Blog o rodině
V=N Mystika
Ricky Maty
Ženy a muži
Práce zábavou
Jak jde životFotogalerieRodokmenCestováníZe životaO mně
barevný index černý
žlutý index černý
žlutočerný index černý
modrozelenočerný index modrý
černobílý index černý
zelený index černý
modrozelenočerný cestování
modrozelenočerný mail
Úvod stránek
Mapa stránek

Cestování a tramping

CestováníCesty stopemČundr 2000Na jih 2017Na jih 2018Polsko 2020Vltava 2021

Čundr 2000

Fotografie k Čundru 2000 se dají najít v galerii Yellow Butterfly pod roky 2000 a 2001. Trochu se mi zamíchaly.

Je neděle 2 července roku 2000. Po delší době jedeme na čundr, jedeme se toulat. Kulík, tak jsem Jáje říkal, mi přináší snídani do postele. Po baště se oblékáme, líbáme Jarčinu mamku na rozloučenou, poučujeme psa Ronalda o slušném chování a předáváme ho do polepšovny. Polepšovna je stav, kdy pes není s námi, ale s Jarčinou mamkou Janou. Ta Ronalda rozmazluje.
Vlak vyjíždí kolem osmé. Pro ranní opar není okénky nic vidět. Slunce postupně páru rozpouští a my můžeme obdivovat kopce kolem Labe. V Děčíně jsme kolem desáté dopolední. Kupujeme plánek města a křižujeme centrum. Procházíme ulicí s názvem Křížová cesta. Jednou ze stran ulice je zeď Dlouhé jízdy. Dlouhá jízda je přístupovou cestou na zámek. Zeď je spíše vysoká stěna lemovaná sochy světců v životní velikosti. Z Křížové cesty vstupujeme do kostela sv. Kříže, kde jsme svědky bohoslužby spojené se křtem novorozence.
Procházíme městem a nacházíme hotel Faust, stojící na okraji zámeckého rybníka. Chvíli pozorujeme loďky a labutě, jdeme se zeptat na ubytování a už vyhlížíme rybník a okolí z oken dvoulůžkového pokoje. Nestačím ani vybalit …, škádlení, důvěrnosti a mazlení přechází v milování. V nejlepším vtrhne do místnosti pokojská. S údivem, zkřivenou pusou a výkřikem zase vybíhá. Nám to chuť nebere, spíše naopak. Později na recepci i hotelu nás personál doprovází s úsměvy.
Po epizodě procházíme zbytek města a vyrážíme na Pastýřskou stěnu, velkou skálu, vypínající se nad městem. Drápeme se na vrchol. Otevírá se nám, pro místní běžný, pro nás velkolepý výhled na město, řeku, kopce. Přicházíme na terasu u restaurace v romantizujícím stylu z roku 1905. Čerstvý vzduch, šumění stromů, výhledy. K tomu slepičí vývar, játrové knedlíčky s nudlemi, kuřecí směs s rýží a vepřová směs s americkými brambory. Jsem společníkem ..., ..., ..., ženě. Z doteků, pohledů a slov je cítit důvěrnost.
Pokračujeme k zoologické zahradě. Hned za vchodem se Kulík tiskne na plot u výběhu medvědů. Jája by chtěla do jejich ochozu. Medvědi nás moc nevnímají. Samice spí a samec prohání pneumatiku u malého rybníčku. Potkáváme bílou Korelu, která nepokrytě loudí a leopardy Perské s jistotou a převahou v očích. Hledáme ve výběhu lamy, obcházíme ohrazení a nahlížíme do stáje. Čiperky na nás hned vystrčí hlavy a snaží se vyčenichat žrádlo. Jája trhá lupeny a postupně je lamám dává. Lamy mimo přežvykování nehnou ani brvou. Sledují nás tmavé oči. Po každém lupenu zahrabou kopýtkem. Tím poděkují a zároveň chtějí další sousto. Cestou k východu kupujeme u stánku lízátko a vracíme se k výběhu medvědů. Medvědi neobvykle ožívají a čumákama pročesávají vzduch. Po vytažení lízátka zkrotnou, sedají si s vyvaleným pupkem na zadek, pomalu hýbají zvednutými tlapami a s výrazem krotkého mláděte žebrají. Lámeme lízátko a házíme ho do výběhu. Hory masa v kožichu se opatrně zvednou a začnou čumákama očichávat místa dopadu. Medvědi hodují a my z toho máme až dětskou radost. I kdybychom už nic nepodnikli, den se povedl.
Sestupujem do města a míříme k zámku. Dlouhou jízdu, tedy přístup k zámku jsem během svého života viděl několikrát. Je to pomalu stoupající cesta lemovaná vysokými zdmi po obou stranách, připomínajíc arkády. (poznámka ze současnosti: Poprvé jsem stál v Dlouhé jízdě, když na zámku byla dočasně ubytovaná Sovětská armáda a objekt byl nepřístupný. Vše bylo neudržované a oprýskané. Poté jsem stál v Dlouhé jízdě s Jájou. Probíhaly rekonstrukce. Nedávno jsem stál v Dlouhé jízdě se syny. Vše bylo zrekonstruované.) Zámek je pouze částečně opraven. Interiéry s muzeem loutek nás nelákají. U vstupu na nádvoří nacházíme malou branku s originálním zvonkem. Když přistoupíme, zničeho nic nám zaštěká, téměř do ucha, malý buldoček. Ve zdi, v úrovni hlavy, je skrytá římsa. Po té se hafan fikaně pohybuje a snaží se dělat dojem. Štěkot, zvonek ani nepoužijeme, přivede páníčka. Milý správce nás za 10 Kč pustí do Růžové zahrady a půjčí nám dalekohled. Zahrada s mnoha napodobeninami antických soch je plná květin. Různé druhy a barvy vytvářejí symetrické vzory. S dalekohledem je Děčín a okolí jako na dlani. Správce nám dovolí opustit zahradu bočním vchodem. Pomalu scházíme po stráni k původnímu řetězovému mostu přes Ploučnici. Posedíme v centru na náměstí u pivka, skočíme do večerky a jdeme na pokoj. Telku ani nezapínáme ... "Kulíku?" "Hm?" ...

Je pondělí 3 července roku 2000. Vstáváme kolem osmé, balíme věci, snídáme v hotelové restauraci, platíme za pobyt a jdeme na autobus do Hřenska. Původně jsme chtěli plout parníkem. Ten ale tento den nevyplouvá. Kolem desáté jsme v Hřensku. Prohlížíme hezké město a zažíváme kulturní šok. Všude vietnamské stánky jako v Ho-či-minově městě. To není Labe, to je Mekong. Stačí vejít do úzkých uliček. Všude přítomné plachtové stánky. Na každém pozemku a parcele. Vše mají pronajaté Vietnamci. Osazenstvo nás oslovuje německy a když zklamaně zjistí, že jsme Češi, tak česky s přízvukem: "Co si přejetééé?" No, nepřeju si nic! Jsem turista. Nemáme nic proti jakékoliv kultuře, ale toto je v českém turistickém ráji prostě moc. Dáváme si oběd v české restauraci s českým majitelem i personálem, kupujeme mapu a hurá do skal. Prvním cílem je vyhlášená Pravčická brána. Procházíme skalní útvary, popíjíme vodu, schováváme se před slabým deštěm. Přes mezní louku míříme do Divoké soutěsky. Přicházíme k dřevěnému molu pro lodě a zároveň přístavku v podobě srubu s dřevěným stolem a lavicemi. Lodě už neplují. Bez chemie se myjeme v říčce Kamenici, která je i v létě ledová. Unaveni zalézáme do spacáků přímo na širokém dřevěném stole. Povídáme si a sledujeme v přístřešku beze stěn hvězdy ...

Je úterý 4 července roku 2000. Probouzíme se kolem půl osmé, balíme věci, myjeme se, snídáme sušenky a čekáme na devátou. Průvodce se dostaví přesně. Prodává nám lístky a pouze s námi se vydává na plavbu soutěskou. Místa na přídi jsou jen pro nás. Plavba ve třech připomíná spíše benátskou gondoliéru. Chybí zpěv, ale lodivod nás doprovází výkladem zajímavostí. Po půl kilometru a asi 15 minutách děkujeme za plavbu a odcházíme do Tiché soutěsky. U mola je stylový kiosek ve kterém nám prodají syrové buřty a klobásy. Stačí přiložit, rozfoukat žhavé uhlíky na kamenném ohništi a opékat. Pečené maso voní a chutná jako u domácího ohně. Po baště nastupujeme na pramici pro Tichou soutěsku. Už nejsme sami, loďka je plná. I tak máme nejlepší místa na přídi. Zpestřením plavby je Němec, vahou nad 150 kilo. Udi von Deutschland po nastoupení ponoří záď a zvedne špičku lodi i s námi. Po dosednutí nakloní celou loď. Vypadáme jak Titanic před potopením, přesto plujem. Udi, si myslím, zaplatil plavbu zbytečně. Celou cestu sleduje Jáju. Tichá soutěska s umělým, ručně spouštěným vodopádem má asi kilometr. Po doplutí prcháme před obdivovatelem, procházíme skalisky, pak Hřenskem a nakonec nábřežím, kde nastupujem na parník do Děčína. Sedíme na horní palubě a asi dvě hodiny sledujeme břehy a kopce proložené pískovcovými útvary. Cestou poutám zvědavé pohledy svými červenými kšandami. Jája poutá pohledy svými blonďatými vlasy, dlouhými až k prdelce.
Z Děčína odjíždíme vlakem do Benešova nad Ploučnicí. Ubytování nám poskytne malý penzion s velkým apartmánem za 400 korun. Nacházíme malou vinárnu v Rue Royale č. 3 U Maxima. Ne, je to pěkná, malá, česká vinárna. Název ani ulici si už nepamatuju. Co si ale pamatuju je velký pavouk Sklípkan v akváriu nad místem, kde Jája seděla. Kulík je arachnofobik. Nenuceně se bavím a dělám, že pavouk posazený na skle hned za její hlavou tam není. Teprve po zaplacení a odstoupení od stolu jsem jí pavoučka odhalil. V apartmánu napouštíme společnou vanu. Sušíme vlasy a já pletu culíky na blonďatých vlasech. Umím i pět najednou. Poté z nich udělám jeden cop. Telku ani nezapínáme ... "Kulíku?" "Hm?" ...