Blog o rodině
V=N Mystika
Ricky Maty
Ženy a muži
Práce zábavou
Jak jde životFotogalerieRodokmenCestováníZe životaO mně
barevný index černý
žlutý index černý
žlutočerný index černý
modrozelenočerný index černý
černobílý index modrý
zelený index černý
černobílý ze života width=
černobílý mail
Úvod stránek
Mapa stránek

Ze života

CitátyPostřehyPoučeníVztahyStřídmostZávislostiSoučasnostMilovatBaťaSonetE.Seton

Závislosti. Via mala - via dolorosa - via bona. Via perspicientia.
Cesta zla (hříchu) - cesta utrpení - cesta dobra. Cesta poznání.

Jakákoliv závislost způsobuje utrpení nejen nám, ale i ostatním. Závislosti mohou být malé i velké. Pití kávy a cigarety. Hraní na automatech, nutkání ke krádežím apod.
Zlo můžeme páchat proti sobě i proti ostatním. Kdokoliv působí zlo, bude muset projít cestou utrpení. Kdo pochopí, proč je mu působeno utrpení, vydá se cestou dobra. Od cesty utrpení k cestě dobra vede cesta poznání. Vědět jak si počínat. Vědět jak se ovládat. Cesta poznání nám pomůže rozšířit úzkou cestu dobra tak, že bude mnohem širší než cesta zla.
Pojmy via mala, via dolorosa, via bona a via perspicientia pochází z latiny. Původně souvisí s křesťanstvím a posláním tesaře z Nazaretu.

Text v dalším odstavci je reakcí na dotaz člověka, který krade v obchodech a dopřává si tak dávky dopaminu. Tento člověk ví, že jedná nemorálně a poškozuje sebe i statní. Neví, kde se to v něm bere a ptá se, co s tím. Co má dělat.

Na prostou otázku nabízím jednoduchou odpověď: přestat s tím.
Jste v maléru už jednou nohou a budete-li pokračovat, pověstné ucho džbánu se utrhne a budete v něm rázem oběma. Přestat můžete buď sám, když budete skutečně silně chtít a nebudete se vymlouvat, že dneska prší, zítra zas naopak neprší, že ještě nenastal ten pravý čas a že si chcete ještě jednou užít a dost, atd. Patologii svého jednání rozpoznáváte a jste ve fázi, kdy ji můžete i ovládat, když si odřeknete potěšení. A je notoricky známo, že člověk se snáz vzdává potěšení celého než jeho části, takže teď a tady na sebe zařvěte: DOST! A je to. Dost znamená opravdu dost, ne postupné snižování ceny toho, co čmajznete.
Kdesi hluboko uvnitř mozku se nachází shluk nervových buněk, nervové jádro, s názvem nucleus accumbens. To je považováno za sídlo odměn. Zavedeme-li do tohoto místa v mozku myši mikroelektrodu, kterou si může vyvolat podráždění stisknutím páčky, vykašle se na jídlo, pití, sex i spánek a bude mačkat páčku, dokud nezemře. Nám toto jádro dráždí mozková chemie zvaná dopamin. Největší rozkoš, jakou nám život může nabídnout, je přiměřený přísun dopaminu do nucleus accumbens.
Závislost na sexu, gambling, vyhledávání rizika, a další analogicky zhoubné způsoby jednání vyvolávají v mozku také analogické procesy a neurochemické změny, jako podání stimulancií, opioidů nebo halucinogenů, že tedy lidé de facto nejsou závislí na drogách, ale na vlastními silami spuštěných ("self-induced") změnách neurotransmise, které jsou výsledkem všech zmíněných typů problémového chování. Východiskem jejich tehdejšího i dnešního přístupu tedy stále je, že nejsou závislosti "chemické" a "nechemické", ale že existují jen jakési neblahé cesty, které vedou k závěrečnému sebezničení. Drogy nebo hrací automaty jsou jen podpůrnými faktory, někdy dokonce pouhými rekvizitami v těchto lidských osudech.
Cesty k "injekci" dopaminu do centra libosti/rozkoše jsou složitější, vedou přes řadu dalších chemických přenašečů (neurotransmiterů), velmi podstatnou roli hrají endogenní opioidy, endorfiny a enkefaliny. Smyslem celé reakce – v plánech matky Přírody – byla odměna za zvládnutí stresové situace, posílení paměťové stopy použitého řešení, aby bylo k dispozici i pro příští zvládání. Tohoto mechnismu zneužívají také pitomci provozující tzv. adrenalinové sporty.
Po pár pokusech jste nabyl hlubokou zkušenost, že čajznout něco je ta správná míra rizika s následnou velkou dopaminovou odměnou. Stává se z toho pomalu a jistě závislost. Mozek je ale potvora: struktura podmiňuje funkci a funkce mění strukturu. A tak se váš mozek zvolna mění, přizpůsobuje a k dosažení stejného účinku bude nutné postupně riziko zvyšovat, jak to tak u závislostí bývá, kdy první nízká dávka (čehokoliv) postupně naroste do svých násobků. Svatý Augustin kdysi řekl: "S hříchem je to jako se spánkem; čím víc ho mám, tím víc ho potřebuju a tím hůř mi je."
Jak z toho ven? Především je nezbytné se rozhodnout, že už to nechci. Současně je nutné si uvědomit, že se mi po tom nejednou zasteskne, že mi to bude chybět. Je ale třeba vydat se zcela novou cestou. Jak po ní kráčet vystihl pregnantně již Winston Churchill větou: "Nejlepším způsobem, jak získat jakoukoliv vlastnost, je předpokládat, že už ji máte a podle toho se i chovat." V podání lidí postižených podobně jako vy existuje v zásadě jakási "via mala" vroubená nejrůznějšími svůdnými, leč neřestnými doupaty, hampejzy a špeluňkami a "via bona", kterou však mnoho tvrdých a notorických hráčů a hráček má ve svém itineráři zapsanou spíše pod názvem "via dolorosa". Jojo, opravdu to bolí, proto máme strach. A nutkavě se stále nabízí široká cesta hříchu, po níž se zdánlivě kráčí lépe než po trnité cestě ctnosti.
Považuji za nošení sov do Athén seznamování s postupy a výhodami meditace, jógy, relaxace a kombinovaných protistresových postupů, užitečnosti tělesného pohybu, kreativních aktivit a dalších způsobů jak zvládat náročné situace fyziologickou cestou. Bylo o nich napsáno mnoho slov. Jsou nepochybně všechny dobré, jen mi vyvolávají kacířskou asociaci podloženou zkušeností z praxe. Nový pastor vyvěsil v kostele ceduli ohlašující, že plivat na zem v kostele je stejný hřích jako cizoložství, a druhý den tam našel poznámku: zkusil jsem obojí, srovnati nelze.
Myslím si, že byste to měl zvládnout. Já váš problém totiž nepovažuji za nemoc, ale za osobnostní nezralost a pohrdání pravidly, která ve společnosti platí. Já totiž spoustu těch nových "nemocí" za choroby nepovažuji a myslím, že kdyby tito nemocní dostali bezprostředně po dopadení při činu pořádně nařezáno, tak by se dost rychle uzdravili.

Od druhého odstavce volně zpracovaný článek od Radkina Honzáka z webu psychologie.cz