Všechno = Nic

Zkušenosti

Jako 17-ti letý kluk z ateistické rodiny, který nic nevěděl ani o náboženstvích nebo mystice, ani o žádných duchovních technikách, jsem prošel v Rožmberku nad Vltavou mystickými stavy. Proč já? Proč podobné zkušenosti neměli moji vrstevníci?
Sezení v ásanách je prosazovaný omyl, není bezpodmínečně nutné. Prošel jsem určitými stavy, které je možné považovat za mystické, vleže na lůžku. Určitě měla vliv na vznik těchto "prožitků-pozorování" pravidelnost a minimum podnětů pro smysly (téměř tma, téměř ticho...). Pohodlná poloha a hlavně odpočatost, nenavozovala spánek, ale bezpodmínečné sebepozorování. Vždy jsem ležel uvolněně na zádech. Vnímal jsem, ale nevstupoval do děje, alespoň zpočátku. Vychovatelé nás na učilišti nutili jít spát na osmou hodinu večerní. Nedokázal jsem usnout jako ostatní a tak jsem pozoroval své myšlenky a své tělo.

Ke zkušenostem samotným. Nevím už kdy, ale po určité době se navodil stav, který jsem vnímal jako tíži. Měl jsem pocit, že vážím snad tunu. Pocit tíže se postupně proměnil v teplo, které stále sílilo, až jsem myslel, že hořím. Byl jsem sice přikryt dekou, ale k vjemu takového tepla nebyl důvod. Mimoděk jsem pohnul rukou a vše zmizelo. Uvědomil jsem si, že stačí pohyb a stav zmizí, že ho tedy mohu kdykoliv zastavit. Další večer jsem pokračoval, aniž bych komukoliv něco řekl. Žár pomalu ustal a já začal spontánně pozorovat dech. Nijak jsem ho neovlivňoval. Byl to docela příjemný pocit. Myšlenky jsem žádné neměl, pouze pozorování. Měl jsem dojem, že dýchání v klidném těle je stále pomalejší až se zastavilo úplně. Už si nepamatuji během kolika večerů tento proces (zatavení dechu) nastal. Ani nevím, jestli to nebyl pouze subjektivní dojem. Myslím, že zastavení dechu bylo nenásilné a reálné.
Poté se začal vynořovat strach, který stále sílil až k hrůze. Jako kdybych se dotkl pudu sebezáchovy - smrti samotné. Měl jsem pocit, že zemřu. Rychle jsem se pohnul a vše zmizelo. Opět se mi potvrdilo, že stačí pohyb a stavy zmizí. Byl to do té doby asi nejsilnější zážitek, co jsem poznal. Nevím, zda jsem byl těmito prožitky zmaten, ale určitě jsem byl zvědav.
Následující noc jsem se odhodlal zjistit, co je za tím strachem. Ten se opět po zastavení dechu vystupňoval až k hrůze a strachu ze smrti. Zastavení dechu bylo pozvolné, nenásilné, nijak vůlí řízené. Strach najednou zmizel a objevil se pocit radosti a štěstí. Štěstí nemělo objektivní důvod. Doslova jsem se koupal v nepředstavitelně silných pocitech štěstí a radosti. Pamatuji si, že tyto prožitky a pocity jsem poté rád opakoval. Milování s ženami nebo jiné zážitky jsou oproti těmto pocitům nepředstavitelného štěstí slabé. Myslím, že nemají srovnání s ničím a ten, kdo je neprožil sám, je nemůže pochopit. Pozorování štěstí postupně přešlo opět k pozorování nitra. Nevím jak to zdůvodnit, ale najednou jsem měl vjemy, jako že se mi rozpadají smysly. Už si přesně nepamatuji pořadí rozpadu smyslů. Myslím, že první jsem přestal vnímat chuť a poté čich nebo obráceně. I přesto, že jsem nic nechutnal ani nečichal, věděl jsem, že jsem přestal vnímat tyto smysly. I přesto, že jsem měl zavřené oči, přestal jsem vnímat zrak. Poté se rozpadl sluch. Ano, doslova rozpadl. V místnosti, kde jsem ležel, nebylo úplné ticho. Bylo to podobné, jako když se rozpadne televizní nebo video obraz na jednotlivé kostičky. Mně se takto rozplynul sluch. Ztráta sluchu mi připadala ze všech smyslů nejzajímavější. Poté se smysly ve stejném pořadí jak jsem je přestal vnímat, zase obnovily. Zpětně od sluchu k chuti. Sluch se mi opět poskládal do souvislého vjemu atd. Tento proces se několikrát opakoval jakoby ve vlnách až zůstal pouze vjem těla. Zjistil jsem, že mohu vnímat levou ruku jako pravou, u nohou totéž. Nebo že mohu oddělit končetiny od těla a všelijak je prohazovat. Vjemy to byly naprosto reálné, i když jsem věděl, že moje tělo leží na posteli a je v celku, nijak narušené. Při dalším pozorování odezněl i tento vjem těla. Pokud mám hodnotit stav, který nastal, je možné ho popsat jako stav čirého vědomí, vědomí bez přívlastků. Je to vjem existence. Já jsem. Myslím, že jsem tyto postupy a stavy navozoval asi půl roku. Šly v noci snadno navodit a snadno jakýmkoliv pohybem zastavit. Neměl jsem žádné vize, žádné vjemy bytostí nebo nějaké fantazie a halucinace. Vše se týkalo pouze vjemů těla, mysli a smyslů.

Musím zmínit také zkušenosti s proudy energií, které prostupovaly mým tělem. Tyto vjemy byly před rozpadem smyslů nebo po nich. To už nevím určitě. Je to již téměř 35 let od těchto zkušeností a tak si to přesně nepamatuji. Květoslav, kterého beru jako největší autoritu, zmínil malou hodnotu různých vizí a zážitků, pokud nevedou k trvalé změně náhledu na život a způsob života obecně. Nezáleží tedy tolik na vzpomínkách nebo pořadí zážitků, ale na tom kdo jsem teď. Jakým způsobem chápu, vnímám, žiju. Míra sebevlády určuje kvalitu. Svůj stav chápu i bez vnějšího pozorovatele, ale radě nebo pomoci se nebráním. Tím ovšem neopouštím samostatnost a kritický rozum.
Proudy energií, které mnou prostupovaly, do mne vstupovaly na temeni hlavy a vystupovaly z chodidel nohou. I přesto, že mimo vlastní tělo nemáme smysly pro zaznamenání podobného děje, jsem vnímal, jak se proudy energie od nohou mimo tělo obloukem vracejí zpět k temeni hlavy a opět do mě vstupují. Myslím, že tyto procesy souvisely s rytmem dechu a měly zlatavou barvu, ale jistotu již nemám. Jóga popisuje vystupování jevu Kundaliní skrze čakry od hráze mezi nohama k temeni hlavy. U mne tyto proudy byly sestupné a v uzavřeném oblouku. Tedy obráceně. Žádné čakry nebo nějaká střediska a s tím související jevy jsem nezaznamenal.
Ve dnech, kdy jsem zaznamenával během nocí tyto stavy a procesy jsem si všiml, že se snadněji soustředím nebo zaměřuji pomocí zraku na vybraný bod. Třeba hvězdu na nebi nebo světlý bod v místnosti. Při pozorování vlastního zraku, kdy jsou ostatní vjemy zdánlivě potlačeny, dojde k postupnému převládnutí dominantní barvy vnímaného prostoru. Při zhasnutém světle tedy převládne vjem tmy (tmavé barvy). Zmizí stíny i kontury např. nábytku. Zůstane vjem smyslu (zraku) a bod. Po určité době se začaly objevovat zlatavé kruhy, které jakoby vystupovaly z očí a šířily se zvětšováním do prostoru. Podobně jako vlny. Tento vjem jsem mohl později vyvolat i během dne. Při zaměření pozornosti na výrazný bod v osvětlené místnosti převládne dominantní barva. U bílé zdi bílá. U světlého nábytku světlá barva, atd. Myslím, že podobné postupy souvisí s Pratjaharou, tedy ovládnutím smyslů. Jsem si vědom svého zraku, ten ale nepřenáší "objektivní informace". Dívám se, ale nevidím. Jsem si vědom zraku, ale vnímám jiné děje. Tyto děje jsem měl pod kontrolou a mohl je snadno přerušit. Podobně jako vědomý pohyb ruky u těla přerušil pochody v těle, stačilo pohnout očima a vjem zmizel.

Po půl roce jsem zjistil, že se mne stavy nepředstavitelného štěstí zmocňují spontánně bez úmyslného navozování na různých místech. Především při odpočinku nebo usínání. Pamatuji si, že se to stávalo třeba při cestách vlakem z Českých Budějovic do Sokolova nebo nazpět. Po uvážení jsem si tyto stavy zakázal a už je víckrát nenavozoval. Po letech, když jsem je chtěl opět vyvolat, se mi to už nepodařilo. Ještě na učilišti jsem pátral, co by to mohlo být. Co to je vlastně za stavy. Nikdy jsem je přímo nikomu nepopsal ani se s nimi nesvěřil. Zkoušel jsem to nepřímo a zároveň jsem hledal nějakou literaturu nebo zmínku. Z knih, které se mi dostaly do ruky, to byla na učilišti především sovětská psychologie. Ta nebyla špatná, ale o mystice, józe apod. tam nebyla ani zmínka. Seznámil jsem se s psychoanalýzou Freunda, psychologií Junga, Schultzovým autogenním tréninkem, různými relaxacemi atd. Mamka měla doma různé romány. I když hodně dobré, s morálním zaměřením, ale ani tam nebyla zmínka nebo vysvětlení toho, co jsem prožil.

Po roce 1989 se mi dostaly do ruky různé samizdaty. Objevil se zen, různé jógy, tantry atd. Pak jsem cestou na Staroměstské náměstí šel uličkou od Prašné brány a zastavil se v knihkupectví Knihy dobra. Dnes tam již není. To co jsem ale objevil, se naštěstí dá sehnat nebo koupit stále i na jiných místech. Objevil jsem Květoslava Minaříka a jeho Besedu bohů a pak i jiná jeho díla. Spadla mi brada a otevřely se mi oči. To nebyl kompilát, to bylo skutečné, pravé, autenticky prožité. V popisech jsem konečně našel i to, co jsem sám prožil. Nemám tak rozsáhlé zkušenosti a vědomosti jako Květoslav. Vím ale, že pokud chci najít vysvětlení nebo postup, pak mám zdroj. Dnes čerpám hlavně z děl Květoslava, tesařových evangelií, kde je nedostižně popsána morálka a zřece Patandžaliho s jeho aforismy o józe. Patandžaliho mám také zprostředkovaně od Květoslava. A i Nový zákon existuje s jeho komentáři. Mám všechna jeho díla a stále z nich čerpám. Vyvíjím úsilí, více či méně intenzívní a snažím se jít vlastní cestou, tak abych požadavky na mystiku v podání Květoslava naplnil. Potkávám se s různými lidmi, kteří mají na život, mystiku, víru, jógu různé náhledy nebo mají různé zkušenosti. Neznám ale nikoho s úrovní Minaříka, Pataňdžaliho, Ježíše. Vím, že existovali i autoři a lidé jako Budha, Meyrink, Blavatská, Maháriši, Tilopa, Milarepa, Marpa, Náropa, Lao-c, Máhávíra, které Květoslav uznával. Určitě by se dali vyjmenovat i další.

Od svých 17-ti let se dívám na svět jinýma očima než většina ostatních. Na úrovni intelektu mi došlo, že největším tajemstvím mého života jsem já sám. Od toho mě napadl citát: "Až konečně zjistíš, že největším problémem tvého života jsi ty sám, začneš se zabývat sám sebou."

Největším problémem poznání je chápání souvislostí na úrovni intelektu, které nekoresponduje s běžně žitým životem.
Nedostatečná sebevláda nebo nesprávně pochopené postupy.

Popis autentických zkušeností a zdrojů, ze kterých v mystice čerpám. R.G. 22. května 2017 21:00 večer

Květoslav Minařík vysvětluje vznik mystických stavů v díle Cesta k dokonalosti v aforismech č. 43 až č. 48. R.G. 12. března 2019 13:00 odpoledne