Stojící zleva je Tonda Glos s právě těhotnou manželkou Valerií. Vedle otec a mamka Aloise Antonín
Alois a Jarmila Glosovi bydleli kousek od domu, kde jsem vyrůstal, tedy Úžlabí 248. Se synem Aloise a Jarmily Standou jsme velmi kamarádili. Byli jsme součástí party podobně starých dětí tehdejšího Úžlabí. Standa se oženil s členkou této tehdejší party Gábinou Brenkusovou. Spolu adoptovali dceru ? Standa dnes s rodinou žije v Německu. Jeho starší sestra Jarmila žije v Německu také. Dcera Jarmila si vzala za muže Jana Martínka, který také pochází z Úžlabí. Nevím zda mají děti.
Otec, Lojzovi manželky, Jarmily se jmenoval Martínek. Padl ve válce. Na dochované fotografii je v německé uniformě wehrmachtu. Jarmila měla mladší sestru. Její mamka se podruhé vdala za Osvalda Hamruse. S tím měla také dceru. Jarmila tedy pocházele ze tří dcer a byla nejstarší.
Na zadní straně první fotografie je napsáno: "Zábava v Káru v hospodě, rok 67-68". Obci Úžlabí se říkalo Kár, což bude asi z německého významu dobrý. Hospoda bývala v Úžlabí-Káru v č.p. 147. Kdysi to býval zájezdní hostinec. A ještě dále v historii dům majitele místní továrny, tuším na kuchyňské hrnce a nádobí. Pokud do hospody chodil na zábavu Alois s Jarmilou, pak tam pravděpodobně chodili i moji rodiče Reinhold s Jarmilou, když bydleli v prvním domě v Úžlabí v č.p. 305. Před hospodou bývala veřejná cesta. Tedy nejkratší spojnice mezi domy č.p. 248 a č.p. 457. Po této cestě jsem se jako kluk bál chodit. Poblíž byl uvázaný vlčák u boudy a ten vždy na každého hodně štěkal. Mezi psí boudou před hostincem a cestou plot nebyl. V domě č.p. 248 jsme bydleli s rodiči jako v druhém domě v Úžlabí. V č.p. 457 bydlel strýc Alois s rodinou.
Na druhé fotografii je strýc Alois s plnovousem. Takto si ho pamatuji jako kluk. Plnovous si nechal narůst na znamení nesouhlasu s okupací Československa sovětskými vojsky kolem roku 1968. Podobně se zachovala sposta mužů.
16 mm kamera na první fotografii patřila společenskému Hornickému domu v Habartově. Pro kulturní dům ji zakoupila "šachta". Šachta se lidově říkalo dolu Dukla, kde se těžilo hnědé uhlí. Lojza byl od šedesátých let vedoucím Hornického domu. Kameru v té době téměř nikdo nevlastnil. Sestříhané věci z natáčení bývaly součástí kulturního týdeníku promítaného v kině v Habartově. Kino patřilo k Hornickému domu. Lojza údajně natočil i příjezd sovětských vojsk v šedesátémosmém roce.
Na druhé fotografii je Alois s harmonikou. Nikdy jsem ho osobně neviděl hrát. Příjmení Glos je polsky "hlas". Po předcích se v rodině dědí hudební nadání. To zdědil můj bratr Renda
Lojza se jako kulturní pracovník staral o mládež, kterou doprovázel na tábory i do zahraničí. Vlastní plachetnici a má kapitánské doklady jako já.
Rok 1968 znamenal obrat v názorech a postojích, který vedl ke strátě pozice kulturního pracovníka
Po revoluci v osmdesátémdevátém se vrátil do veřejného života. Dělal místostarostu na obecním úřadě v Habartově. Pomáhal založit firmu Ept kde působil jako jednatel a je dodnes čestným členem.
Z poslechnutých příběhů a fotografií vyplývá, že Lojza měl z rodiny mého otce asi nejzajímavější život.
Sestřenice Jarmila je o osm let starší než Robert Glos
Fotografii bratrance Standy nemám, možná ji získám. Standa si vzal za ženu Gábinu rozenou Brenkusovou. Spolu také odešli do Německa. Adoptovali dceru ?
Po odchodu mého otce od rodiny, kolem mého 13 roku, kontakty do širší rodiny Glosů ustaly. Mnoho příbuzných jsem desetiletí neviděl. V roce 2020 jsme na inline okruhu poblíž vodní nádrže Medard u Úžlabí potkali skupinu lidí. Jedna z žen se zeptala mého syna Richarda zda není Glos. Přišlu mu to divné a tak mi to řekl. Zastavil jsem se u nich a s údivem zjistil, že se jedná o bratrance Standu Glose, jeho ženu Gábinu, adoptovanou dceru ? a rodiče Gábiny. Po letech jsem je nepoznal. Oni mě asi také ne. Proto ten dotaz na syna, zda není Glos. Richard je mi podobný a vypadá jako já ve věku, kdy jsme se vídali naposledy. Brenkusovi a starší sestra Gábiny Hana dosud žijí v Úžlabí.