téměř dvouhodinovou frontu. Normálně bych Matyáše s sebou nebral, ale druhým úkolem je zastavit se po úpravě jeho rovnátek na ortodoncii na Mělníku
do 10 hodiny. Pokud vezmu v úvahu dopravu z Kralup do Prahy a zpět, tak se tyto úkoly oddělit nedají. Posledním úkolem je požádat osobně ve zdravotní
pojišťovně Ministerstva Vnitra o dotaci na očkování proti žloutence. To Maty dostal už začátkem září.
Letos drží teplo a tedy léto docela dlouho. V bazéně na zahradě se koupeme ještě v neděli 18. září. Voda je teplá a slunko má sílu. Následující den bazén
vypouštím, sbalím a uklizím na půdu.
Po horečnatém nákupu všech věcí potřebných do školy koncem prázdnin i na začátku školního roku se situace trochu uklidní. Pořád slyšíme zaplaťte to a ono,
přispějte na to a to. Richardovi platíme angličtinu s výukou rodilým mluvčím na první pololetí. Výuka má probíhat přímo ve škole.
Ricky byl na "adapťáku", tedy na adaptačním pobytu, s novou třídou. Kluci se s novou školou docela sžili. Vypadá to, že jim je tam fajn. Výsledky tomu
zatím napovídají. Kluci přešli z Mikovické školy do školy Generála Klapálka. Ricky z pětiletky odejít musel, Maty chtěl. Hlavním důvodem přechodu bylo,
že budou dál spolu. Ricky může Matyho po vyučování vyzvednout z družiny a přivést domů. Je pravda, že jsem kolektivu učitelek i vychovatelek v Mikovické škole
za výsledky obou synů a odvedenou práci vděčen. Bylo jim tam fajn.
Mezi retrospektivou a úvahami o budoucnosti se objeví:
Prožívám Abrahámoviny. Abrahám je mi příkladem. Dožil se 175 let. Ideálním prožitkem by byly Metuzalémoviny.
Od rána od 7 hodiny až do 7 hodiny následujícího dne pracuji. Tedy 24 hodin. Vzhledem k situaci v rodině je to tak lepší. Zatím žádné plány nemám. Změny
nechystám, ale budu muset. Kluci jsou pro mě prioritou.
V listopadu se chystáme jet k bráchovi na oslavu mých narozenin. Pokecáme a já si poslechnu, co si kdo o situaci v mé rodině myslí.
Ricky má narozeniny 19. a Jája 21. listopadu. U Rickyho bude oslava dříve, u Jáji nevím co s tím.
Je státní svátek. Všechny úřady i obchody mají zavřeno. Ochranky bohužel ne. Sedím na velíně Florentina, což je velký komplex kanceláří vedle Masarykova
nádraží, s kolegou Romanem. Směna by měla být relativně klidná.
20. října jsem na třídní schůzce v 6B, kam chodí Richard. Mamka Jája je naproti tomu v 2A, kam zase chodí Matýsek. Richard se učí dobře. Matyáš potřebuje
přidat v češtině. Rád oboum pomáhám a pokouším se najít schůdné řešení, pokud něco nechápou. Matyášovi napíšu na přenosnou tabuli, kterou máme doma, tvrdé
souhlásky hy, chy, ky, ry, dy, ty, ny a naopak všechny varianty kdy je vždy měkké i, tedy či, di, ni, ři, ši, ti, ži. Po Matym chci dobrou výslovnost, aby
nekuňkal a také slova, která obsahují tvrdé nebo měkké souhlásky. Pokud si nedokáže vybavit, co které slovo znamená, tak si sednem k internetu a zobrazíme
si ho jako obrázek. Někdy mi vadí, že zadání úkolu je pro dítě Matyho věku nesrozumitelné. Obsahuje totiž odborné termíny nebo slova, která běžně děti
neužívají. Pak nechápou, co se po nich chce. Zadání úkolů by měla být snažší, srozumitelnější. U málo používaných nebo nových slov by se v učebnici hodil
obrázek.
Richarda ve třídě zvolili do školního parlamentu. Já se zase uvolil, že budu zastupovat rodiče ve Sdružení rodičů a přátel školy. Zatím nemám konkrétní
představu o náplni funkce.
Kluci odjeli s Matyho kamarádem Vojtou Vincourem jeho sestrou, tetou Andreou a strejdou Jardou na podzimní prázdniny na chatu na Liberecko. Richard si při
telefonickém rozhovoru s mamkou pochvaloval výlet na Ještěd, kde nikdy nebyl. Líbili se mu výhledy do okolí i stavba samotná.
Sedím na velíně objektu Gemini na Pankráci naproti supermarketu Kaskády.
Richard bude mít oslavu narozenin letos dříve, protože jedeme 13. listopadu k Rendovi na oslavu mých narozenin. Oslavu obou narozenin spojíme.
Kluci mají volno 17. listopadu kvůli státnímu svátku a navíc ředitelské volno 18. listopadu. Pak následuje sobota a neděle. Tím vznikne souvislé volno čtyř
dnů vkuse.
12. listopadu chci vzít kluky na akci Týden vědy. Je možné navštívit a vidět různá vědecká pracovitě. V plánu máme Astronomický ústav AV ČR, konkrétně
pozorování slunečních skvrn dalekohledem nebo přednášku v Oddělení galaxií a planetárních systémů.
Jako každý rok klukům vytvářím pozvánky na narozeniny. Časem je vylepšuju a zdokonaluju. Udělám grafický návrh, který si sám vytisknu a zalaminuju. Výsledek
vypadá celkem profesionálně. Níže je pár zmenšených ukázek.
První dvě ukázky mají jednostranný potisk. Druhé dvě ukazují potisk z obou stran.
Kluci si sami vyberou koho pozvou a pozvánky rozdají. My s Jájou čekáme na potvrzení účasti. Richarda a jeho kamarády chci letos vzít do herny simulující
virtuální realitu. V létě jsme hernu vyzkoušeli. Používané systémy se nám líbí. Hráč má na hlavě brýle simulující prostor ve kterém se pohybuje a na uších
sluchátka. V ruce má dva ovladače pro střelbu nebo kreslení. Senzory snímají hráčův pohyb a ten přenáší do hry. Tím vzniká pocit přímé účasti ve hře. Je
jakoby uvnitř děje. Pokud na něj letí např. laserová střela, musí se jí vyhnout, ne jenom přihlížet. U ovladačů a celkově u her je dobré se střídat po půl
hodinách, protože hry jsou docela fyzicky namáhavé. U virtuálních her určitě hráči nestloustnou. :- )
Jája je už druhý den v nemocnici na Mělníku. Po přijezdu domů z oslavy a pobytu u Rendy nacházíme Jáju ležící v posteli s bolestmi břicha. U ženy stačí aby
měla horečku třeba kvůli chřipce a hned vypadá jako na umření. Je těžké poznat, kdy je opravdu vážně nemocná. Po návštěvě doktora skončí v Mělnické nemocnici
s podezřením na slepé střevo nebo zánět. Dostává kapačky do žil s antibiotiky. Stále není rozhodnuto, zda půjde
Děkuji Janě a bráchovi za oslavu a dárek. Na ten přispěla i mamka Jarmila. Dostávám
Během pobytu zatavujeme i u Katky, dcery Jany, která slaví své narozeniny v Jáchymově. Katka s manželem předělali část původního měšťanského domu z 15. století
na starém jáchymovském náměstí na lékárnu s přírodními produkty a různými doplňky z přírodních materiálů. Vše je
Pročítám noviny. Tématem jsou benefity pro zaměstnance. Moc se mi líbí článek o vápence Vitoul na Olomoucku a jejím majiteli, který svým zaměstnancům dopřává 14
platů, včetně platu na dovolenou, pořádá vápenské plesy, uděluje volné dny v roce navíc pro různé rodinné důvody a ukončuje práci k 18. prosinci, kdy má
narozeniny. Pak jdou zaměstnanci do práce až po novém roce. Majitel zavedí firemní standartu a hymnu a rozděluje metály za odvedenou práci. :- ) Vtipná a
přátelská firemní kultura. Hned se mi vybavuje vlastní oblíbená parafráze:
Lety procházím 15 různými zaměstnáními. Pouze dvě jsou v podobném duchu. Jedno v Německu při výrobě plastových oken, kde působila majitelka frau Müler. Majitelka
nám vždy na dílně v rozsáhlé hale dělala společnost při obědě a svačině. Řešila s námi běžné problémy. Kde bydlet, kde nakupovat, jak co v Německu vyřídit.
Podobnou zkušenost udělám v Čechách pouze s telekomunikační firmou TMP. Mám jako mistr s partou kluků na starost výstavbu telekomunikačních sítí. Vede nás
střediskář jménem Alois. Příjmení si bohužel nepamatuju. Ten chlap postupně vystoupal od pomocných prací až na pozici vedoucího, který zodpovídal za předání
celých staveb.
Je ale pravda, že v některých firmách i když byly špatně řízeny, se setkávám se zajímavými lidmi nebo dělám zajímavou práci. Nejvíc se mi líbilo projektové
řízení. Do setkání s projektovým řízením se domnívám, že fungující firma nebo společnost je závislá na náhodně se objevivším schopném člověku. Ne, jsou metodiky,
jak vést organizaci práce, řešit financování, spolupracovat se zdroji v rámci jejich rolí. Jsou postupy jak docílit požadované kvality apod.
Je také pravda, že v některých firmách jsou schopní tahouni, kteří si poradí i bez dobře organizované práce.
Píšu pár poznámek o závěru roku až teď. Dříve se k tomu neodhodlám nebo dám přednost něčemu jinému.
Matýsek vymýšlí hezkou hlášku:
Mamka mě požádá, abych přinesl tři krabice na uložení upečeného cukroví. Po přinesení krabic se jí zeptám, které chce podat. Odpoví mi:
V práci si musím vybrat, zda půjdu pracovat na silvestra nebo o vánocích. Vybírám si, kvůli klukům, silvestra.
S klukama zdobíme stromek. Mamka na něj koupila nové červené ozdoby a slaměné postavičky. Na venkovní stříbrnej smrk, který máme na první terase zahrady
před oknem, dávám bílá světýlka. Večer je zahrada a dvůr nasvícen jemným, příjemným bílým světlem. Pomáhám mamce upéct cukroví. Sladkosti nám letos vydrží až
do nového roku. To je při chuti těch dvou uličníků co říct.
Pod stromečkem nachází Matyáš nové kolo. Designově povedené. Má odpružený rám i přední kolo. Richard dostává nová sluchátka i s mikrofonem aby mohl na Skypu
mluvit se známými, poslouchat hudbu nebo hrát potichu hry. Já dostávám parfém a košili. Mamka spoustu menších darů. Všichni dostáváme hry na X-box. Mates má
Ohňostroj na Silvestra pro mlhu zrušili. Kluci ho s mamkou vidí až na nový rok z mostu nad Vltavou. Já bohužel trávím Silvestra i Nový rok v práci na velíně
v komplexu Aviatika v Jinonicích. V místě, kde kdysi stávala Waltrovka.
Ještě stále dodělávám rodinný kalendář. Rád bych ho dal mámě Jarmile, Jáje i Jarčiným rodičům.