Lidem naší doby je nejen těžké pochopit příčiny bídného svého postavení, ale i poznat samotnou svoji bídu hlavně vinou největší bídy naší doby, kterou nazývají pokrokem a která se projevuje ve vyrážkové horečce, spěchu, v ustavičné práci, směřující k vytvoření úplně nepotřebných nebo dokonce škodlivých věcí, v úplném opíjení se novými a novými úkoly, pohlcujícími všechen čas, a hlavně v neohraničené sebedůvěře. Vzducholodi, ponorky, křižníky, mrakodrapy, parlamenty, divadla, bezdrátové telegrafie, světové kongresy, milionové armády, loďstva, profesoři všelijakých škol, miliardy novin, úvah, řečí, pokusů. A lidé v této vyrážkou pokryté době, v shonu, v horečce, ve spěchu práce pro vytvoření zbytečného a škodlivého a v tom stálém útěku od sebe nejen že nevidí, ale nechtějí vidět: své nerozumnosti, protože se jí naopak vychloubají, očekávajíce od ní veliké štěstí, opíjejí se novými a novými úkoly, majícími jediný cíl – zapomenout na sebe, a zaplétají se víc a víc v bezvýchodných protikladech politických, hospodářských, vědeckých, estetických a etických.