Robert Glos 1

   
Robert Glos ve věku 36 a 42 let.

Robert je synem Reinholda a Jarmily Glosových (3, 4). Má dva bratry. Rendu (2) a Michala. Michal je nevlastní bratr z otcovi strany. O Michalovi jsem se dozvěděl, když mu bylo 13 let. Máma na něj ukázala na ulici v Habartově a řekla mi, kdo to vlastně je. Do té doby jsem o něm neměl tušení. Michala jsem později potkal v Josefově už jako dospělého. Tak jsme se seznámili.
Robert si vzal za ženu Jáju (1) roku 2002 po krátké desetileté známosti :- ) Seznámili jsme se v roce 1992. V únoru 2004 jsme měli pozitivní těhotenský test. Od toho dne jsme věděli, že budeme mít potomka. Dnes spolu máme dva kluky. Richarda (20) a Matyáše (21).

Příběhy, historky, vyprávění.
Dětství a dospívání jsem prožil nejdříve v malé obci Úžlabí č.p. 248 a poté v menším městě Habartov na Sokolovsku. Na Úžlabí vzpomínám moc rád, na Habartov už tolik ne. Před mým sedmým rokem jsme bydleli také v Habartově, v paneláku u malého náměstíčka a ještě v jednom bytě v řadovém domku. Ale na to si moc nevzpomínám. V Úžlabí jsme také už jednou bydleli a to v č.p. 325. Zde si nevzpomínám skoro na nic. Znám jenom historky z vyprávění. Navíc jsme údajně s rodiči byli i nějakou dobu v Trstenicích, odkud pochází mamka Jarmila. Narodil jsem se v Sokolově.
Pokud to seřadím chronologicky, pak jsem se stěhoval asi takto. Habartov (řadová cihlová dvouletka), Úžlabí č.p. 325 (rodinný domek), Habartov č.p. 109 (panelák), Úžlabí č.p. 248 (rodinný domek), Habartov č.p. 369/12 (panelák).
Zkusím popsat pár historek z předškolního věku, kdy jsem s rodiči bydlel v domku v Úžlabí č.p. 325. To je to období, kdy jsem chodil k Blattovým. Brácha Renda ještě nebyl na světě. Údajně jsem vyndal z králíkárny mláďata a nanosil je do železného sudu s vodou pod okapem. Na mamku jsem zavolal ať se podívá jak se mi to daří. Ta naštěstí vyhlédla z okna. Králíky zachránila vysušením pomocí fénu na vlasy a vrátila je do králíkarny k samici. Sud zakryli, protože se báli, že do něj spadnu. Další povedenou věcí bylo vytrhání a položení květin ze všech záhonů na cestu u plotu. Otec si květiny původně na cestu nachystal a poté je celé dopoledne sázel. Když odešel na oběd, všechny jsem mu poctivě vrátil zpět na cestu. Asi jsem si myslel, že to je hra. Mamka to uviděla a zhrozila se, protože věděla, že otec má prudší povahu. Rychle na mě zavolala: "Robiku utíkej!" Mazal jsem jako zajíc a schoval se v poli za domem. Když jsem se k večeru vrátil, kytky byly opět v záhonech a doma byl klid. Mamka mi také často vypráví, jak jsem jí schovával věci do kterých mě oblékala. Mámy nás pečlivě oblíknou, to je normální. Mně se to ale nelíbilo a tak jsem chodil za zahradu a strkal bundy a svetry do větracího otvoru vodárny, který vypadal jako komín. Malou vodárničku s přepadem jsme měli hned za domem. Byla schovaná v malém kopečku. Já jsem nechtěl prozradit, co s těmi věcmi dělám. Když už mi mamka neměla co dát na sebe, tak se rozbrečela. Mně jí bylo líto. Místo jsem jí ukázal a věci byly zachráněny. Musela mě mít ráda, když mi prostě "nedala na zadek".
Z Úžlabí jsme se poprvé stěhovali do paneláku v Habartově č.p. 109, na náměstí. Je to vlastně nejvyšší panelák Habartova. Bydleli jsme ve čtvrtém patře. Pamatuji si na výbornou partu kluků s kterými jsme dělali samé vylomeniny. Také na to, jak se mi udělali bradavice na ruce, když jsme soutěžili, kdo najde v popelnicích nejlepší věc. Ty mi zmizeli zázračně během několika dnů až po letech po koupání na táboře v rybníce plném mrtvých plotic. I zde mám jednu historku od mámy. Mamka se údajně vracela z nákupu a vidí, že na skle okna je veliká šmouha vypadající jako čtverec. Zespodu nemohla stále přijít na to, co vlastně vidí. Po příchodu domů zjistila, že v zácloně je pravidelně vystřižený čtverec. S nevinnýma očima navrh hlavy jsem jí vysvětloval, že malý bráška vlastně nevidí ven, když ho posadím na kuchyňský stůl. Co je na tom divného, že? Mamka byla ráda, že jsme si vlastně sami nic neudělali. Během léta, krátce před mým nástupem do první třídy jsme se podruhé stěhovali do Úžlabí.
Jako děti jsme běžně v Úžlabí, říkali jsme tedy spíše v Káru (Kahr), zdravili své německé (sudetské) sousedy nářečně "Kris Kot" - spisovně Grüß Gott. Za sousedku jsme měli němku paní Leinovou a za ní bydleli také němci, manželé Blattovi. K paní Leinové chodil na návtěvu jako malý kluk můj brácha Renda. Sousedce umřela jako mladá jediná dcera. Byla tedy v domku sama. Renda byl zvědavej a tak se nechal k sousedce občas pozvat na zahradu. Leinová byla hodná starší paní. Občas udělala bráchovi krupicovou kaši nebo jinou dobrotu. Došlo to tak daleko, že naše mamka Jarmila musela sousedce domluvit a dohodnout se, kde vlastně bude Renda obědvat nebo večeřet. Míval vlastně jídlo dvakrát :- ) Kolem domku, kde jsme bydleli, neměl Renda vrstevníky. Já jsem ho sice míval na starosti, ale často jsem mu se staršími kluky utekl, protože na nás žaloval. Vlastně nežaloval, ale byl ještě tak malý, že "to" neudržel a všechno řekl. Společnost mu dělala spíše sousedka.
Když jsem byl sám ve věku Rendy, chodíval jsem k manželům Blattovým, které jsem také zmínil. Oni také neměli děti. To jsme ale bydleli v č.p. 325. Domek manželů Blattových požději koupil můj otec a asi rok tam v devadesátých letech žil s Majkou. Po rozvodu mých rodičů to byla otcova druhá žena. Matně si pamatuju, že paní Blattová mě krmila podobně jako Rendu. Starej Blatt byl vesnickej všeuměl. Jako dítě mě upoutalo, že si sám vyřízl z plátu železa střenku, kterou nabrousil a osadil rukojetí z paroží. Tím vznikl hezký nůž. Ve vesnici si ho vážili, protože uměl stavět, dělat střechy, věděl jak udělat komín, aby krb táhl apod. I bez vyučení ovládal "devatero řemesel". Při druhém bydlení v Úžlabí se opět vytvořila dobrá parta. Jezdili jsme na ručně udělaných motokárách typy "co dílna na vesnici dá". Pamatuji si, že jsem mohl přehodit šroubení ovládající volant a kola potom zatáčela obráceně proti volantu. Jezdili jsme z malého kopce po silnici a já svou káru s radostí půjčoval důvěřivcům, kteří nevěda nic o přehozeném řízení často končívali v močůvce vedle cesty. Když jsme povyrostli a zhlédli v televizi trilogii s názvy Osada Havranů, Na Veliké řece, Volání rodu, začali jsme stavět chýše a hrát si na pravěk. Měl jsem přezdívku Veverčák a byl na ní pyšnej. Tahle parta kluků zůstala i po mém odstěhování. Později se k ní přidaly i holky a vznikla tramská osada. Rád jsem za nimi chodil, pomáhal stavěvět chatu a lelkovat kolem ní. Občas jsem se účastnil i amatérských vystoupení s kapelou. Téměř každý hrál na nějaký nástroj. Já s nimi tedy nehrál. Na kytaru jsem brnkal chvíli jen na učňáku. Teď se mi vybavilo, jak jsem se při odchodu z domu vždy podíval do velkého zrcadla v předsíni. I teď se vidím zpětně jako kluk. Nebo se mi vybavilo, jak sledujeme německý televizní program a otec nám simultáně překládá. Rádi jsme se dívali na skoky na lyžích nebo na Star trek, tedy slavný scfi seriál o cestování po hvězdách. Vzpomínám rád i na naše psy, tedy Broka, Kykynu a Rexe. Brok byl malej ořech dobrej tak na štěkání. Kykyna byla také obyčejný kříženec. Oba bohužel utratili protože chodili sousedům na slepice. Rex byl rasou knírač. Dostali jsme ho od vojáků a zpočátku byl děsně ostrej. Taťka ho nechal pár dnů hladovět aby ho k sobě Rex, po příchodu k nám, vůbec pustil. Pak mu postupně chodil dávat žrádlo a vodu a dotýkal se ho, až si na sebe zvykli. Postupně a opatrne jsme jako děti k němu mohli také. Nakonec jsme byli kámoši. Akorát mě štvalo, že mě nerespektuje jako otce. Když na procházce viděl srnku, chvilku mě táhl v leže po trávě a po mém puštění vodítka zmizel v lese. Většinou se po půl hodině vrátil celej udejchanej a šťastnej. Musím jetě zmínit vránu Pepu. Strýc Jindra našel na zahradě postřelenou vránu. Po dohodě s veterinářem ji zastřihli perutě aby nemohla lítat a léčili ji. Nevím, jestli to byla samice nebo samec. Už když jsme ji od strýce dostali, ani nevím proč, měla jméno Pepa. Uměla pár slov, hlavně sprostých, a na své jméno slyšela jak pes. Mojí mamku po ránu budila, bez ohledu na víkend, bušením do skla na okně ložnice svým zobákem a křikem: "Pepa maso, Pepa maso ...". Mamce nezbylo než vstát a Pepovi dát vykrájené zbytky masa. Pepa se časem naučil naše jména. Máma mi říkala Robiku a Pepa opakoval Óbiku s tím, že písmeno R zvláštně spolknul. Někdy to vypadalo, že ráčkuje. Pepa se skamarádil se psem Rexem, kradl mu z mísy žrádlo a nalítával mu na záda. Pes ho občas nechal a na zádech ho vozil. Pamatuji si, že u branky do zahrady stála návštěva, která s údivem pozorovala jak přichází pes s vránou na hřbetě. Místo zaštěkání se ozvalo: "ty čurrrááku". V návštěvě by se krve nedořezal. Pepa měl opravdu vybraný slovník. Rodče se rozhodli, že Pepovi, který u nás žil tuším dva roky, již perutě zkracovat nebudou. Ten si všiml, že muže létat stále dál, nejen jako slepice, a postupně zkoušel větší a větší vzdálenosti. Byl zvyklý na žrádlo, takže se vždy vrátil. Jako i jinde se i v Úžlabí objevovaly na podzim vrány. To Pepu přitahovalo k vlastním. Na nějaký čas zmizel. Mysleli jsme si, že opět zdivočel a je mezi svými. Jednoho dne, po delší době, seděl Pepa zase na plotě zahrady a vedle něj dvě mláďata a další vrána. Byli rodinka. Po našem přiblížení samice s mláďaty ulétla. Pepa ne, znal nás a nechal na sebe sáhnout. Mluvili jsme na něj, ale už si nevzpomínám, zda něco odpověděl. Po chvíli odlétl. To bylo naposledy, kdy jsme ho viděli.
Z Úžlabí jsme se odstěhovali znovu do Habartova. Mezi mými rodiči to už v té době neklapalo. Otec měl vztahy jinde a mamce se to pochopitelně nelíbilo. Pamatuji si, že z Úžlabí jsem odjel na tzv. školu v přírodě, kam jezdily děti na 14-denní ozdravný pobyt. Vrátil jsem se už do Habartova. Nemohl jsem si zvyknout a s lítostí vzpomínal na psa Rexe ke kterému jsem měl silný vztah. Ten byl darován ani nevím komu. Nemohl jsem tu změnu pochopit. Vždyť v Úžlabí bylo tak dobře! I když se rodiče hádali. V tomto novém panelákovém bytě jsem zažil dlouho trvající rozchod rodičů a rozpad vztahů. Na tento byt, kde mamka dodnes žije, nemám dobré vzpomínky a dodnes tam nerad jezdím. Mamku rád vidím, ale byt ne. Některé věci sem raději psát nebudu. Mamka navíc, asi i pod vlivem událostí, prodělala těžší operaci ledvin. Po návratu z nemocnice nalezla byt v nepořádku, otec nikde .... Otec mezitím dělal "lva salónů" a předváděl se po vinárnách na Sokolovsku, kde rozhazoval peníze za prodaný dům v Úžlabí. Tam si ho všimla jeho budoucí žena Majka. Vztah mého otce k vlastním synům pomalu vymizel. Došlo to tak daleko, že jsem otce prakticky po dobu tříapůl letého pobytu na učilišti a později dvouletého pobytu na vojně neviděl a neznal. Naprostý nezájem. Nenavštívil nás s bratrem, nezavolal jak se máme, nezeptal se, zda něco nepotřebujem. Nenapsal ani pohled k narozeninám, neposlal dar k vánocům ... Nic. Po mé vojenské službě jsem se za ním sám občas zajel podívat, ale vždy to byla iniciativa z mé strany. Později jsem se s otcem opět krátce spojil při práci v Německu a při rekonstrukci velkého hrázděného domu, který jsme předělávali na penzion. Myslel jsem, že chce napravit vztahy. V Německu to tak ještě vypadalo. V Lubech u Chebu při opravě domu už ne. Majka měla na otce silný vliv a tak se postarala aby byl jedné dceři zaplacen z půjčky na rekonstrukci kurz na PC. U druhé si již nepamatuji na benefit. Tuším ale, že jí platil svatbu. Nás s bratrem bral jako levnou pracovní sílu. Dokonce nás oficiálně, jako zaměstnance, zaměstnal. Pamatuji si, že s Majkou jezdili po úřadech a jednáních a my s bratrem jsme pracovali. Znechucen jsem se vrátil do Prahy. Hoteliér se ze mne naštěstí nestal. Bratr odešel pár měsíců po mně. Vztah s otcem opět vychladl pro jeho nezájem. Opět jsem musel vyvíjet iniciativu já. Jak jsem zrál, chtěl jsem porozumět tomuto nezájmu, kdy otec akceptoval nevlastní dcery Irenu a ? jako vlastní a k nám se choval jako by jsme ani nebyli jeho synové. Porozumění ani vysvětlení se mi nedostalo. Zařekl jsem se, že tedy také nebudu svého otce znát, dokud neprojeví zájem. To se nestalo a tak do své smrti neviděl ani vnuky. Na vlastní svatbu jsem ho nepozval. Dnes jsem se vším již smířen a místo neplodného bádání nad chybami druhých se věnuji svým synům. Myslím, že tato zpověď patří právě sem, do rodokmenu. Snad poslouží dalším generacím.
Ještě zmíním malý domek č.p.? opět v Úžlabí, kde původně bydlel zmiňovaný pan Blatt se ženou. Otec, ani nevím jak, ho získal a když jsme rekonstruovali v Lubech u Chebu hrázděný dům na penzion, tak nám ho chtěl levně prodat. Cena byla velmi dobrá, ale ani já, ani bratr jsme neměli hotovost. To co jsme vydělali v Německu bylo dávno pryč. Lechce nabyl, lechce pozbyl. To je mládí. Banky mi tehdy odmítli půjčku zajištěnou nemovitostí a pozemkem poskytnout, spíše mi paradoxně cpali milion a více na podnikání. Mamka nechtěla o koupi domu po Reinholdovi ani slyšet, takže nám také nepomohla. Mimochodem, zmiňovaný penzion v Lubech u Chebu byl také na milionový úvěr. Projekt skončil krachem a dluhy. Majka, otce žena, byla mizerný rádce. Otce zachránil strýc Alois, který zprostředkoval prodej německému zájemci. Otec za získané peníze koupil a zrekonstruoval dům v Lubech, "kolikátý už?" Dluhy mu ale po podnikání ještě nějaké zbyly. Po jeho smrti mi notářka sdělila, že otec před smrtí dům a vše co měl napsal na Majku a tedy naše nevlastní setry. Dluh Majka vzala na sebe. Otec chtěl po smrti zpopelnit a rozprášit v teplém moři. Na pohřeb jsme přijeli, ale ten se vůbec nekonal. Myslím, že urna s popelem leží někde na skříni, ne-li hůř. Když si představim všechnu tu námahu, a snahu kterou při rekonstrukcích všech domů vynaložil. Nakonec uměl všechno jako starý pan Blatt. Výsledkem je ale "nula". Nezůstal žádný výsledek hospodaření, žádné poučení do života, němčinu, kterou jsem údajně používal s dědou mi také nepředal. Nic, jen vzpomínky ...
V dospělosti jsem asi rok bydlel u přítelkyně Jany a jejích rodičů v Českých Budějovicích. Mně bylo kolem 20 let, Janě kolem 16 let. Nebylo to o doslovném žití, spíše jsem tam měl základnu odkud jsem vyrážel na tramp po Čechách nebo jsem odtud vyrážel na stopování po Rakousku a Itálii.
Začátkem 90-sátých let jsem zakotvil v podnájmu s bratrem a jeho přítelkyní Míšou v malém bytě v Praze na Pankráci. V této době jsem se seznámil se svou budoucí ženou Jájou. Jája mi pomohla k podnájmu v Praze Kyjích, kde jsem byl také asi rok.
Odtud jsem se vrátil na pozvání otce do Habartova. Otec sehnal práci v Německu.Jako rodilý mluvčí neměl problém se domluvit, i když zpočátku jeho pobytu v Německu to vypadalo, že práci nesežene. Na místě zvaném Hasselroth v Hesensku poblíž Frankfurtu nad Mohanem byla fabrika na výrobu plastových oken. Tu vlastnila a vedla frau Müller. V ní jsme nakonec pracovali já s bratrem, otec a strýc Jindra.
Od roku 1995 žiju v Kralupech nad Vltavou. Dnes už s rodinou, tedy i dvěma syny Richardem a Matyášem. Náš dlouholetý vztah s manželkou skončil. Jája se chtěla odstěhovat za novým přítelem. Můj osud zůstává od března roku 2017 otevřen. Snažím se udržet rodinu tak, aby synové měli mamku i taťku. Uvidíme.

 

Svatba Jáji a Roberta na zámku Nelahozeves. Zleva Marie Schlesinerová, Renda Glos, který drží syna Jaroslava, Jana Nikodýmová, Petr Nikodým, mamka Roberta Jarmila Glosová, nevěsta Jája, ženich Robert, Richard Lochman, za ním stojí jeho máma a manželka Rendy, Jana Glosová, Jana Řeháková a její muž Mirek, Vendulka Syrová a její muž Pavel
Marie, Jana Nikodýmová rozená Schlesingerová a Vendulka jsou sestry. Jana Řeháková a Jája Glosová jsou také sestry. Richard Lochman a na fotce malý Jaroslav Glos jsou bratři.

 

Svatba Jáji a Roberta na zahradě v Kralupech nad Vltavou. Horní řada zleva Vendulka Syrová a její muž Pavel, Petr Nikodým, svědci manželé ?, Mirek Řehák; dolní řada zleva ženich Robert se psem Badym, Jana Nikodýmová, nevěsta Jaruška, dcera svědků ?, Jana Řeháková, trpaslík.
Petr a Jana Nikodýmovi jsou rodiče nevěsty Jáji Glosové. Vendulka Syrová je sestrou Jany Nikodýmové. Jana Řeháková je sestrou nevěsty Jáji.

Něco o historii Úžlabí a Habartova.
Obci Úžlabí se v němčině říkalo Kahr. Zde je německý zápis. Kahr war eine Siedlung der Hauptmannschaft und im Bezirk Falkenau, Pfarrei und Post Habepirk. Im Ort befand sich die Prokop-Fabrik für die Herstellung von Tonwaren. Eigentümer war Johann Hochberger, später wurde sie von Starck weitergeführt. Um die Fabrik herum entstanden Arbeitersiedlungen, auf dem Areal der Fabrik wohnte Direktor in einem kleinen Schlösschen. Die Produktion wurde zu Beginn des 20. Jh. eingestellt, das Schlösschen im Zuge des Kohleabbaus zu Beginn der 80er Jahre abgerissen. Im Ort befanden sich des Weiteren Steinbrüche, eine Fabrik für Erdfarben und Schwefelbergwerke. Ein Teil des Ortes mit 5 Häusern und 185 gehörte zur Hauptmannschaft Eger, Bezirk Vildstein, Pfarrei Maria Kulm.
Poprvé se o Habartově zmiňuje v roce 1339 držba jistého Jana Prisnera. Ještě za vlády Jana Lucemburského se stal lenním statkem a jeho vrchním lenním pánem byli saští vévodové. V 15. století patřilo toto léno Perglerům z Perglasu, od roku 1573 Stolzům ze Simbsdorfu. Od nich koupili habartovské zboží v roce 1668 Nosticové za 13 500 zlatých. V témže roce jim propustil saský vévoda Hořic Habartov z lenního svazku.
Nosticové drželi potom habartovský statek jako dědičné zboží do roku 1719, kdy jej prodali za 33 tisíc zlatých Jindřichu Mulcovi z Valdova. V roce 1737 byl připojen Habartov k Hertenberskému panství, ale od roku 1790 byl samostatným statkem s jedinou vsí. V tomto roce jej koupili habartovští poddaní, později jej vlastnila řada měšťanských podnikatelů. Na konci feudalismu byl Habartov vsí se 107 domy a téměř 700 obyvateli.
Díky rozvoji těžby uhlí a zpracovávání nerostů v těsné blízkosti Habartova došlo i k růstu obce, která měla na konci 19. století již 314 domů a téměř 1500 obyvatel. Po dalších třiceti letech zde žilo ve 425 domech tři a půl tisíce lidí. Při pokusu henleinovců dne 13. září 1938 o fašistický puč v českém pohraničí došlo v Habartově ke známé krvavé srážce, když se zdejší henleinovci pokusili obsadit četnickou stanici. Této události je věnována část expozice v Muzeu četnictva v budově bývalé školy (nyní knihovna).
Historické názvy obce jsou: (latinské a německé) - Birk, Birchech, Pirch, Pirck, Habersbirck, Haberspirck, Habersbirgk, Haberspirk, Haberpergkh, Heberspürg, Habersbirg, Habersbirk.

 
Panoramatický pohled z terasovité zahrady na Kralupy

Panoramatický pohled na Kralupy sem zdánlivě nepatří. Při vytváření rodokmenu si mohu udělat pauzu, odejít na nejvyšší terasu zahrady a rozhlédnout se. Tyto pauzy občas udělám. Většinu fotografií jsem vložil do rodokmenu v srpnu roku 2022. Fotografie je kontextovou informací o tom, jak rodokmen vznikal.

   
Robert Glos, taťka se synem

 
Vlevo kára na závody, vpravo dům v Úžlabí 248

Na podobných kárách jsme jako kluci v Úžlabí u Habartova, kde jsem jako kluk s rodiči bydlel, závodili. Vlastně se vzaly osy i s koly z kočárků pro děti. Ta se připevnila k prknům a příčně spojila. Dozadu se přidala sedačka. Přední prkno bylo připojeno čepem nebo šroubem aby se dalo prknem otáčet. Závodník seděl, zatáčel pomocí nohou a zároveň se držel lana připevněného k přednímu prknu. Pro kluky super.
Napřed jsem měl tento model a po něm hi tech provedení. Nová kára měla dokonce volant a převody umožňující otáčet koly, tedy ne prknem. Všiml jsem si, že mechanismus otáčení kol lze přehodit tak, že kola se otáčela opačně než volant. Rád jsem takto upravenou káru půjčoval a sledoval jak závodníci končí v příkopech :-) Nikomu se nic nestalo. Cesta, po které jsmre jezdili, nebyla moc prudká a dole se dalo najet na louku, která všechny pomalu zastavila. Brzdit nebylo třeba nebo stačilo sundat nohy a zpomalit podrážkama. Na fotce nejsem já, proto je fotka odstřižená. Tato kára se ale v Úžlabí skutečně používala.

Druhý dům ze tří, který rekonstruoval otec Reinhold (3) v Úžlabí. Kousek od tohoto domu bydleli sourozenci otce. Strýc Alois Glos a Růžena provdaná Hájková. Na koupi i rekonstrukci domu poskytli peníze rodiče mojí mamky Jarmily (4) Josef 7 a Alžběta Hurtovi 8. Dodnes jsem přesvědčen, že se naši neměli rozvést, dům se neměl prodat a neměli jsme odejít opět do Habartova, kde se mi nelíbilo. Pokud byl rozvod nezbytný, pak se neměl prodat téměř dokončený dům. Na fotografii je ještě značně rozestavěný.
Při psaní adresy domu v Úžlabí jsem si všiml symetrie v číslech popisných, kde jsem bydlel. 248, 135, 369, - Úžlabí 248, Habartov 135, Kralupy n/Vlt. 369. Numerolog by měl z těchto poskytnutých údajů určitě radost a dokázal by vyvodit dalekosáhlé závěry.

Robert Glos s otcem Reinholdem a mamkou Jarmilou