Rodokmen

Pojmy

které se mohou v genealogii, tedy pátrání po předcích, vyskytnout.

Panství = velkostatek = deskový statek: Velký kus území obsahující vesnice a města patřící konkrátnímu vlastníku. Vlastníkem (vrchností) mohl být konkrétní člověk (hrabě Šternberk), svobodné město (panství hradecké = (velko)statek Hradec Králové = vesnice vlastněné městem Hradec Králové), církev (arcibiskupské velkostatky) nebo král (kamerální panství pardubické). Panství byla základní územní a správní jednotka, kterou mohl majitel svobodně prodat a záznamy se o tom vedly v knihách zvaných zemské desky. Odtud deskový statek. Panství se jmenovalo většinou podle sídelního zámku, což často bývaly nepříliš známé vesnice (panství Slatiňany, Nasavrky, Zámrsk).

Královské město: Město patřící králi, jehož obyvatelé jsou svobodní, mohou se volně stěhovat, volit si kariéru a nakládat se svým majetkem. Svoboda těchto měst je nezcizitelná, tj. garantována králem na věčné časy. Královská města nejsou součástí žádného panství.

Věnné město: Královské město patřící královně. Nijak se nelišilo od královských měst, pouze odvádělo daně královně.

Poddanská města a městečka: Jsou součástí panství a jejich obyvatelé jsou poddanými vrchnosti stejně jako vesničtí sedláci. V principu by od nich vrchnost mohla vyžadovat robotu a jiné povinnosti, ale v praxi jim většinou udělovala různá privilegia. Nejvýznamnější poddanská města měla práva blížící se královským městům.

Kamerální města: Poddanská města, jejichž vlastníkem byl čirou náhodou král (královská komora). Tato města musela plnit poddanské povinnosti vůči královské komoře a král je mohl kdykoli prodat. V praxi se rozdíl mezi královskými a kamerálními městy stíral (kamerální město Pardubice bylo v podstatě královské).

Dominikální a rustikální půda: Část panství obdělávala vrchnost ve vlastní režii, této půdě se říkalo dominikál. Zbytek byl rozparcelovaný na poddanské grunty, na kterých byli usazení gruntovníci = sedláci = osedlí a hospodařili na nich. Této části půdy se říkal rustikál. Vrchním vlastníkem obojí půdy byla vrchnost. Sedlák, který držel grunt, ho nevlastnil, měl pouze právo dědičného pronájmu.

Sedlák zakoupený: Některý z jeho předků zaplatil v minulosti vrchnosti nějakou částku (zakoupil se), takže jeho držení gruntu (dědičný podnájem) je nezrušitelný. Vrchnost ho smí vykázat z gruntu pouze v případě, že se nějak proviní.

Sedlák nezakoupený: Drží statek jen do vůle pánovy, tedy vrchnost ho může kdykoli vyhnat zcela dle libosti. V praxi k tomu nedocházelo a rozdíl mezi zakoupenými a nezakoupenými se do jisté míry stíral. Některé důležité rozdíly však zůstávají. Vyhořelou chalupu nezakoupeného například opravovala vrchnost, zatímco zakoupenému pouze poskytla dřevo. Pro genealoga je ovšem nejpodstatnější, že nezakoupení se nezapisovali do gruntovních knih. Problematika zakoupených a nezakoupených je poměrně složitá.

Robota: Dominikální půdu obdělávala vrchnost ve vlastní režii, tj. prostřednictvím robotní práce a námezdních pracovníků. Společně obhospodařovávaná jednotka dominikální půdy se jmenovala poplužní dvůr. Zahrnovala budovy, nějaké vybavení a šafáře s minimálním personálem. Poplužní dvůr by se dal označit za panský statek, kdyby nehrozila záměna s pojmem poddanského gruntu nebo deskového statku. Každý držitel poddanského gruntu měl povinnost robotovat jistý počet dní na dominikálu, buď sám, nebo s vlastním potahem. Proto se v poplužních dvorech nedržel dobytek. Robota vězela na gruntu, ne na osobě. Sedlák tedy nemusel robotovat, musel pouze zajistit jistý počet člověkodnů. Mohl poslat čeledína nebo kohokoli, kdo byl ochoten to za něj vzít. Tradiční pojmy pracovat na svém či na panském jsou poněkud zavádějící. Vrchním vlastníkem veškeré půdy byla vrchnost. Čím byl bohatší sedlák, tím víc měl roboty, nejbohatší pak tři dny v týdnu. To plynulo z faktu, že bezzemek si musel vydělávat na živobytí námezdní prací a při třech dnech roboty týdně by umřel hlady.

Ourok: Pravidelná platba vrchnosti, v podstatě nájem za držení poddanského gruntu.

Reluice: Peněžní platba nahrazující robotu. Nejčastěji se uplatňovala u poddanských měst, ale vrchnost ji mohla povolit komukoli.

Svobodný sedlák = svobodník = dvořák (na Moravě): Majitel malého svobodného statku, který byl právně na úrovni panství, tj. držitel neměl poddanské závazky, mohl statek svobodně prodat a záznam se vedl v zemských deskách, později ve svobodnických knihách. Svobodníků bylo málo, např. jediný grunt ve vesnici měl statut svobodného statku a to ještě v málokteré vesnici. Někdy se mluví o svobodných statcích na některém panství, i když přísně vzato statek součástí panství nebyl. Měšťané a šlechtici často přenášeli svůj opovržlivý vztah k poddaným na selský stav jako celek včetně svobodných sedláků.

Měšťan: Vlastník městské nemovitosti.

Soused: Vlastník nemovitosti tj. plnoprávný člen obce. Na vesnici sedlák, ve městě měšťan.

Podruh = obyvatel (Inmann): Nájemník v domě či statku. Někdy se rozlišovalo: Podruh - pronajímá si komoru nebo suchý sklep. Pokojník - pronajímá si pokoj.

Předměstí: Zastavěná část vně městských hradeb (někdy dodatečně ohrazená). Spadala pod město a obyvatelé patřili k městské obci. Mezi předměstskými sousedy a sousedy vnitřního města nebyl z právního hlediska rozdíl. Místa v hradbách a na rynku byla pouze prestižnější. Měšťané a obyvatelé na předměstí byli u královských měst svobodní, u poddanských měst se těšili stejným právům jako ve vnitřním městě, nebyla-li stanovena nějaká zvláštní úprava. Právováreční měšťané měli právo vařit pivo a tvořili nejužší elitu. Toto právo se vázalo na dům, ne na osobu, a většinou šlo o domy na rynku a v jeho nejbližším okolí.

Odúmrť: Převod půdy na vrchnost při neexistenci přímého dědice. Vrchnost mohla udělit obci právo odúmrti, tedy možnost odkazovat majetek dle libosti buď v rámci panství, nebo neomezeně.

Dědictví: Po smrti hospodáře přecházel majetek na vdovu, která byla zcela plnohodnotným vlastníkem s právní subjektivitou na úrovni muže. V další generaci přecházel majetek na nejmladšího syna, protože se počítalo s tím, že starší sourozenci se mezitím měli možnost někde uchytit nebo přiženit. Přechod gruntu na prvorozeného syna byl zaveden teprve v josefinských časech. Nový hospodář musel vyplatit sourozence, což se dělo prostřednictvím půlročních splátek (vejruňků) trvajících po mnoho let. Sourozenci se často stávali domkáři a splátky, které obdrželi v rámci svého nároku (spravedlnosti) rovnou převáděli na splácení svého domku. V důsledku nedostatku volných peněz (jakási konstanta českých dějin) většina převodů zahrnovala takové dlouhodobé splátky a nový hospodář často přebíral grunt s obrovkou nesplacenou částkou po předchozím držiteli a dlužnou částkou na ouroku a dani a zadlužení gruntu rostlo a rostlo.

Poddaný: Pokud zanedbáme vojsko a duchovenstvo, dělilo se obyvatelstvo na tři skupiny: král, svobodní a poddaní. Král byl nad šlechtou a musel pocházet z knížecího rodu způsobilého vládnout. Jediným českým knížecím rodem byli Přemyslovci (dalo by se spekulovat o Mojmírovcích, Slavníkovcíc, Vršovcích...). Proto po vymření Přemyslovců bylo nutné volit krále z ciziny. Z téhož důvodu volba Jiřího z Poděbrad nebyla korektní. Stejně tak arcivévoda Ferdinand měl problémy oženit se s Žofií Chotkovou, ačkoliv byla z vysoce urozeného rodu a po matce byla potomkem přemyslovských a lucemburských králů. Svobodní byli šlechtici, měšťané královských měst a svobodníci. Tito lidé byli poddaní krále a vlastně jenom jich se týkalo královo vládnutí. Toto je jeden význam slova poddaný. Běžnější je druhý význam tedy poddaný jako třetí z výše uvedených kategorií. Tento poddaný bydlel na panství a byl v jistém smyslu jeho občanem. Veškerou moc nad ním a administrativní úkony prováděla vrchnost. Král je nepovažoval za své poddané a necítil povinnost se jimi jakkoliv zabývat. Všechny jejich záležitosti měla upravit vrchnost dle svého uvážení, přičemž bylo žádoucí, aby při tom zohlednila zásady křesťanského milosrdenství. Z tohoto důvodu se se panovník odmítal zabývat stížnostmi poddaných, za poddanské povstání trestal vrchnost a daně vybíral rovněž prostřednictvím vrchnostenské správy podle počtu osedlých na panství.

Vládci: Příslušnící knížecích rodů byli jediní lidé způsobilí vládnout suverénnímu území. Do takové rodiny se člověk musel narodit. Přibližně to byli vládci státních útvarů, které existovaly v Evropě kolem roku 1000 a jejich legitimita se odvíjela od toho, že vládli od nepaměti v daném území nebo kmeni. Státním útvarem se mohlo myslet třeba Sasko, Švábsko, Uhry nebo Čechy. Tím pádem v Německu bylo takových rodů relativně dost, protože tam bylo mnoho kmenových vévodství. U nás se to redukovalo na Přemyslovce. Rodů přirozeně neustále ubývalo a ke konci své vlády si mohli Habsburkové vybírat nevěsty jen asi ze čtyř evropských rodin. Běžným titulem takového vládce byl kníže, resp. vévoda, což bylo v podstatě totéž. Král vyšel z praktického hlediska nastejno, ale oproti ostatním byl při korunovaci pomazán posvěceným olejem, což mu dodávalo v dobovém pohledu vyšší prestiž a legitimitu. Císař se považoval za nástupce starověkých císařů římských, stál nad králi a knížaty a považoval se za hlavu křesťanstva či světa. To, že ne celý svět je křesťanský a ne všichni křesťané císaře uznávají bral jako dočasnou odchylku. Přitom císař nevládl v žádném konkrétním území, jeho příjmy vyplývaly z toho, že byl zároveň např. vévodou saským. Z definice plyne, že císař může být jen jeden. V 16. století se za císaře považoval jak císař Svaté říše římské v Evropě, tak turecký sultán (jako vládce v Cařihradu), tak ruský car (jako pravoslavný nástupce Byzance). To bylo v pořádku, protože se navzájem neuznávali. Když se Napoleon prohlásil za císaře Francie, popřel tím význam slova císař a udělal z něj jen prázdný prestižní titul pro běžného vládce. Císař rakouský se záhy přidal, a za chvíli bylo císařů jako máku.

Královna: Má vlastně dva významy, odlišené v latině. Regina je manželka králova, která nemá žádné ústavní pravomoci. Femina rex je skutečná hlava státu, jejíž manžel se nestává králem. Naše právo dlouho neznalo nástupnictví v ženské linii, proto většina českých královen byly královny pouze v prvním slova smyslu. Jediná femina rex na českém trůně byla Marie Terezie. V Anglii jde třeba o obě Alžběty a Viktorii.

Poddanské povinnosti: Poddaný měl povinnosti vůči vrchnosti, státu a církvi. Nejstarší povinností byl ourok, který původně převládal. Druhou povinností byla robota, která byla zpočátku byla okrajová. Ourok byl určený na věčné časy a nevalorizoval se. V důsledku inflace ztrácel časem hodnotu, což šlechta kompenzovala navyšováním robotních povinností, které inflaci nepodléhaly. Ourok a robota byly povinnosti vůči vrchnosti. Státu se odváděla státní daň, která od třicetileté války do konce vlády Marie Terezie tragicky narostla především v důsledku habsburských válek proti Turkům i jinde v Evropě. Církvi se odváděl desátek, což bylo ve skutečnosti méně než desetina úrody a jednalo se o břemeno nejlehčí. Byla-li náhodou vrchností královská komora či církev, šly jim pochopitelně i příjmy z ouroku a roboty.

Omezení svobody poddaných: Poddaný byl v podstatě omezen třemi způsoby. Nesměl se odstěhovat z panství, nesměl si volit kariéru a nesměl se ženit bez svolení vrchnosti. Tato omezení měla menší dopad, než se dnes zdá, protože vázanost k půdě byla u sedláka dominantní a neměl zájem se nikam stěhovat a sňatky domlouvali rodiče na základě výhodné partie, což vrchnost vždy schválila. Dle Pekaře český sedlák nebyl nevolníkem, např. proto, že byl právním subjektem a mohl disponovat svým majetkem. To ovšem nic nemění na faktu, že poddanské podmínky v českých zemích byly ostudou Evropy. Mezi omezení poddanské svobody nepočítám ourok a robotu, což byla forma platby nájemného z gruntu.

Právo první noci: Pravděpodobně nikdy neexistovalo. Jedná se o výmysl osvícenců snažících se diskreditovat středověk. Totéž platí o pásu cudnosti, jehož vyobrazení a vystavované exempláře jsou téměř jistě pozdější karikatury a sběratelské kuriozity.

Pohyb poddaných: Omezení pohybu poddaných znamenalo, že k tomu, aby se někdo odstěhoval z panství, potřeboval výhostní list. Jinak bylo možné se volně stěhovat v rámci panství i cestovat mimo panství, nejčastěji při náboženských poutích. Sedlák teoreticky mohl dle libosti odcestovat do Prahy a tam si celý rok užívat nočního života, pokud zajistil, že za něj někdo odpracuje příslušný počet robotních dnů a zaplatí příslušné dávky. To je třeba vidět i z toho, že selské deputace se stížnostmi se někdy vydaly za císařem do Vídně a nikdo jim v cestě nebránil. Samozřejmě že dlouhodobý pobyt mimo domov si žádný sedlák nemohl dovolit a při cestě ho vojsko i panský personál zřejmě považovali za apriorně podezřelého, pokud neměl nějaké pověření. Sedláci nejčastěji cestovali v rámci roboty - tzv. daleké fůry - a bylo to vnímano jako nepříjemná, nákladná a nebezpečná povinnost. Vrchnost si také často osobovala právo všemožně dirigovat život poddaných, takže nelze vyloučit, že v některých případech si poddaný netroufl nastoupit do služby v jiné vesnici téhož panství nebo se vypravit na pouť bez svolení.

Poddanství = člověčenství: Právní vztah závislosti mezi obyvatelem panství a vrchností. Znamená, že vrchnost má správní pravomoc nad poddaným. Nevyplývá z něj nutně žádná konkrátní poddanská povinnost.

Nevolnictví: Novodobý pojem popisující faktický stav poddaných v období po třicetileté válce. Doba sama ho neznala. Dle tehdejšího chápaní byl člověk poddaným, což byl jasně definovaný právní vztah, který měl jistým způsobem upravené prováděcí podmínky. Poddaným se někdy vedlo lépe, někdy hůře, podle milosti vrchnosti, ale nikdo by to neformuloval tak, že od třicetileté války začalo nevolnictví. Během 17. a 18. století se ovšem výrazené omezení práv poddaných stalo tak samozřejmou věcí, že lidé z týmu Josefa II zastávali názor, že poddaní jsou dle platného právního stavu skutečně majetkem vrchnosti. Tento vztah byl v Evropě známý z období raného středověku, kdy byl sedlák zcela bezprávný a nazýval se německy leibeigen, anglicky serf, či latinsky servus, tedy de fakto otrok. Josef II chtěl tedy zrušit Leibeigenschaft v Čechách, ale česká šlechta oponovala, že v zemi žádný Leibeigenschaft není, i když často o svých poddaných hovořila jako o meine Leibeigen. Jeden z Josefova týmu pročetl celé obnovené zřízení zemské z roku 1627, aby našel akt zavádějící Leibeigenschaft, který by mohl císař zrušit, ale nic takového nenašel. Nakonec se zjistilo, že šlechta měla pravdu a nic takového u nás neexistuje. I když se tedy tradičně říká, že Josef II roku 1781 zrušil nevolnictví, bylo by asi přesnější říci, že zakotvil základní občanská práva poddaných.

Zrušení poddanství: Po zrušení nevolnictví roku 1781 lidé zůstávali poddanými. Znamená to, že i nadále vyřizovali úřední agendu přes vrchnostenskou kancelář, nadále byla většina lidí poddanými nějakého panství, poddanské grunty zůstávaly vlastnictvím vrchnosti a jejich držitelé robotovali. Zároveň se lidé mohli volně stěhovat, uzavírat sňatky a studovat. Pokud se však například někdo stěhoval, potřeboval i nadále výhostní list, jenom oproti dřívějšku mu ho vrchnost byla povinna vydat. Vrchnostenská (patrimoniální) správa tak vlastně fungovala jako přihlašování pobytu, což je věc, kterou bychom očekávali od státních úřadů. Je tedy vidět, že věci jako omezení pohybu a osobní svobody nejsou projevem poddanství, jen jednou z jeho možných forem. Zároveň je vidět, že robota nevyplývá z nevolnictví.

Poddanství bylo zrušeno teprve roku 1848, to znamená, že od tohoto roku byl člověk občanem státu s domovským právem v některé obci spadajícím pod příslušný politický či soudní okres. Zároveň se poddanské grunty staly skutečným vlastnictvím sedláků a jednalo se tedy o jejich vyvlastnění vrchnosti. Tím pominul nájemní vztah mezi sedlákem a vrchností, čímž zároveň odpadly všechny formy úhrady pronájmu, zejména robota. Vyvlastnění rustikální půdy vrchnosti bylo kompenzováno ze dvou třetin, přičemž jednu třetinu hradil bývalé vrchnosti stát a druhou sedlák. V praxi se tedy roku 1848 sedlák dostal do polohy svobodného vlastníka statku, jenž dluží svému spoluobčanu finanční částku, kterou postupně splácí.

Druhé nevolnictví (second enserfment): Často jsem slyšel tento pojem v souvislosti s obdobím 17-18. století. Dlouho jsem pátral, kdy u nás bylo první nevolnictví. Pak jsem došel k závěru, že nikdy. Zdá se, že v západní Evropě bylo nevolnictví v období raného středověku, kdy se naši předkové teprve zabydlovali v českých zemích. Potom se situace v nejrozvinutější části západní Evropy změnila a prostí lidé postupně získali svobodnější postavení, které si už udrželi. Obdobné svobodnější postavení měli i sedláci u nás v podstatě asi až tak do třicetileté války. Zničení a vylidnění země válkou vytvořilo u nás podobné podmínky, které byly v západní Evropě v raném středověku a vedly ke znevolnění vesnického obyvatelstva. Nastává tedy u nás poprvé období nevolnictví, které bylo krátké, ale tuhé. Pokud nepočítáme zcela abnormální období třicetileté války, trvalo u nás nevolnictví vlastně pouhých 130 let. Je zajímavé, že ho přesto máme zafixované jako dominantní stav našich dějin. Vzhledem k tomu, že u nás nevolnictví následovalo po dlouhém období, kdy se selský stav těšil značné svobodě a zároveň mnohem později než např. v Anglii, ujal se pojem druhé nevolnictví, i když by asi bylo přesnější mluvit o pozdním nevolnictví.

Období temna: Tento pojem máme zafixovný jako období cizího útlaku. Je pravda, že Habsburkové prováděli rekatolizaci a centralizaci, ale rozhodně jim nelze jednoznačně dát za vinu úpadek českého kulturního života a ekonomiky. Příčina byla spíš v ožebračení středních tříd třicetiletou válkou a dlouhodobém odčerpávání volných prostředků tureckými válkami. Střední třídy byly rády, že přežívají jako drobní řemeslníci, a nemohly si dovolit uspokojování svých kulturních potřeb. Úzká nejbohatší třída si pořizovala luxusní zboží z ciziny. Proto došlo např. k omezení běžné literární produkce a užitného umění, čímž byla podkopávána i základna pro špičkovou tvorbu. Za připomenutí stojí, že Habsburkové byli legitimními českými králi a země koruny české tvořily až do minulého století nominálně nezávislý stát v personální či dynastické unii s dalšími státy.

Germanizace: Po celé období temna Habsburkové ani jezuiti neprováděli žádnou germanizační politiku. Za přirozenou řeč u nás byla považována čeština a v archivních materiálech se vyskytuje více, než si laik většinou přestavuje. Platilo pouze, že s němčinou člověk udělá lepší kariéru, a proto pronikala čím dál víc do vyšších vrstev podobně jako dnes angličtina. Čeština nikdy nebyla na prahu zániku. Česky vždy mluvily asi dvě třetiny obyvatel a tento poměr byl dlouhodobě stabilní. Bylo jen otázkou času, kdy budou zavedeny občanské svobody a namísto několika stovek vlastníků panství vznikne početná hospodářská elita kopírující etnickým složením situaci v zemi.

Národní obrození: Nelze si přestavovat, že by se česká společnost znovuzrodila na základě přesvědčování obrozenců. To byl objektivní proces vyplývající ze zrušení nevolnictví. Význam obrozenců byl v tom, že když nově vzniklá česká buržoazie zatoužila po kulturních statcích, byly už pro ně připravené.

Lán: Při zakládání vesnic lokátor vyměřil v určené oblasti jednotlivé příděly půdy, na kterých se usadili sedláci na základě výše popsaného vztahu k vrchnosti. Půdu měli od vrchnosti propůjčenou (lehen), proto mluvíme o lenním vztahu a příděl půdy se nazýval lán. Podstatou pojmu lán je tedy léno. Vzhledem k tomu, že velikost jednotlivých lánů byla do značné míry typizovaná, začal se tento pojem používat k označení příslušné plošné rozlohy asi 18 ha. Rozdíly ve velikosti jednotlivých lánů ovšem mohly být značné i v rámci jedné vsi. Člověk držící jeden lán byl řádný gruntovník, sedlák, láník, či osedlý. Existovaly ovšem i menší grunty, nevím přesně, zda od počátku, nebo zda vznikly drobením či jinak. Podle jejich rozlohy pak mluvíme o polosedláku, pololáníku, čtvrtsedláku, čtvrtláníku, půlníku, čtvrtníku, nebo o násobku osedlých. Pojmy láník, pololáník a čtvrtláník byly se více používaly na Moravě. Osedlý je spíš pojem používaný v katastrech a statistikách (tyto dva městské domy platí spolu za jednoho osedlého, ves má celkem pět a čtvrt osedlých). Pojem sedlák či gruntovník se běžně používal i pro polo a čtvrtsedláky. Celoláníků bylo aspoň v pozdějším období poměrně málo. Určit pro tu kterou kategorii, zda byli chudí nebo bohatí je problematické. Obecně ale zřejmě platí, že sedláci všech kategorií tvořili vesnickou lepší společnost.

Chalupník: Držel chalupu a rozlohu pole nepřesahující čtvrt lánu. Čtvrtina lánu je vlastně hranice mezi sedlákem a chalupníkem.

Zahradník: Měl domek a zahradu, resp. nějakou zanedbatelnou rozlohu země. Někdy se počítalo osm zahradníků do jednoho osedlého.

Domkář: Měl domek bez jakéholi půdy.

Podsedník = podsedek: Přesně nevím, ale zdá se, že alternativní pojem pro chalupníka, resp. chalupník těsně pod čtvrtláníkem. Někdy taká podnájemník části selského gruntu (jakýsi poddaný poddaného).

Chalupník, podsedník, zahradník a domkář byly pojmy, které vyšly více méně nastejno. Dle kategorií v katastrech by se přísně vzato mělo dle rozlohy půdy řadit vzestupně: domkář, zahradník, chalupník, podsedník. Přitom zahradník je starší pojem, který byl po třicetileté válce nahrazován chalupníkem. Ať si to každý přebere, jak umí. I zkušení genealogové vedou na toto téma dlouhé diskuse.

Nádeník: Nechal se najímat na příležitostné výdělky (na den).

Raabizace: Ke konci vlády Marie Terezie navrhl ministr Raab urbariální reformu, podle které byla panská dominikální půda rozdělena na nově zřízené poddanské grunty, na kterých se usadili bývalí bezzemci a drobní rolníci. Z užívané půdy platili finanční pronájem, a odpadla tím zároveň robota původních sedláků, kteří dříve právě v rámci roboty obdělávali dominikální půdu. Bylo ponecháno na vrchnosti, jestli reformu uskuteční, tudíž se moc neuplatnila.

Familiant: Držitel raabizačního gruntu. Zároveň rozloha půdy postačující k uživení rodiny, tj. asi 6 ha. Židovský familiant byl ovšem držitel povolení založit si rodinu.

Domovské právo: Nárok na sociální zabezpečení v dané obci. Získávalo se zrozením po otci, sňatkem po manželovi, nebo rozhodnutím obecního úřadu. I když člověk dlouhodobě bydlel v nějaké obci, nemuseli jeho žádosti vyhovět. Pokud se muž někam přiženil, jeho manželka i děti získaly domovské právo po něm v jeho rodné obci, i když tam třeba v životě nebyly. Jako osvědčení se vydávaly domovské listy a evidence se vedla v matrikách domovských příslušníků. Jsem přesvědčen, že musela existovat i nějaká policejní evidence, která zachycovala, kde kdo vlastně skutečně bydlí, ale přes veškerou snahu se mi o ní nepodařilo nic zjistit. Nevím tedy ani jak fungovala, ani zda se příslušné materiály dochovaly.

Archivní fond: Souhrn písemností uložených v archivu, které patří k sobě, mají společnou signaturu, pojmenování a inventář (soupis položek). Například všechny materiály z farního archivu na Novém Hradci Králové byly v padesátých letech přesunuty do Státního okresního archivu v Hradci a po vyčlenění matrik vytvořily společný fond. Jméno fondu je Římskokatolická fara Nový Hradec Králové. V archivu vám budou lépe rozumět, když řeknete, že se zajímáte o farní archiv z Nového Hradce. Můžete si půjčít inventář fondu, což je sešit, kde jsou položky typu:
Inv. č. 1 - Soupis farníků 1830
Inv. č. 2 - Kostelní účty 1860-73
Inv. č. 3 - Kniha snubních ohlášek 1865-69
Do žádanky si pak vyplníte jméno fondu a inventární číslo položky, kterou si chcete zapůjčit.

Archivní sbírka: Pro naše účely totéž co fond. Rozdíl je v tom, že fond má jediný zdroj, zatímco sbírka vznikla shromážděním materiálů z růných míst (sbírka matrik).

Typy materiálů o poddaných - mohou pocházet v zásadě ze tří zdrojů:
A. církev
B. vrchnost
C. stát

ad A: Církev vedla matriky, což byl zpočátku spíš pracovní výkaz kněze o pokřtěných, oddaných a pohřbených, teprve později nástroj evidence obyvatelstva. Matriky se obecně vedly od konce třicetileté války. Kromě matrik mohou být zajímavé farní archivy se soupisy farníků.

ad B:

Pozemkové knihy = gruntovní knihy = gruntovnice = purkrechtní knihy (ve městech): Zachycovaly vlastnictví poddanských a městských nemovitostí

Urbáře: Zachycovaly poddanské povinnosti. Pozemkové knihy tedy obsahují zápisy typu "roku 1652 koupil ten grunt Matěj Navrátil od Jana Vaňka", zatímco v urbáři najdete položky jako "z tohoto gruntu, který drží Matěj Navrátil, jsou dva dny potažní roboty".

Různé soupisy poddaných: Mají rozmanitá pomenování a liší se panství od panství, např. knihy sirotčí, knihy familiantů atd.

Různé záležitosti poddaných: Žádosti, spory, výhosty atd.

Ad C: Soupisy obyvatelstva nejčastěji pro daňové, statistické nebo vojenské účely.

Katastry: Soupisy majitelů nemovitostí (tj. daňových poplatníků). Patří sem Berní rula (1654), Tereziánský katastr (ca 1720, 1748), Josefský katastr (ca 1786) a Stabilní katastr (ca 1830)

Sčítání obyvatelstva: Soupis poddaných dle víry (1651), různá sčítaní ze 17. a 18. století, většinou nedochovaná, a moderní sčítání po 10 letech cca od roku 1850. Formuláře z moderních sčítání se jmenovaly sčítací operáty.

V novější době přešla některá agenda z panství či církve na stát, např. vedení pozemkových knih a matrik.

Fond velkostatku: Všechno, co se nashromáždilo ve vrchnostenské kanceláři konkrétního panství. Pokud byli vaši předkové poddaní do Konopiště, vyžádáte si v SOA Praha inventář fondu velkostatku Konopiště a hledáte, co by vás v něm asi tak mohlo zajímat. Fondy velkostatku někdy neobsahují pozemkové knihy, které byly vyčleněny v souvislosti s přenesením agendy na stát. Od fondů velkostatků nelze očekávat úplné řady knih, spíš tak sem tam něco. Např. ze všech původně vedených sirotčích knih se mohly dochovat jen dvě.

Fond pozemkové knihy: Samostatný archivní fond obsahující pozemkové knihy pořízené státními úřady a někdy i ty starší vyčleněné z fondů velkostatků a městských archivů.

Archiv města: Jde o archivní fond obsahující všechno, co se za staletí nashromáždilo na radnici. Nejčastěji knihy různých smluv a ujednání, svatební smlouvy, trhové knihy (o prodeji domů), soupisy měšťanů apod. Nepatří sem cechovní archiválie, které tvoří zvláštní fond. Městské a cechovní archiválie jsou podobně torzovité jako fondy velkostatků.

Jediné fondy, které se dle mé zkušenosti celostátně zachovaly v přijatelné úplnosti jsou matriky, pozemkové knihy a katastry.

A perlička na závěr: Anglické slovo prince má dva významy. Jednak princ a jednak kníže. Tomu odpovídá pojem principality = knížectví, např. Prinicpality of Wales = knížectví welšské. Drží-li tedy následník anglického trůnu titul Prince of Wales, neznamená to princ welšský, ale kníže welšký. Wales je prostě knížectví a jeho knížetem bývá syn anglického krále, stejně jako markrabětem na Moravě býval mladší bratr českého krále. Tradiční český překlad princ welšský je tedy nesprávný. Ona je také podivná představa, že Anglie má krále, ale jeho syn je princem ve Walesu.

Autor: Radek Adamec. Změna názoru vyhrazena. Určeno amatérským genealogům. Převzato z genebaze.cz