Cestování a tramping

Cesta na jih v roce 2018

Popis cesty, kterou jsem podnikl se syny Richardem a Matyášem v polovině srpna roku 2018. Zopakovali jsme si podobnou trasu jako loni, ale navštěvovali jsme většinou jiná místa.

12.8. - 24.8. Rakousko, Itálie, Chorvatsko, Slovinsko a opět Rakousko

V malé fotogalerii nebo ve vetší fotogalerii Na jih 2018 je několik fotografií k nahlédnutí.

Podobně jako loni jsme procestovali, tedy nejenom projeli, Rakousko, Itálii, a Chorvatsko. Tentokrát jsme přidali i Slovinsko a v Rakousku jsme byli dvakrát. Na počátku cestování a opět na konci. V Chorvatsku jsme nejeli po pevnině, ale projeli jsme křížem krážem ostrovy Cres a Krk. Byli jsme 13 dnů a 12 nocí na cestě. Na každém místě jsme spali pouze jednou. Po návratu jsem kluky upozornil, že nám chybí jeden nocleh v autě. Mělo by to být 13 dnů a 13 nocí. Navrhl jsem, aby se mnou spali ještě jednou venku. Nevím proč, ale nesouhlasili se mnou :- ) Postel je prý přeci jen postel. Spacák je už nelákal.
Opět jsem z dovolené věnoval den na přípravu a den na vybalení věcí a vrácení vypůjčeného auta. Pasy pro kluky jsme měli z minulého roku. Až na hranicích se Slovinskem jsem zjistil, že můj pas je od dubna neplatný. Naštěstí jsem si nechal v peněžence občanku, která na projetí stačila.
Auto se mi podařilo sehnat na třetí pokus opět přes Carsharing službu Smilecar. Mazdu 5 i s dálniční známkou pro Čechy nám půjčil majitel až z menší vesnice kousek za Brnem. Chtěl jsem větší auto, kde je pohodlí a v pohodě se vejde celá výbava. Pojištění a zakoupení měn EUR a KUN jsem s relativně dobrým kurzem vyřídil v bance. V Čechách jsem opět tankoval u stanic ONO. V zahraničí jsem opět netankoval v Itálii až na malou pumpu kousek před Terstem. Tady našince udiví, že na italských pumpách nikdo není. Jsou bez lidí a člověk musí zaplatit přes automat bankovkou. Pak dostane benzín přesně v ceně bankovky. Nebo může zaplatit kartou, ale někde neberou mezinárodní karty, jen místní. Navigaci jsem vůbec nevzal. Jeli jsme podle map zakoupených loni, většinou po silnicích I. třídy a po okreskách. Pouze pro Rakousko jsem tam i zpět koupil Autobahnvignette 9 €, 10 tage Östereich.
Chtěl jsem klukům ukázet Lago di Braies / Pragser Wildsee v Dolomitech, opět navštívit Lago di Garda a přidat městečko Sirmione na ostrově tohoto jezera. Dále centra a většinou renesanční budovy italské Vicenzy a Padovy a v Chorvatsku ostrovy Cres, Krk, Rab a Pag. Většinou jsme improvizovali. Pouze u Vicenzy a Padovy jsem měl vytištěny plány center, kde byly zaznamenány radnice, baziliky, chrámy a vyhlídky. Vytiskl jsem také TRAJEKTY - Rijecká oblast s linkami, cenami a časy od kdy do kdy lodě plují. Tedy: Brestova (Istrie) - Porozina (Cres); Merag (Cres) - Valbiska (Krk); Valbiska (Krk) - Lopar (Rab); Mišnjak (Ráb) - Stinica(na pevninu); Prizna(z pevniny) - Žigljen (Pag). Pamatoval jsem si poznámku: V SOBOTU se NEPŘEPRAVOVAT - hodinové fronty! Z Pagu a Krku se dá jet na pevninu po mostě. Zjistili jsme, že výjezd z Krku není zpoplatněn, vjezd ano. Z ostrovů jsme nakonec procestovali pouze Cres a Krk. Jenom Cres spojený s ostrovem Mali Lošinj se dá prozkoumávat celou dovolenou. Tolik nabízí možností. Podobně je na tom ostrov Krk. Co je vhodné navštívit na ostrovech jsem měl popsáno v malém průvodci, který jsme koupili ještě v devadesátých letech s Jájou.
Uměli jsme pár chorvatských výrazů. Napsal jsem si také pár italských výrazů a vět. Objednávky a platby jsem já domlouval v němčině a Richard v angličtině. Moc se mi líbilo, že ji uměl v praxi využít.
V neděli jsme vyjeli kolem páté ráno. Natankovali jsme na jihu Čech a koupili dálniční známku. Najeli jsme na dálnici na Salzburg, projeli kolem něj a za Bischofshofenem sjeli na B311. Pokračovali jsme do Bruck an der Grossglocknerstrasse a odbočili na Grossglockner Alpenstrasse, tedy vysokohorskou alpskou silnici. Sedlo a následné klesání je u vrcholu Torlkopf 2455 m n.m. Kousek vedle je velké parkoviště. Zde začíná Edelweissstrasse, kterou se dá dojet na vyhlídku Edelweissspitze 2572 m n.m. Vedle této silničky je nahoru cesta pro pěší. Tou jsme se vydali. Nahoře je moc malé parkovitě, plné líných tlusťochů, kteří nemohou v sezóně zaparkovat. Je zde restaurace a vyhlídky na horu Grossglockner 3798 m n.m, tedy Velikého zvoníka, další vrcholy, stráně a vodopády. Zvoník je nejvyšší hora Vysokých Taur a zároveň Rakouska. Přes Heiligenblut jsme dojeli do Lienze a po E66 k italské hranici. Italové stejnou silnici vedoucí už Dolomity značí SS 49. Za Niederdorfem (Villabassa) k Pragser Wildsee (Lago di Braies). To jsem měl vyhlédnuté jako jedno z hezkých a výrazných jezer Alp. Dojeli jsme až tam. Byl podvečer. Nahlédli jsme ke vstupu a na parkoviště a nalezli si nocleh kousek od vstupu do areálu v lese. Nebyli jsme jediní kdo takto parkoval.
V pondělí ráno jsme se probudili před východem slunce, sbalili věci a přeparkovali auto na parkoviště nejblíže vstupu. Obsluha nikde. Sbalili jsme batoh s pitím, toaleťákem, peněženkou a mobily na focení. Kolem jezera se dá šlapat po pohodlné cestě z obou stran. Z jedné jsou tedy dřevěné schody nebo stupačky. Od jezera vedou cesty na okolní hřebeny. Vydali jsme se cestou kolem už suchého koryta, které odvádí tající sníh ze skal. Příroda a skály jsou panensky netknuté. Došli jsme k domku sloužícímu jako horská chatka a restaurace s názvem Grünwaldalm. Vyšla milá majitelka v tyrolském kroji a německy se zeptala na naše přání. Chtěl jsem kávu. Tu neměli. Vybrali jsme si výborný ovocný čaj z místních plodin. Bylo vidět, že rádi vidí hosty tak brzo ráno. Kmitali kolem nás a chystali jídlo pro hosty. Každý nově objevivší nás zdravil Kriskot (spisovně Grüß gott) a my stejně odpovídali. Vydali jsme se zpět. Čas postoupil k deváté ráno, hory přestaly být prázdné a cesty se naplnily množstvím hlučících lidí. Zlatavý odlesk vycházejícího slunce z vrcholů skal zmizel. Došli jsme na parkovitě z druhé strany jezera. Bylo narvané a až do dáli, kam se dalo dohlédnout, čekali další auta na vjezd. Při výjezdu na nás neznámá žena začala prudce mávat, a volala že prý nemáme lístek: "kein zettel, kein zettel". Přiběhl stařík. Pokusili jsme se mu říci německy i anglicky, že jsme přijeli před otevřením parkoviště. Hluboce se zamyslel a řekl: "Sechs Euro". Teprve při výjezdu zpět na silnici SS49 jsme viděli skutečnou délku fronty aut. Zájemci museli čekat hodiny. To bych nedal. Odbočili jsme na SS51 a projeli kolem Toblacher see. Loni jsme tam stavěli koncem června přehrady a měnili koryta potůčků. Vody bylo o dost méně. Zastavili jsme u Die drei Zinnen, což je vyhlídka zapsaná v Unesco. K samotným skalám a chatě Drei Zinnen Hütte je to podle tabule 3 hodiny a deset minut pěšky. Kluci jít nechtěli. Stačil jim volně přístupný dalekohled zdarma a tak studovali skaliska zdálky. Je vidět, že místo hojně využívají cyklisté. I čeští. Tentokrát jsme obcí Cortina d Ampezzo projeli na první pokus a zamířili po okreskách k městečku Rovereto. Podjeli jsme dálnici a vydali se od severu k jihu po levé straně Gardského jezera. Byl podvečer, když jsme mimoděk našli volné parkovitě hned u jezera, kde byly volné pláže a mola. Na jedno z nich jsme si dali karimatky na ležení a pochopitelně šli hned do vody. Kolem plavaly labutě s mláďaty. Krmili jsme je preclíky přímo do zobáků. Mláďata se předháněla. Zkušená mamka si semtam vzala a přitom mladé střežila. Dali jsme u vody jídlo a pozorovali západ slunce. Nebyli jsme jediní, kdo takto cestuje. Vedle nás spaly dvě mladé němky. Všiml jsem si cestou, že mezi nadšenci, co cestují podobným způsobem jako my, je dost němců. Dnes už nevím, jak se místo jmenovalo.
V úterý jsme vyrazili na Sirmione. Je to malý ostrov vnořený do Gardského jezera, vybíhající z jihu na sever, spojený s pevninou úzkou kosou s domky a parky. Kdysi býval ostrov oddělen padacími mosty a hradem. Hrad zůstal. Místo padacích mostů jsou mosty pevné. Ostrov býval využíván už v antice. Pokud chcete vidět vykopávky, je nutné zaplatit vstup. My jsme to neudělali. Prošli jsme městem a místy i okolo něj kolem pobřeží. Bohužel jsme nedorazili časně. Množství lidí kazí dojem jinak hezkého místa a brání kvalitním fotografiím. Všiml jsem si, že italové záměrně neprodávají samotné pití nebo kávu. Snaží se turisty nasměrovat do tavern, pizzerií apod. Parkovali jsme u parku s názvem Parco San Vito. Zde je to ještě zdarma. Dále do centra, kam se chtěla většina nerozumně dostat se za stání platí. Čím blíž centru, tím dráž.
Po prohlídce jsme jeli do města Saló jako loni. To je z pohledu od severu na pravé straně. Koupali jsme se jako loni na stejné pláži s většími kulatými kameny, které umožňují pohodlný vstup do vody nebo jsme byli na některém z vystupujících mol. Opět jsme spali pod piniemi vedle hřbitova. Před spaním jsme se chtěli projít po korze až ke kostelům, které vyzváněly každou hodinu melodii na zvony a zvonky různých velikostí. Nebylo to obyčejné vyzvánění, ale spíše zvonkohra, která se dunivě rozléhala přes celé jezero. Zdálky nad setmělým jezerem se blížila jakoby mlha. Po chvíli nám došlo, že se blíží déšť. Ten se proměnil na průtž a my zmokli až na kost. Pláštěnky, které jsme využili v horách, zůstaly v taškách. V autě jsme vše rozvěsili kam se dalo, převlékli se do suchého a šli si prohlénout vedlejší hřbitov. Je jiný než v Čechách. Jednotlivé hroby jsou ve zdech s okénkem s fotografií z porcelánu a daty narození a úmrtí. Všimli jsme si, že dost nebožtíků mělo kolem sta let. Spánek u jezera byl až na rozvěšené věci příjemný.
Středa Ve Vizenze jsme parkovali zdarma. Středa nebyl pracovní den. Italové měli svátek, který neznáme. Na volné parkování nás upozornila příjemná italka. Viděli jsme Piazzu Signori uprostřed města s 82 m vysokou věží Torre Bissara a Basilicu Palladiana. Na věž není přístup. Na balkón v prvním podlaží basiliky je přístup placený. Využili jsme toho a poté žasli. Stáli jsme mírně nad úrovní střech a přehlíželi přes renesanční sochy kolem zábradlí historické městečko až k alpám, které byly výrazně vidět. Prošli jsme chrámy Templo di S. Lorenzo, Itenerario Palladiano. Narazili jsme i na muzeum s antickými sochami na volném prostranství. Mimochodem, italové si na veřejná WC moc nepotrpí. Právě na Piazze Signori uprostřed města WC je. Takže v nouzi ... Také je dobré upozornit na černochy jezdídcí na kolech historickými centry italských měst. Na první pohled to vypadá normálně. Jakoby zdánlivě bezcílně brouzdali městem. Teprve, když jsem si náhodně všiml, jak jeden z nich vybírá skrytě v koutku za kostelem všechny peníze z peněženky, mi došlo, že jsou organizováni a kradou. Takže bacha ... Šli jsme zpět podle bodů, které jsme si pamatovali. Najednou jsme nemohli najít cestu k autu a asi hodinu bloudili městem. Uvědomili jsme si, že máme fotografii středověké renesanční brány s bustou Ignáce z Loyoly, spoluzakladatele Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů) a jednoho z největších křesťanských mystiků, hned u parkoviště. Kdyby bylo nejhůř můžu požádat karabiniéry o pomoc a fotografii ukázat. Vrátili jsme se k soše Garibaldiho v centru. Nechal jsem kluky sedět u sjednotitele Itálie na podstavci a vydal se hledat mě známé body, tj. místa, která mi utkvěla v paměti. Po chvílí jsem našel historický most nad silnicí, který si všichni pamatovali. To nám pomohlo vrátit se k autu. Odjeli jsme kolem nádraží z centra a vydali se k vrchu s chrámem Monte Berico. Ten je kousek za městem. Z vrchu s chrámem Monte Berico je vidět Vizenza táhnoucí se až k Alpám a zároveň jak vybíhá z druhé strany do nekonečné roviny Pádské nížiny. Mše, pod ohromnou lodí svatostánku, se opakují každou hodinu. Tušený svátek ve středu má tedy náboženský charakter. Chrám je plný lidí, ale prohlídka stojí za to. Stěny jsou všude pokryté náboženskými artefakty a zbožnými přáními obsahující modlitby ke konkrétnímu svatému. Nabídka různých křížků, sošech, kříženců apod. je nepřeberná. K dispozici jsou mniši nabízející možnost rozmluvy nebo útěchy. Jeden z mnichů, sedící za okénkem zpovědnice, si nás dlouze prohlížel. Asi poznal, že nejsme italové. Mezi ostatními jsme byli vyjímkou. Součástí prohlídky jsou možná všechny místnosti komplexu. Vše volně. Místnosti obsahují i historické předměty, vykopávky nebo obrazy od renesance po devatenácté století. Vždy mě udiví velkolepost renesančních chrámů, ale podobnou náboženskou slavnost jsem nejen v Čechách dosud neviděl. Trochu to připomíná slavnosti svatého Václava ve Staré Boleslavi. Lidí bylo ale mnohem více. Tady mi to ale nevadilo. Do Padovy jsme přijeli k večeru. Dojeli jsme až ke vstupu do historického centra. Spali jsme, po kratší večerní prohlídce, v jedné z uliček. To byla nejhorší noc. Dusno a vedro.
Čtvrtek Měl jsem připravenu mapu centra a tak jsme, druhý den ráno po šesté, prošli historickou cestou od náměstí a dál po Via Romea všechny větší historické památky a chrámy. Začali jsme velkolepým Pratto della Vale. Druhým největším náměstím v Evropě. Je tak velké, že si italové udělali uvnitř náměstí kolem dokola umělý kanál i s mosty a parkem uprostřed. Kanál je lemován sochami na podstavcích. Z jedné strany náměstí stojí kolos Basilica i Santa Giustina, česky Bazilika s. Justýny (svatá Justýna Paduánská). Jsou zde uchovány ostatky svatého Lukáše, autora třetího evangelia. Stáli jsme u jeho sarkofágu. S tím souvisí zajímavost. Lukášovu lebku získal v Itálii český král a císař Karel IV. Dodnes se vystavuje ve Svatovítské katedrále ke dni svátku světce. Také jsou zde ostatky evangelisty a apoštola Matouše. Druhý chrám po cestě byl S. Antonio. Všude bylo plno monstrancí nebo zdobených nádob s ostatky svatých. Na člověka moderní doby působí bizarně asi metr vysoká zlatem zdobená monstrance, obsahující za ochraným sklem celou čelist i se zuby svatého Antonína. Poslední na cestě byl Dóm S. Maria Assunta s nápisem ve štítu: "Confide surge vocat te" a baptisterium. V popisech je také dóm nazýván Padovská katedrála. Ta byla skromně vyzdobená se zdmi kompletně v bílé barvě. Skromná výzdoba dala vyniknout velkolepé hlavní lodi chrámu i bočních prostor. Mně se tento chrám z ostatních líbil nejvíce. Byli jsme na Piazzo della Ragione a Piazzo della Erbe. Na Piazze dei Signori je orloj podobný pražskému. Je i z podobné doby. Okolní domy a památky skrývají velkolepé interiéry. Chtělo by to průvodce, na týden se ubytovat a každý den část projít. Zajít na představení, prohlídku, večeři .... Opět malá poznámka. K toaletě se dostanete na Piazza della Erbe nebo na ulici via P. d Abano. Pokud si tedy kvůli ulevení nechcete pokaždé něco dát v restauraci. Vyjeli jsme z Padovy a mířili kolem Benátek na Terst. Jeli jsme Pádskou nížinou a já spekuloval, zda mi vyjde benzín v autě. Míjeli jsme benzínky. Všechny bez obsluhy. U jedné jsem zastavil, přijel ke stojanu a snažil se odezírat, co dělají italové. Automat na bankovky nefungoval a platební karty bral systém pouze italské, regionální. Popojeli jsme k dsalší benzínce. Tady už vše klapalo. Po vložení 20 Eur do automatu jsme nabrali benzín a mohli pokračovat. Terstem jsem projel v závěsu za italským autem. Protáhlo nás uličkami, kde je malý provoz. U vjezdu do města vede silnice kolem pláží. Všude jsou zaparkovaná auta a motorky a pláže jsou plné místních. Po vjezdu do Slovinska jsem opět natankoval. Tentokrát plnou nádrž. Po okreskách jsme jakoby napříč přejeli Istrii a dojeli k přístavu Brestova. Prohlédli jsme přístav a omrkli ceny. Spali jsme kousek nad přístavem na kamenitém plácku. Kemp nikde a tak jsme se provizorně sprchovali pouze pod plastovou nádobou s přidělanou plastovou koncovkou od zahradní konvice. Bylo to super.
V pátek ráno jsme dorazili ke kase, zaplatily 160 kun za 2 dospělé, dítě a auto a asi dvacátí v pořadí si stoupli do fronty u vjezdu. Měli jsme čas. Ricky si četl v autě a já s Matyášem prozkoumal přístav. Dal jsem větší kávu v kiosku. Při příjezdu trajektu jsme udělali pár fotek. Nalodili jsme se. Auto zůstalo na nejspodnější palubě a my se vydali na palubu nejvyšší, kde je výhled na široké okolí průlivu Vela vrata. Skály, útesy, zátoky, trajekty, výletní velké lodě a malé plachetnice. Vzduch nás ovíval vůní moře. Vypluli jsme v 6:45 a po půl hodině vyhlídkové plavby byli na ostrově Cres v přístavu Porozina. Dojeli jsme na křižovatku s odbočkou na vesnici Beli s větším kamenitým parkovištěm. Křižovatka je na vršku, z kterého je vidět na pevninu i na ostrov Krk. Dívali jsme se na průlivy Vela vrata i Srednaja vrata. Nad námi byla hora Gorice. Nad horou létali chránění Supi Bělohlaví. Věděl jsem, že na ostrově jsou, ale nečekal, že je budume pozorovat osobně a relativně zblízka. Využívali stoupavé vzdušné proudy a kroužili ve stálém východním větru od ostrova Krk. Volně sedali na skalnatý kamenitý vrch s vyhlídkou. Po snídani jsme dojeli do Beli, která je na konci slepé silničky. Vesnička je na vršku plném malých, natěsnaných domků. Úplný vrch obsadil kostel a malá vyhlídka. Byla zde volně dostupná pitná voda z veřejného kohoutku. Využil jsem toho a doplnil zásoby na mytí. Pozoroval jsem místní Chorvaty a všiml si, že dosud žijí v chudším, ale zato v daleko přátelštějším společenství. Dveře a okna volně otevřená, sousedé si povídali nebo k sobě chodili do domů. Krámek měl otevřeno podle potřeby. Stačilo říct majteli. Děcka a mladí byli večer všichni u kostela. Všude živo. Pokud to srovnám s Kralupama, kde žiju, hned bych měnil. Po prohlídce jsme šli k moři a já vyhlížel nenápadné stezky, které slouží místním jako přístup k moři. Na veřejnou pláž u kempu jsem nechtěl. Našli jsme cestičku vedoucí od silnice mezi opuštěnými sady oliv a na konci pláž plnou ohlazaných valounů s lehkým přístupem do vody. Nebyli jsme sami. Slyšel jsem chorvatštinu, němčinu, francouštinu. Téměř všichni byli nazí. Řekl jsem klukům: "Plavky dolu, jsme téměř jediní, kdo je má." Byli trochu rozpačití, ale sundali je. Po chvíli ve vodě už o ně nestáli. Plave se bez nich líp. Rozložil jsem samonafukovací karimatky a nachystal šnorchly s brejlema. Mates měl nafukovací podhlavník do auta, který stačilo dát ve vodě kolem ruky nebo pod břicho. Lepší než rukávky. Nebo plaval i bez něj. Život pod vodou nebyl tak pestrý jako loni u města Rovinj, ale zato tu byly větší hejna různých rybek. Ta se nebála a volně proplouvala kolem nás nebo pod námi. Z pláže jsme odcházeli jako poslední až po západu slunce. Vydali jsme se na cestu a dojeli do Cresu. Natankovali jsme a nakoupili jídlo. Většinou jsme nakupovali celé balení nějaké místní minerálky a jídlo podle chuti. Kluci chtěli i sladkosti. Chyběli mi menší pekárny a prodavači ovoce a zeleniny. Prohlédli jsme si malé centrum a přístav.
V sobotu jsme spali ve vesnici Martinščica. Dopoledne jsme hledali cestu k Vranskému jezeru. Podle mapy jsme zkusili pro přístup osadu Vrana. Stejně jako ostatní, které jsme potkali, jsme cestu nenašli. Procházeli jsme opuštěnými sady oliv, které byly obestavěné kamennými zídkami s průchody z rozpadlých dřevěných branek. Kolem byly netknuté strouchnivělé stromy a mohutné duby. Čím blíže k jezeru, tím hustší porost. Nakonec byly cesty neprůchozí. Vzdali jsme to. Tady improvizace a cit nepomohly. Odpoledne jsme strávili na nudapláži za městem. Viděli jsme západ slunce. Po sprše v kempu Slatina jsme si dali za svitu hvězd a měsíce večeři na pláži.
Neděle byla slunná jako ostatní dny. Dojeli jsme do městečka Osor spojujícího ostrovy Cres a Maly Lošinj otočným mostem a zároveň malým průplavem. Při snídani jsme prošli pěkné historické centrum a všimli si, že otočný most je otevřený. Průplavem proplouvaly motorové jachty i čluny se stěžni napřed v jednom a potom v druhém směru. Děti na břehu a osádky lodí si vzájemně mávaly. Pokračovali jsme do městečka Maly Lošinj, projeli jím a vedle supermarketu našli výjezd na jih ostrova. Jeli jsme po úzké silničce, kde se vyhla dvě auta jen na uzpůsobených nebo vybraných místech. Podobné to bylo i první den na ostrově ve vesnici Beli a vlastně nejen tam. Po sjetí serpentinami až dolů jsme zaplatili 20 kun za celodenní parkování. Byli jsme na úplném jihu ostrova Maly Lošinj. Našli jsme skalnatý břeh s pár plácky na kamenech u pobřeží nebo plácky pod jehličnatými keři a opuštěnými olivami. Na těchto místech mě vždy udiví, kolik práce muselo stát vybudovat na skalnatém povrchu políčka a postavit nekonečné kamenné zídky. Zídky padají a opuštěné olivové sady zarůstají a stávají se neprůchozí. I tak má vše v kombinaci s mořem své kouzlo. Opět jsme byli celí den nazí a opět jsme pozorovali západ slunce. Našli jsme vyplavenou, starou, umělohmotnou střechu necelé dva metry dlouhou, která nám sloužila jako stínítko. Další stínítka jsme udělali ze starých větví a ručníků. Někdo před námi vybudoval na břehu různé konstrukce z kmenů čnějících z pobřežních skalisek. Vypadalo to jak z televizní hry o přežití na pustém ostrově. Všude jsou na sebe naskládány kameny do sloupců. My přidáváme další a poté je házením kameny srážíme do vody. Dělá to rachot. Během dne hodně pijeme, opravdu hodně. Batoh mám při odchodu plný plastových lahví. Škoda, že někteří nechápou, že po sobě mají také uklidit! Přespali jsme na velkém, rovném plácku vysoko u vrcholků ostrova. Na noc je lepší jezdit k vrcholkům, protože je tam chladno, dobře se spí a je tam málo hmyzu. V dáli bylo vidět tmavé moře. Tmavé místo bez světel umožňovalo jasně vidět rameno Mléčné dráhy.
V pondělí ráno jsme dojeli k přístavu Merag a počkali na trajekt na ostrov Krk. Loď společnosti Jadrolinia byla větší než minule. Opět jsme seděli na horní palubě a kochali se výhledem. Po sjetí z trajektu v přístavu Valbiska, mimochodem odtud se dá trajektem doplout do Loparu na ostrov Rab, jsme dojeli na druhou křižovatku a odbočili doleva, projeli vesnicí Milohnič a ve vesnici Brzac opět odbočili doleva. Najeli jsme na malou silničku, kam se opět vešlo jen jedno auto, vedoucí tentokrát mezi udržovanými olivovými sady. Kamenné stěny všude kolem byly zachovalé a opravované. Silnička se táhla velmi dlouho. Od určitého místa jsem vystoupil a asi třikrát šel projít cestu, zda je vlastně průjezdná. Nechtěl jsem dopadnout jako u nepřístupného Vranského jezera na ostrově Cres. Zastavili jsme u řetezu přes cestu a kousek došli k vodě. Objevili jsme dosud nejhezčí zátoku. V zátoce někdo vybudoval malý přístav pro loďky nebo kajaky z volných kamenů v moři a kamenů z pláže. Byla zde malá jeskyně vystupující z moře do skály a pár metrů od pláže malý záliv s mohutným stromem rostoucím kousek nad hladinou. Dívali jsme se na protější skalnaté stěny ostrova Cres. Za celou dobu se zde objevil jeden kajak s dvojicí a přišel se vykoupat jeden osamělý plavec, jinak nikdo. Šumění moře a klid. Osamělý plavec odněkud vytáhl kytaru a začal hrát a pobrukovat. Richard po první koupeli přinesl asi sedm centimetrů dlouhé klepeto kraba. Vylovil ho ode dna. Bylo čisté a zachovalé. Máme památku domů. Našli jsme asi třicet centimetrů dlouhé rovné polínko a začali je po sobě opatrně házet. Dopad vždy vytvořil cákanec a ten nás opláchl. Z této zátoky by nebyl vidět západ slunce tak dobře jako minulé dny a tak jsme odjeli dříve.
Je úterý. Vstali jsme před východem slunce po spánku vedle vyhlídky na Bašské údolí. Dojeli jsme nad město Baška na úplném jihu ostrova Krk a vydali se pěšky cestou kolem zbytků hradu ke kostelu se hřbitovem. Je volně přístupný a turisty navštěvovaný. Během cesty nahoru i ze hřbitova se při východu slunce nabízí nádherné, do zlatova nasvícené vyhlídky na Baščanský záliv, ostrov Prvič a protější pevninu. Ostrov Prvič je celý kamenný, neobydlený a úplně bez vegetace. Pokud bych si chtěl zaplatit delší pobyt na nějakém místě, pak by to bylo tady, v Bašce. Odpoledne jsme se vrátili na sever. Dojeli jsme do městečka Soline, k velké zátoce stejného jména, tedy Soline. Poprvé jsme využili městskou pláž. Voda byla jako kafe, ale kalná. Nedaly se používat brejle a šnorchl. Kolem oběda zmizel stín z našich lehátek a my se vydali najít nové místo. Objeli jsme záliv a sjeli k vesnici Rudine. Našli jsme volně přístupné pobřeží jako ostatní před námi. Byli jsme na protější straně ohromného zálivu. Voda byla bohužel opět kalná a přístup do vody byl plný ostrých kamenů. Ležení ve stínu jsme si museli upravit doslova vylámáním větví mezi trávou, bodláky a křovisky s píchajícím jehličím. Večer jsme se pokusili najít stání opět vysoko ve skalách, kde je chladno a fouká chladnější vítr. Projeli jsme kolem městečka Omišali. Mimo kempů Pušča a Njivice jsme nenašli volný přístup k moři. Nakonec jsme spali v rovině ve vnitrozemí, poblíž nějakého zahradnictví. Tento den byl z hlediska kvality koupání asi nejhorší.
Ve středu jsem klukům navrhoval hledání jiného místa. Nebyli moc nadšení. Do vody se jim už nechtělo. Ríša mi řekl: "Už jsme přesycení mořem." Byli jsme vlastně u moře a ve vodě skoro pět dnů vkuse. Příště by bylo dobré udělat si mezi pobyty u vody celodenní výlet. Sjeli jsme s autem na malý poloostrov s výhledem na most mezi pevninou a ostrovem Krk. Dali jsme u zálivu snídani, krmili hejno rybek drobky a studovali mapy. Rozhodli jsme se pro Alpská jezera. Po přejetí mostu na pevninu jsme projeli městem Rijeka a opět rovně přes Istrii dojeli do Terstu. Stejně jako loni jsme místo vjezdu do nitra Itálie kopírovali italsko-slovinskou hranici po silnici SS55. Přejeli jsme v Nové Gorici do Slovinska. Zanedlouho se začal objevovat monumentální pohled na Svetu Goru nad řekou Soča. Na Sveté Goře je Svetogorská Bazilika, velmi uctívaná nejen Slovinci. Jeli jsme po silnici č. 103 a odbočili na č. 608. Z té potom na malou silničku vedoucí k vrcholu. Stoupání je neskutečné, místy až 33 %. Silnička byla nejuzší po které jsem o dovolené jel. Náklaďák, skutečně náklaďák, jsme naštěstí potkali v dostatečně široké serpentině. Tady bych couvat nechtěl! Pod komplexem je parkoviště a kolem dokola vyhlídky. Viděli jsme na Alpy i na hladinu moře. Výhled do dálky je největší a nejvzdálenější, co jsem tuto dovolenou viděl. Výhled z Monte Berika v Itálii je oproti tomuto zanedbatelný. Chrám může směle soutěžit s renesančními chrámy Itálie. Je pravda, že italská renesance byla dříve než chrám postavený kolem sedmnáctého století. Podobně velkolepý, dřevěný, kazetový strop jsem neviděl ani v Itálii. Zvony odbíjeli a odehrávali melodii každou čtvthodinu. Chrám je plný artefaktů po lidech, kteří se vyléčili z nějakého zranění nebo nemoci. Na zdech najdete třeba odložené hole nebo i volant, velmi mnoho zbožných přání a poděkování. Dodatečně jsem zjistil, že na řece Soče nad kterou Svetá Gora stojí, trvaly 29 měsíců boje první světové války a zmizelo zde nebo bylo zraněno na milión mladých mužů. Proto ta nejen církevní výzdoba chrámu. Ernest Hemingway se o tomto místě zmínil v románu Sbohem, armádo. Vydali jsme se dál po alpské, slovinské silnici a dojeli do obce Log pod Montgartom. Nad obcí ční dominantní hora Montgard jako obří dračí zub. Je nasvícená zapadajícím sluncem. Mimoděk se mi vybavil Mojžíš pod horou Sinaj a starozákonní příběh o hořícím keři, který oheň nespálí. Mojžíš: "Kdo jsi?" Odpověď: "Jsem, který jsem." Přespíme tu jako loni. Před spánkem jsme prolézali kamenitým korytem říčky Kotlina a našli hlubší, pohodlnou proláklinu, plnou čiré, vířící a ledové vody. S Rickym jsme se do ledové vody opakovaně ponořili až po krk. Příjemná koupel :- )
Ve čtvrtek ráno jsme dojeli k Lago del Predil. Jsme tedy opět na chvíli v Itálii. Silnice vychází ze Slovinska, noří se kousek do Itálie, kde je jezero a vchází do Rakouska. Jezero samotné je poloprázdné. Hladina je o několik metrů níže než minulý rok. Vypadá úplně jinak. Na bývalý ostrov, kam jsme se brodili se dá dojít. Kousek za hranicí jsme u pumpy koupili Zehn Tage Vignete, tedy desetidenní Rakouskou dálniční známku. Sjeli jsme na okresku s číslem 100 a pokusili se najít sjezd z levé strany, kde nejsou kempy, k jezeru Millstatter see. To ale nevyšlo. Vyrazili jsme dál po dálnici A10 na Salzburg, sjeli na silnici číslo 166 a dojeli k Hallstatter See. Dali jsme se nalevo kolem pobřeží. Kousek za městem Hallstatt jsme našli parkoviště a pláž volně k použití. Na jedné z laviček se usadili musulmani se svou prudérní kulturou. Já s Richardem jsme vzali plavky a ručníky. Plavky jsme nakonec nepotřebovali. Kousek vedle nich jsme se svlékli do naha a opět po koupeli oblékli. Do ručníků jsme se otírali nazí. To je zase naše kultura. Koupel byla i při teplotě kolem 22 C ° příjemná. Nad jezerem probíhalo hasičské cvičení. Asi pět vrtulníků nalétavalo nad vodu, nabíralo ji do sudů zavěšených na lanech a vypouštělo ji cvičně nad stromy. Vysoko nad jezerem je chata mezi skalami. Je to dominanta pohledu od města Hallstatt. Kousek od pláže je výchozí bod lanovky ke slavným jeskyním s prehistorickými vykopávkami. To jsme nevyužili. Snad příště. Pokračovali jsme dále a dojeli do městečka Bad Aussee. Většinou navštěvujeme historická centra měst, tady doporučuji projít historické městečko celé. Snad vše je původní, historické a opravené, doplněné malovanými cedulemi, podloubími s krámky nabízející horské oblečení, které tady stále nosí. Na náměstíčku stojí na sloupu velké železné hodiny. Kousek od parku je socha s popisem Erzherzog Johan. Zašli jsme do kostelíka a poslouchali hrající varhany. Varhaník na kůru vidět nebyl. Poslechli jsme si asi dvě skladby. Zvuk varhan ze záznamu a přímo v kostele se nedá srovnat. Hezčí městečko jsem dosud neviděl. Rakušané žijí v ráji, ale pravděpodobně to neví :- ) Dojeli jsme ke Grundlsee. Procházeli jsme kolem západního okraje jezera a pozorovali vzdouvající se opar nad okrajem východním. Nad horami se objevila oranžová barva zapadajícího slunce a už kolem sedmé se začalo šeřit. Přeparkovali jsme auto z centra vesničky a sešli k říčce. Nadlábli jsme se a pozorovali zurčící vodu mezi kameny. Proběhla malá hygiena bez chemie u vody. Usnuli jsme.
V pátek po ránu jsme popojeli k východnímu okraji jezera Grundlsee, kam až nás pustila silnice. Dál mohou jen místní nebo pěší. Vzali jsme batoh s pitím a vyrazili ke slavnému jezírku Toplitzsee. Jezero proslavil film Der schatz vom Toplitzsee. Je o falešných bankovkách, britských librách, které nacisti utopili v jezeře na konci války. Cestou k jezeru po pravé straně je souvislá Geslerská stěna vysoká cca 50 metrů. Vrátili jsme se k autu, najeli na okresku, poté dálnice A9, A1, S10, projeli Lincem, hranicí států, Českými Budějovicemi, dálnicí D3 a Prahou. Pozdě odpoledne jsme byli zpět v Kralupech. Na hranicích jsme poslali babičce zprávu, že jsme v Čechách a mamce Jáje zavolali.

Během cesty mě napadaly různé úvahy a s nimi někdy přicházely související prožitky. Když jsem pozoroval kluky, jak prochází městy, památkami, vyhlídkami ..., řádili v moři, šnorchlovali ... a vůbec byli plni života, vynořila se vděčnost za to, že mohu být otcem. Muž musí mít zkušenosti a zralý věk, aby mu byl tento prožitek přístupný. Postoj k životu hraje svou roli. S výchovou přichází problémy, ale ty jsou překonávány a pak jsou sklízeny úspěchy a radost ze života.

Trajekty na ostrovy v Rijecké oblasti

  

Cesta tam i zpět přes Törlkopf s vyhlídkou na Grossglockner, jezero Pragser Wildsee, jezero Lago di Garda, Saló, Sirmione, Vicenzu, Padovu, Terst, Istrii, přístavy Brestova (Istrie) a Porozina (Cres), Beli s horou Gorice, město Cres, vesnici Martinščica, Vranské jezero, Osor, pláže a vyhlídky u městečka Mali Lošinj, přístavy Merag (Cres) a Valbiska (Krk), vesnice Brzac, výhledy na město Baška, Bašské údolí a ostrov Prvič, Soline, přejetí mostu na pevninu, Rijeka, opět Terst, Nova Gorica, Sveta Gora, Log pod Montgartom, jezero Lago del Predil, Hallstatter See, Bad Aussee, Grundlsee, Toplitzsee ....



Putování po ostrovech.



Robert; V Kralupech, 11.9.2018 13:00