Cestování a tramping

Cesta na jih v roce 2017

Popis cesty, kterou jsem podnikl se syny Richardem a Matyášem v létě roku 2017, jsem zařadil spíše pod odkaz Cestování. Pro blog o rodině Jak jde život je dost rozsáhlý. Také jsem vytvořil samostatnou fotogalerii Cesty.

29.6. - 10.7. Rakousko, Itálie, Chorvatsko, Rožmberk a Krumlov

V malé fotogalerii nebo ve vetší fotogalerii Na jih 2017 je několik fotografií k nahlédnutí.

Klukům začaly prázdniny o týden dříve, tedy už 23. června. Chtěl jsem toho využít a vyrazit už 28 po návštěvě zubaře, kde jsme byli s celou rodinou.
Letos jsem chtěl kluky pořádně protáhnout po zemích ležících jižněji od Čech. To se podařilo. Procestovali jsme, tedy nejenom projeli, Rakousko, Itálii a Chorvatsko. Slovinskem jsme opravdu jenom projeli. Ne, že by Slovinsko nebylo hezké. Měli jsme ale jen 13 dnů na cestu. Den na přípravu a den na vybalení věcí a vrácení vypůjčeného auta. Pasy pro kluky se nám podařilo vyzvednout na poslední chvíli 28. července. Mamka Jája má na úřadě známou a ta nám pomohla pasy včas zařídit. Není ani přestupkem vyvézt děti za hranice, ale jak prokázat při případné kontrole, že děti ke mně skutečně patří? Bylo by to zbytečné zdržování. Nakonec jsme pasy použili jen jednou a to při výjezdu z Chorvatska na Slovinské hranici. Auto se mi podařilo sehnat přes Carsharing službu Smilecar. Octavii combi i s dálniční známkou pro Čechy nám půjčil majitel z Plzně. Díky němu mohla cesta proběhnout. Před cestou jsme nakoupili spoustu vybavení. Autoledničku, šnorchl, dvoje brejle do vody, plavky, léky, auto nabíječky …. Spacáky, karimatky a další … jsme měli již z minulosti. Samo nafukovací karimatky na pláž. Na Chorvatské kamenité pláže jsou nejlepší. Spacáky jsem vzal dvoje. Teplé Husky do Alp a Dolomitů a lehké jen na přikrytí po ránu u moře. Eura a Kuny jsem nestihl vyměnit a tak jsem je vybral, bohužel s poplatkem, z bankomatů v Rakousku a Chorvatsku. Musel jsem zařídit desítky věcí, nestíhal jsem a tohle trochu podcenil. To ale nevadí. V Čechách jsem tankoval u stanic ONO. V zahraničí bylo tankování podle nabídky cenově podobné až na Itálii, kde cena vylétla o třetinu i více za litr. Tam jsem netankoval vůbec. Navigaci jsem použil pouze jednou. Spíše jsem kupoval regionální mapy se zakreslenými zajímavými místy a jezdil po silnicích I. třídy a po okreskách. Pro Rakousko jsem koupil Korutany a Tyrolsko, pro Itálii jen její sever a pak Chorvatsko ve spojení se Slovinskem. U Chorvatska jsem trochu naplánoval města, památky a pláže, které chci vidět. Dálniční známku jsem koupil jen desetidenní Rakouskou a i tam jsme často sjížděli z dálnice k ledovcovým jezerům nebo místům, která vypadala slibně.
1 den. Vyrazili jsme 29. června ráno. V Dolním Dvořišti jsme natankovali plnou nádrž paliva, přejeli hranice a najeli na dálnici. K večeru jsme dorazili k podhůří Alp. Spali jsme u jezera Mondsee naproti strážní věží Solnohradska - Schafbergu. Jezero bylo vyhřáté, tak jsme se i koupali. Viděli jsme pěkný západ slunce.
2 den. Po ranní hygieně ve volně otevřené koupelně letoviska na pláži jsme zamířili na Salzburg. Když jsme dojeli, pršelo. Městem jsme tedy procházeli s nepromokavými větrovkami. Kluky jsem protáhl historickým centrem. Ukázal jsem jim rodný dům Mozarta a vystoupali jsme i na hrad. Prošli jsme několik kostelů a vstoupili do Katedrály svatých Ruperta a Virgila čili Salcburského dómu. Velkolepé prostory a výzdoba zaujmou. Studené počasí nás nakonec z města vyhnalo, takže zámky Hellbrunn ani Mirabell a jejich zahrady jsme neviděli. Dál jsme se vydali po dálnici, odbočili u Bischoshofenu na Vysoké Taury, projeli kolem Grossglockneru a přes město Lienz kolem řeky Drávy mířili na italskou hranici a do barevných Dolomit. Za italskými hranicemi jsme odbočili u města Toblach na SS51 a zastavili se u jezera Lago di Dobbiaco nebo také Toblacher See s malou kavárničkou. Tato oblast je stále silně obydlena německy mluvícími Tyroláky. Jezero samotné bylo ponecháno jen přírodě. Napájeli ho desítky malých potůčků z hor. S klukama jsme propadli kouzlu stavitelů přehrad a stavěli z kamenů a větví různé zádrže a tím měnili tok vody a vytvářeli nová koryta. Po několika hodinách řádění jsme se vydali do města Cortina d Ampezzo. Z celé cesty mělo toto městečko nejhůře značené cesty. Po chvíli projíždění městem jsme odbočili na silnici č. 48 mířící na opačnou stranu od italského Trenta. Stoupali jsme do strmých vrchů a cestou potkávali nápisy Dolomiten highway. Vlastně omylem jsme našli odpočívadlo mezi skalními velikány různých barev. Na místě stál už německý karavan. My se k němu přidali. Stále bylo špatné počasí a tak vrcholy střídavě zakrývaly a odkrývaly mraky. Pohled hodný bohů. Prolezli jsme široké koryto vytvářené táním jarního sněhu s malým potůčkem a různými balvany. Po setmění jsme vytáhli zimní spacáky a za chvíli usnuli. Večer silně pršelo.
3 den. Ráno jsme se probudili do teploty kolem šesti stupňů. Na vrcholcích skal byl nově napadlý poprašek sněhu. Večer tam ještě nebyl. Ranní hygiena byla tentokrát bez chemie. Jen čistá ledová voda. Naštěstí jsme byli jen chlapská jednotka. Opět jsme zkusili projet městem Cortina d Ampezzo. Cesta č. 48 na Trento nebyla k nalezení. Vzali jsme to tedy po 51 přes město Bellund. Dalo by se zastavit i u jiných jezer, ale to bychom strávili dovolenou v severní Itálii. Projeli Jsme přes Trento a dojeli k největšímu ledovcovému jezeru severní Itálie, Lago di Garda, tedy Gardskému jezeru. Jeli jsme od města Riva del Garda do Desenzano del Garda, kde měly být kempy. Cesta vede skrze skály plné tunelů. Připadalo mi, že délka tunelů by vytvořila nové pražské metro. Opět omylem jsme skončili v městě Saló. Jezero je ohromné a já myslel, že jsem už na protějším břehu. Nalezli jsme nádhernou, oblázkovou pláž. Do večera jsme byli u vody a ve vodě. K večeru jsem našel volné odpočívadlo poblíž hřbitova plné vzrostlých pinií. Hřbitov sám, hezky nasvícený, by stál za prohlídku, nebyl ale přístupný. Tady si kluci v noci pořádně dopřáli hukot cikád a smolnou vůni pinií.
4 den. Dokončili jsme jízdu kolem jezera a zastavili v nejen renesanční Veroně. Nečekal jsem, že historických staveb a památek bude tolik. Byli jsme na Piazza delle Erbe s věží Lamberti. Dali jsme si cappuccino a malinovou zmrzlinu na Piazza Corrubbio. Viděli jsme gotickou Arche Scaligere a SM Antica nebo antické oblouky a zbytky římských staveb. Seděli jsme v bazilice San Zeno Maggior, kde se nás kněz ptal, odkud jsme. Když se dozvěděl, že z "Czechia" a viděl, že sebou mám dva syny, zval nás na mši. Neviděl jsem velkolepější chrám. Prošli jsme Scaligerský hrad Castel Vecchio a mosty přes řeku. Neviděli jsme ale měšťanský dům rodu Capuletů kde je ve dvoře Juliin balkon nebo Arénu vypadající jako Koloseum, údajně třetí největší na světě, katedrálu Duomo S. Maria Matricolare a další památky. Spěchal jsem. Verona samotná je opravdu na celý den. Podobně na tom bude i Padova nebo Vicenza, které jsou po cestě do Benátek. Těmi jsme, s malou zastávkou, jen projeli. Chtěl jsem klukům ukázat hlavně Benátky. Dojeli jsme přímo do Benátek po silnici a já náhodně odbočil na Venezia Nord. Našel jsem parkoviště, pro obytné vozy, téměř prázdné. Později jsem pochopil proč. Parkovné po přepočtu z EUR vyšlo na téměř 1000 Kč :- ). Tak draze jsem zatím neparkoval. Chtěl jsem vidět podvečerní, noční i ranní Benátky. Zůstali jsme tedy přes noc, kdy jsme dostali další lekci a pochopili, proč je parkoviště téměř prázdné. Pro vedro a nečisté moře je okolí večer plné komárů. Chudák Ríša napočítal téměř 100 štípanců na těle, protože byl u staženého okénka. Máťa méně a já měl totálně poštípané nohy. Spreje nepomohly. Komentoval jsem to slovy: "ty svině čekaly na nezkušené Čechy a dopřáli si pořádnou žranici." Ještě dnes si komáři vypráví o Češích a čekají na další várku. Klukům jsem ráno dal Zyrtek na potlačení reakce aby se neškrábali a nechal je vypít rozpustný multivitamin. Po pár dnech začali štípance mizet. Nicméně před nájezdem komárů jsme zažili podvečerní Benátky. Město, náměstí sv. Marka s bazilikou a věží, kanály, mosty, gondoly, stavby, uličky, vše kouzelné. Smradlavý muslimský Pákistánci (nejde o rasismus, to se jinak napsat nedá, nemyslím všechny Pákistánce, ale jen ty z Benátek), kteří všude až nechutně vnucovali zdánlivě zdarma krmení pro holuby, které potom chtěli zaplatit nebo jejich stánky s předraženým ovocem, vnucování debilních hraček. To bylo nekouzelné. Těma se dá jenom pohrdat a vykopat je z města. Totálně kazí dojem. Nevzal jsem od nich nic a rázně je odbýval. S klukama jsme zavedli pro množství turistů dva pojmy – "Václavák" a "Čínský bazén". Václavák - turistů je hodně, ale fotky se dají (možná) stále dělat. Čínský bazén – dav je všude, fotku téměř neuděláte. Pochopili jsme, že musíme brzo vstávat a dělat prohlídky brzo ráno. Od té doby se nám víceméně dařilo vídat města a památky skoro liduprázdná.
5 den. Ráno jsme vstali v pět a po snídani se vydali opět na prohlídku. Benátky byly téměř bez lidí a to byla PARÁDA. Fotky to dosvědčují :- ) Kluci tedy byli trošku, při brzkém ránu, unavení po včerejší prohlídce. Po procházce jsme vyjeli směrem Terst a na Istrii. Podařilo se nám prokličkovat po místních silnicích a vyhnout se dálnicím v Itálii i Slovinsku. Na Slovinsko – Chorvatských hranicích nás zastavila stráž. Před námi chtěli u všech aut pasy, po nás ne. Sice jsem je úředníkovi v budce podával, ten ale jen pokynul a tak jsme jeli dál bez kontroly. Asi vypadám důvěryhodně :- ) Stočil jsem jízdu autem k pobřeží a pokračoval v cestě po klikaté silnici s výhledy na moře. Mířili jsme do Rovinje na vyhlášené pláže a přírodní rezervaci Zlatni Rat. Podařilo se nám najít hezké místo v kempu Porton Biondi, kde jsme zůstali dvě noci. Chtěl jsem, aby kluci strávili celý den u vody. Po zaparkování jsme si šli prohlédnout staré město, nazývané Stari Grad a kostel sv. Eufemije. Ta má v kostele sarkofág přenesený z římských katakomb, nad kterým je v kostele na zdi velkoprostorový obraz, jak umírá v aréně, jsa zaživa sežrána lvem. Pláže jsme kousek za městem našli. Tady jsem kluky nechal poprvé ochutnat čistou vodu moře, aby nebyli při koupání překvapeni její silnou slaností. Utaháni jsme si šli do kempu lehnout.
6 den. Brzo ráno jsme vstali, vzali vybavení na pláž a vyrazili. Pláž celkem liduprázdná. Vybrali jsme hezké místo, položili karimatky, vytáhli brejle a šnorchl a šup do vody. Slaná voda lépe nadnášela a slabé vlnky umožňovali lehce plavat. Máťa dostal pro jistotu nafukovací rukávky. Mám fobii z hlubin, když nevidím na dno a tak nejsem bůhvíjaký plavec. Plavu tedy normálně, ale vždy na jistotu. Ponořil jsem se se šnorchlem a brýlemi a začal obdivovat podvodní svět. Průhlednost vody je perfektní. Ze všech pláží v Chorvatsku, kde jsme šnorchlovali jsem tady viděl nejvíce života. Velká hejna malých rybek, která se téměř nebála, menší hejna velkých ryb, která se už bála, chobotnice, samotářské ryby podivných tvarů, malé mušle s kraby uvnitř, pevně přilepené mušle vypadající jako slávky, málo ježků a stará, rozpadlá, kamenná, potopená mola. Překvapilo mě, že jsem nenašel vápnité skořápky po mrtvých ježcích, kterých tu bylo před lety plno. Zato jsem pod vodou objevil živou škebli nebo mušli velikosti 50 cm pevně uchycenou ke skále. Byla pootevřená a čekala na zvědavcův prst. Nenapálil jsem se a nechal ji být. Maty měl menší brejle do vody, protože větší na malém obličeji propouštěly vodu. Střídavě jsem tedy přendával šnorchl, aby si vodní svět užili oba kluci. Když vylezli z vody, natíral jsem je krémem, dával na hlavu čepici nebo klobouk a na ramena tričko. Po delším slunění jsme si trička oblékli úplně. Kolem nás bylo pár nerozumných kousků, kteří měli kůži spálenou až do ruda. Počkali jsme na západ slunce a přes noční centrum se vydali do kempu. Maty chtěl po cestě na malou. Řekl jsem mu, ať si uleví na velkých kamenech za pláží, kam nikdo nechodí a je liduprázdno. On se, nevím proč, vydal k betonovému sjezdu do moře pro lodě, omývaným vlnami, který silně klouzal. Šup a byl na zadku napůl ve vodě. Ozvalo se: "tatí." Odpověděl jsem: "tady není co zachraňovat, musíš v mokrých věcech vydržet do kempu." Tahle drobnost odvedla naší pozornost a tak jsme si nevšimli, že Richard nechal igelitku s karimatkami na místě nehody. Až u auta jsem si uvědomil, že něco chybí. Trochu s nelibostí jsem Richardovi řekl, že když neví, kde taška je, tak ať si to sám vyřeší. Šel se tedy podívat na místo u vstupu, kde jsem z automatu převzal kávu. S Matyášem jsem se vydal hned za ním, abych viděl, co dělá. Později přiznal, že byl trochu ve stresu a tak mu prý angličtina šla sama, když se ptal obsluhy kempu, zda o tašce u kávovaru něco neví. Nevěděl o nás a tak se vydal mimo kemp tašku hledat. Hned jsem ho přes plot zastavil, s tím, ať mi řekne, kam jde. Překvapen mi odpověděl, že na místo, kde Máťa uklouzl. Dal jsem mu 5 minut a po jeho zmizení si uvědomil, že nemá mobil :- ( Naštěstí se po 5 minutách objevil i s karimatkami. :- )
7 den. Opět jsme vstali brzo. Opustili jsme kemp a vydali se na Pulu. Přijeli jsme před sedmou hodinou a tak bylo parkoviště přímo před koloseem volné a u vstupu do arény jen obsluha. Neměl jsem drobné na parkovací automat. Zašli jsme tedy do místní pekárny a nakoupili výborné sladké i obyčejné pečivo na dva dny. Tyto "Pekari" jsme si hned oblíbili, stejně jako místní trhovce s voče i povrče, tedy s ovocem a zeleninou, po celém Chorvatsku. Koupil jsem vstupné, pěkně drahé, ale toto koloseum je opravdu zachovalé a stojí za prohlídku. Před lety jsem v něm byl s Jájou. Ráno minimum lidí = pěkné fotky. Ricky trochu trucoval kvůli horku a prudkému slunci a tak si udělal prohlídku po vlastní ose. My jsme s Matýskem všechno prolezli a střídavě se fotili. Ricky nás upozornil na podzemí arény, kde byla odkryta římská lisovna olivového oleje a výstava s kresbami zdejší římské provincie a kopií zachovalé orientační mapy s velkými římskými městy a tehdejšími cestami celé říše pro kupce. Pro představu tehdejších cest stačí zadat ve vyhledavači na internetu Via appia. Mrkli jsme ještě do místního kostela a vydali se na úplný jih Istrie, poloostrov Donji kamenjak. Samotný poloostrov je obřím kempem, takže auta tam smí jen po zaplacení. Nechali jsme káru v městečku Premantura, vzali věci a šli pěšky. Dojít až na jih je na slunci náročné. Na druhou stranu skokově ubývá lidí. Našli jsme malý, hezký poloostrůvek se stínem pod piniemi. Stejně jako na jiných plážích jsme i tady párkrát změnili místo, aby bylo prostředí jiné a podvodní svět také. Poblíž byla i malá hospůdka s pivkem a výborným zeleninovým salátem. Opět jsme tu byli celý den. Pobřeží je skalnaté, plné výmolů a jam, do kterých se dá nalévat mořská voda a tím dělat malé umělé potůčky. Také jsme stavěli pyramidy z kamenů ležících všude kolem. Pohráli jsme si. Na pobřeží se dají najít kamenné, rovné plochy, kde se na samo nafukovacích karimatkách dobře leží. Večer, po západu slunce, jsme se vrátili k autu. Vytvořil jsem lože a chtěl usnout. I přes suché místo opět přiletěli komáři. Vydržel jsem je od spících kluků i sebe odhánět do půlnoci. Pak jsem to vzdal a raději jsme jim ujeli. Ríšův počet štípanců stoupl na nový rekord kolem 190. Když jsme se tím, neprozřetelně pochlubili v sms zprávě mamce, zhrozila se, že bude muset Ríšu doma zasypat pudrem. Opět pomohl Zyrtek a vitamíny. I když trošku jsme se drbali všichni. Našli jsme si plácek v jedné malé vesničce ve vnitrozemí a bez komárů spali až do rána.
8 den. Opět jsme se dali do pohybu a s autem kopírovali pobřeží. Projeli jsme kolem mostu spojujícího ostrov Krk s pevninou a směřovali na Senj. Tam jsme udělali pár fotek u hradu se skalnatým a liduprázdným pobřežím ostrova Krk ležícím v pozadí za Velebitským kanálem. Z pobřeží jsou vidět i další skalnaté a liduprázdné plochy ostrovů Prvič, Rab a Pag. Tato skaliska se táhnou až skoro k městu z bílého kamene, Zadaru. Nesmírně mě přitahovala právě ta liduprázdnost a zdánlivá kamenitá pustota. Každou chvíli jsem zastavil na odpočívadle nebo na plácku s kantýnou s milou dámskou obsluhou, která prodávala kafčo apod. Na jednom z plácků jsem kvůli výhledu slezl po skalisku za svodidly, abych viděl do moře. Tak jsem se kochal, až jsem zapomněl na ledvinku s peněženkou, platební kartou i s pasy :- ( Po další hodině jízdy jsem opět zastavil u kantýny a zjistil, že jsem "hlava otevřená" podobně jako Ríša den předtím. Jestli ledvinku někdo objeví, je po výletě a mě můžou pasovat na "vrchního kalamiťáka". Naštěstí jsem měl na dovolené náhradní platební kartu u mobilu pro případ nouze. Snažil jsem se rychle vrátit. Ledvinka ležela na skalisku, jak jsem ji tam nechal. Ze shora nebyla vidět. To bylo moje štěstí. Dal jsem si tedy serpentýny kolem pobřeží potřetí a konečně dojel do Zadaru. Procházeli jsme centrem a já si vzpomněl, jak jsem si při minulé dovolené v tomto městě nemohl vzpomenout na pin u platební karty. Neměl jsem hotovost a dva chybné pokusy při zadání hesla, navíc v sobotu odpoledne, nevěštily nic dobrého. Pamatuji si, jak jsme chodili po městě asi hodinu. Pak jsem zkusil třetí variantu a ta vyšla. Pokud ne, kartu by spolkl bankomat a my bychom museli čekat na otevření banky do pondělí bez prostředků. Asi bychom nějaké provizorní řešení našli. Ze Zadaru jsme přes Šibenik, což je také město z bílého kamene, ale tam jsme nestavěli, dojeli před vstup do národního parku Krka. Na parkovišti s neplaceným stáním jsme si našli dobré místo pod piniemi kvůli ochraně před sluncem.
9 den. Ráno nás probudil frmol u vstupu. Tady jsme nebyli jediní, kdo pochopil nutnost brzké ranní návštěvy. Do parku, k jezerům a vodopádům nás povinně svezl autobus. Park Krka zná mnoho lidí. Podle mého je to nejlepší národní park v Chorvatsku. Jeho krásu a plnost života trochu zachytí fotografie. Osobní zkušenost je nutná. Koupání přímo pod vodopády v jezerech je povinnost. Na různých místech parku jsou původní historické budovy a mlýny nebo výstava o jedné z prvních hydroelektráren na světě pomáhající osvětlit město Šibenik. Na tomto vodním díle se podílel i vynálezce Tesla. Samotný park je velký. Rád bych ho viděl mimo sezónu a chodil mimo nejčastější trasy. Už při odchodu se návštěvnost změnila na úroveň "Václavák". Jít v protisměru po lavicích nad vodou nedoporučuju. Boj o místo v autobuse při odjezdu z parku je také zajímavý zážitek. Řidič autobusu, proto aby se otočil, musel najíždět s citem do davu. To už byl stupeň "Čínský bazén". Rychle pryč. Chorvati naštěstí omezili návštěvnost parku na deset tisíc lidí denně a dost. Při minulých cestách do Chorvatska jsme pokaždé byli v Primoštenu. Jednou na hotelu a jednou na privátě. Proto jsme mířili právě tam. Tehdejší privát byl menší pokoj s balkónem přímo nad promenádou a pláží hned za ní. Božský výhled, božské západy slunce. Město dělalo dojem ospalého letoviska. I v centru města byli osli na malých loučkách, kteří se dali krmit fíky nebo něčím jiným. U moře sedávali u svých bárek rybáři a spravovali sítě. K večeru náš soused, také rybář, začal nahlas provolávat, že prodává smažené šproty. Hned jsem tam pokaždé běžel a díval se, jak s grácií a fortelem hodí hrst rybek do kádě s vřícím olejem. Ty jakoby připlavali na druhou stranu. Tam je nabral sítem, okapal, vložil do papírového sáčku, osolil a podal. Lahůdka! Na chvilku vznikla fronta a za patnáct minut nebylo co prodávat. Rádi jsme s Jájou chodili na břeh protější městu a sedávali na opuštěných vinicích plných červených hroznů. Bylo září, vzduch už tolik nežhnul. Skalistý povrch břehu vytvářel fontány vystřelující vodu až do dvoumetrové výše. V přístavu provozovala zdánlivě nesourodá dvojice výlety lodí na ostrovy Krapanj a Zlarin před Šibenikem. On obrovitý, modrooký, nemluvný bloňďák řídil loď. Ona ukecaná, drobná tmavovláska vše organizovala a popisovala. Měli malou dřevěnou kocábku pro cca 10 lidí. Mimochodem, seděli jsme přímo na přídi (pak to od nás zkopírovali ve filmu Titanic :- ) Dali nám napít vínovice, tedy kořalky a vypluli jsme. Rádi jsme chodívali k večeru ke kostelu Sveti Juraj, přímo na vrcholu starého městečka a ostrova a z míst mezi náhrobky obdivovali výhledy na šest ostrovů kolem. Psal bych ještě dál, ale tyto vzpomínky patří minulosti. To byla opravdu romantika! Dnes? Žádná promenáda, ale asfaltová silnice. Žádní osli, žádní rybáři, žádné dřevěné kocábky, ale drahé jachty zbohatlíků. Místo starých domků s kamennými střechami centrum narvané krámky jak ve vietnamské tržnici. Také milovaní malíři, od kterých jsem koupil obraz, zmizeli z mol a kotvišť. Nevejdou se tam. Placená parkoviště. Na pláži placená lehátka se slunečníkem. Jedno vedle druhého. Žádné volné místo. Chceš si dát sprchu na pláži? Zaplať! Zůstal jen výhled od náhrobků u kostela. Tvrdá turistická komerce. To už by nebyla dovolená, to by bylo za trest. Kvůli tradici jsme ale koupání v místě využili. Odjeli jsme až navečer. Nad městečkem jsem si zdáli, nyní i při cestě zpět, udělal aspoň fotografie. Celkový pohled zdálky zůstává stále pěkný. Kolem desáté jsme přijeli do města Trogir a našli místo poblíž kempu Seget Donji, odkud je do centra kousek. Samotné staré město zaplňuje malý ostrůvek mezi pevninou a ostrovem Čiovo. Tam jsme dorazili před půlnocí. Vše bylo plné nočního života. Doslova. Tady by se mi s dámským doprovodem líbilo. S klukama jsme obdivovali velké zámořské lodě, historické i novověké plachetnice. Prošli jsme centrum a vstoupili do místního hradu, z jehož hradeb a věže jsme měli rozsvícené město i s přístavy pod sebou.
10 den. Do Splitu jsme nedorazili tak časně. Zaparkoval jsem snadno, protože jsem byl na draze placeném parkovišti mezi přístavem a Diokleciánovým palácem v centru. Samotný palác je obklopen kavárničkami a stánky, takže celistvou fotografii zvenku jen tak neuděláte. V minulosti jsme si s Jájou v paláci dávali kávu. Chtěl jsem to zopakovat a také jsem chtěl, aby Richard viděl antické památky na vlastní oči, ne jen z knih. Do paláce samého je vrostlé středověké městečko, které z paláce využilo stavební materiál. V obvodových zdech jsou okna, klimatizace nebo dveře, které nikam nevedou. Uprostřed je monumentální kostel, který částečně převzal tehdejší pohanskou svatyni. Na věž jsme si zaplatili vstup. Stálo to za to. Kombinace zachovalých staveb a prvků antiky se středověkou improvizací různých slepenců je zvláštní. Ze shora vše vynikne. Z věže jsou vidět v dáli stále stejná silně erodovaná skaliska na pobřeží. Ty určitě takto vídal i sám císař. Reformátor a zachránce říše na další století. Kávu jsem si nakonec dal, ale jen na stojáka. Chtěl jsem se dívat na prvky města a ne na plachtu nad sedátky. Kluci udělali pár fotek s dobrovolníky v autentickém oděvu římského legionáře v různých postojích. Podával jsem jednomu z nich 20 kun a slyšel: "Hvala, to jedno pivo." Chtěl jsem ještě do Dubrovníku, ale také jsem chtěl mít rezervu pro cestu nazpět. Dohodli jsme se, že to otočíme a kolem poledne jsme se začali vracet do Čech. Jeli jsme zase kolem pobřeží, abych si užil výhledy Jadranské magistrály. U města Rijeka jsme odbočili na sever a po silnici E61 jsme přejeli Slovinsko do italského Terstu. Tím jsme objeli celou Istrii. Kousek za Terstem jsme odbočili na slovinskou silnici č.103 a poté č.203 kopírující italskou hranici. Našli jsme pohodlné místo s romantickým výhledem u říčky Kotlina poblíž vesničky Log pod Mangartom a připravili nocleh. Nakonec jsme trávili dovolenou i ve Slovinsku :- ) Před ulehnutím jsme prozkoumali samotnou horskou říčku a její okolí. Našli jsme dokonce i "kosti dinosaura" přímo v říčce. Máme foto jako důkaz :- )
11 den. Ráno jsme se probudili, přejeli nehlídanou hranici a po stejné silnici tentokrát s italským číslem 54 podruhé vjeli do Itálie směr Tarvisio. Za hranicí jsme nalezli horské jezero Lago del Predil s malým ostrůvkem. Na ten jsme, já tedy s Matym na zádech, s Rickym přebrodili. Ricky chtěl koupel v jezeře, ale mně se nechtěly vyndávat plavky. Vlezl tam tedy "na adama" a pochvaloval si, jak je voda teplá. Turisti z kempu naproti jen zírali. Po ranním osvěžení jsme po okresce vjeli do Rakouska a opět koupili dálniční známku. Chtěl jsem jet jinudy než přes Salzburk a tak jsem na benzínce koupil také regionální mapu Kärnten – Osttirol, tedy Korutany – Východní Tyroslko. Přes Villach jsme se vydali k horskému jezeru Ossiacher See a poté Wörthersee před Klagenfurtem. Tato velká jezera ale fungují spíše jako letoviska pro místní a nejsou tak romantická jako ta menší v horách. Navíc jsem úmyslně jel do Klagenfurtu po pravé straně jezera, tedy po malé okresce. Téměř celá strana jezera je oplocena a komerčně rozebrána. Přírodní přístup k vodě není. Čekal jsem více, ne jen upravené domky a hotely. Kvůli zkrácení cesty jsme vyjeli na dálnici přes St. Veit a u města Friesach, tam kde dálnice končí, najeli na silnici I. třídy č. 317 do Judenburgu. Odtud opět silnici I. třídy č. 114 do Triebenu. Cestu jsem vybral jako průjezd mezi Rottenmanner Tauern a Seckauer Tauern, tedy Rotemanské a Seckauské Taury. Tu jsem chtěl udělat mírný výšlap do hor. Zastavili jsme kousek od městečka Hohentauern, kde je na mapě zakreslena cesta na Grosser Hengst s výškou 2159 m. Bylo kolem třetí odpoledne a tak jsme se spokojili s bližší horou Triebenstein, jejíž vrcholky jsou už také bez stromů. Šli jsme lesní cestou určenou pro těžbu dřeva a došli až pod vrchol, kde končí stromy i keře. Svah byl tak prudký, že jsem to s topánkami na nohou po dohodě s kluky vzdal. I tak tu byly prima výhledy. Příště si musíme cesty na vrcholky Alp lépe připravit. V místním lese se nám spát nechtělo a tak jsem se autem opět napojil na dálnici a přes Linec dojel až do Rožmberka nad Vltavou. Tam jsme unaveni přespali. Opět silně pršelo, jako když jsme Čechy opouštěli.
12 den. K ránu jsem nemohl dospat. Vyhlédl jsem z okénka a uviděl Rožmberk tak, jak jsem ho vídal jako student na učilišti po dobu tří let. Bylo pět ráno a mně se začali honit v hlavě vzpomínky. Snad kolem každého místa jsem v tomto městysu prošel stokrát. Vylezl jsem z auta s ložní úpravou pro tři a procházel Rožmberkem. Překvapilo mě, že tu nemají ani bankomat. Nikde nikdo a tak jsem fotil. Měl jsem jen Matyášův mobil a netušil, že má nastavený černobílý filtr. O to víc vypadají fotky jako z tehdejší doby. Koupil jsem klukům snídani a šel je vzbudit. Mimochodem kvůli letmému jednoduchému jídlu jsme všichni zhubli, i když jsme sebou měli autoledničku. Rickymu začali padat kalhoty. Zase ale během cesty oba kluci viditelně vyrostli. Překvapilo mě vlastně, za jak krátkou dobu. Námaha, moře, hory, památky, inu prohnal jsem je :- ) Po snídani a přeparkování auta blíže k hradu jsme si zakoupili prohlídku samotného sídla pánů z Rožmberka. Na nádvoří je stále slon, s kterým má Jája fotku. Poté jsem klukům ukázal školu, kde jsem se vyučil a internát na druhém, mladším hradě, kde je dnes letovisko státní pošty. Byli jsme i u pokoje se sklopnými okny, kterými jsme prolézali přímo na zahradu, aniž bychom se namáhali chodit okolo dveřmi. Altán v zahradě nám jako učňům sloužil jako dílna, kde jsme dělali kabelové spojky. Byli jsme poslední třída, která zde skládala zkoušky. Pak učiliště přesunuli. Z hradu jsme sešli na stranu, kde je u břehu vodácký kemp, který jsem jako učeň pomáhal stavět. Za mostem začíná, dnes už obnovená křížová cesta. Na jejím konci je rozpadlá kaple a nový penzion. U něj je malá obora s dospělými jeleny. To se klukům líbilo, vidět je takto zblízka. Cestou zpět jsme si prohlédli zachovalý židovský hřbitov, kam jsem občas zašel, když jsem se jako kluk po Rožmberku a okolí toulal. Vyrazili jsme na Český Krumlov. Prošli centrem a dali si chleba se škvarkama. Kluci mlaskali, jaká to byla lahůdka. Pochválil jsem to majiteli jako výborný nápad, ten to ocenil a rád se tím chlubil. Prošli jsme zámkem a pro množství turistů raději prohlídku vynechali. Fotky i tak nějaké máme. Za zámkem je rozlehlá zahrada s fontánami, rybníkem plným leknínů a známé otočné hlediště. Úplně na konci zahrady je masivní kovová brána. Přepadli mě nostalgické myšlenky. Vzpomněl jsem si, jak jsem u ní před více jak 25 lety stál a díval se do dáli. Uzavřená brána mi připomínala uzavřenou cestu k mému osudu. Co bude? Najednou jsem před ní stál se svým 13-ti a 8-mi letým synem. Mimoděk mě v duchu napadlo: "Brána osudu".

Cesta tam přes Linec, Solnohrad, Lienz, Toblacher See, Cortina d Ampezzo, Trident, Saló a Gardské jezero, Veronu, Vizenzu, Benátky, Terst, Umag, Rovinj, Pulu, Premanturu, Senj, Zadar, park Krka, Šibenik, Primošten, Trogir, Split ...



Cesta zpět ze Splitu přes Primošten, Zadar, Rijeku, Terst, Log pod Mongartom, Lago del Predil, Travisio, Ossiacher See, Wörther See, Klagenfurt, Hohetauern s horou Triebenstein, Linec ...